Z pozůstalosti/A říkávám si denně

Z pozůstalosti
Ó drahá, mně již někdy nestačí	A říkávám si denně	Kolika básníkům vdechl jsem do mozku

Údaje o textu
Titulek:	A říkávám si denně
Autor:	Stanislav Kostka Neumann
Zdroj:	Neumann, S. K. Láska. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	V Praze: Československý spisovatel, 1973.
Licence:	PD old 70

A říkávám si denně,
když bývám zbit jak štěně,
proč na tebe jen myslím
v tom životě svém syslím,
že jsi jak všecky ženy,
květ země roztoužený,
marnivý však a planý,
předsudky nahlodaný.

A přece denně znova
tvá krásná sbírám slova,
v tvé tváře šerosvitu
po moudrém slídím kmitu
žíznivě, lačně — ženo,
jíž bylo usouzeno
s básníkem chvilku jíti,
také si zabásniti.

Dny věru nejsou nudny!
Jak do hluboké studny
spouštím se, vzplanu, blednu,
nedosáhnu však ke dnu
tvé bytosti, kde prýští
a křišťály se blyští
myšlenky, city tvoje
z věčného svého zdroje.

Tu z temna hlubiny té,
kde poklady jsou skryté,
ke světlu vzhůru hledě,
osudu v dlani sedě
tak mezi nebem-zemí
se všemi nadějemi,
jen více miluji tě,
ty velikánské dítě.

A náhle vím, že zkvésti
tu může krása, štěstí,
když ruka osudu ti
vyzdvihne v mocném hnutí
hlubinu tvého nitra,
ze studny v jasná jitra
a na svobodě dá ti
fontánou zaplesati…

V okovech všedních mocí
chátráme věčnou nocí,
a naše krásy vnitřní,
vše čisté, lidské, jitřní,
se krčí pod popelem,
jdem se sklopeným čelem
a jsme tak ččasto malí
jak pták, jejž oškubali.

Moci však setřást pouta
a z mrzáckého kouta
svobodně zdvihnout čela!
To bys mi zazvučela
křišťálem, stříbrem, zlatem!
Vzplanuvše slunovratem
sypali bychom v žití
dobra a světla kvítí.