Z pražských zákoutí/Dobrý muž Koňura.

Z pražských zákoutí Ignát Herrmann
Pan Alojs.	Dobrý muž Koňura.	Kterak pan Vilibald Vonásek dobyl svobody.

Údaje o textu
Titulek:	Dobrý muž Koňura.
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books
Licence:	PD old 70
Index stran

Dobrý muž Koňura.

(Ze zápisek soudního zpravodaje.)

Zmizel mně s očí na dlouhou řadu let, snad na vždy, neboť již tenkráte byl hezky stár, a je tomu dávno, co jsem se s ním setkal posledně.

Ale dosud vidím jej živě před sebou a jakmile na něj vzpomenu, slyším pokaždé i jeho měkký, jímavý, soucitný hlas, jakoby stál a mluvil asi tři kroky ode mne.

Seznámil jsem se s ním za několik dnů potom, když jsem nastoupil úřad soudního zpravodaje při velikém pražském denním listě.

Tehdáž mně bylo jako každému člověku, jemuž vykázána nová, neznámá činnosť a který je naplněn snahou, aby vyhověl svému povolání co nejsvědomitěji. Přiznávám se, že jsem k nové povinnosti své přistupoval se značnou obavou. Předchůdcové moji v soudní rubrice byli staří, osvědčení novináři, v péře honění, lidé s velikým cvikem a dlouhou kriminální zkušeností. Já přicházel do soudní síně jako nováček, a, navrátiv se pozdě večer se svými poznámkami do redakce, sedal jsem ke psaní velmi stísněně a s obavou před trojí soudnou stolici: před posudkem svého chefa, svých kolegů redakčních, hlavně oněch, kteří dříve soudní referát opatřovali, a konečně před míněním čtenářstva. Psal jsem s velikým rozčilením a z hluboka jsem vydechl, když jsem bodl pérem poslední tečku. Přečítal jsem znova a znova úzkostlivě napsané řádky, tu tam opravil jsem větu, zmírnil mnohé ostřejší slovo a konečně nesl jsem úkol svůj sazeči. Neměl jsem jasného vědomí, vykonal-li jsem práci dobře či špatně, pozbyl jsem naprosto soudnosti a přál jsem si jen, abych prospal tvrdě nejenom noc, ale i celý zítřejší den, kdy zpráva moje bude procházeti rukama tisíců a tisíců čtenářů.

Tohoto přání nevyplnila se mi ani polovice, neboť jsem v noci téměř oka nezamhouřil, a probřesklý den nalezl mě po krátkém zdřímnutí velice sklíčeného.

Nyní po letech vzpomínám ovšem s pousmáním na svoji tehdejší tíseň a úzkosti, co řeknou představení a »svět« mým slohovým výrobkům. Kriminál stal se mně od té doby takřka »denním chlebem« a místo moje v novinářské lavici porotní síně vychladlo málokdy a jenom na krátkou dobu. Za několik let napsal jsem na sta kratších i sáhodlouhých referátů, na statisíce řádek, naučil jsem se hleděti na tváře zločinců těžkých i lehčích, naučil jsem se během líčení odhadovati tresty, jaké jim soudcové za přestupování zákonů božích i lidských vyměří, a málokdy jsem prohádal.

V těch prostorách, kam vcházejí provinilci, aby došli odplaty za nekalé skutky své, setkal jsem se s tolika rozličnými postavami, že mi na všechny paměť nestačí. Avšak mnohé z nich vystupují zřetelně přede mnou z mlhy zapomenutí, a k nim v přední řadě náleží postava dobráka muže Koňury. Starý tento pán náležel k posluchačům a divákům v porotní síni.

Poprvé spatřil jsem jej před zahájením jistého líčení porotního, kterak přecházel na Karlově náměstí před hlavním vchodem do budovy trestního soudu.

Chýlilo se k deváté dopolední, kdy počínají denně závěrečná líčení, a já spěchal, abych nepromeškal počátek poroty, neboť jsem měl napsati stručnou zprávu o případu ještě do listu odpoledního. Vcházel jsem do vrat právě v okamžiku, kdy před nimi stanul obstárlý pán, kterýž hleděl přímo na mne a hlasem přívětivým, neobyčejně měkkým se otázal:

»Započne již soud, pane referente – porota?«

Podivil jsem se, že mne zná, neboť dosud jsem se s ním nesetkal. Pověděl jsem mu, že započne řízení ihned, jakmile budou porotci vylosováni, což bude vykonáno nejdéle do čtvrti na desátou.

»Děkuji uctivě,« řekl staroch vlídně a pošinul klobouk na hlavě.

Později k poledni, když nastala přestávka a já mohl dopřáti odpočinku prstům, o něž rychlým psaním pokoušela se křeč, obrátil jsem hlavu do zadu, na zástup posluchačů za přepážkou, kam se pravidelně nahrnulo obecenstvo z ulice, které nebylo nikdy pouštěno do oddělení předního. Byl to shluk obecenstva »smíšeného«, ba již ani ne smíšeného; tlačily se tu postavy jedna druhé pochybnější a vyzíraly odtud tváře jedna druhé drzejší, vyzývavější, zdivočilejší. Říkalo se všeobecně těmto posluchačům líčení »čekatelé kriminálu«, a skutečně mnohý z oněch, kteří se tísnili za přepážkou a hltali výpovědi obžalovaných i svědků, octl se později sám na podiu před soudem a před porotci jako zločinec. To temné zadní oddělení, z něhož se šířil do celé ostatní prostory nesnesitelný puch, bylo skutečnou »kriminální universitou«. Tam dřepěli podezřelí zahaleči a povalovači po celé dny, s očima vypoulenýma, s ušima rostoucíma, aby slova nepřeslechli, a když opouštěli pozdě u večer nebo již v noci svoje stanovisko, mohl zkušený pozorovatel z jejich tváření uhodnouti, jak pře skončila. Unikl-li vinník milostivým výrokem porotců zaslouženému trestu, vycházeli pobudové ze zadní ohrady porotní síně s výrazem uspokojení, často s drzým úsměchem, hlasitě rokujíce a sledujíce propuštěného obžalovaného zrakem plným účastenství. Avšak sklíčeně a tiše, jednotlivě se trousíce, vycházeli vždy, když vinník byl odsouzen a do separace odváděn. Jakoby měli vědomí, že je vyrván někdo z jejich středu. Jejich účastenství, jejich soucit byl vždycky na straně obžalovaného, byť byl spáchal čin sebe ohavnější. Tito lidé byli duševně spřízněni s každým přestupníkem zákona.

Jak příznivě lišil se od těch zvlčilých tváří ve »stáji« – jak byla prostora za přepážkou nazývána – obličej starého pána, kterýž mne byl před budovou oslovil. Vysoká jeho postava převyšovala okolí své o celou hlavu a zdálo se, jakoby se bránila bližšímu styku s ostatními návštěvníky, jakoby jí bylo nevolno ve středu podivné chasy, jíž bylo trestní líčení labužnickým požitkem.

Když jsem otočil hlavu, setkal jsem se právě s jeho zraky, jakoby již déle byl na mne hleděl. Usmál se na mne sotva znatelně, přelétl okem množství, které ho obklopovalo, a oči jeho vrátily se ke mně s takovým výrazem, jakoby chtěly říci:

»Hleďte, v jaké to jsem pěkné společnosti!« Líčení toho dne, konané s prohnaným podvodníkem, ukončilo odsouzením žalovaného na šest let těžkého žaláře. Bylo před večerem, ještě za světla, když jsme opouštěli soudní budovu. Za okamžik potom, když jsem se octl na ulici, ozvaly se těsně za mnou kroky, a v téže chvíli zazněl také pozdrav, pronesený měkkým, mně již povědomým hlasem.

Ohlédl jsem se – vedle mne kráčel nový můj známý od rána.

»Zaplať pán bůh,« mluvil bez úvodu, sotva že pozdravení jeho doznělo, »zase o jednoho méně:«

Mínil podvodníka právě odsouzeného.

Nebylo mně do hovoru, jako vždy po dlouhém, úmorném líčení, ale nechtěje vlídného starocha nešetrným mlčením odraziti, pronesl jsem:

»Ano – ale kolik podobných ještě pracuje ve světě na škodu a zkázu lehkověrných, nezkušených lidí!«

»Bohužel, bohužel,« přisvědčoval mírným svým způsobem neznámý. »Neřeklo by se, jaká špatnosť, jaká vymyšlenosť zlých nápadů panuje mezi lidmi! A nepomýšlejí, že to jednou musí na ně propuknout, nepamatují na své ženy a děti…«

Tak soucitným, skoro chvějícím se hlasem pronesl poslední slova, že bylo zřejmo, kterak jsou procítěna.

Pozvedl klobouk, jakoby chtěl uleviti horké hlavě, přejel si rukou čelo a tváře a pak řekl zase již ve své míře:

»A co vy páni od novin se napíšete o takových špatnostech! To je práce, to je času!«

»Jak víte, že jsem od novin?« otázal jsem se; »vždyť mě vidíte poprvé.« »To se vypozoruje, můj bože,« odpovídal muž s jemným úsměvem. »Chodím už dlouho do porot, znám mnoho těch pánů z časopisů. Divím se, kterak mohou tak rychle psát – není to maličkosť. Já se také naškrabal v živobytí, ale tohle bych nedovedl…«

»Ah, vy tam býváte častěji! Což je vám to smutné divadlo zábavou?«

»To je zvyk, vašnosti pane referente,« odpovídal starý pán klidně, téměř polohlasně, »pouhý zvyk; já býval také u soudu, dlouhá léta, a měl jsem toho mnoho v referátě. Člověk tomu uvykne a chodí tam pak, byť ani nemusil. Čas je dlouhý…«

Starý pán šel mně příliš pomalu, já spěchal. I rozloučil jsem se s ním na rohu, a on, podávaje mi měkkou, masitou, teplou ruku, již jsem nemohl nestisknouti, a smekaje druhou klobouk, řekl přívětivě:

»Nu, my se snad častěji uhlídáme a zůstaneme přátely, vašnosti. Rád si pohovořím někdy s pány od novin – mají docela jiný náhled než našinec…«

Ohlédl jsem se za ním, a také on se ohlížel. Kýval neskonale přívětivě hlavou a potom kráčel zvolna dlouhým, tichým krokem k Vinohradům.

Vídali jsme se skutečně častěji, a sice pravidelně při líčeních porotních, která bývají obecenstvem navštěvována; líčení obyčejná, »senátní«, před čtyřmi soudci, ač jsou také veřejná, nemívají posluchačů krom několika mladých právních praktikantů a novinářských zpravodajů. Takováto líčení konají se v prostorách velice obmezených, v nichž někdy není místa ani pro všechny svědky, je-li jich obesláno více. Litovával jsem starého pána, že se tísní vzadu mezi pochybnými oněmi postavami, duse se vedrem a nesnesitelným puchem, a vybízel jsem jej častěji, aby šel se mnou do předního oddělení, kde se mohlo seděti pohodlněji na lavicích a židlích. Avšak on odmítal vyzvání moje co nejskromněji.

»Ne, vašnosti, tam já nepatřím a ubíral bych místa pánům, kteří tam sedí ouřadně a ve svém povolání. Já znám celou manipulaci u soudu skrz naskrz a nemusím to zblízka vidět. A když mě koukání omrzí – však já mezi tou sebrankou nezůstanu…«

Časem, vycházel-li jsem z budovy sám, připojoval se ke mně; jindy zase, šel-li jsem v nějaké společnosti, pozdravil jen zdaleka uctivě a kráčel pak stranou, jakoby nechtěl vyrušovat. Celé jeho chování bylo tak milé, tak skromné; nikdy se nevnucoval a někdy zmizel od soudu tak rychle, že jsem ho ani nezpozoroval.

Časem setkával jsem se s ním před budovou trestní, přišel-li jsem před hodinou zahájení, a tu přicházel mně staroch v ústrety, přívětivě pozdravoval a někdy mně zalichotil usmívaje se vlídným, dobráckým svým způsobem:

»Početl jsem si dnes vašnosti referátek v novinách, a dobře jste to ráčil vypsat, dobře! Člověk ani nemusí být při jednání a vidí ty lidi před sebou a má pojem, jaké jsou špatnosti na světě; a co je tuze chvalitebné, vy jim neubližujete, vašnosti, kdo nezasluhuje. Inu, pravda, některý chudák se do toho dostane, ani sám neví jak. Mezi lidem je zle a každý sprostný člověk nezná paragrafy. Vždyť jich je tolik set…« Jeho způsob svědčil o dobrém, shovívavém srdci, a někdy se mi zdálo, že skutečně mu oči vlhnou. Cítil jsem dobře, kterak jeho duší zachvívají jemné, něžnější struny, což vyjadřoval zcela prostým, nehledaným způsobem, patrně bez úmyslu, nevěda sám, jak odhaluje ušlechtilé nitro své.

Hned na počátku naší známosti, chtěje ho osloviti, uvázl jsem při slově »pane« – nevěda, jak se jmenuje.

»Koňura mi říkají, vašnosti pane referente, Koňura,« doplňoval moji větu staroch a dodával s úsměvem:

»Dost podivné jméno, dost. Koňurů je málo – jeden je také v Americe, jak jsem tuhle četl v nějakém seznamu, ale to není z přízně. Náš rod je od Budějovic…«

Zajímavou osobou byl pan Koňura. Ač nikdy přímo neřekl, čim je, myslil jsem, že se neklamu, považuji-li ho za pensistu. Nasvědčovalo tomu, že měl tolik času, a z několika jeho zmínek a narážek jsem usoudil, že býval nějakým malým úřadníkem u soudu, snad kancelistou nebo čím podobným. Nevěděl jsem a nevim podnes, jaké jsou tam stupně a hodnosti od nejnižšiho k nejvyššímu.

Pan Koňura byl vysoké, suché postavy, avšak plného obličeje, v němž nebylo dosud ni jedné vrásky. Považoval jsem ho asi za šedesátníka, ale mohl býti starší. Měl modré, klidné, upřímné oči, v nichž seděla celá jeho duše. Pod masitým nosem byl řídký, šedý knír, pod ním plné, červené rty, kolem nichž kroužil stále dobromyslný úsměv. Kulatá brada jeho a mírně začervenalé tváře byly vždycky pečlivě oholeny. V levém uchu měl pan Koňura zlatou čočku, jako mnozí staří lidé. Oděv jeho býval vždy obnošený, starší mody, ale čistý, bez prášku a smítky. Míval čisté, neškrobené prádlo, a v náprsence košile tkvěly dva staré zlaté knoflíčky. Kolem krku měl dlouhý řetízek z vlasů, na i němž byly veliké, staré vřetenkové hodinky. Ukazováček pravé ruky byl ozdoben ohromným, zlatým pečetním prstenem starodávné práce. Pan Koňura měl šedivé, kadeřavé vlasy, neobyčejně husté na svůj věk; nosil široký plstěný klobouk šedé barvy a nikdy jsem ho neviděl bez deštníku.

Jak řečeno: od hlavy do paty postava důstojného, starého dobráka, beze lsti a klamu, skromného, zdrželivého, jedna z oněch figur samou dobrotou prosáklých, jak je líčí novelisté a romanopisci. Rád jsem s ním chvílemi pohovořil a těšil jsem se z toho, že jsem se s ním seznámil. Jeho zase patrně těšilo, že mluví se mnou, a dával to častěji nenápadně na jevo. Pozoroval jsem také, že čítá pilně noviny a to nejedny, a kdykoli mluvil o nich a o novinářích, vyjadřoval se velice uznale a pochvaloval si, co dobrého noviny vykonají.

Během doby vypozoroval jsem, že pan Koňura neschází nikdy v porotní síni, běželo-li o nějaký podvod. Tato líčení zajímala ho dle všeho nejvíce, a přesvědčil jsem se, že má neobyčejnou paměť. Na několik let do minulosti znal řadu soudních případů toho druhu, pamatoval jména obžalovaných a odsouzených, ba nosil v hlavě také míry trestů, jakých se jim dostalo. Bylo zřejmo, že to starý, důkladný praktikus s vycvičenou pamětí.

Naše známosť trvala již asi půl, tři čtvrti roku, v kteréžto době zmizel mi as dvakráte, třikráte s obzoru na tři, na čtyry neděle. Jednou byl churav, podruhé navštívil svoje příbuzné kdesi na venkově, potřetí zavážel někam do učení či na výměnu jakéhos mladíka, jemuž byl poručníkem. To mi vyprávěl, když se znova v soudní síni objevil.

Bylo na podzim z večera, když na dvéře mého pokoje bylo nesměle zaklepáno. Zvolám »vejděte!«, dvéře se otevrou a do pokoje vchází – pan Koňura.

»Aj, aj, pan Koňura! Jak jste mne nalezl? Co vás ke mně přivádí?« volám překvapen.

Pan Koňura vstupoval s kloboukem v ruce, zavřel opatrně dvéře, aby nebouchl, pozdravil s hlubokou poklonou a sáhnuv pro šátek otíral čelo, na němž perlily se krůpěje potu. Tvář jeho byla zardčlá stoupáním do schodů, plíce jeho silně oddychovaly.

»Ale sedněte, sedněte, pane Koňuro,« pobízím hosta. »Odpočiňte trochu.«

»Ne vašnosti,« promluvil staroch, »nebudu dlouho zdržovat. jen na minutku, když dovolíte.«

A dosedl unaveně na židli, již jsem přisouvl.

Otřel si čelo a tváře, přejel šátkem i spocený krk a pak zastrčiv šátek upřel na mne milé svoje modré oči neobyčejně pevně a s jakousi velikou otázkou; hleděl tak okamžik a konečně řekl:

»Ani bych se byl neopovážil, kdybych vašnosti tak dobře neznal jako solidného a citelného pána, a teď teprv děkuju pánu bohu, že jsme se sešli. Mám mrzutosť, vašnosti, velkou mrzutosť, a je to samá navedenosť špatných lidí. Mám zejtra u soudu nějaké pozastavení, svědčení – jsem do toho zapleten, ani nevim jak…«

»Zítra?« přerušil jsem ho nedočkavě. »Před porotou? To je jakýs podvod, nemýlím-li se?« Poprvé, co jsem pana Koňuru znal, sklopil oči, ale hned je opět pozvedl, znova se na mne zahleděl a pokračoval:

»Je to něco takového – a mě v tom také budou vyslýchat. No, a člověk má jen jednu česť na světě a jedno živobytí! A tak jsem chtěl prosit vašnosti, kdybyste moje jméno nedával do novin – vždyť na tom nikomu nezáleží. Já ouplně za nic nemohu – ale chtějí mě do toho také vtáhnout, a tu se obracím na vašnosti přátelství, abyste mě v referátě vynechal. Co pak na tom sejde! Já ani ne k vůli sobě jako k vůli přátelstvu …«

»Nu, neběží-li o nic jiného, pane Koňuro, rád vám vyhovím,« chlácholil jsem rozpačitého starce.

Jeho oči radostně zableskly a měkká, teplá, nyní spocená pravice Koňurova chopila se mé.

»Tuze vám budu zavázán, vašnosti,« mluvil pohnutě, »to je služba, že ji nikdy nezapomenu. Vždyť jsme proto na světě, abychom jeden druhému pomáhali. A kdyby přec na to někdo tlačil, abych přišel do novin, ujměte se mne a nedávejte mě tam. Já budu vděčný, já nebudu koukat na nějakou malou odsluhu…«

Ruka páně Koňurova zajela při posledních slovech do záprsí kabátu, pohroužila se do kapsy a již se zase objevila. Prsty Koňurovy, vlhké a chvějící se, držely starou, ošumělou tobolku, a nyní zvedala se druhá ruka, aby jí otevřela.

Zadržel jsem starci ruku a stiskl mu ji až ke kolenu:

»Pane, nejste první a zajisté ne poslední, kterýž mi nabízíte propitné jako sklepníku nebo podomkovi, abych o vás pomlčel. Mýlíte se. Slušný novinář nepřijímá takovýchto úplatků. Jste-li bez vlastní viny v trapném postavení, že se máte objeviti před soudem – a jsem přesvědčen, že tomu tak jest – nebude vám ani slovem ublíženo. Spolehněte na to! Nezáleží na tom ostatně pranic, bude-li v referátě uvedeno o jednoho svědka méně.

Pan Koňura dobře pochopil odmítnutí »odsluhy« a upadl v rozpaky. Povstal a podávaje mi znova ruku ujišťoval:

»Nu, až přijdete k soudu, vašnosti, uhlídáte, že jsem do toho všeho přišel, jako Pilát do kreda.«

Když odešel, napadlo mi teprv, proč jsem se neotázal, jaká to vlastně věc, při níž má svědčiti. Musím doznati, že jsem měl zbytek dne pokažený. Stále se mi vracela myšlénka na pana Koňuru a naplňovala mne obavou, že starého dobráka potká něco nepříjemného. Kterak jsem správně tušil!

Pamatuji se zcela dobře, že jsem, z rána před líčením se probudiv, na pana Koňuru ani nevzpomenul. Vše jsem zaspal.

Teprv když jsem se blížil k soudní budově a spatřil přede vchodem na Karlově náměstí zástup zevlovačů, čekajících, až budou vpuštěni dovnitř a nahoru do prvního patra, připadl mně Koňura, jeho včerejší návštěva, jeho stísněnosť, rozpaky a snažná žádosť.

Přelétl jsem okem zástup – starého pána tu nebylo. Ani ve průjezdě, ni na chodbě v patře jsem se s ním nesetkal, jako se dělo obyčejně. Docházeje k síni porotní potkával jsem již jednotlivé porotce, ony šťastné, kteří pro dnešek vylosováni nebyli a tedy unikli trapnému, asi dvoudennímu sezení v těsné, pochmurné prostoře. Seznal jsem, že losování je ukončeno a že líčení co nevidět započne. Vstoupil jsem do síně porotní, v jejíž předním oddělení se bylo shromáždilo něco málo obecenstva, vkročil jsem do lavice novinářů a přehlédl jsem rychle »jeviště« – jak jsme říkali vyvýšenému předku prostory. Za zeleným stolem seděli již tři soudcové, na levo při stěně usazovalo se právě ve dvou lavicích dvanáct porotců, na pravo při stole u okna zaujali místo tři obhájcové, vedle nich, blíže stolu soudního, seděl u svého pultu státní zástupce. V koutě těsně při okně krčil se u žlutého stolu zapisovatel.

Uprostřed podia seděli na židlích čtyři obžalovaní, za nimi dva strážníci soudní. Obžalovaní seděli nepohnutě, hledíce přímo na soudce, zády k obecenstvu, že jsem nikomu z nich neviděl do tváře.

Na pokynutí předsedy soudu vyvolal zapisovatel případ. Započínalo závěrečné líčení s Václavem Ramšem a společníky pro mnohonásobný zločin podvodu. Hlavní obžalovaný, Václav Rameš, držán byl již delší dobu ve vazbě vyšetřovací, ostatní obvinění po kratší vyšetřovací vazbě byli propuštění a ponechání do hlavního líčení na svobodě.

Nyní přistupoval z nich jeden po druhém k výslechu generalií. Když byl hotov první, Rameš, zvedl se druhý žalovaný, hlavní spoluvinník, muž hezky starý, pokud jsem ze zadu mohl posouditi.

»Jak se nazýváte?« otázal se předseda.

»Jakub Šaršoun, slavný soude,« zněla polohlasná, jako stydlivá odpověď.

V tom okamžiku napjal jsem sluch. Zdálo se mi, že slyším jakýs povědomý, ba dobře známý hlas, ale nemohl jsem vzpomenouti, komu hlas ten náleží. »Jakub Šaršoun,« opakoval jednotvárně předseda, »pětašedesátiletý, bývalý hodinář, ale teď již dlouhá léta dohazovač. Říkají vám však ještě jinak, Šaršoune, viďte?«

»Koňura, prosím,« pronesl obviněný po nějakém váhání.

Ano, Koňura – můj známý, starý dobrák Koňura! Tužka se mi zadrhla do papíru, polilo mne horko. Jak jest možno, že pan Koňura, ta upřímná, poctivá tvář dopustila se podvodu?

Ale je to skutečně Koňura? Vždyť na místě hlavy, pokryté dlouhými, kadeřavými šedinami, jak jsem ji znal, ční nad kostnatýma ramenoma lebka lysá jako vejce!

Nic naplat, byl to Koňura, byl to jeho měkký, ohebný hlas; nebylo pochybnosti.

»Byl jste také již trestán, viďte?« mluvil předseda dále.

»Měl jsem nějaké opletání, slavný soude,« odpovídal stísněně Koňura.

»Ano,« řekl předseda s důrazem, »měl jste nějaké opletání. A sice jste seděl pro zločin podvodu, spáchaný falšováním směnek, tři léta; pro zločin křivé přísahy seděl jste dva roky; pro jiný zločin podvodu dostal jste pět let a konečně pro velikou krádež jste byl odsouzen na šest let. Krom toho byl jste asi desetkráte trestán pro rozličné přestupky. Je tomu tak?«

»Bude to v pořádku, slavný soude,« vydechl Koňura.

Zdráhal jsem se věřiti svému sluchu. Tento muž, který se podobal vtělené dobrotě, počestnosti a poctivosti, strávil přes šestnáct roků života v žalářích a vězeních rozličných soudů! To byla ta jeho »soudní praxe«, o níž mluvíval…

Když dopověděl svoje generalie a obrátil se, aby se vrátil ke své židli, mrskl rychle očima do obecenstva, jakoby někoho hledal. Nalezl mne, zrak jeho spočinul na mně na okamžik a hlava se lehce naklonila jako na pozdrav. Byla to lysá, hranatá lebka zločincova. Viděl jsem, že Koňura patrně míval vlásenku, což jsem však nikdy nepoznal.

Sklonil jsem rychle hlavu, aby nikdo neuhodl, že pohled jeho platil mně. Styděl jsem se nehorázně za svoji známost.

Slibu svému, že jméno jeho neuvedu v referátě soudním, nemohl jsem ovšem dostáti. Vždyť to byl neobyčejně prohnaný darebák, kterýž bezcitně, nesvědomitě využitkovával okamžité stísněnosti hmotné ubohých venkovanů, kteréž pak s kumpány svými nejpodlejším způsobem okrádal. Půjčoval jim po desítkách, po padesátkách, dával si podepisovati nevyplněné směnky a vpisoval později na blankety obnosy desateronásobné, nedbaje výčitek a nářku ubohých obětí, kteréž přiváděl na žebrotu a uvrhoval v největší nouzi.

Průběhem líčení objevilo se, jak vyškolený to je taškář a s jakou přípravou vytáček, lží a klamů dostavil se před soud. Tvářil se jako uražená nevinnosť a obviňoval ubohé okradené venkovany z křivého, mstivého svědectví.

Druhého dne objevily se ve všech listech pražských obšírné zprávy o tomto procesu s družinou podvodníků, a také já ocenil jsem náležitě jejich činnosť, nešetře ovšem svého známého pana Koňury. Když jsem zasedl v lavici druhého dne dopoledne a když se Koňura obrátil zase do obecenstva, setkaly se naše zraky opětně. Tentokráte jsem vydržel a nesklonil hlavu.

Ale již to nebyl povědomý, měkký pohled onoho pana Koňury, s nímž jsem mluvíval. S podia upíralo se na mne dvé pichlavých, jedovatých očí, a obličej jeho, nyní jaksi ztvrdlý, strnulý, pokrýval se jízlivým, zlověstným výrazem. Jeho ostrý, bodavý pohled se přímo do mne zarážel. Vyrozuměl jsem z toho, že četl můj referát, a pokoušel se nyní, aby mne očima zavraždil.

Líčení končilo toho dne k večeru. Když se porotci odebrali ku poradě o svém výroku, nastala dlouhá přestávka. Dozorci vyvedli obžalované ze sálu, a Koňura uveden do předsíně, kde také obhájci a zpravodajové čekávají na výsledek soudu.

Stanul jsem blíže kamen a pohlédl jsem úkradmo několikráte na svého »dobráka«. Cítil jsem, že na mne upřeně pohlíží, ale kdykoli jsem zvedl hlavu, hleděl Koňura přímo před sebe jako strnulý. Jeho oči, druhdy tak dobrácké, byly nyní jako skleněné, jeho obličej ztuhl a sešpičatěl za ty dva dny, červeň prchla s jeho tváří a modravé rty se nyní rozčileně třásly. Lysá, hranatá jeho lebka působila odporně, zbavena vlásenky. Průběhem líčení pochopil jsem, proč ji odložil; chtěl poplésti svědky, aby jimi nebyl poznán, ale ta lesť ho nezachránila.

Byla to nyní hlava supí a dobrák pan Koňura byl v tom okamžiku zjev čistě kriminální.

Později, vcházeje opět do síně porotní, musil jsem jíti kolem »pana Koňury«. Teď zahleděl se zase na mne, ale tak cize, jakoby mne byl nikdy neviděl, což mne velice těšilo. Byl jsem si vědom, že mne oči jeho provázejí, dokud se za mnou nezavřely dvéře. Ale než se dovřely, zaslechl jsem, kterak pronesl hlasitě k jednomu ze svých spoluvinníků:

»To je tak komedie pro ty škrabáky z novin! Ti nás teď trhají, jako psi…!«

Byla to poslední slova, která jsem slyšel z úst svého »přítele« Koňury. Byl odsouzen pro mnohonásobný podvod a vyměřili mu devět roků těžkého žaláře.

Nepromluvil ani slova, když mu byl oznámen rozsudek. Trhl sebou jen, když bylo rozhodnuto, že má býti hned vzat do vazby, aby neuprchl. S hlavou svěsenou, s tupým pohledem kráčel před strážníkem do separace — a od těch dob jsem ho nespatřil. Myslím, že ho také více nespatřím a že jeho postava vymizela na vždy ze zástupu posluchačů soudní síně. Byl hezky stár, a devět let je dlouhá, předlouhá doba. V těch úzkých kobkách žalářních ubíhá čas zoufale pomalu.