Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/Z protokollů konsistoře kutnohorské/II.

Údaje o textu
Titulek: Z protokollů konsistoře kutnohorské
Podtitulek: Příspěvek k historii mravu i nemravu v XVI. století
Autor: Jan Josef Řehák, professor c k realného gymnasia v Kutné Hoře
Zdroj: Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 41–49.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Konsistoř kutnohorská, jakožto právo duchovní, zasedávala v domě děkanském v nynější Staroděkanské ulici, odkudž sídlo děkanovo roku 1668 přeloženo bylo do budovy školy svatojakubské, kteroužto císařský rychtář Mikuláš Vodňanský z Čažarova a primator Sigmund Kozel z Riesenthalu r. 1594 a 1595 ve slohu renaissančním dali vystavěti. Zasedání konsistoře (sessio) bývala z pravidla v pátek, v hodinách dopoledních, a počínala obyčejně o osmé neb deváté hodině.

Rozepře mezi manžely, jež soudila konsistoř kutnohorská, co do příčin nejčastěji týkaly se porušení věrnosti manželské (adulterium), zlého s manželem druhým nakládání (periculum corporis) a oněch případů, kdy jedna strana druhou ze zlé vůle neb jiných příčin byla opustila (desertio). Dosti hojné byly též případy, kdy jeden z manželů za živobytí druhého se třetí osobou dal se oddati. Méně rozepří mělo svůj původ v rozhodné nechuti strany jedné neb obou k dalšímu společnému živobytí. Velmi zřídka bývalo právu duchovnímu zakročiti v příčině bezpečnosti statku neb cti (periculum bonorum et honoris civilis), neschopnosti té neb oné strany ke stavu manželskému (impotentia), únosu (raptus) a příbuzenství, jakožto závady manželstva.

Jednání bývalo stručné, když byla věc jasna, po případe vina zřejma neb vlastním vyznáním obžalovaného dokázána; kde toho nebylo, voláni jsou svědci (v nutných případech též znalkyně „poctivé Hornice“) a čtena svědomí písemná. Často stačilo k vyřízení dvoje stání, jedno k vyslyšení žaloby a odporu, a druhé, obyčejně po čtrnácti dnech, k dotazům, slyšení průvodů a vynesení konečné výpovědi (sententia diffinitiva) neb prohlášeni smlouvy dobrovolné. Ku konci prvního stání dány bývaly obě strany na rukojmí, že do té pře skonání pokoje zachovají, stavu svého nezmění a výpovědi se podrobí (tria consueta), k čemuž někdy připojen čtvrtý závazek, že před hlavní výpovědí práva jiného dovolávati se nebudou; na to jsou napomenuti, aby se pokusili, zdali by se nemohli po dobrém smířiti. Prodloužilo-li se jednání pro veliké množství svědků neb z jiných příčin, odkládáno bylo stranám (dilatio), podle obyčeje práva městského, do dvou nedělí pořád zběhlých.

Vyřízení docházely spory tyto na základě práva kanonického čili „dekretů“, jak se říkávalo, zejména podle zásad vytčených v dekretaliích Gratianových II. 7., končíce nezřídka narovnáním mezi stranami skrze konsistoř učiněným, k němuž před hlavní výpovědí naposledy byly napomínány, neb smlouvou dobrovolnou skrze přátely, někdy však i pouhým odepřením rozvodu z příčin nedostatečných žádaného,[1] a důtklivým napomenutím podle 21. pravidla Bonifacia VIII.: „quod semel placuit, amplius displicere non potest“. Kde však smíru nebylo lze dosíci[2] a příčiny byly dostatečné, povoleno bývalo rozdělení (separatio) na kratší dobu jednoho až tří roků; při hrubém a pohoršlivém porušení věrnosti neb jiných závažných okolnostech stanoven býval rozvod (divortium) na prosto.[3] Při rozdělení i rozvodu byly strany napomínány, „aby Bohu sloužily, pořádně živy byly, jeden druhému v živnosti překážek nečinili“ a ovšem v jinaké manželství se nedávali,[4] s dodatkem při rozdělení obvyklým, „pohnul-li by Bůh srdcem jejich, že by se zase mohli snésti, že jim toho bude přáno“. Časem, ale zřídka, trestány byly strany, ať již se smířily neb rozvedeny byly, vězením šatlavním, buď že pohoršení bylo příliš veliké, buď pro neposlušnosť a jinou nevážnosť ku právu duchovnímu.

1. V případech, kde strana stranu vinila z porušení věrnosti manželské, skoro vždy následoval rozvod neb alespoň rozdělení, zvláště když strana pohnaná k vině své se přiznala. Tak rozdělena jest Markéta, manželka Jana Stanislavova od Hory, od tohoto muže svého, jelikož k veřejnému cizoložství se přiznala, i nespomohlo jí, když se vymlouvala, že hrůzou musila od něho ujíti (A. 53.).[5] Z téže příčiny rozvedeni jsou r. 1546 Jan Zálabský z Litoměřic a Dorota z Ledče, manželka jeho. Vypověděno jim, aby matka dítě vzala a chovala, a Jan Zálabský jakožto otec na chování jeho ve třech letech pořád zběhlých 15 kop gr. vyplnil, kteréžto peníze má klásti v konsistoři tu na Horách Kutnách; a když tomu dosti učiní, ani matce ani dítěti ničímž více povinen nebude (B. 17.).

Jen zřídka stávalo se, že rozepře pro porušení lože přes přiznání obžalovaného skončila smířením (A. 24.). Někdy ovšem dopadla věc smutně pro stranu původní i odpornou, v kterýchžto koncích octnuli se kdysi Václav ze Žďáru i manželka jeho Alžběta. Obviňovali jeden druhého z přestupku častěji dotčeného, až Václav konečně se přiznal, Alžběta však stála na svém, „quod semper seruaui fidem viro suo (sic)“. I dostalo se jim výpovědi, že oba trestáni budou vězením šatlavním,[6] on pro nezdrženlivosť svou a ona, poněvadž mu v tom nebránila a sama se provinila stejným způsobem (A. 31., 34.). V jiném případu manželka již před svatbou zpronevěřilá trestána byla napřed od úřadu šepmistrského a potom s mužem zase k smíření skrze konsistoř přišla (r. 1610, B. 44.).

Sem lze také vřaditi dva případy (A. 1. a 15.), kde muž přinucen byv úřadem světským ke sňatku se ženštinou zlé pověsti, u práva duchovního žádal rozvodu. V obou případech manželka oddala se po sňatku životu nepořádnému. Konec jedné z těchto pří v aktech se nezachoval; ve druhé nalezla konsistoř, že mají býti rozvedeni 1. jelikož manžel byl ke sňatku skrze úřad světský násilím donucen a po oddavkách se ženou nebyl, což ona sama doznala; 2. že manželka jiného muže se přidržela, čímž sňatek z donucení uzavřený naprosto zrušila a v nic obrátila. Muž prohlášen za svobodného.

2. V případech, kde manžel manžela žaloval pro zlé s ním nakládání, obyčejně obě strany daly sobě říci a učiněno mezi nimi narovnání. Skoro vždy žalovala manželka, pouze ve dvou případech v protokollech zapsaných manžel byl původem: jednou, kde muž od manželky a zlé tchyně byl týrán (A. 28.), a po druhé, kde manželka „lajíc muži hanebně a lotrů lotrovských mu dávajíc“ džbánem po něm hodila, až se rozbil (B. 16.). Z příčin podstatnějších žalovávaly manželky chotě své. Tak paní Mandalena v pátek po sv. Jakubu l. 1547 obvinila manžela svého pana Jana Tyránka (nomen omen), že 1. zbraní se na ni potrhá, s mečem a s ručnicí; 2. s ní zle a nemanželsky nakládal; 3. pohrůžky jí mnohé činil, přísahaje, „by měl v pekle býti, že ji zabije“. Žádala při právu duchovním rozvedení, jelikož pan Jan, byv pro nesnesitelné nátisky manželce činěné od pp. šepmistrů trestán slovy i šatlavou, polepšiti se nechce. Pan Jan počíná svůj odpor slovy, „že žádné tak malé vsi není, aby v ní posvícení nebylo“, vše v žert obraceje; meče neb tesáku neodpírá, k ostatnímu znáti se nechce, pravě, „že ledacos z opilství se přihází promluviti“. Konečně podáni jsou na smlouvu přátelskou i smířili se (B.&nbs['19.). Jiný vzorný manžel, pan Jilek uzdář, manželku svou Anežku ubil tak nekřesťansky a nemanželsky, že „na ni bylo těžko hleděti a cos ji u boku visalo krvavého a flastrové na tom byli a ona těžce na to stonala“; jindy musila před nim oknem na ulici vyskočiti, až i střevíců v blátě kutnohorském zanechala. Pan Jilek, pro takovéto skutky též před tím šatlavou trestaný a tak „prchlivý, že bojí se hněvu svého velikého, že by ji někdy zabil“, slibuje konečně ve smlouvě dne 15. dubna 1548 učiněné, že manželky své budoucně „bez příčiny a nenáležitě“ bíti nechce, kteréžto smlouvě právo duchovní „pomohlo“, přijalo ji a potvrdilo (B. 20.).

Delší jednání před konsistoří způsobily „některé povahy a obyčeje“ pana Mikuláše Kozlova, otce to proslulého později primatora kutnohorského, Sigmunda Kozla z Riesenthalu, pro které manželka jeho, paní Anyžka, příjmím Poklůpková, l. 1552 ku právu duchovnímu se utekla. Byly to hlavně výtržnosti, které pan Mikuláš noční dobou tropíval, když z domů šenkovních domů se navracel. Pan Mikuláš „svým vášním porozumívaje, v tom se uznal a k napravení se poddával“, pročež s přivolením paní Anyžky právo duchovní mezi nimi tu nesnáz napravilo, napomínajíc pana Mikuláše, „v čas večerní a opilý aby jí netrestal a bez hodné příčiny s ní se nebil“; pakli by co provinila, jak na manžela sluší, manželku aby trestal (B. 25—27.).

Někdy pro takovéto příčiny rozvod žádaný byl povolen. Zlá rozepře udála se l. 1539 mezi Abdonem havířem a manželkou jeho Mandalenou, řečenou Nožířkou. Již dříve Mandalena byla dokázala a dovedla před šepmistry, že Abdon jí v živnosti překážku činíval, že se s ní častokrát na potkání „pojebal“ a pohrůžky o zdraví a životu jejím činil, pročež tenkráte od práva duchovního žádala s ním rozvedena býti. Nyní pak nad to vinila manžela svého z podavu na ní spáchaného; žaloba to, kterou tenkráte i jiné ženy rázu Mandaleny Nožířčina, dodělavše se o své újmě účinků nemilých, z nesnází svých hodlávaly vybřednouti. Jelikož Abdon žalobě takovéto odpíral, právo duchovní žádalo u konsistoře pražské naučení, jak by se v této věci měla zachovati; na to podle naučení administratora M. Martina Klatovského uloženo Abdonovi, aby přísahou z této obžaloby se očistil, což obviněný (31. října) neváhal učiniti. Dáno mu proto za právo proti Mandaleně, „nebo tak právo světské i duchovní ukazuje, že každé tajné a skryté nesnázi jest konec přísaha“. Ježto však také Abdon se provinil, „a právo jest, kteréž zapsáno stojí na rathouze v knihách městských Hor Kuten v listu CXXVII, v němž toto dostaveno jest: ‚kdyby manželka toho dovedla proti manželu svému, že by manžel její pohrůžky o zdraví neb životu jejím činil, tehdy právo dopouští je rozvésti, ale stavu neměniti, věno pak i to všecko, což jí dáno bylo před spojením manželským, má vzíti‘“; proto právo duchovni je rozvedlo, „aby sebe prázdni byli a odděleni“, ale nedopustilo žádné straně stavu měniti (B. 6—7.). Jakých povah ostatně byla Mandalena Nožířka, dosvědčuje Ondřej Dačicky ve svých pamětech,[7] připomínaje k roku 1545, že jí dán byl „pardus u pranéře pro smilství a cizoložství, což ona potomně sobě chválila, pravíc, že před tím pardusem žádného štěstí nejměla, až po pardusu, a že kdyby byla věděla, že po pardusu takové štěstí jmíti bude, že by jej sobě byla před několika lety dáti kázala“.

Příbuzenstva dotčeného sběratele pamětí týkají se dvě rozepře, o nichž v knihách práva duchovního A. 31., 1 a B. 34—36. se dočítáme. Marta totiž, dcera Martina Křivolačka, krejčího (a manželky jeho Anny, potomní první manželky Ondřeje Dačického)[8] obvinila manžela svého Jana Kliku, krejčího, že surově s ní nakládaje nelidsky ji trestá, až ji i zranil a konečně zchroumal; byli na čas neurčitý (ad tempus) rozděleni. Smířivše se po nějakém čase r. 1534 znova vstoupili před právo duchovní, kdež Marta muže svého opět z těžkého s ní nakládání vinila, „že ji morduje i děti tepe“, což i svědkové dotvrzovali. Smlouvou učiněnou dne 7. srpna byli opět srovnáni a Jan napomenut, aby této manželky své nebil bez příčiny, buď ve dne neb v noci a zvláště „času opilého“, a k tomu dopověděno jim, „aby statky svými společně vládli kromě toho, co jí náleží s dítkami podle kšaftu nebožtíka otce odkázaného, i toho, což jest sobě sama zachovala, na to aby jí nesáhal“.

Obzvláštní žalobu nalézáme na listech 15. a 16. knihy A., kdež Pavel havíř, řečený Řezníček, manželku svou Magdalenu obviňuje kromě nevěrnosti také z trávení. Svědomími rozličných sousedek bylo na jisto postaveno, že Řezníčková, nemohouc míti s manželem svým žádné dobré vůle, pomoci hledala v kouzlech a čarování. Rada ženy jakési, „aby třikrát vzala potu od srdce a dala muži píti“, nezdála se jí dosti vydatnou, i navštívila babu v Bečvářích, kterážto jí jinou „medicinam pro amore“ poradila, totiž aby „šátkem vzala potu od palce pravé nohy a od palce levé ruky až do důlku, od palce levé nohy a palce pravé ruky do důlku na kříž a dala muži píti, že mu nebude škoditi“. I toho Řezníčková neudělala, ale pak ji napadlo, dáti to mateři muže svého, aby na ni laskavější byla, leč i od toho prý upustila; čemuž u práva duchovního víry přáno.

3. Ve případech, kde strana jedna se druhou pro rozličné kyselosti nechtěla býti, nebo kde obě strany vzájemnou nechuť na jevo dávaly, dosti zhusta následovalo rozdělení. Jednání tohoto způsobu nepostrádala časem bezděčného humoru, zrna ovšem hrubého. Něco tohoto koření přimíseno také projednání žaloby, kterouž Markéta Prášková, manželka Jana Čečetky,[9] dne 25. března 1547 ku právu duchovnímu podala. Žalovalať paní Markéta m. j., že manžel „ji sám rozličně honí a jiným téhož povoluje, žádné povahy k ní nechová manželské, že své mnohé věci jinde chová a že ji prodal kantorovi od sv. Barbory za manželku“. Svědkové skutečné vypravovali, kterak kantor vysokokostelský mluvil při přítomnosti pana Čečetky paní Markétě: „prý povedou tebe jednou branou a kantora Barborského druhou…“; a pan Jan to slyše nic se nehoršil, ba řekl kantorovi poslednějšímu: „chceš-li, já tobě svou ženu, dobré zbožíčko, dám,“ a kantor odpověděl: „co mi dáš po ní?“ Řekl: „všecko dám, bych měl sám v košili zůstati…“, a kantor vezma ho za slovo, pravil: „já ji beru od vás za svou manželku,“ a hned kožicha na panu Janovi žádal. Naproti tomu vyšlo na jevo, že pan Jan podezřelé koná návštěvy v domě Pavla kloboučníka. Konsistoř nalezla, že jedna strana druhé dává příčiny těžké k různici ustavičné, a prohlédajíc k tomu, aby z toho něco horšího mezi nimi nepřišlo, do roka je rozdělila, hrozíc trestáním pánů šepmistrů, kdyby kdokoli z nich nových příčin k nesnázím zavdal (B. 18., 17.). Tím však věc nebyla skončena, neboť r. 1549 nové nevole a žaloby mezi těmito manžely vznikly, pročež měli býti od sebe podle naučení konsistoře pražské (daného 14. června) do tří let rozděleni; a opět již l. 1550 Markéta Prášková manžela svého z nepořádného života a chování obviňovala.[10]

Pro podobné „veliké zakyselení“ obapolné stáli též pan Jan Vajs z Dalkovic[11] a manželka jeho Johanna z Nedvojovic před konsistoří kutnohorskou. Pan Jan dán na rukojmí, že pokoj v řečech i v skutku proti manželce své zachová; když však tato žalobu svou l. 1558 obnovila a svědky dokázala, že muž její slovu nedostál, tu konsistoř nařídila, aby rukojmové summu propadenou u konsistoře ve dvou měsících položili. Poněvadž Jan Vajs paní Johanně nebezpečné činil pohrůžky a „ďábel nikdy nespí, manželé tito tudíž spolu bydleti nemohou“, rozděleni jsou do roka. Ale protože paní Johanka svou „neustavičností“ vždy posměch činila přátelům svým a zvláště osobám úřadním, a to v konsistoři, vzata jest v trestání tohoto úřadu, slíbíc rukou dáním, aby šla do šatlavy. (Velmi obšírná výpověď B. 28., výpis C. 21.)

4. Odešel-li jeden z manželův opustiv druhého (obyčejně bývala to manželka, jež chotě svého opustila „pro přísnosť a nekřesťanské jeho s ní nakládání“ neb pro „některou nevoli a hněv mezi nimi trvající“), končívala pře z pravidla smírem, ač odešel-li uprchlík na krátký toliko čas a poctivě se chovav, opět se navrátil aneb ochotu svou projevil, navrátiti se ke straně opuštěné. Manžel, do něhož bylo lze se domnívati, že opustiv ženu svou jednou, učiní tak třeba podruhé, vzat býval na rukojmě, aby s manželkou již trval a více prvním způsobem od ní nikam neodcházel (B. 3.). Nechtěl-li se uprchlík navrátiti, bývala konsistoř žádána, aby ho k tomu napomenula (C. 176.); nepomohlo-li to, mohla strana opuštěná žádati šepmistrův za patent proti straně zpronevěřilé (B. 51.). Oddala-li se strana obviněná také ještě nepořádnému životu, následoval obyčejně rozvod.

Častěji stávalo se, že některý z manželů ještě za živobytí strany druhé se třetí osobou dal se oddati. Konsistoř nalézala v takovýchto rozepřích podle okolností rozdílně: buď potvrdila manželství nové, neb je zrušila a nařídila straně již dříve oddané, aby k prvnějšímu manželství se navrátila. Při jednáních způsobu prvnějšího dáváno bylo povolení s tím vyhrazením, nalezl-li by se muž neb žena první, aby strana nově oddaná k manželství dřívějšímu se navrátila, pro kterýžto případ také stalo se opatření, co by se s dítkami z druhého lože narozenými díti mělo. Nálezy konsistoře v příčině poslednější nebývaly stejné; buď měl pak dítky tyto druhý muž přijíti a opatrovati (B. 5., z r. 1539), neb poručeno, aby manžel polovici jich k opatrování vzal a manželce druhé polovice dítek zanechal (B. 8, l. 1540), neb konečně dáno manželce na vůli, chce-li buď polovici neb méně těchto dítek sobě vzíti k opatrování (B. 24., r. 1550).

Mělo-li právo duchovní potvrditi manželství druhé, musila strana, která v nové manželství dáti se chtěla, 1. úmysl svůj právu duchovnímu ohlásiti; 2. dokázati, že po manželu nepřítomném pilně, ač marně, se doptávala a ničeho neopominula, co k vypátrání a ustání jeho přispěti mohlo, dokládajíc toto své vynasnaženi „khundšafty“, potvrzenými od úřadův oněch míst, kde pátrala; 3. při kostelích na Horách Kutnách po tři neděle pořád zběhlé podle způsobu a obyčeje práva duchovního ohlášení a dotaz učiniti, byla-li by osoba hledaná živa čili nic; 4. zachovalosť svou buď svědomími neb listy zachovacími dokázati (B. 40., r. 1601);[12] 5. stal-li se již nový sňatek bez vědomí konsistoře, průkazy jeho řádné předložiti. Kdo bez povolení konsistoře, aneb nedočkav výpovědi její takto v nové vstoupil manželství, mohl býti i se stranou spolu vinnou potrestán (B. 44., l. 1607 a 1608). Obyčejně však, nebylo-li jiných překážek, byly k pokání napomenuti a při novém manželství zanecháni.[13]

Zrušila-li konsistoř druhé manželství, pak obyčejně následovalo ještě trestáni vězením šatlavním. L. 1548 „Vencl“, tovaryš řemesla jirchářského, obvinil Reginu, manželku svou, že víry manželské nezachovala, a když od ní pro list zachovací odešel, za jiného muže, Pavla sladovníka, se vdala, vědouc, že jest „Vencl“, muž její, živ, neb jí po jistých osobách zkazoval, že se k ní brzo vypraví. Vyšlo však na jevo, že šel na službu vojenskou a půl páta léta tam pobyl, v kterémžto čase Regina „z příčin prý některých“ vdala se. Právo duchovní to uvažujíc, že „Vencl“ k tomuto nepořádu svým odchodem a „dlouhým bytím“ dal příčinu, podle jeho viny vzalo ho v trestání a vazbu; totéž nalezeno Regině, která „vdala se, nemajíc žádné jistoty o muži prvním, že by živ byl, anobrž na díle i věděla, že živ jest, a týž trest přiřčen Pavlovi sladovníkovi, „že cizí manželku a nesvobodnou ženu za manželku sobě pojal, věda, že Regina o tom jistě neví, jestli manžel její první živ čili není“. Se strany druhého tohoto manželství vypověděno, že Regina, manželka „Venclova“, Pavla sladovníka manželkou nikdy nebyla, není a býti nemohla, „neboť právo duchovní jest: která se prvnímu muži dá za manželku, dokudž ten živ jest, jinému se dáti nemůže, a kdož co dá jednomu, to žádnému jinému dáti nemá a nemůže; pročež my ji Reginu právem duchovním Pavlovi béřeme… a jeho od ní osvobozujeme… a zase ji dáváme Venclovi jircháři, jakožto manželku jeho…“ (B. 21., 22.).

Někdy se věci při takovýchto rozepřích divně pletly. Když na příklad ženil se Jan Hlaváček, šafář ze dvora špitálského, přihodil se mu notný „error qualitatis“; žena totiž ho podvedla, jako by panna byla a zatím brzy po svatbě odešla k muži, s nímž prve byla oddána, načež opět k Janovi Hlaváčkovi chtěla se navrátiti. Tento žádal za osvobození od takovéhoto manželstva, čehož mu i přáno, když prokázal, že ho podvedla a že po návratu jejím od prvního muže s ní v obcování nebyl; žena pak dána do vězení a vymrskána (B. 44., roku 1606). Jiřík Kolínský zase ženat byl půl osma roku, tu ho žena r. 1611 opustila a vrátila se k prvnějšímu muži svému Jiříkovi Viksovi, Kakabusovi, Mastíkovi, „tolik měl příjmení“, nevědouc ovšem, že Viksa před půl pátým rokem „prostředkováním pánů ouřadníků v Klecanech“ s jinou ženou byl se oddal, kteroužto pak opustiv, prvnější ženu svou zase uloudil Jiříkovi Kolínskému. Žena dostala se do vězení na Horách Kutnách a z tamějšího práva městského otázka podána konsistoři, „který s kterou by zůstávati směl a mohl“.[14] Zároveň však podána zpráva o Viksovi, že má ještě třetí manželku v Hradecku! (B. 45.)

5. Rozepří vzniklých pro fysickou neschopnosť ke stavu manželskému, způsobenou rozličnými neduhy, zde ovšem rozebírati nelze. V protokollech tři jsou zaznamenány, z nichž jedna (B. 8., roku 1540) skončila rozvodem, druhá též rozvodem po předcházejícím pokusu narovnání (B. 12—14. a 56., r. 1544), při třetí odloženo stranám na dobu neurčitou (B. 45., r. 1612).

6. V příčině únosu konsistoři kutnohorské zřídka událo se jednati. Pověstná rozepře takováto vznikla ze zpupného skutku Jindřicha, syna Mikuláše z Práchňan, jenž sám jsa mladík sedmnáctiletý, v masopustě l. 1542 uloudil dceru nebožtíka Jakuba kramáře, Annu, dítě dvanáctileté, a opojiv ji v domě otce svého, dal se s ní oddati od kněze Víta, faráře u sv. Bartoloměje. Kateřina kramářka, matka Annina, nemeškala vznésti „takovýto oučinek nepořádný proti Bohu a právu, i proti dobrému pořádku i ku příkladu i na pohoršení jiným lidem i dítek nerozumných mladých“ na úřad šepmistrský (6. února), kterýžto věc tuto, jakožto práva duchovního se dotýkající, podal na kněží. Stála tudíž paní Kateřina v pátek před masopustní nedělí (17. února) s přátely svými před konsistoří kutnohorskou žádajíc, aby dcera její a manželka pana Jindřicha z Práchňan z příčin některých a pro nepořádné oddání byla do času rozvedena až do té pře skonání, kteréžto zašla na rathouze s panem Mikulášem z Práchňan, to skrze řečníka svého vyhrazujíc, že žaloby žádné nečiní. I dána jest na to odpověď od práva: „poněvadž příčin k rozvedení neklade a neoznamuje, a právo se toho domysliti a doptati mezi sebou nemůže, protož toho na ten čas tak zanechává se a žádosti paní Kateřiny se povoliti a dosti učiniti nemůže. Než chce-li paní Kateřina před právem kdežkoli, zachovaje (sic) pořad práva, předložiti a příčiny oznámiti, bude-li z příčin to uznáno, aby se ten a takový rozvod stal, za to máme, že se v tom žádného právo neomýlí“ (B. 10.). Touto výpovědí věc před konsistoří skončena, kteréžto stručnosti, v rozepřích takovýchto neobyčejné, porozumíme, uvážíme-li, že farář bartolomějský byl členem konsistoře a oddavky odbýval s povolením děkana Václava Řezníka, jemuž šepmistr výslovně byl rozkázal, aby jich neoddával. Paní Kateřina žádala tudíž (17. března) rozvodu dcery své u konsistoře pražské pod obojí, žalujíc zároveň králi Ferdinandovi těžkosti své písemnou supplikací. Konsistoř pražská manželství stvrdila (v sessi dne 21. července), nařídila však, aby mladí manželé bytem i obcováním prázdni sobě byli až do vyjití jí Anně třinácti let; oba pak konsistoř pro znamenitý tento nepořád v kázeň svou vzala a do vězení na rathouz v Starém městě dala. Byvše dne 25. července odtud propuštěni, přijeli dne 27. t. m. do Hory spolu na voze; Anna dána paní Zigelové z Chocemic k chování až do sv. Martina; zemřela však ještě téhož roku, snad morem, jenž tenkráte zuřil u Hory.[15]

7. V pravomocnosť konsistoře kutnohorské co do věcí manželských náleželo posléze též udílení dispensací v takovýchto případech, kde blízké příbuzenství sňatku bylo na závadu. Jakožto příklad budiž zde položena žádosť o povolení sňatku (l. 1566), jemuž vadila ta okolnosť, že zemřelý manžel nevěstin byl bratr matky ženichovy. Konsistoř rozhodla: „ačkoli se mezi těmito osobami příbuznosť nekrevného přátelství nachází, však z některých jistých příčin (in margine: „Causae sunt votum coniugale et copula carnalis“) tak se u nás snáší…, poněvadž spolu v stav manželský vstoupiti chtí, že jim to za příčinou toho příbuzenství zhájeno býti nemá“ (C. 19.).


  1. „Ubi non potest esse divorcium aut separacio, non permittimus eos vivere seorsum, sed revocandi sunt ad primam fidem et maneant in matrimonie uterque. Probamus eciam hoc canone: quod semel“ etc. Kniha práva duch. B. 1.
  2. Přes slova evangelia: „Qui dimiserit uxorem suam, facit eam moecham.“ (Mat. 19.) a epištoly sv. Pavla ke Korintským I. 7. Kniha práva duch. B. Tamtéž.
  3. „Divorcium fit causa adulterii, at separacio ex causis secundis.“ Tamtéž.
  4. Tamtéž, podle Decret. Grat. II. 7. 3.
  5. Výpověď, kterou jim učinila konsistoř, stůjž zde jakožto formulář, na jehož způsob podobné případy jednoduché byly rozsuzovány: „Nos pro tribunali sedentes (deum, ius pre oculis habentes) hac nostra sentencia diffinitiua, quam ferimus in his scriptis, separamus Margaretam a Joanne propter publicum adulterium, quod ipsa Margareta recognouit; et utroque mandamus, ut ad alia vota non accedant, sed honeste viuentes deum orent, et immutet propositum eorum. Si autem dominus immutanerit cor eorum, libere ad se accedere possunt, quando eis placuerit.“
  6. Ne vždy spokojilo se rameno světské takovýmto opatřením pouze policejním. R. 1584 byla Hornice Anna Porybná pro „své některé freje“ k outrpnému právu podána, k smrti odsouzena a za živa zahrabána. „Tožť ten frej a pomlsky!“ poznamenává Mikuláš Dačický, připomínaje tuto událosť (Paměti II. 14 vydání dra. Rezka).
  7. Tamtéž I. 138.
  8. Tamtéž I. str. XXXII.
  9. Tamtéž I. str. XXXI.
  10. Borový, Jednání a dopisy I. 3. 424. a 463.
  11. Srovnej Pam. M. Dačického I. 70., II. 3.
  12. Výminky 2.—4. platily také tenkráte, když manžel po delší nepřítomnosti strany druhé žádal, aby prohlášen byl za osobu svobodnou.
  13. Věc byla ovšem jednoduchá, když úmrtí strany nepřítomné mohlo býti dokázáno. V té příčině také vyslýcháni bývali svědci před konsistoří kutnohorskou. R. 1596 Michal Peytler, havéř při dolu Švábích, předložil své „pasporty“, z nichžto vycházelo, že byl v polním tažení r. 1595 při obléhání Ostřihoma, a učiniv přísahu podle práva, dva prsty na evangelium vložené maje, dosvědčoval (německy — jediný to zápis v jazyku tomto, jenž v knihách práva duch. se vyskytuje) Anně Prámové (Pramin) z Kaňku, že manžel její Michal, kmotr jeho, roku dotčeného, po žních, na „české baště“ (in der Bohemischen Schantz) těžce byl poraněn a zemřel; Peytler že pomáhal vlastníma rukama, když ho zahrabávali. Byli tam kromě těchto dvou i jiní havíří z Kutné Hory (C. 129.). — Michal Ertman z Freiberku, havéř, jakožto očitý svědek zprávu učinil, že Jiřík, manžel Doroty Laurové, l. 1605 s ním pod správou Justa Dikherta na vojně sloužil, u města Skalice umřel a pochován na Skalici, „nebo když odtáhli rebelles, dva praporové tam dáni jsou“ a on pod jedním byl atd. (B. 30.).
  14. Takováto shovívavá praxis ovšem nesrovnávala se s právy městskými, jež těm, kteří v bigamii byli shledáni, stanovila stětí. a ženě po případě za živa zahrabání.
  15. Borový, jednání I. č. 321. a 325. Paměti M. Dačického I. 106., 107.