Z pohádkového kraje/Dvanáct měsícův

Z pohádkového kraje Alfons Bohumil Šťastný
Vděční mravenci	Dvanáct měsícův	Královna květin

Údaje o textu
Titulek:	Dvanáct měsícův
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 33–38.
Licence:	PD old 70

Na vysoké hoře stála skrovná chaloupka a v ní při mohutném ohni seděl měsíc Leden. Líce jeho byly vráskovity, šedý vlas i vous splývaly mu ve dlouhých kadeřích po těle; zahalen byl těžkým pláštěm z ledové kůry, posetým sněžnými hvězdičkami; v ruce držel pádný ledový kyj.

„Oj, již třicet dnův a jeden tu sedím, a tvořím sníh a mrazy každodenně. Věru, těžká to služba! Rád bych si již odpočinul.“

Před chaloupkou zazněly těžké kroky a do vnitř vstoupil stařec všecek zasněžený.

„Pozdrav Bůh, bratře Ledne!“ ozval se příchozí. „Jsem měsíc Únor a přicházím, abych přejal tvou těžkou službu.“

Přikročiv blíže, sňal s ramen Lednových plášť a uchopiv kyj, zasednul k ohni. Volným krokem odešel Leden z chýše.

Často vycházel Únor před chaloupku a mával svým kyjem v povětří. A hned nastaly mrazy, a kde jaká říčka, pramének nebo kaluž — vše hlouběji zamrzlo. Polom třásl Únor svým pláštěm a rázem sypaly se z něho nesčetné hvězdičky sněhové, jež brzy pokryly veškerou zemi.

Tak trvalo to dvacet a osm dní. K večeru posledního dne zaklepal kdosi na dvéře chaloupky a dovnitř vkročil muž nevlídného pohledu, zablácený a mokrý. Když vítr rozhalil jeho plášť, zamodrala se mu na prsou malá fialinka. V ruce držel březovou ratolest.

„Snad mne znáš?“ zahučel mrzutě. „Jsem Březen.“

A nepromluviv již, zasedl opodál ohně. Únor shodil svůj plášť do kouta a odešel.

Teď nastala vláda Březnova. Časem třásl ledovým pláštěm a mával ledovým kyjem, tvoře mrazy a sněhy; však brzy nastaly deště a větry. Všechen sníh roztál a led na řekách se rozpukal. Na povrchu zemském zazelenala se travička a na stromech zjevily se pupence listové; v houští zavoněla poupátka prvních fialinek.

Když třicátý a prvý den schyloval se ku konci, objevil se v chaloupce muž, držící v jedné ruce větvičky stromové, plné listův, a ve druhé rozmanité květiny. Když byl se prohlásil Březnu jako měsíc Duben, zamával ratolestmi. Každého jitra házel s hory rozličné květiny. Všechen kraj zazelenal se, tu a tam zjevily se mezi svěží zelení něžné korunky jarních květinek. Počasí bylo někdy ošklivé: deště, větry i sníh míhaly se v divé směsici. Však častěji šedými mraky prohlédlo jasné slunko, jehož paprsky mile zahřívaly.

Po třiceti dnech vběhlo do chaloupky malé pachole, ověšené květinami; na ramenou seděli mu něžní motýlkové.

„Jak se daří, bratře Dubne?“ zazněl stříbrný hlásek pacholete. „Jsem měsíc Květen. Postup mi nyní svého místa!“

Ochotně učinil tak Duben a zmizel z chaloupky. Od toho dne svítilo slunko velmi jasně a teplem jeho zabělaly se větve ovocných stromů nesčetnými květy; svěží koberce lučin protkány byly nejpestřejšími květy; z hájův a lesův ozýval se milý zpěv ptactva.

Minulo třicet dnův a jeden. V chaloupce zjevil se hošík s červenou růžinkou ve vlasech; v ruce držel větévku, hojně obalenou zralými třešněmi. Na zádech houpal se mu toulec se zlatými šípy a dlouhý luk. Přikročil kvapně ke Květnovi a podávaje mu ruku, promluvil: „Měsíc Červen přichází tě vystřídat. Nuže, užij té příležitosti ku svému odpočinku.“

Květen odběhl skokem z chaloupky a Červen zasednul přede dvéře. Dech jeho byl lak teplý, že lidé stírali sobě hojný pot; dechem tím dozrály krásné třešně a mnohé lesní ovoce. Na lukách počala senoseč. Někdy slřílíval Červen pro ukrácení chvíle zlatými šípy. Kdykoli sletěl takový šíp k zemi, ozvala se mocná rána a z oblak valily se proudy vody. Lidé říkali tomu bouře.

Však i panování Červnovo přestalo. Když slunko po třicáté zapadlo, vkročil k Červnu vážný jinoch, cele ověšen květy a rozličným ovocem. Také on byl ozbrojen lukem a šípy.

„Jsem bratr tvůj, měsíc Červenec,“ ozval se milým hlasem. „Odstup z chaloupky!“

Sotva Červen odešel, počal Červenec sypati s hory rozmanité květy a plody, jež objevily se potom na lukách a zahradách buď jako nové rostliny, neb jako lahodné ovoce na stromech. Měsíc ten také střilíval bleskovými šípy a častěji házel do kraje malé ledové kuličky, jež ničily dozrávající již obilí. „Zase kroupy!“ bědovali lidé.

Po jednom a třiceti dnech setkal se Červenec nedaleko chaloupky s jinochem, jenž měl na hlavě věnec ze zralých klasův obilných. „Již přicházíš, bratře Srpne?“ zvolal na něho.

„Ano, milý Červenci, nyní budu vlásti já.“

Po tklivém rozloučení kvapil Červenec s hory. Srpen počal nyní konati delší procházky po hoře a házel v rozličné strany zralé klasy, jež trhal ze svého věnce. Na polích jevil se čilý ruch. Vše pracovalo o překot: ostré kosy blýskaly se, vysoká stébla šmahem padala k zemi, vozy naplněné snopy odjížděly do vesnice a z hrdel žencův ozýval se veselý zpěv. I Srpen používal luku a šípů, jež byl zde Červenec zanechal: však ne již tak často.

Když ku konci třicátého prvého dne seděl před chaloupkou, spatřil muže, s jehož ramen visely velké hrozny. Když muž přišel blíže, ozval se silným hlasem: „I já jsem měsíc; jméno mé jest Září.“

Rychle vzchopil se Srpen a pokloniv se přišedšímu, odspěchal.

Září vládnul po třicet dnů. Dny za jeho panování rovnaly se délkou nocím a časem zavál chladnější větřík po strništích. V zahradách dozrávala jablka a švestky, a ve vinicích modraly se plné hrozny.

Když byl se svou prací hotov, postoupil místo nově přibylému měsíci Říjnu. Ten byl již zahalen dlouhým pláštěm, jakoby se obával zimy. A skutečně — od té doby, kdy přišel, teplota denní klesla velice a slunko brzy zapadalo. Ráno spouštěl Říjen nad kraje široký plášť, což lidé jmenovali mlhou. Listy na stromech žloutly a květiny usychaly.

Třicet dnů rychle uplynulo a když končil se třicátý prvý, přihnal se na perutích větru nevlídný stařec, jehož plášť byl poset sněhovými hvězdičkami. „Listopad již přichází,“ zašeptal Říjen a tiše opustil chaloupku. Listopad vřítil se do ní a bez meškání přisednul k velikému ohni. Denně vycházel přede dvéře a z hluboka oddechoval. Dechem jeho opadávalo listí stromů tak, že brzy černaly se jen holé kmeny. Chvílemi potřásl pláštěm a sníh sypal se k zemi.

K večeru třicátého dne přišel k Listopadu měsíc Prosinec. Byl to stařec stříbrovlasý, vážného pohledu. Plášť jeho byl z ledu a ruka opírala se o mohutný ledový kyj. Beze slova opustil Listopad chýši, v níž usednul Prosinec. Za jeho vlády nastaly kruté mrazy a hojný sníh pokrýval zemi. Smutno bylo Prosinci; však těšil se, že po třiceti dnech a jednom vystřídá ho opět bratr Leden. —

Tak sešlo se poprvé dvanáct měsíců, a od té doby konají každoročně určenou jim práci.