Z pražských zákoutí/Pan Alojs.

Z pražských zákoutí Ignát Herrmann
Proč pan Tadeáš Bezinka chodí oholen a ostříhán.	Pan Alojs.	Dobrý muž Koňura.

Údaje o textu
Titulek:	Pan Alojs.
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books
Licence:	PD old 70
Index stran

Pan Alojs.

Z tajností života kupeckého.

Kde kdo byl v závodě pánů Křikavy, Chramostejla a spol., nikdo neměl v lásce Alojsa. Krom pana Ledvinky všechen personál ho nenáviděl a rozličnou sekaturou jej pronásledoval.

Jen skladník Ledvinka ― jak řečeno ― rozuměl tomu patronu, brával jej v ochranu a hájil proti útokům a týrání ostatních.

Alojs byl starý sluha, v závodě již asi na dvacátý rok, nejstarší člen personálu. Na toto své nejdelší spolupracovnictví v závodě si něco domýšlel a hleděl na ostatní zřízence, většinou »mládeř« ― jak říkal ― trochu přes rameno. Hlavně se domníval, že za dvacet let služby si může trochu pohovět, i dával pozor, aby se nepřetrhl, a pamatoval vždy na vážené kolegy, aby také kousek práce zbylo.

Továrna na pečetní vosk pánů Křikavy, Chramostejla a spol. byla rozsáhlá, zakázky z venkova se jen hrnuly a konkurence nebyla tehdáž tak nesnesitelna. Práce bylo tedy do syta a mezi tím, co Alojs tak pomaloučku ovíjel okazováček motouzem a zvolna, zvolňoučka ovazoval balíčky pečetního vosku, musili se otáčeti jak náleží soudruhové jeho, sluhové Anton a Mates, aby všechny komise vyřidili.

Alojs požíval zvláštní důvěry svých pánův, ąle jak řečeno, oblibě ostatního personálu se netěšil. Šoural se již tak pomaloučku, jako by nesl plnou sklenici drahého nápoje, a bylo-li třeba, aby někdo ze sluhů rychle něco obstaral, někam doběhl, něco odnesl, a voláno-li po Alojsovi, nebyl nikdy k nalezení. Vždy jako by se byl propadl. Ale jakmile sehnán nakvap někdo jiný a odeslán, tu objevil se zase pojednou Alojs a šoural se magacínem, jako by se nechumelilo.

»Kde pak jste byl, Alojs?« zařval obyčejně »pan derektor« závodu, hlavatý, plešatý Krampula, přes jehož spodní ret, odstávajicí jako naplněný váček, visely strápené čínské kníry. »Kde jste chodil, hledali jsme vás!«

A koulel sivýma očima, jako by chtěl Alojsa probodnout.

»Já?« otázal se Alojs tichým, šeplavým hlasem a pohlížel udiveně na »derektora«. »Kde jsem byl? Ani se nehnu, tamhle vzadu pakuju…«

»Pakujete! Není pravda!« rámusil Krampula. »Hledali jsme vás, křičeli po vás…!«

»To je divná věc,« potřásal hlavou Alojs. »Já neslyšel nic.«

A šoural se dále, nevšímaje si více pana »derektora«, kterýž u svého pultu zelenal a modral.

Pravda, že Alojs neslyšel. Jakmile spozoroval, že by měl s nějakým balíkem do města vyjít, sklouzl opatrně po příkrých schodech vzadu do sklepa a zalezl za nějaký sud nebo bednu a přikrčil se. Teprve kdy volání po něm docela utichlo a když vypozoroval, že nepříjemný úkol uložen byl jinému, hrabal se zcela tiše z úkrytu a navrátil se ke svému stolu, aby dále ovazoval balíčky.

Bodejť, on se bude brodit blátem, sněhem, nebo trápit úpalem slunečním. Zde ve skladě se mu tak dobře a pohodlně pracuje. Ať jde Anton nebo Mates. Však se Alojs nalítal dost v letech dřívějších, dokud byl sluhou jediným.

Stejnou pohodlnosť — nebo neochotu, jak chcete — jevil Alojs i v soukromých záležitostech personálu.

Za dvacet let, co byl v závodě, vystřídali se ostatní zřízenci několikráte, tak že zbyl konečně sám z původního služebnictva. Ani »derektor« Krampula nebyl tak dlouho u firmy, jako Alojs. A starému tomuto švejdovi protivilo se, že měl mladým pánům přes tu chvíli sloužit za poslíčka. Však jim to brzy odvykl. Poslal-li si ho někdo pro sklenici piva, zůstal venku tak dlouho, že mohl čekající žízní shořet. Šel-li pro rohlík, přinesl jistě včerejší, a měl-li obstarat někomu doutník, přebral zajisté celou trafiku, než vyhledal nejvlhčí a nejhorší.

Takovým způsobem nabyl pověsti ‚komisionáře‘ náramně nespolehlivého, ale to mu nevadilo. Vícekrát ho nikdo pro nic neposlal a Alojs měl pokoj, jak si přál.

Nejvíce nevražil na starého sluhu ředitel závodu Krampula. Byl to chlap nadutý s velikou sice hlavou, ale s malým mozkem, který se stal ředitelem náhodou, bůh ví, jakou. Nedostávalo se mu přehledu, neuměl jednati se zákazníky, neměl nikdy vlastního původního nápadu. Přes všecky tyto nedostatky a právě pro ně byl neobyčejně domýšlivý, ctižádostivý, nedůtklivý. Alojs milého svého představeného brzy prohlédl a nevážil si ho za mák. Nebyl k němu sice hrubý, nevzdoroval zjevně a neodmlouval, ale měl zvláštní spůsob, jakým uměl dáti svoji převahu na jevo a odpověděl mnohdy řediteli takovým spůsobem, že se všechen ostatní personál potají chechtal. Tak se stalo, že Krampula – ředitel – považoval Alojsa – sluhu – za svého soupeře v závodě. Nikdo neuměl mu připraviti tolik rozpaků, jako starý ten švejda, který měl sedm zlatek týdně.

Časem varovali Alojsa jeho soudruzi, aby s »panem derektorem« nehrál, že by ho mohl přece vypíchnout, jako již dvacet jiných. Na takové výstrahy odpovídal Alojs pohrdlivě:

»Ten partyka? Ten mi neuškodí! Já tu přečkal jiné pány! Na mne nemůže…«

Jen ke skladníku panu Ledvinkovi jevil Alojs větší ochotu a rád mu posloužil, kdy chtěl. Mělo to svou příčinu.

Kdežto všechen ostatní personál říkal Alojsovi jen tak zhurta: Alojs, jdou sem! nebo dokonce: Lojzo, honem! oslovoval Ledvinka starého sluhu vždy šetrněji: pane Alojs! což mu velmi lichotilo. Mělť pan Alojs jakýsi společenský takt a spůsob. Tak ho nesmírně zlobívalo, že ředitel Krampula, přicházeje a odcházeje, nikdy nepozdravil.

»Nemrava starý!« hučíval do vousů, »nepraskla by mu huba, kdyby řekl: dobrytro! dobrou noc! Když jsem byl na vojně, byl náš major jinší pán, a přece řekl vždycky: dobrytro, hoši! servus kamarádi!«

Nebylo divu, že byl první úřadník továrny na pečetní vosk, Krampula, jakýmsi hulvátem. Vyučil se kdesi kupcovině, propekl se pak v soukromém učilišti kupeckém a dostal se šťastnou náhodou na své nynější místo. Neměl tedy nikdo na světě příležitosti, aby hranatosť jeho otesal, aby mu rohy otloukl. Nestaral se také o nic jiného, než o pečetní vosk, a jinak bylo hlavní jeho zásluhou, že nemaje nijakého přehledu a zkušenosti, rozmnožoval zcela zbytečně práci celému personálu a zavedl ve své zmatenosti tolik daremného zapisování, opisování a vypisování, tolik rozličných soustav, knih a účtování, že se v tom na konec nikdo nevyznal.

Tomu všemu sice pan Alojs nerozuměl, ale dobře rozuměl, že by pana Krampulu netěšilo nic více, než kdyby ho mohl ze závodu vyątrnadit. Krom toho pozoroval Alojs i jinou věc. Ze totiž pan Krampula ani Ledvinkovi nepřeje a přirozeným pudem vyčenichal Alojs i příčinu, proč se tak děje. Předně nebyl pan Ledvinka otrocky podlízavý a za druhé se choval ke sluhovi Alojsovi přívětivěji než všichni ostatní, hlavně však přívětivěji a přátelštěji, než k samému řediteli Krampulovi.

Ode chvíle, kdy nabyl o těchto věcech přesvědčení, přilnul Alojs teprv ke skladníku Ledvinkovi a posluhoval mu tím ochotněji. Zároveň však stopoval každou událosť ve skladě a natahoval uši, stala-li se zmínka o Ledvinkovi. Tušil, že ubohému tomu člověku, kterýž měl třicetpět zlatých měsíčně, za něž bylo mu pracovati od rána do pozdního večera, nejsou okolnosti v závodě příznivy. Vlastně mu byl nepřízniv jen pan Krampula.

A pozornosti Alojsově neušlo, že jedenkráte, když jeden ze chefů, pan Křikava, navštívil sklad a procházeje jím pronášel rozličné poznámky a činil dotazy ke Krampulovi, kterýž s nahrbeným hřbetem pána doprovázel a odulým retem bez ustání klapal, že při této příležitosti otázal se náhle pan Křikava po německu, jako vždy: »No jak, sklad v pořádku, pracuje dobře Ledvinka?«

Tu se Krampula odmlčel, jakoby něco nechtěl říci, a konečně odpověděl:

»I pracoval by dobře, herr von Křikava, ale tak se mi zdá, že nemá přehled, přehled …«

Nejobmezenější palice v závodě vytýkala jinému, že nemá přehled…!

Tuto podlosť si pan Alojs zapamatoval. A zapamatoval si též, že pan Křikava prohodil pak ještě:

»Nu, kdyby vám v něčem nevyhovoval, nejsme s ním kopulírováni …«

Na tváři Krampulově rozložil se výraz spokojenosti, tak šeredný vždy, jeví-li se u lidí podobně podlých, jako byl Krampula. Alojs při pohledu na ředitele plivl vztekle do kouta.

Po skončené inspekci odešel pan Křikava do pisárny v patře nad skladem a Krampula ukládal do zásuvky psacího stolu množství účtů, dopisů a cenníků, s čímž se vytasil vždycky, kdykoli čenichal, že některý z chefů sklad navštíví. Tím naznačoval, jak je prací zanesen.

Za několik dnů po návštěvě Křikavově stalo se, že pan derektor, navrátiv se z nějaké obchodní pochůzky již k večeru, svlékl se a, chtěje pověsiti svrchník do šatnice, ryl rukou mezi nahromaděnými tam kabáty všeho personálu, aby vyhledal prázdnou skobu. Náhle zarazilo mu o prsty něco tvrdého a ruka jeho sjela jako had do nějaké kapsy. Ihned byla venku, ale chopila se znova kabátu a povytáhla jej trochu na světlo. Jediný pohled sivého oka poučil Krampulu, komu kabát náleží. Srovnal šatstvo, zavřel dvířka šatnice a přistoupil ke svému pultu. Psal a psal, ale nějak roztržitě, a supěl nosem jako obyčejně.

Pracoval dnes mimo obyčej horlivě, a stalo se zase po dlouhém čase, že zbyl v pisárně do posledka. Všichni písaři byli již opustili sklad, jen skladník Ledvinka dodělával nějakou práci. Konečně byl také hotov, umyl si ruce, shodil pracovní kabát, oblékl se a přeje Krampulovi dobrou noc ubíral se pomalu ke dveřím. Náhle zastavilo jej zvolání Krampulovo:

»Pane Ledvinka, počkaj' trochu! Podívaj' se, nemaj' na sobě cizí kabát?«

Ledvinka stanul, mrskl okem po svrchníku a odpověděl pokojně:

»Ne, nemám, to je můj svrchník.«

»Tak jdou sem,« řekl podivným hlasem Krampula, ale nečekaje, až Ledvinka přání jeho vyhoví, přikročil k němu rychle, hrábl do jedné z postranních kapes a vytáhl z ní několik kousků pečetního vosku, zlomků, tyčinek to při balení přeražených, jaké se obyčejně znova rozpouštěly a do formiček vlévaly. Nepříjemný jeho pohled spočinul na tváři Ledvinkově. »Co pak to vynašejí?«

Ledvinka zbledl jako papír a rty se mu začaly třásti. Nemohl ze sebe vyraziti slova.

»No, kam to nesou, oni zloději, co? Kolik centů už takhle ukradli? Komu to prodávaj', povědí, než zavolám policajta!« '

Ledvinka třásl se na celém těle; teď pozvedl hubené ruce, sepjal vyzáblé prsty a pronesl skoro plačky: »Pane ředitel, nedělejte mne nešťastným! Vzal jsem si ty kousky domů, žena posýlá několik klobouků ven a nemá to čim zapečetit. Já nekradu jako zloděj, to je pro moji potřebu …«

Ledvinka oddychoval, jakoby mu někdo klečel na prsou. Vzpomněl na ženu, na tři děti, na svých třicet pět zlatých měsíčně, na blížící se kvartál, na policii, na soud, a oholená brada jeho hrkala jako v zimnici. Bylo ukrutné podívání na tohoto pětačtyřicetiletého muže, jehož tváře teď popelavěly, jehož oko zalévalo se slzami, celé tělo prudce se třáslo, až všechen ošumělý oděv na něm se chvěl – a to vše pro několik kousků vosku, zlomků, majících ceny asi pěti nováků. Než to vše Krampula neviděl, ničeho si nevšímal. Přikročil znova k Ledvinkovi a rozepjav mu násilně kabát počal prohledávati ostatní kapsy oděvu skladníkova. Nenalezl nic více. Jen v jedné kapse měl Ledvinka čtyřkrejcarák.

»Tak já jim povím,« počal plešatec, »aby neřekli, že chci někoho zkazit. Zejtra půjdou nahoru ke starému a dají mu sám výpověď – já budu mlčet. To by nám scházelo, abychom tu měli zloděje. Já pozoruju dávno, že se zde krade, ale nevěděl jsem, že jsou oni to.«

Ledvinka upustil klobouk a zaštkal srdcelomně:

»Pane ředitel – pro Krista pána – vždyť já to dnes vzal poprvé – jsou to zlomky – to není krádež – já nevzal nikdy nic …«

V tom okamžiku ozvaly se šouravé kroky a z temnoty zadní části skladu vynořovala se postava – Alojsova. Oba mužové pohlédli na něj překvapeni – domnívali se, že není tu více nikoho. A Alojs přiblížil se zvolna, odchrchlal a upíraje kalné oko na Krampulu mluvil skoro šeptem:

»Pane derektor, až tedy půjde pan magacinér nahoru k pánovi a až se vrátí, tak tam půjdu zase já a dotvrdím, že se tu krade a dost krade. Já mu povím něco o balíčku cinobru, pravého čínského, který tuhle také vypadl z jednoho kabátu a jejž jsem našel a někam si uschoval. A pak mu řeknu, že jsme posledně dostali místo dvaceti centů kalafuny jen deset, ale dvacet platili. A pak mu povím, jak se tuhle poslalo do jednoho místa padesát liber vosku numero null místo numera třetího, a ještě něco mu povím, ale budu mluvit o někom jiném – ne o panu magacinérovi …«

»Alojs!,« zařval Krampula vztekle.

»Nekřičej na mne tak, pane derektor, já vím, že se jmenuju Alojs. Ale jsou bez starosti, já nepůjdu k pánovi dřív, dokud tam nepůjde pan Ledvinka …«

Po těch slovech obrátil se klidně k Ledvinkovi, zvedl mu klobouk, posadil mu jej na hlavu a řekl tiše:

»Jdou, pane magacinér, půjdem spolu.«

A za chvíli, když se octli na ulici, řekl Alojs k Ledvinkovi:

»Pane Ledvinka, stály jim ty smrtelné úzkosti za těch několik všivých kousků vosku?«

Ledvinka neodpovídal; oba muži kráčeli pomalu dále, pan Alojs šouravě stále o krok pozadu.