Z pozůstalosti/Kolika básníkům vdechl jsem do mozku

Z pozůstalosti
A říkávám si denně	Kolika básníkům vdechl jsem do mozku	Písnička jako z Jindřicha Heina

Údaje o textu
Titulek:	Kolika básníkům vdechl jsem do mozku
Autor:	Stanislav Kostka Neumann
Zdroj:	Neumann, S. K. Láska. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	V Praze: Československý spisovatel, 1973.
Licence:	PD old 70

Kolika básníkům vdechl jsem do mozku
vůni a barvu své lyriky kdysi!
Rozešli jsme se. Nevzpomínáme.
Odešli, zestárli, změnili rysy.

Kolika ženám jsem na srdce přitiskl
pečeť své bláhové vášně a něhy!
Rozešli jsme se. Nezapomněly.
Leskne se pečeť má pod mnoha sněhy.

A nyní pomyslit, novino přesladká,
že jsi mi osudem svěřena byla,
abys tu na teple podzimní lásky mé
v ženu se pomalu doproměnila.

A že ti na mladé srdce teď vtiskuji
tu rudou pečeť, svůj polibek věčný!
Nevíš, jak chvěji se pro odpovědnost svou,
bázní, že bude jen nedostatečný.

Jaké to strašlivé tajemství rozkvetlo
na cestě naší, ta pečeť má rudá!
A člověk neví, zda nehřeší na tobě,
zda klnout nebude chudému chudá.

Čas míjí, za chvilku odejdu navždycky,
s tebou však životem popluji přece.
Na dno tvé hlubiny spanilé ulehnu.
Rubínem na světle? Kamenem v řece?

Vím pouze jedno: že musím tě milovat
svou nejněžnější a nejčistší něhou;
jsi středem nejvyšších představ mých milostných,
všecky mé myšlenky oltář tvůj střehou.

Ze mne cos poneseš provždycky životem.
Jak toužím, by tě to v nitru jen hřálo!
Hrst aspoň z pokladu lásky a přátelství!
A pranic, co by tě zarmucovalo…

Ó pomni, nejdražší, tohoto osudu!
K něze a vůli mé připoj svou něhu.
Aby tvé vzpomínky usmívaly se ti
do příštích zápasů, do příštích sněhů.