Z pražských zákoutí/Spiritista.
| Z pražských zákoutí Ignát Herrmann | ||
| Zamrzá! | Spiritista. | Dvě těžké chvíle ze života páně Klokočova. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Spiritista. |
| Autor: | Ignát Herrmann |
| Zdroj: | HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Deset lidí může zvolati: Není obcování s duchy!
Padesát lidí může mne natáhnouti na skřipec a hlučeti do mne: Není čtvrté dimense!
Tisíc lidí mohlo by si vyrvati srdce z těla a dokazovati mi: spiritismus jest podvod!!!
Tedy přece povstanu a řeknu:
Jest obcování s duchy!
Jest čtvrtá dimense!!
Spiritismus jest proniknutím nejhlubších tajů života záhrobného!!!
Otázka, můžeme-li obcovati s duchy zemřelých, jest rozluštěna! A to je největší triumf devatenáctého století!
Mám nezvratné, svaté přesvědčení a zkušenosť, že duchové jsou a že s nimi lze obcovati!
Mráz mně běží po zádech, zuby mně cvakají a krev se zrovna zastavuje v žilách ― ale musím se vyznati: já viděl ducha.
Totiž, já ho vlastně neviděl, ale byl tam, seděl tam a poslouchal.
Poslouchal pana Šestipána.
A celá věc přihodila se asi takto:
Před třiceti, dokonce snad před čtyřiceti lety ― nebyl jsem tehdáž ještě na světě, nemohu tedy léta na vlas udati ― seznámil se pan Šestipán s panem Ciranim. Pan Šestipán byl u pošty, pan Cirani u železnice. Pan Šestipán byl starý mládenec, pan Cirani vdovcem. Oba bydleli na Újezdě. Ale oba chodili do jedné novoměstské hospody asi třicet let. Jen že pan Šestipán vydržel tam choditi déle. Pan Cirani chodil do ní totiž jen do své smrti, pan Šestipán chodí tam ještě dnes, protože je živ. Sedali u jednoho stolu, četli jediný časopis, mluvili o jediné věci, totiž o svém úřadě, večeřívali jedno jídlo, pívali stejný počet sklenic piva a chodívali současně domů. Snad činívali i ostatní věci jediným okamžením, snad se probouzeli a ulehali touž hodinou ― možno, že mívali i stejné sny ― kdož ví!
Ale jedenkráte učinili hroznou smlouvu.
Bylo jednoho sychravého, listopadového večera, když se sešli ve své hospodě trochu rozrušeni. Toho dne byli na pohřbu jistého vyššího úřadníka poštovního a ve hlavách obou probudily se náhle stejně pochmurné myšlénky. Seděli již hezky dlouho při plných sklenicích, jichž se dosud nebyli dotkli, každý dumlal stejně pomalu pěnovou dýmku, a oba pohlíželi stejně zádumčivě na jediné místo na stole: na skleničku s brkovými parátky na zuby. Až konečně probral se z hlubokého přemýšlení pan Šestipán a řekl:
»Ale až takhle my jednou…«
Chvíle pomlčení, a pak řekl pan Cirani:
»No taky to na nás přijde«.
A zase chvíle pomlčení. Načež opět pan Šestipán:
»Veřte mi, nechtěl bych vás přečkat…«
Pan Cirani zabafal třikráte, čtyřikráte z prudka za sebou a propověděl chraplavě:
»A just jste to řekl. Vy tu po mně zůstanete…«
Pan Šestipán zadíval se jako skleněnými zraky na soudruha, vyndal jádrovou špičku dýmky z úst, utřel svislé kníry a pak mluvil zvolna, jako z hrobu:
»Pane Cirani, my se máme rádi. Když pomyslím, že byste měl ku příkladu vy dříve… nedej bože… tedy mě to chytá u srdce jako kleštěmi. Ale žádný neví nic… Slibte mi, kdyby se to stalo a vy mne tu zanechal, že mne neopustíte ― že ke mně přijdete, že se sem podíváte… Vždyť nevím… koho pak bych měl ve světě znova hledat…?«
Hlas páně Šestipánův ke konci již zarážel, jako by měl v hrdle překážku.
Pan Cirani těkal okamžik zrakem po stole, načež pozvedl oči a zabodl je v obličej Šestipánův, odkašlal a řekl odměřeně:
»Když to slíbíte vy mně, tedy to také slibuji. Kdo dřív odejde, bude navštěvovat druhého jako za živa. Ať jsem to já nebo vy…«
Toho večera již mnoho nemluvili. Oba vyklepali dýmky mnohem dříve, oba vypili o sklenici méně a oba zvedli se o hodinu dříve se svých židlí a brali se mlčky domů. Na mostě zastavil se pan Šestipán, chopil pana Ciraniho za rukáv a okazuje na řeku prohodil:
»Je to smutné podívání na vodu v noci. Teď bych tam nevlez ani za nevím co!«
»Já bych tam nevlez ani ve dne!« odtušil pan Cirani, a oba šli dále. Když došli k domu, v němž pan Cirani bydlil, zastavili se, podali si ruce, potřásli si, načež pan Cirani zarazil do zámku půlloketní klíč a pomalu otáčel. Otevřely se dvéře do tmavého, úzkého a nízkého průchodu a pan Cirani pokročil. Ale než vešel, obrátil se ještě jednou k panu Šestipánovi, vztáhl k němu levici, jako by držel špetku něčeho palcem a ukazováčkem, a pronesl velmi chraptivým hlasem:
»Poslyšte, pane Šestipáne, kdyby se to stalo přece dříve mně, vemte do opatrování mého Činči. Já nevím, koho jiného by tu měl«.
Činči byl psík pana Ciraniho, kterýž provázel pána svého na všech cestách životem ode chvíle, kdy se paní Ciranová rozloučila se světem. Činči byl také již při letech, ale capal stále neúnavně za svým živitelem.
Pan Šestipán pohlédl na Činčiho, který se tetelil zimou u nohou pana Cirani, a pokývl hlavou:
»No, toť se samo sebou rozumí. Však bych já svého stehlíka nesvěřil také jinému než vám«.
Jsou podivné osudy na světě a divné věci přicházívají někdy člověku na mysl. Proč právě dnes oddali se staří přátelé tak neveselému, neutěšenému hovoru? Inu, poněvadž to byl poslední den, kdy spolu mohli mluviti. Kdyby to byli nechali na zejtřek, nebyli by se juž o ničem dohodli. Neboť na zejtří ráno, sotva že usedl pan Šestipán v úřadě, vstoupil do kanceláře posel, přinášející panu Šestipánovi zprávu neočekávanou a ohromující: pana Ciraniho ranila k ránu mrtvice a již se nevzpamatoval; před hodinou dokonal nadobro pozemskou pouť. ―
Pan Šestipán strnul na židli a dlouho seděl jako omráčen. Vytřeštil oči na nešťastného posla a zaštkal tak bolně bolestně ― ne nahlas, nýbrž uvnitř, v duši, v srdci ― a vším jeho nitrem letěla hrozná, studená výčitka: ach, proč jsem začal včera o té smrti. Já ji přivolal!…
Potom chodil pan Šestipán několik dní jako bezduchý. Neměl nikde klidu, nikde stání, nejedl skoro, nepil, a ve své hospodě neobjevil se po celý týden. Toulal se Prahou, prochodil ji kříž na kříž a jedinou jeho útěchou byl mu teď Činči, který mu zbyl jako nejdražší památka po příteli.
Teprv po osmi dnech odvážil se znova do hospůdky, kde seděl posledně s panem Ciranim. Nesměle vstoupil do dveří, plaše rozhlédl se po jizbě a znenáhla otáčel zrak do onoho kouta, kde tak dlouho sedával, píval, jídal a rozmlouval s kamarádem. Stůl byl prázden, nikdo z hostí nezasedl místo, jež dlouhou zvyklostí náleželo jenom pánům Šestipánovi a Ciranimu. Pak se ohlédl, cape-li Činči za ním, a kráčel pomalu ke stolu.
Všichni znali pana Šestipána, všichni věděli, jaká rána ho potkala, a všichni hleděli na něj útrpně a soucitně.
Pan Šestipán byl přepadlý, knír jeho byl svislejší než jindy a oko tak bolestně upíralo se na kraj stolu, u něhož jindy sedával pan Cirani!
Pan Šestipán nevšiml si nikoho, nepoděkoval nikomu za pozdravení, anobrž přistoupiv ke stolu sňal klobouk a naklonil se k židli, jež náležela druhdy panu Ciranimu. Zdálo se, že jest prázdna, ovšem zdálo se to nám ostatním ― ale patrně tam někdo seděl, neboť pan Šestipán pohnul rtoma a pronesl jedva slyšitelně:
»Dobrý večer, pane Cirani!«
Nevím, dostalo-li se mu nějaké odpovědi, ale obličej Šestipánův se maličko povyjasnil. Potom svlékl kabát, podal jej čekajícímu sklepníkovi a ukazuje na hřeb blíže okna řekl:
»Pověste ho tam vedle kabátu pana Ciraniho«.
Zadívali jsme se na místo naznačené — nevisel tam žádný kabát.
Pan Šestipán usedl zvolna, vyndal váček s tabákem, sáhl do zaňadří pro dýmku a nacpávaje pěnovku tabákem promlouval opět k židli:
»Dnes je tam hrozně sychravo, zrovna jako před týdnem, když jsme tu byli posledně«.
Podivná věc! Neslyšel jsem, že by židle byla odpověděla, ale pan Šestipán řekl hned zase, jedva byl ukončil:
»Ah, Činči? O Činčiho se nestarejte! Vede se mu dobře, žere juž a pije. Ale první tři dny nebylo s ním k vydržení. Kňučel stále a stále byl u dveří, jako by chtěl ode mne utéci. — Nyní se upokojil«.
Teď zapálil pan Šestipán dýmku a vypouštěje první kotouče modravého kouře pohlížel upjatě na rákosové pletení lenochu židle, jako by naslouchal pozorně nějakému hovoru. A asi dvakráte neb třikráte pokývl hlavou a posvědčil vždy: Ano! — Ano! — Ano!
Pan Šestipán vykouřil vždy asi půl dýmky před večeří. Byl to starý zvyk, od něhož se neuchýlil ani dnes. Pokuřoval si, pokuřoval, kýval na židli, přisvědčoval nebo kroutil hlavou záporně, a jednou se dokonce i nepatrně usmál. Po tomto usmání přiklonil se k židli, vyndal dýmku, přihladil si knír a pronesl jaksi uspokojeně:
»Vidíte, bál jsem se ukrutně té samoty zde — vždyť jsem tu nebyl celý týden. Ale takhle, když si s vámi mohu pohovořit, je mi zase veseleji«.
A za okamžik dodal:
»Co pak jste dnes večeřel?«
Židle sebou ani nehnula, ale pan Šestipán porozuměl. Mrkl okem po jídelním lístku, jejž před ním sklepník již dříve rozestřel, a z úst jeho zaznělo:
»Veverku? Veverku s knedlíkem? I tu budu také jíst, to já rád«.
Posledně vybafl, vyndal dýmku z úst a postavil ji opatrně před sebe, podepřev ji o karafinku, načež přivolal posuňkem sklepníka.
Za chvilku kouřilo se před ním z hluboké mísy, jež kryla kus hověziny s knedlíkem v hovězí polévce.
Pan Šestipán spokojeně pojídal. Pomalu vynášel lžičku po lžičce, trhal dvěma vidličkami knedlík a namahavě kousal zbylými zuby »veverku«, což jest sice kus šťavnaté hověziny, ale vždy dlouhého líta.
»Máte pravdu«, posvědčoval, obraceje se k židli, »pochutnal jsem si. Však jsme jí tu dlouho neměli«.
Pan Šestipán popíjel pomalu, až byl se svými třemi sklenicemi hotov. A jako by ho židle byla zdržovala, omlouval se jí:
»Musím, musím domů. Půjdete beztoho také?«
Vstal, zaplatil, oblekl se pomaloučku, posadil klobouk na hlavu, zastrčil dýmku do zaňadří a přistrčiv svoji židli těsně ke stolu, ustoupil kousek, jako by se někomu uhýbal.
A když neviditelná osoba vstala se židle a předešla ho, přistrčil i onu druhou židli ke stolu a kráčel pomalu ke dveřím. Nyní již pozdravoval ostatní hosti, kýval hlavou v pravo v levo a ohlédl se, jde-li Činči také. Došel ke dveřím, otevřel je, pustil ven psa, podržel ještě chvilku kliku v ruce, jako by čekal, až vyjde někdo jiný, a konečně vyšel z jizby sám.
Pomalu, pomaloučku kráčel ku předu a když přišel do polovice mostu, zastavil se jako před týdnem a řekl:
»Vidíte, ta voda je v noci ukrutně příšerná. Otřesu se, pomyslím-li, že bych tam teď musel skočit.«
A proto že mu nikdo neodpovídal, dokončil si hovor sám:
»Ale máte pravdu, nechtělo by se mi tam ani ve dne«.
A zase šel dále; čím blíže k Újezdu, tím volněji kráčel a když došel k domu, z něhož před několika dny vynesli pana Ciraniho, zastavil se, podal někomu neviditelnému ruku, dal dobrou noc a dodal:
»No tak zejtra, ano«.
A pak šel s Činčim o několik ulic dále.
Za nedlouho po pohřbu pana Ciraniho dán byl pan Šestipán na odpočinek. Tvrdilo se v úřadě, že se mu nějak plete hlava a že nemůže více zastávati svoje povinnosti. Nejspíše se tlačil někdo na jeho místo. Stává se v některých úřadech, že se rádi zbavují starých úřadníků, vyšlých jaksi z mody.
Pan Šestipán je teda na odpočinku, sešedivěl docela, jeho svislé kníry pod nosem jsou skoro žluté, ale dosud chodí do téže hospody na Novém městě, každého večera sedí na témž místě a každodenně rozmlouvá s panem Ciranim, který zemřel před pěti roky.
I věřím teď, že zajisté lze obcovati s duchy.