Z pražských zákoutí/Zamrzá!
| Z pražských zákoutí Ignát Herrmann | ||
| Zamrzá! | Spiritista. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zamrzá! |
| Autor: | Ignát Herrmann |
| Zdroj: | HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
V pražském Podskalí fičel vítr jako všichni běsi v komíně a proháněje se podél Vltavy rval husté chomáče sněhu z tlusté peřiny sněhové, teprve v té noci s nebe spadlé, a zanášel je z jedné ohrady do druhé, jako by to chtěl urovnat: aby bylo sněhu všady stejně vysoko. Ale nedařilo se mu nějak; někde ometl do hola prkna a polena, do výše narovnaná, a jinde zase navál takových závějí, že by se byl měl z nich co vydrapovat, kdo by tam byl zapadl. Ale nedivme se mu, větru: neviděl na to. Bylo asi k šesté hodině ranní, nedaleko před sv. Třemi Králi, a v té době bývá ráno o šesté po čertech tma, třeba všude sníh se bělal.
V to skučení větru žádný jiný zvuk se nemísí. Všady ticho, pusto. I v Podskalí, ač jindy již o páté hodině ranní čile se »rachotí«, přece v zimě déle se spí.
Jen v malém jednom domečku ― skoro chaloupce ― blíže Výtoně, v úzké přízemní světničce se zamříženýma dvěma okénky na ulici, počalo se na červotočivé, vrzavé posteli nějaké tělo protahovati, a sotva že švarcvaldky nad pecinkou v koutě odkašlaly šestou, zachrchlalo to pořádně i na posteli. Starý Bíba oznamoval, že vstává …
»E lež ještě« ozval se nevrle ženský hlas z postele druhé, která stála právě u dveří. »Tma jako v pytli, co tě rarach bere?«
»Tak tedy lež a spi, ale já vstanu; něco mě žere, udělám tomu v posteli místo«.
A Bíba vstával a strojil se. Byl s oblékáním brzy hotov, poněvadž spal polooblečen, a vlastně mu scházely jen boty. Nahmatal juchtovky po tmě, vecpal do nich nohy, nadité v tlusté vlněné punčochy, a již stál. Nejdříve sáhl po sirkách na stolečku u okna a škrtnuv rozsvítil malinkou petrolejovou lampičku. Pak se chopil dýmky, vyklepal včerejší popel, nacpal, zapálil, oblekl přes kajdu černě a červeně kostkovanou krátký kalmuček, narazil na hlavu placatou čepici podskaláckou se štítkem, uvázal na krk fialovou šálu a shasiv zase lampičku vyšramotil se ze světničky do průjezdu, otevřel vrata a stál na ulici, zrovna proti řadě ohrad.
»Chrrrr!« zatřásl se v ostrém, pronikavém větru. »Dnes to cucá! Aby to tak konečně začalo! Kriste pane, šloupni do toho, ať to stojí!«
Zbožné to zvolání bylo výrazem nejvřelejšího přání srdce Bíbova, aby řeka zamrzla. Tři Králové byli již za dveřmi a Vltavě se ještě ani nezazdálo, že by měla ztuhnouti. Nárůdek Podskaláků chodil tesklivě kolem řeky a chvílemi linulo se z prsou toho onoho mrzuté zaklení na řeku vesele tekoucí.
Bíha dal se na levo a minuv poslední ohradu bral se sněhem opatrně v pravo níže, k řece.
Vítr fičel Bíbovi kolem hlavy, jak by mu chtěl uši uřezat, ale Bíba měl dobrý sluch a slyšel, co chtěl slyšet. »Zamrzá!« zahučel pojednou radostně a stanul. Otočil hlavu trochu stranou a naslouchal směrem k řece. Nemýlil se, zamrzá skutečně! Bíba pokročil ještě několik kroků a nyní dorážel k uchu jeho zcela zřetelně zvláštní chřestot ze řeky, jako by tam pluly na povrchu skleněné střepy, přes tu chvíli do sebe vrážející a jeden o druhý se troucí. Tříšť!
Ano, byla to tříšť, a hodně hustá, jak Bíba ze stálého tření a zvonivého chřestu vyrozumíval. I hejsa! Bude led, sekání, nakládání, zkrátka, bude »rachota«[1] a tedy peníze!
Bíba poslouchal ještě chvíli a zlobil se, že se dosud nerozednívá. Vždyť jde tříšť a on by rád viděl, zdali voda u břehu již stojí. Ale musí stát! Kam by se dělo! Takovýhle vítr, voda malá, sníh to pěkně pojí ― musí stát! A Bíba byl by chtěl mít v tom okamžiku oči kočičí, aby pronikl tmu a aby spatřil, nač tak dlouho čekal: tuhnoucí řeku.
Však on se dočká. A vlastně ví dobře, co uhlídá, až se rozední. Vidí i teď v duchu ty věnečky a koláčky na povrchu řeky, jako z krup a sněhu, ještě vodou prosáklé, jak pomaličku plovou po vodě, větší, menší, jak pak náhle do sebe vrazí dva ― tři ― čtyři ― jak utvoří se z nich koláč veliký, jenž otáčí se stále okolo své osy a zachycuje vždy nové a nové, sotva s dlaň veliké věnečky a juž ta krouží po řece jak velká plachta. Pak pošine se někam ke břehu, zarazí o nějaký výběžek, zastaví se na okamžik, znova se dá na cestu, ale již volně, volňounce, a marně snaží se ode břehu utéci. Nemůže již, tře se prapomalu a náhle stane docela ― koláč přimrzl.
Vše to vidí Bíba, třeba bylo tma, a přeje si, aby namrzlo těch koláčů přes celou šíři řeky, přes celou délku, ba až na dno, aby bylo do čeho sekat. Vždyť na to čeká celé Podskalí s otevřenýma ústy! Zač stojí taková zima, kdy je pořád bláta jako kaše, kdy se v zimníku člověk spotí! Jaké pak to byly svátky letos ― vlastně již loni! Žádný výdělek! Kdo si mohl koupit rybu, když řeka utíká? Bíba odplivl vzteky na dosavadní počasí a vzpomenuv si, že měl na Štědrý večer jenom slanečka místo kapra! A teď, u všech čertů, nastává masopust, konečně už aby tedy byly nějaké peníze!
Ale budou! Zamrzá! Zamrzá! To pomyšlení naplňovalo Bíbu radostí a již se viděl, jak se prohání po hladké ploše stuhlé Vltavy, jak vyměřuje »plástve« ledu, jak ho štípá a ke břehu postrkuje, tam těm ostatním, jenž vytahují kru za krou a do vozů nandavají.
Ale před tím očekával Bíbu ještě jeden požitek. Ted půjde, roznese radostnou zprávu po Praze, po svých pivovarech, a bylo by pěkné, aby mu za zvěsť tak vítanou nenalili po půllitru.
Ještě chvíli naslouchal, pak se otočil, vyškrábal se zase pomalu do ulice a vracel se domů. Stará byla už vzhůru, měla světlo a oheň pod plotnou a vařila kávu, tu dobrou, mramorovou kávu, onu, jež vyhlíží jako rozředěná fialová barva malíře pokojů, jakou se postřikuje »sokl« v kuchyních a v předsíních.
»Ženo!« vykřikl Podskalák. »Už je to tu! Zamrzá jako všichni Čerti!« »No dej pámbu!« pronesla Bíbová radostně, načež ihned dodala nevrlým a drsným hlasem, jako by chtěla něco zapudit: »Ale aby to zas hrom nevzal!«
»Už nevezme!« ujišťoval manžel klepaje dýmkou o kachel. »Klíží se to nadobro!«
Bíba splákl teprv nyní obličej, plný oněch kratičkých štětinek, jak se jeví třetí, čtvrtý den po holení, vlil pak do sebe hrnec kávy a ucpal ji v žaludku dvoukrejcarovým bandurem, nacpal znova dýmku a vydal se na cestu do Prahy, když se již hezky jasnilo.
Bral se rovně Podskalskou třídou do Myslíkovy ulice. První jeho stanice byl pivovar »u Fáfů«. Pan starý byl dnes časně vzhůru a právě si vyřizoval něco s podsudním ve průjezdě, když Bíba vešel. Vyndal dýmku, pozvedl placatici a pozdravil zdvořile:
»Pánbůh dobrytro, pantatínku!«
»Pan starý« hodil ukazováčkem pravice k uchu: »Dobrytro, dobrytro! Co pak nesete?«
»A pantatínku, dobrou novinu. Zamrzá nám! Valí se to po vodě jak ošatky; vydrží-li nám tenhle ostrý větřík a přituhne-li ještě v noci, stojí řeka do rána«.
»I sakra!« vyhrkl pan starý. »Však je na čase. Byli bychom pomalu musili nakládat cukrkandl!«
A pak pokynul podsudímu:
»Nalejte mu sklenici«.
Pan starý odcházel do dvora a Bíba seděl již v nalévárně a před ním stál půllitr bledého.
»Je dobře«, pokyvoval Bíba a mrkal na podsudního, »to by bylo dobře, půlčík; ale dnes je tam po čertech větrno, chladno ― takhle horký párek by mne nezastudil«.
Podsudní porozuměl ― za chvíli chroustal Bíba horký párek. Snědl, dopil pivo a žejbroval se dále. Toť se ví, že »u Fáfů« neplatil.
Druhá zastávka byla »u Myslíků«. Oznámil asi podobně, jako »u Fáfů«, že zamrzá, a pan starý poukázal mu za odměnu sklenici »černého«. Po černém byl Bíba jako posedlý. Inu, zaplať pán bůh také za fáfovské, když nic nestojí, ale nic naplat, Bíbův žaludek uměl porovnávat a shledal, že to myslíkovské je přece jinší samec. Upejpal se sice, když mu chtěli nalévat druhou, ale jen tak na oko; když před něj postavili novou sklenici, chopil se honem ucha, aby mu nějak neuklouzla.
Černé vždy rozvázalo Bíbovi jazyk. Také dnes, když se konečně vybral od Myslíků, měl jako namazáno a koukal náramně vesele na svět. Šel rovnou ke »Kornelům« do Široké ulice a cestou již si radostnou událosť zveličil a když vstoupil do pivovaru, hlásil plnýma ústy:
»Mordie, pantatínku, dej pán bůh dobrytro! Sakra, to bude ledu! Vltava už teče pomalu jako kolomaz a bříza by v tom zůstala stát. Voda je malá ― mrzne ze všech stran a zejtra začneme sekat, dá-li pánbůh.......«
Jest-li po Novém roce a nemrzlo-li dosud, bývá i ten nejnekřesťanštější sládek při sebe nepatrnějším obratu počasí velké víry ― a tak nespatřoval nikdo v hovoru Bíbově chvástání a náš milý Podskalák seděl za okamžik ve »traktéru« a zase ― pil.
Potom šel Bíba k »Štajgrovům«, odtud k »Šenflokovům« a pletl se mu jazyk dosti povážlivě, když se k polednímu dostal k »Primasům«. Zde si vymručel vítanou svojí zprávou žvanec oběda, načež se vracel zvolna k domovu.
Povídám zvolna, prosím, a bylo to opravdu zvolna. Vždyť měl ještě několik stanic, »u Bachorů« v Žitné ulici, ve Bránícké pivnici u »Lajblů«, pak »u Sedlerů« a konečně »u Virlů« skoro na konci Karlova náměstí.
Zde se zdržel nejdéle, poněvadž se mu zdálo, že už je jako doma. Nespěchal tedy ― vždyť je do Podskalí pár kroků, a nemá co zmeškat. Sekat bude teprve zejtra.
Bíba seděl ve výčepu a pil a rozkládal všem přítomným, jak to je, když řeka zamrzá. Mluvil hezky pomalu, jako by se mu jazyk ukládal ke spaní, a když sáhl po sklenici, ohýbaly se mu prsty velmi těžce. Čím dále do noci, tím více ubývalo mu řečí. Zdálo se, že také Bíbovi huba zamrzá.
Konečně mu připadlo, že se ještě musí podívat na řeku, jak to s ledem dopadá. Tuze opatrně vykobrtal se od »Virlů« a dal se Morání dolů k Václavské ulici a odtud k řece.
Na mou duši, mráz byl teď pořádný, a kdyby Bíba nebyl potřeboval rukou k udržení rovnováhy byl by je s chutí zarazil do kapes kalmuku.
Trvalo hezky dlouho, nežli se dostal k řece. Sotva že našel jednu z těch uzounkých ulíček mezi ohradami, aby sešel k vodě. Bylo všude nějak ukrutně tma a nejhůře v jeho hlavě.
Ano, Bíba měl pravdu. Na povrchu řeky valilo se to líně dále, a bylo toho juž plno mezi oběma břehy; do rána Vltava stojí a nájemci řeky, sekáči ledu i sládci mají vyhráno ― ― ― Do rána skutečně Vltava zamrzla. A chuďas Bíba, který se z toho nejvíce radoval, byl by málem také zmrzl. O půlnoci našla ho policejní hlídka v koutě blíže jedné z ohrad ve hlubokém spánku a nebyl to vlastně již pouhý spánek, nobrž nenáhlé tuhnutí údů ― sotva že ho vzkřísili ― ―
»Je to starý fláma necudný!« horlila druhého dne manželka Bíbova k sousedce Vopršálkové; »takovouhle ostudu mně udělá při každém novém ledu. Nejdřív se nachlastá ve městě jako cejcha, a pak jde spat na latě. Našli ho tam poldové[2] ― byl jak rampouch u střechy ......!«