Zašlými věky/„Masnice“/I.

Údaje o textu
Titulek: I.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 91–106.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

„Vivat, Masnicius, vivat!“ hřmělo z několikamecítma hrdel najednou, tak že až vysoké, křížové klenutí nalévárny u „Bakalářů“ všecko se otřásalo.

Dva silní mládenci uprostřed nalévárny pozdvihovali na svých silných ramenech malého, přitloustlého mužíka v hnědém aksamítovém kabátci s bezvousou, dobráckou tváří rdící se nad širokým, bělostným límcem až do polou rozložitých ramen sahajícím.

Chvíli se usmíval, nemotorně se ukláněje všem hostem v prostranné nalévárně u dlouhých stolů shromážděným a hlučně se smějícím a pinty svoje ku poctě dobrého muže na ramena mládců pozdviženého vyprazdňujícím. —

Byli tu měšťané a sousedé z okolních ulic, jak je obliba na dobrém toku ječném — u „Bakalářů“ špatného nebo popeněžního nikdy nešenkovali — shromažďovala každého večera v této klenuté místnosti velikou „visutou“ lampou nehrubě osvětlené. Ale třikrát více než těchto sousedů bylo tu „školních pacholat“, veselých, hodných mladíků z páté a šesté klassí školy Vysokokostelské. „U Bakalářů“ byla jejich Praha. Zde „vedli tovaryšstvo“ a pilněji se scházeli než „ku čtením“ do školy u Vysokého kostela — z té jednoduché příčiny, kterou nejeden z nich při několikáté pintě otevřeně sousedům vyznával, že pivo starého Bakalářovic lépe a snadněji stoupalo do mladých hlav, nežli věci učené, které rektor v páté a šesté klassí vykládal: listy Ciceronovy, Canonica Janova, symboly Athanasiovy, básně Virgilovy, řeč Sokratova k Demonikovi, dialogy Lucianovy či jiné krámy in fysica et arithmetica… Tito mladí, veselí synkové zámožných sousedů křičeli nyní „Vivat“ z plných hrdel — —

Když však jejich volání a pozdvihování a vyprazdňování korbelíků nemělo konce, zaškubal přitloustlý oslavenec nohama a seskočil násilně s ramen přeochotných svých sloupů, jimž namáháním potůčky potu po ruměných tvářích se řinuly.

„Blázínkové,“ hovořil otáčeje se pomalu na nízkém opatku a dle svého zvyku prudce mrkaje, až se mu plavé řasoví na sivých očích jen jen kmitalo, „za křest mám už dávno zaplaceno, a po otci jmenuji se Masník — v latinskou moudrost se odívejte až před panem rektorem či sukcentorem.“

Při tom svým kachním, kolébavým krokem batolil se za dlouhý, dubový stůl v levém koutě, kde dosud nikdo neseděl. Ihned přihrnulo se k němu přes dvacet mladíků, jeden přes druhého pintu svoji k pití mu nabízejících.

Byla to všechno všudy samá veselá „školní pacholata“,[1] jimž býval pan Masník jeden z nejbohatších měšťanů na Horách Kutných — a za pana mincmistra Jana z Potenštejna a ze Žampachu královský urburéř[2] ode dávna štědře nakloněn.

Proto dnes „dlouhý“ (takto mu přezděli druhové podle vysoké jeho postavy) rychtářovic Jeronym a Holíkův Krištof ubírajíce se do „kollegia“ k Bakalářovům na poctivé veselí, a Masníka potkavše jinak a jinak nedali, než že musí jíti s nimi.

Poněvadž nebylo paměti, že by pan Masník v dobráckosti své někomu byl čeho odepřel (čehož snad vskutku nedovedl), vzali jej každý s jedné strany pod paží a vešli do průjezdu hospody „Bakalářovské“. Tam násilně vzavše jej na ramena u veliké slávě vešli do šenkovny, kdež měšťané a nejvíce však školní mládež popíjeli a veselili se jako jindy.

Nyní usadivše se kolem stolu, který sobě pan Masník ku „krátkému“ — prý — „pobytíčku“ vyvolil, všeliké před ním prováděli šprýmy a žerty, a jeden přes druhého „kejklsoky promlouvali“. Však věděli předobře, že vše, co dnes vypijí, zaplatí stále naplněný a — což není hned tak — každému z nich „přeochotný“ měšec páně Masníkův. Dálo se tak vždycky, kdykoli pan Masník mezi mláď vešel — buď sám z dobré vůle, nebo že jej studiosi mezi sebe zatáhnuli. Rád s nimi se zaveselil, rád vyslechl jejich žerty, a když mu to druhdy vážní lidé za zlé brali, bránil se jako vždycky, dobrácky se usmívaje, příslovími starých otců našich, kteří prý říkali, že „časem zablázniti neškodí“, neboť „žert druhdy prý za pravdu stojí“ a proto: „blázniti i moudrým se trefí“.

Jindy mezi mládenci prodlévaje, byl tedy Masník všecek rozveselen a sám žertův a šprýmův přidával. Dnes však nebylo mu právě do smíchu, a kdyby vůbec byl se uměl zlobiti, na mládence by se byl jistě rozhněval. Mělť dnes jinam bezpochyby zaměřeno než do hospody, kam ho Jeronym a Krištof zavlekli.

Obvyklý mu úsměv na široké, buclaté tváři, s očima pod kulatým čelem dobromyslně svítícíma, nedostoupil dnes výše hlasitého smíchu, ač pacholata co nejvíce o to se přičiňovala. Ba jedva že v korbelíku, který před něho ochotný Bakalářovic šenkýř postavil, masitý svůj ret smočil; při tom chvílemi prudce zamrkal, což bylo neomylným znamením, že jej něco silně dojímá.

Mládenci dlouho žertovali o příčinách špatného jeho rozmaru.

„Hm, tak se tedy zdá, že pan urburéř se zamiloval!“ prohodil jen tak maně Kašparův Pavel a všecka společnost nápadu tomu hlasitě se smála. Kde pak — pětačtyřicetiletý mládenec, pan Masník, jenž sám za svého dřívějšího mládí několika pannám na „milé vzkázání“ košem dal, aby nyní se zamiloval!

Když všickni se rozesmáli, kulatá tvář Masníkova se temně začervenala.

„Aha, pán se červená.“ smál se dlouhý Jeronym svým živým, prudkým způsobem, až mu v očích hrálo, „snad do konce někde zaťukal a dostal košem!“

„Hm, blázínkové,“ obvyklým lhostejným tonem odvětil Masník a prudce zamrkal, „to by tak mnou hnulo! Nevšimnul jsem si větších hloupostí!“

V tom šenkýř, starý Bakalářovic, nepozorovaně z pozdálí na dlouhého rychtářovic Jeronyma zavolal.

„Pan Masník vskutku se pobláznil,“ šeptal mu do ucha, když mladý student mrštně k němu za sloup se přitočil, aniž si toho povšimnuli jeho druhové a tím méně pan Masník. „Pravda, pravdivá! Proto jste se s ním podvečer setkali, že čekal na vedlejší sousedovic Dorotku. Mají dnes šlojéřky[3] kvartál a chtěl ji tam snad doprovodit. Před lidmi se ještě dobráček trochu stydí. Povídala a chlubila se Dorotka doma, že už jí několikráte nadběhnul —“

„Výborně, starý!“ zajásal Jeronym. „V tomhle mu zabráníme! To tak, aby ještě nějaká stará panna našeho milého Masníka pod pantofel dostala! Pro nás by nesměl mít ani kroku, ani groše!“ A kvapil na své místo.

Za malou chvíli zdvihl se Masník nesměle a pomalu.

Jeronym se potutelně usmál.

„Musím, mládenci, musím — důležitá věc,“ vypravil ze sebe zdlouha a těžce jako vždycky, když měl někomu v něčem odporovati či cosi proti jeho vůli učiniti. Málokdy to provedl. Pan Masník už byl takový. „Popřejte si, jak libo — já zítra starému zaplatím.“

V tom přiskočili nejbližší, jimž Jeronym zvláštním způsobem zakýval, aby Masníka zadrželi.

„Bůh vás uchovej, pane urburéři! Snad byste nás nezahanbil, abyste před pirglokem[4] odešel?!“

A přirazivše židle těsně k němu zabránili mu odejíti.

„Nu, když tedy chcete —“ a pan Masník usednuv prudce zamrkal. Rád byl by vyšel — ale vůči tolika mládencům neuměl zjednati vůli své platnosti, zvláště když byl jist, že by pátrali, kam odchází, kdyby opravdu odešel.

Ale v duchu ho to přece jen mrzelo, že musí zůstati. Zmizelyť na chvíli z jeho kulatých, dobře vykrmených tváří dva důlky, k vůli nimž nejedná z horských panen, které byly v letech a tedy při rozumu, v duchu uzavřela nad ním příznivý soud, že je i při svých pětačtyřicíti letech člověk na pohledění roztomilý.

„Blázínkové —“ řekl nějak suše, přišpouliv masité své rty a důkladně podíval se do korbelíka.

„Však je zítra Nanebevstoupení, můžete si doma pořádně odpočinouti. Před pirglokem od nás nesmíte — Snad byste nám to neudělal —“ a rychtářův Jeronym šibalsky se usmál.

A jak potom žertovali, rozprávěli a dobrou vůli spolu měli, třiadvacátá hodina se přiblížila dříve, než se nadáli, a venku s věže svatojakubské ozval se zvonek.

Dvéře nalévárny se zpola otevřely a v nich objevila se hlava městského rychtáře. Jeronym za to bleskorychle hlavu svou pod stůl sehnul. Činíval tak vždycky, kdykoli přísný otec podle rychtářské povinnosti své mezi dvéře Bakalářovic hospody vstoupil, aby připomenul pozdní hodinu.

Pan rychtář dovoloval synkovi tovaryšit „u Bakalářů“ jen dvakrát za týden; synek tu býval pětkrát či dokonce sedmkrát, aniž otec, mnohými starostmi mimo dům až pozdě do noci zaneprázdněný, o tom věděl.

„Pirgláček!“ oznamoval rychtář.

„Dobré noci,“ práli hosté a dvéře se za rychtářem zavřely.

Všecko se zdvihalo,

Školní „pacholata“ více než rozjařena doprovázela svého hostitele temnými, pustými ulicemi k jeho domu. „Dlouhý“ Jeronym a Holíkův Krištof opět vydobyli si cti pana Masníka vésti pod paží.

Točili se, točili, jako by se jim ještě domů nechtělo — přešli dvě, tři ulice a uličky, nějaký plácek, a nevěděli skorem sami, jak se ocitnuli na náměstí „Panském“, kdež v domě s Knejslíkovským sousedícím z přízemních oken zářilo jasné světlo.

„Viz, pane urburéři,“ ukazoval Jeronym mávnuv v tu stranu pravicí, „šlojéřky mají kvartál.“[5]

„Hm, blázínku,“ odvětil oslovený, „co mi po tom?“

Dobře, že byla tma, jež zakryla ostatním, kterak dobrácký pan urburéř prudce několikráte po sobě zamrkal a kterak „dlouhý“ jeho průvodce pevně ret stiskal, aby hlasem smáti se nemusil.

„Nu, ale teď, blázínkové —“ hovořil ztěžka pan Masník, „už mě jen veďte domů. Chodívám spat s kurami a dnes tak pozdě! A k tomu chodíme ještě beze světla, proti všemu řádu jako lotrasi a lidé zrádní. Aby nás tak ještě pantáta tvůj, Jeronyme, potkal a sebral nás! Jeť z rady obnoveno přísné poručení, aby nikomu nebylo trpěno beze světla v noci městem choditi. Mnoho lidí zákeřných, stupek a lotrasů vkrádá se prý těchto čas do měst, aby tu tajně v noci kradli a mordovali. Což jste neslyšeli, jak před čtrnácti duy zabili v noci v Kolíně tu bohatou vdovu pasířku? Zabili, peníze vyrabovali a zmizeli, jako by se po nich země slehla. Tak, tak, Jeronymku,“ pochvaloval pan Masník, vida, že mládenci činí po jeho vůli zatáčejíce ku Koňskému trhu a že brzo uloží svoji hlavu, dnes poněkud již těžkou, na své mládenecké lůžko; „povídám, jste přece jen hodní hoši, blázínkové —“

A v blažené jistotě blízkého odpočinku stal se pan Masník v této chvíli i hovornějším. — „Že mluvím o té pasířce,“ prál poněkud hbitěji než před chvílí, „musím vám ještě povědět, že se mi před čtrnácti dny zdál takový podivný sen. Viděl jsem nějakou vysokou světnici s tmavým táflováním a v té světnici plno skříní dubových. V těch skříních prohrabávali se nějací lotrasi, a když tu největší otevřeli, viděl jsem v ní mrtvou ženu, takovou starou matronu ctihodnou — a druhého dne odpůldne slyším od nějakého huntýře, který právě přišel z Kolína, že tam v noci tu vdovu zabili. — Co byste tomu řekli?“

„Že to byl živý sen,“ odpovídal za všecky „dlouhý“ Jeronym. „To už některý člověk je zrozen na takové planetě, že se mu splní všecky sny. — Moje planeta taková není —“ povzdechl, „splní se mi vždycky, když se mi zdá, že jsem slyšel otcovské kázání, ale nikdy, když se mi zdá o pannách pěkných, jak jsem je líbal —“

„Nu, mně se zdá málokdy co, ale nepamatuju, že by se mi to nesplnilo,“ vece pan Masník. „A proto mám teď trochu starosti. Zdálo se mi asi před týdnem, že se mi dolů dobývá zloděj. Víte, já spím nahoře sám a dole v přízemí moje stará hospodyně; jsou tam sice u všech oken mříže, ale což jsou mříže takovému lotrasu! Vyvrátí je pojednou, staré Hátě uzamkne navždy ústa jedinou ranou a počne rabovat. Od té doby spím jako na vodě — mám odjakživa lehké spaní, a jak se co šustne dole na ulici, hned jsem vzhůru —“

„A co bys sobě počal, pane Masníku, kdyby opravdu nějací lupiči pod tvými okny se vyskytnuli?“ ptal se bezděky Holíkův Krištof. „Takový nikdy nejde jen jeden. Chtěl bys dolů seběhnouti a jim čeliti? To by byla veliká odvaha, ale nebezpečná —“

„Měl jsi říci raději na rathouze, aby pomůcka městská častěji za noc kol tvého domu obrazila —“ mínil jiný studiosus.

„Eh, ještě aby se mi smáli, že mám tak pevnou víru ve své sny! Teď jsou lidé zlí, že za zády si z člověka tropí posměšky, kde jen mohou —“ odtušil trochu mrzutě pan urburéř. „To já myslím tak: jak bych slyšel, že se někdo dolů dobývá — bez hluku a za okamžik silné mříže přece jen nevylomí — otevru okno a strhnu pokřik ze vší síly — však by se brzo lidé sběhli — Ale dnes —“ a pan Masník jistě zamrkal, ač pro noční šero mládenci toho nespatřili — dnes budu spát jako zabitý a tím, mládenečkové, vy jste vinni, že jste mne od toho truňku nepustili —“

„Pravda svatá, pane urburéři,“ ozval se živě rychtářovic Jeronym. „A když jsme vinni, chceme učinit pokání. Zítra je svátek, máme tedy čas i chuť zase trochu štráfovat na nočním povětří. Spát se nám beztoho nechce. Nu a než ukončíme pouť po hradbách a po všech ulicích a placech, bude ráno — a do té doby každou chvíli některý z nás sem zaskočí a kdyby se něco šustlo přivolá nás všecky. Jsi spokojen?“

„Však vím, že jste hodní blázínkové,“ zasmál se pan Masník přistupuje ku vratům svého domu. „Jen pozor na pana otce — stihnout vás, zavře vás bez milosti do jednoho — víte, že kdo se toulá v noci bez světla po městě, právu propadá —“

„Zkušené myši vědí, kterak se uhnout kocouru, když po domě rejdí,“ zasmál se Jeronym rychtářovic. „My do všech ulic, kudy se béřeme, napřed zvědy vysíláme; musíš někdy s námi, paue Masníku, to je mnohdy veselá hra na schovávanou —“

„Však jen ne dnes,“ zafuněl pan urburéř, sahaje po železném klepadle, „dobré noci přeju vespolek, mládenečkové! Spoléhám se na váš slib —“ a za malou chvíli, kdy za panem Masníkem vrata skřípavě se uzavřela, skupili se mládenci kolem rychtářovic Jeronyma.

Jeronym byl mezi nimi vždycky přední hlava a vůdce. Ne snad proto, že by byl ve škole uměním a vědomostmi vynikal. Ani zde nebyl sice mezi posledními, ale školu, jak říkal pan rektor, rychtářovic Jeronym „nepřipustil si k srdci“, a kdyby byl chtěl, byl by prý mohl býti vždy prvním mezi všemi „majores“, co byli v primě. Jeho starosti bývaly vždycky jiné: kterak veselé teatrum, které na podívanou sousedů a sousedek na Vlašském dvoře o masopustě se hrávalo, výborně sehráti, či ku kterému z bohatých sousedů se soudruhy na nějaké veselíčko dát se pozvati a k tomu novou, veselou píseň plnou škádlivých ale vtipných narážek na místní lidi i poměry složiti, aby společnost při dobré tabuli měla dobré obveselení… Jeronym — a s ním jeho druhové — škádlil lidi rád a rád dělal jim takové „zlobeníčko, z kterého jiní mají veselíčko“.

Teď, jak se mládenci skupili kolem svého vůdce, vykládal tento z ticha: „Domů nepůjdeme a nemůžeme jít. Masník si nějak nadchází Dorotku od Konvářů, tu starou pannu jedovatou. Dnes večer šla do cechu a Masník ji chtěl vyprovodit. Proto jsem ho zdržel! Ta jedovatá, hrdá panna ho dostat nesmí! Není tak o nás, ale o něho, utrápila by ho brzy. Začneme pracovat. Ona musí dnes poznat, že její milý pan Masník nebyl nemocen, že raději s námi pil a ji nechal jít samotnu. Znám dobře tu hrdopýšku, to ji dopálí! —“

„Dobrá, dobrá,“ souhlasili sborem a jen Holíkův Krištof, ze všech Jeronymův druh nejmilejší, namítl: „Ale ty jí to chceš říci? Málo to pomůže —“

„Nesahej po krámci pokud nevyložím,“ odsekl Jeronym. „Již mám všechno rozmyšleno. Ale napřed ještě, Krištofe, skoč na plac se podívat, zdali u tety se svítí — jestli totiž kvartál šlojéřek se nerozešel —“

„Jak by rozešel,“ na to pohodlný Krištof, jemuž se nějak nechtělo vzít hbitě nohy na ramena. „Ty jsou vždycky aspoň do půlnoci pohromadě než všecky klepy z celého města sobě povědí —“

„No pro jistotu,“ ozval se tenký, živý hlas ochotnějšího Kubína, jenž hbitě odběhl. Za chvíli se vrátil.

„B}l jsem až pod samými okny,“ oznamoval. „Počestný cech šlojéřský šermuje jazyky až k ohlušení —“

„Dobrá, Kubínku,“ pochválil Jeronym. „Svedeme jim kratochvíli. Však jsem své paní tetě dávno slíbil, že jim něco vyvedeme. Ona si tuze na tom zakládá jakožto jejich cechmistryně, že o jejich cechu zlí jazykové po mnoho let nedovedli nic zlého ani posměšného vypraviti. Tak slyšte,“ tlumil hlas, „představíme sobě ty dva milující —“ a ohlédnuv se ještě vzhůru k tmavým oknům Masníkova domu mluvil o svých zámyslech šeptem.

„Bude to švanda,“ smáli se mládenci tlumeně. „Starý je teď v prvním usnutí a jak ho náhle zbudíme, nechá se třeba kolem prstu ovinout! Ale nutno ještě nějakou chvíli sečkati —“

„Zatím, bratři, na zvědy, kde je otec a jak dlouho jsme před ním bezpečni —“ prál Jeronym. „Já tu musím na kvap sebrat mysl a složit nějaké rytmy, které jim zazpíváme —“


  1. Žáci z páté a šesté klassí, či jak se tehdy říkalo, ze sekundy (páté) a z primy (šesté) byli zcela dospělí mládenci, a pokud nebyli ve škole i na stravu a bytem („v expensi“), nestarali se učitelé jejich, co tropí mimo školu.
  2. Urburéř ~ úředník, jehož péči královské důchody při dolech svěřeny byly.
  3. Šlojéřky či tkadlkyně šlojéřů mívaly na Horách svůj cech, o němž dosti zpráv se zachovalo.
  4. Pirglok = znamení zvonkem, aby ve městě všecky hospody se zavřely.
  5. Čtvrtletní schůzi cechu.