Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/Z protokollů konsistoře kutnohorské/III.

Z protokollů konsistoře kutnohorské Jan Josef Řehák
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Z protokollů konsistoře kutnohorské
Podtitulek:	Příspěvek k historii mravu i nemravu v XVI. století
Autor:	Jan Josef Řehák, professor c k realného gymnasia v Kutné Hoře
Zdroj:	Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 49–54. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Obšírné přetřepávání poměrů milostných, které při rozepřích o slib manželský bývalo obyčejem, podobně jako odkrývání bolavých stránek rodiny a domácnosti při sporech mezi manžely, nemohlo býti lidem jemnější organisace duševní věcí příjemnou. Vyhledával-li nicméně muž neb jinoch práva svého touto cestou, činil tak někdy z umíněnosti, obyčejně však proto, že věno, které před zrakem jeho vznášelo se jako vábná vidina, hrozila mu uklouznouti. Původem pohlaví ženského bývala obyčejně osoba zralejší a zkušenější, jíž nevěrný ženich mohl se státi ztrátou nenahraditelnou, i bylo také dosti příkladů takových, kde žalobnici s jedné strany pro nezřízené živobytí hrozila šatlava a pardus pod pranéřem, s druhé pak strany, po vyhraném processu, kynul oltář a jakáž takáž domácnosť.

Processův o slib manželský jest v protokollech konsistoře kutnohorské zaznamenáno asi 70, jichž větší díl připadá v první třetinu XVI. věku. V pozdějších desítiletích jest rozepří takových málo, jsou však z nejedné příčiny tím zajímavější. Vedení těchto pří u konsistoře kutnohorské spravovalo se zvláštním řádem, jehož hlavní zásady v knihách práva duchovního na několika místech přehledně jsou zaznamenány.^[1] Kdo žalovati chtěl pro nedostání slibu manželskému, nejprve druhou stranu měl obeslati před konsistoř pořádně poslem děkanovým, jako na př. zvoníkem, jemuž za to náležel bílý groš. Před děkanem nejprve měli uručiti (vadimonium) tři artikule (tria consueta), o nichž při rozepřích mezi manžely již zmínka se stala; rukojmími měli býti měšťané nebo vdovy po takovýchto pozůstalé (viduae urbanae); na to uloženo jim stání ve dvou nedělích. Tu pak děkan, jakožto předseda soudu, oznámiti kázal příčinu a předmět jednání a vyzval stranu původní, by žalobu přednesla.^[2] Zhusta dostavily se strany se svými příbuznými a řečníky, panny zejména a vdovy se svými poručníky, kteří „od nich“ mluvili, žalobu však musil původ přednésti sám ústně, „jelikož svědomí jeho se dotýkalo“.

V žalobě musil původ uvésti zřejmě, kterými slovy, kdy a kde slib se stal a dali-li si při tom dary nějaké (zejména prsteny). Platný slib manželský mohly učiniti ovšem jen osoby svobodné, panna pak jenom s vůlí rodičů neb poručníků; pakli byla panna svobodna sobě neb slibovala-li vdova, musil slib býti dobrovolný bez přinucení. Při „slibu pravém manželském“ strany 1. daly sobě ruce společně, 2. jmenovaly se zejména a 3. konaly slib slovy jasnými a jistými, a to k času přítomnému (votum de praesenti),^[3] jako na př.: „Já, Adam, beru (nikoli „vezmu“) sobě tebe, Evu, za svou pravou manželku“ a p.

Následoval pak odpor obviněného, jemuž taktéž samotnému, bez všelijakého s přátely promluvení bylo odpovídati.^[4] Po takovémto stran sepření (lis contestata) tázány byly obě strany, vůle-li jejich jest, aby ve při se pokračovalo, aneb nechtějí-li se raději po dobrém smluviti. Trvali-li na svém, oznámeno jim, že ve dvou nedělích pořád zběhlých opět státi budou. Při opětném stání strany znova byly napomínány (ampliatio), aby se smluvily, i poslány jsou ven ze soudní síně, aby se o to, jak se říkávalo, „pokoštovaly“. Stály-li i potom každá na svém, následovaly dotazy na každou osobu (za nepřítomnosti druhé strany) obzvláště, při čemž původ nejprve musil opakovati slova slibu (1. sponsio de praesenti), pak místo a čas jmenovati (2. ubi et quando) a odpovídati k dalším otázkám, dali-li sobě ruce neb se objali (3. amplexus), dali-li sobě dary (4. donatio); byla-li původem osoba ženská, jež žalobou svou zároveň domáhala se navrácení své cti, následovaly ještě dotazy: 5. concubitus (a recusatio, bránila-li se slovy neb skutkem) a 6. quomodo oppressit.

Opět ve dvou nedělích stály obě strany se svými průvody a svědky, kteřížto poslednější učinivše přísahu,^[5] na dotazy odpovídali. Konečně po dvou nedělích četl děkan (připomenuv prve, že „škody se u práva duchovního nezarukují, a to proto, že právo duchovní o to nesoudí“) hlavní výpověď, za kteroužto „památné“ se kladlo.

Srovnáme-li výpovědi v protokollech konsistoře kutnohorské zapsané co do výsledku s tužbami a úmysly stran žalujících, tu dojdeme poznání, že pokus vynutiti sňatek na základě slibu manželského (u většině případů jen předstíraného, nikoli dokázaného) málo kdy se podařil, neboť obyčejně důkazy k tomu konci vedené nezdály se konsistoři býti dostatečnými; někdy i původ, nahlížeje marnosť podniku svého, sám dobrovolně od žaloby upustil. V takovýchto případech bylo jednání ovšem brzy u konce. R. 1548 na př. Mandalena Špalková vinila ze slibu manželského Jeronyma Kurku (syna nebožtíka Jakuba kramáře a bratra výše zpomenuté Anny, od Jindřicha z Práchňan ukradené); když však došlo na to, aby slib onen svědky dokázala, tu oznámila, že od práva pouští a Jeronýmovi pokoj dává (B. 21.). Podobně učinila Anna Peroščina, jež r. 1567 Šebastiana malíře ze slibu žalovala; „poněvadž však Anna předkem tomuto právu zbytečné zaneprázdnění učinila, mohouc to bez obsylky a tohoto práva duchovního spokojiti…, z té příčiny se do trestání dává, a rychtáři, aby ji vězením, a to šatlavním opatřiti rozkázal, se poroučí, a z toho aby jí nepropouštěl bez jistého vědomí pana děkana“. Slíbila rukou dáním, že sama půjde do šatlavy; ale přátelé se za ni přimluvili i pověděno, „že doma jim pan děkan odpověď dá“. — Mezi těmi, kdož dobrovolně od žaloby takovéto upustili, nalézáme též Matěje Kalousa, rychtáře městského (r. 1612, B. 45.), Václava Kuchovského, „patricia“ (r. 1617, B. 46.) a Jiříka Žabku (r. 1618, tamtéž).^[6]

Málo která rozepře skončila smlouvou přátelskou a svatbou. Nejzajímavější z nich vznikla žalobou, kterážto na bakaláře a písaře urburního Jana Šatného, potomního písaře města Hor Kuten a přítele i spolupracovníka slavného mistra Brikciho z Licska, vedena byla od potomní manželky jeho Žofie (9. února 1526, A. 40—46.) Šatný slibu neodpíral, tvrdil však, že to učinil s tou výminkou, když její příbuzní k tomu svou vůli dají. Tomu zase panna Žofka odpírala pravíc, že o takové výhradě mezi nimi zmínky nebylo; většina svědomí byla Žofce přízniva.^[7] Nesnáz tato zdvižena jest dobrovolnou přátelskou smlouvou (4. května), a to takovou, že Jan Šatný slíbil rukou dáním, pannu Žofku vzíti dobrovolně za manželku svou.^[8] — V jiném případu, kde Jakub Hana krejčí^[9] žaloval Žofku, „sirotka pánův šepmistrův“, rozhodnuta věc těmito poručníky Žofčinými, kteří obviněnou i matku její na radnici povolali a ji k přiznáni přiměli, že Jakubovi vůli dává ke stavu manželskému. Ovšem že dle výroku jednoho svědka máti děvče bila, až k tomu svolilo (A. 21.).

Odmítnutí žaloby ze slibu manželského skrze výpověď práva duchovního stávalo se z příčin rozličných. Zhusta nevyhověno původu proto, že žádný při slibu nebyl aneb že svědkové se žalobou se nesrovnávali. Pan Matouš od Věže^[10] vymáhal ruky panny Mandaleny velmi usilovně, dary jí prý uštědřenými věc svou podepíral i mnohé svědky vedl; jelikož však „nikdo z nich se nesrovnával se žalobou a obviněním, že by panna Mandalena jemu slibovala, manželka býti jeho věrná aneb na to jaké dary měla přijímati od něho, než že jest on dával a uplacoval některým, aby jemu to u ní jednali: i nalezeno jest toto za právo panu Matoušovi…, aby panny Mandaleny na pokoji zanechal a překážky jí daremné… nečinil.“ Následuje poznamenání, že pan Matouš od Věže pannu Mandalenu dobrovolně ze slibu propustil (A. 47.). — Pro mdlobu svědků (insufficiens testimonium, insufficientia testium) odmítnuta žaloba také v rozepřích zapsaných na listech 23. a 49. knihy práva duchovního A.

Jiná příčina nepříznivé původu výpovědi zakládala se na nedostatečném počtu svědkův: „onus testis coram iure censetur nullus“ (A. 14.). Pro několik příčin najednou odmrštěna byla žaloba Beneše bradýře na Annu, dceru Hanovu, kterážto žalobci byla sice nakloněna, prsteny s ním vyměnila, pro něho od matky své často bita byla, ale přece k manželstvu mu nedána proto, že 1. vždy odkládala na rodiče; 2. slova slibu nebyla de praesenti, nýbrž de futuro; 3. slova její nebyla verba contractus (A. 39, 5).^[11] Pro konkurrenci několika nedostatkův odepřena také Gabrielovi, synu Ondřejovu, ruka Ludmily, dcery Jana Lamprechta. Před slibem neznali se, jen po sestře Gabrielově sobě vzkazovali. Jednoho dne dal ji Gabriel skrze přítelkyně její vylákati na procházku do zahrady „na Ptáku“, a tam ji zadržely, až Gabriel přišel, slib s ní, překvapiv ji, učinil a zlatý prsten jí na prst vstrčil. Konsistoř vypověděla, že Ludmilu ke Gabrielovi právem hnáti nemůže, neboť: 1. ačkoliv si slíbili, Ludmila tak učinila bez rozvahy, byvši přelstěna a překvapena; 2. ve slibu, ačkoliv byl de praesenti, scházelo jméno panny a slib manželský neplatí bez pronesení jména vlastního; 3. při slibu nebyl než svědek jediný, tudíž dle zákona neplatný, a ten byl vlastní strýc (A. 35—38.). — Pavlovi Kubíkovi nedáno za právo, jelikož otec dceru svou ze slibu obviněnou jinému byl zaslíbil (B. 44.). — Jinak zase Jiřík sladovník příjmím Fousek z obžaloby vyvázl, kterouž r. 1541 jakási Hedvika před konsistoří naň byla vznesla. Slíbil jí totiž manželství ještě za živobytí nebožky manželky své, pročež slib jeho, jakožto de futuro, a k tomu nečasně a nepořádně učiněný, prohlášen za neplatný (B. 9.).

Nemalý poměrně počet zápisů v knihách práva duchovního obsahuje rozepře, kde k žalobě o slib manželský připojuje se obvinění „de humiliatione, defloratione, impraegnatione“, jak zněl dotyčný terminus technicus. I tuto velmi zřídka stalo se po vůli původní strany, a to jen tenkráte, mohla-li žalobu svou hodnými svědky dostatečně dokázati (B. 32., l. 1529), aneb přiznal-li se obviněný konečně sám ke skutku (tamtéž); pak mu bývalo nalezeno, aby s původní stranou se oddal. Někdy odloženo stranám, aby počkaly až „post puerperium“ (A. 7.). Jinak bývala žaloba odmrštěna s obvyklým odůvodněním: „ježto bohové nejsme a tajností srdcí lidských neznáme, všechen ten soud na jich svědomí skládáme a Bohu poručujeme, jenž jest zpytatel tajností i srdcí lidských a rozeznavatel práva“; původu bylo poručeno, aby mlčel a obviněného na pokoji nechal, tomuto pak dána vůle, s jinou se zaslíbiti a oddati.

Zůstalo-li na obžalovaném přese všechnu mdlobu svědomí vedených přece podstatné podezření „skutku neřádného“, pak brával soud duchovní jednu stranu neb i obě v kázeň svou a podal je šepmistrům k potrestání, zvláště když svědkové dokázali, že je vídali „solum cum sola“ (A. 19., 20.), aneb že jí „munera et dona dabat et subsidia in puerperio porrigebat“ (A. 37.). Pánům v trestání podán byl také Ondřej z Nymburku, syn Oldřichův, jenž maje slib s Annou, dívkou z váženého rodu Stejšků z Freisichselbsta, od Markéty Skřivanové obviněn byl ze slibu za okolností podobných. Markétě nedáno sice za právo pro nedostatek svědků, avšak Ondřej v kázeň vzat jakožto člověk podezřelý proto, „že od kněze jiné víry, totiž mnicha kláštera sedleckého,^[12] chtěl se dáti s Annou Stejškovou oddati“ (A. 35., 37.).

Druhdy upuštěno od trestu takového, ač bylo příčin k němu dosti. Tak Petr z Třebovětic žalován byl kdysi od Doroty, dcery Ondřejovy z Čáslavi, dívky slepé, kteroužto vzal k žádosti přátel jejích k sobě, že ji bude léčiti, začež mu slíbili dáti dvě kopy. Zdá se, že ji divně léčil, neboť po nějakém čase jal se jí dávati „siropum ad bibendum“ a pokračoval v tom celé dvě neděle, až přátelé dověděvše se toho, slibu na něm vymohli, že ji neopustí. Když konečně přišlo k žalobě, zapřel vše, pravě, že toliko slíbil, že jí „v nemoci její“ neopustí. A na tom také přestalo právo duchovní (A. 23.—24.). Jiný dosti těžký process vzešel r. 1554 Rafaelovi konváři z proslulého zvonařského rodu Klábalů, žalobou kuchařky jeho, jménem Doroty; kterážto když, pro něho prý, v šatlavě seděla, „rukojmě jednal, kolíbku koupil, pečínek najednal, křest v klášteře sedleckém jednal a kmotry“ a jí vzkazoval, „aby mu pokoj dala, že jí chce dáti patnáct kop“. Rafael proti žalobě promluviti dal skrze řečníka svého, pana Jindru, „že jest osoba nepoctivá a podezřelá… kterak chtíc tudíž ujíti ‚planýře‘, jest sobě chytře vymyslila, aby se s tímto Rafaelem, mládencem ctným a zachovalým, v soud dala, aby se s ní oddal, a to že se netrefí“; opatroval-li ji a dítě, že to učinil proto, že služebnice jeho byla, z milosrdenství (přeškrtnuto: „a z lásky“). Po vyslechnutí svědků konsistoř nalezla z práva Rafaelovi, „poněvadž svědky to naň prokázala Dorota a dovedla atd., ne aby tím skutkem vinen byl, ale že ji tak opatroval, v tom skutku zlém nepomáhal, a to že se stalo v domu při služebnici jeho, což právo duchovní (které vyměřuje, jaké má býti a v kterých věcech opatrování takových osob podezřelých a zvláště těch hospodářův, v jejichž se to domu sběhne při čeledínu) mnoho váží: jedno Rafael aby Doroty vším způsobem prázen byl… pod trestáním pánů šephmistrův, a druhé, aby se toho závazku očistil, že jí vinen není, ve dvou nedělích pořád zběhlých“. — Potom „z té výpovědi sešlo a z příčin přišlo na jinou“; kteréžto však v protokollech nenalézáme (B. 28—29.).

Z drobnějších rozepří o slib manželský budiž tuto uvedena ještě jedna pozoruhodnější. K l. 1519 připomínají zápisky Mikuláše z Práchňan,^[13] kterak Petr Škrovad (pověstný tenkráte hýřil a dobrodruh), jenž později i mistru Brikcímu z Licska ženu uloudil a mnoho mu pobral, „měsíce Martii sestru pana Mikuláše z Práchňan, pannu Apolonu, obeslal před kněží z slibu manželského“. Krátký průběh této záležitosti před konsistoří kutnohorskou nalézáme v protokollech knihy práva duchovního A. na str. 28. a 52., kdež v pátek dne 4. března roku dotčeného „Petrus filius Galii de Montibus impetit Appolonam, filiam Barthosonis (z Práchňan) de contractu“. Apolona slibu odpírá, Škrovad pak, jsa tázán, byl-li kdo při konání slibu, praví, že nikdo, ale že to bylo v domě pana Mikuláše v kuchyni, „in estuario, et erat in tunica coloris merosi“. Uručeni jsou na dvacet kop ku stání a dostání ve čtrnácti dnech. Při stání následujícím (teprv 21. dubna) Petr Škrovad vedl svědky, z nichž jedni od Apolony slyšeli, že má s Petrem slib pravý manželský, jiní zase, kterak mluvila prý: „nechtí mne jemu přátelé dáti, než již by mne dávno měl, kdyby sám chtěl“; že dala Petrovi na to ruku, že s ním uprchne; kterak kdysi „chopila se hrdla jeho a prosila, aby jí neopouštěl pro nejvyšší umučení boží“; než by chtěla Lahvičku, kterého jí dávali, „že radče by, vejdúc na věži, hlavu slomila“ a p. Potud protokoll. Z uvedeného místa Pamětí však dovídáme se, že stalo se podle přání Apolony: „když bratři její proti tomu byli, uloudil ji a oddáni jsou spolu v Čáslavi městě, jednu míli od Hory“.

---

1. „Zpráva kněze Bartoloměje Boleslavského, kteráž se při konsistoři zachovává, Hor Kutten s pilností sebraná, na ten čas faráře náměstského 1567. Řád práva duchovního o slib manželský, kdyby kdy strana straně chtěla v čem sklamati“. B. 41. — „Slib manželský pravý, vedle dekretu vyhledaný“. B. 51. — „Processus iuris canonici in controversia de sponsalibus“. C. 3.
2. Osobního stání a dostání žádalo se i tenkráte, když původ, přebývaje na místě vzdáleném, písemnou žalobu byl učinil. Listem daným 17. října 1607 vyzývá konsistoř Marii Phandtin z Freiberka, „jakož předešle skrze ctihodného mistra Michala Niederstetera, správce církevního a superintendenta freiberského, ohlášení učinila proti Baltazarovi Reicholtovi, pravíc se s ním slib k stavu manželskému míti, aby v pátek dne 2. listopadu v konsistoři na Horách Kutnách se postavila, a zde sama přednesla, což by spravedlivého měla“. (B. 54.)
3. Slib „de praesenti“ býval skoro výhradně v obyčeji až do koncilia tridentského; u konsistoře kutnohorské forma „de futuro“ vůbec neměla platnosti.
4. Také při konsistoři pražské tak se zachovávalo, že strany „skrze sebe“ žalobu a odpověď učiniti musily (C. 10.).
5. „Spůsob přísahy práva duchovního odeslaný z konsistoře Pražské. Já N., svědek pohnaný ku právu duchovnímu, přísahám pánu Bohu vševědoucímu, že povím jistou a celou pravdu, pokud mi vědomé jest v té při mezi… a…; přísahám, že žádné falše v tomto svědomí nepřimísím; přisahám k obojí straně věrnou a pravou i upřímnou pravdu svědčiti. Přisahám, že ani z prosby, ani z daru, ani z závisti, ani z bázně, ani pro žádný oužitek svědčiti nebudu křivdy. Přísahám, že nepovím žádnému tohoto mého svědomí, leč soudce to zjeví anebo mně rozkáže oznámiti. Toho mi napomáhej Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, vše jeden Hospodin, a toto blahoslavené evangelium.“ (C. 5.)
6. Srovnej Pam. M. Dač. II. 120; 117; 179. Jiřík Žabka propustil z slibu Annu, dceru Jana Němčického.
7. Ve prospěch Šatného svědčil mimo jiné „mistr Pavel“ — nepochybně Vodolinský, taktéž spolupracovník potomní mistra Brikcího.
8. Sr. dra. J. Čelakovského „Příspěvky k životopisu mistra Brikcího z Licska“ v Č. Č. M. 1880. str. 501, a Pam. M. Dač. I. 142.
9. Pam. M. Dač. I. 101.
10. Tamtéž I. 92.
11. „Má milá panno Anna, slibuješ-li mou manželkou býti a mne do smrti neopouštěti?“ Řekla: „slibuji“. A Beneš také: „a já také, má milá Anka, chci tvým manželem býti a tebe do smrti v ničemž neopustiti, ani křivdy žádné nečiniti a učiniti to, co dobrému náleží; také tobě věřím, má milá Anka, že učiníš to, co dobré náleží!“ — „I vzal dva prsteny i vstrčil jí jeden na její prst a kázal jí druhý na svůj prst vstrčiti“ atd.
12. Zdá se, že tento byl Horníkům v jistých nesnázích postaveným podobným útočištěm, jako před léty skotské Gretna Green Angličanům.
13. Paměti M. Dačického I. 122.