Z pohádkového kraje/Královna květin

Z pohádkového kraje Alfons Bohumil Šťastný
Dvanáct měsícův	Královna květin	O bílém psíku

Údaje o textu
Titulek:	Královna květin
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 38–43.
Licence:	PD old 70

Krasoslava a Lubomír byly sirotky, a bydlely na konci vesnice v nízké chaloupce, stářím nachýlené. Ač bylo jim snášeti dosti bídy a nouze, přece cítily se spokojenými. Krasoslava zabývala se po celé dny svou milou zahrádkou, v níž pěstovala libovonné květiny a užitečné zeliny. Květinky vázala v úhledné kytice a věnce, a dosti jich ve městě odbyla. Též chutné zeliny ze zahrádky Krasoslaviny byly hledány. Mnohý peníz utržila dívenka za „své milé dítky“, jak říkávala kvítkům, tak že mohla bratříčku svému častěji přilepšiti. Lubomír, jsa ještě mlád a sláb, nemohl vykonávati namáhavější práce; dohlížel pouze na zahrádku, když sestra dlela ve městě.

Jednou vracela se Krasoslava z města, nesouc bratříčkovi pamlsek, poněvadž květiny šly dobře na odbyt. Jdouc lesem, spatřila u cesty konvalinku zpola uschlou, již některý zlomyslník i s kořeny vytrhl a pak ji pohodil.

„Ubohá květinko!“ politovala ji Krasoslava.

Sehnouc se k zemi, zdvihla uschlou květinu a opatrně vložila ji do zástěrky. Když došla domova, běžel jí Lubomír vstříc; obdržev od sestřičky chutný koláč, jal se jej okusovati. Ale, když uzřel svadlou konvalinku, odložil pečivo a slzičky útrpnosti zastkvěly se mu ve blankytných očkách.

„Je ti líto ubohé květinky, viď?“ ptala se Krasoslava. „Myslím, že jí ještě pomohu.“

Nemeškajíc, vložila konvalinku do vody, aby trochu pookřála. Pak zkypřila v koutku zahrádky malé místečko a tam zasadila květinku; na to ji zalila, aby měla hojně vlažičky.

Konvalinka se ujala, a rostla a kvetla k veliké potěše dítek. Krasoslava často uřízla z ní některý hrozníček květů. A ku podivu — kvítků neubývalo. Za každou uříznutou latu vyrostlo několik nových, tak že Krasoslava mohla uviti věnečků dle libosti. A tyto konvalinky voněly tak líbezně a vzhled jejich byl tak vábivý, že ve městě byla po nich veliká poptávka. Krasoslava stržila za ně mnohý groš, tak že bylo jí možno uložiti něco pro „strýčka Příhodu“.

Jednoho dne zašla opět k milé konvalince, aby nařezala trochu hrozníčků. Tu pocítila zvláštní vůni. Ohlédla se a spatřila vznešenou paní v bílém rouchu; úbělové čelo kryl věnec z nejkrásnějších růží.

„Nelekej se, dívenko,“ ozvala se paní hlasem stříbrozvukým. „Jsem královna květin a jméno mé jest Růže. Přicházím, abych se ti odměnila, že jsi přispěla jedné z mých družek, když byla již blízka zahynutí.“

Pojavši Krasoslavu za ruku, vznesla se s ní do vzduchu. Letěly přes hory, doly, přes řeky a lesy, až snesly se ve krásné krajině, kde hemžilo se množství sličných dívek a jinochů; hlavy jejich byly ozdobeny rozmanitými květinami. Mnohé z těch květin měla Krasoslava ve své zahrádce; avšak většina byla jí neznáma.

„Toť moje říše — říše květin,“ ozvala se královna a zavedla Krasoslavu do rozkošného hájku, kde ji posadila na měkký koberec. „Tvorové, jež zříš okolo sebe, jsou květiny, jichž povinností jest, bdíti nad družkami, kterým určeno vyrůstati v jiné podobě na zemi. Jak jsem pravila, odměním se ti za dobrý skutek.“

Královna zavedla Krasoslavu k nízké skalině, která se ihned otevřela, jakmile se jí dotkla. Krasoslava uzřela nesmírné množství květníků. Na jedné straně byly květníky drahocenné, pestrobarevné; na druhé stály hrnce jen prosté, hliněné.

„Vyvol si některý květník,“ vybízela královna dívku. „Jedny skrývají dokonalé štěstí; ve druhých je sloučeno štěstí a různá utrpení. Budeš-li nositi květinku, vyňatou z květníků, na svém srdci, štěstí tebe nemine. Však vol s rozumem!“

Krasoslava, oslněna překrásným vzhledem drahých květníkův, sáhla rychle po jednom.

„Špatně jsi volila,“ ozvala se královna smutně. „Než, nelze toho odčiniti. Budeš oplývati veškerým pohodlím, však šťastnou nebudeš. Rozličné nehody budou tě sužovati a často budou tvé oči zaroseny slzami, neboť vybrala jsi sobě slzičku.“

Po těch slovech vyňala z květníku rudé kvítko a podala je Krasoslavě. Ta dala se do pláče litujíc, že nevybrala si z druhých květináčů.

Královna pojala ji opět za ruku, a než se dívka nadála, stála už zase ve své zahrádce u něžných konvalinek. Z počátku domnívala se, že byl to pouhý sen: však slzička přesvědčila ji o skutečnosti. Chtěla osudné kvítko zahoditi; ale zdálo se jí, jako by jí neviditelná ruka zbraňovala. Uschovala tedy slzičku pod živůtek a odebrala se do chaloupky, kdež pověděla vše Lubomírovi.

Královna Růže děla pravdu. Krasoslavě peníze jen se hrnuly; tak hojná byla poptávka po jejích květinách. Ale často stalo se, že květinky v zahradě náhle uschly, jakoby kořen jejich života byl podťat. Naplakala se pro ně Krasoslava; i Lubomír naříkal. A když dítky nejvíce truchlily, květinky jako divem rázem obživly.

Než i jinak trpěla dívenka. Sousedé počali záviděti sirotkům štěstí, s jakým zboží své odbývali. Všichni se jich stranili, nikdo s nimi nepromluvil. Vstoupila-li Krasoslava do některého příbytku, hned ji odtud vyháněli. Ký div, že v očích ubohé dívky slzičky neusychaly. Kvítko, spočívající na jejím srdci, pálilo ji jako oheň. A nikterak nemohla se ho zbýti.

Jednou vyšla si Krasoslava s Lubomírem na procházku podle potůčku. Hošík uzřel v tiché zátoce sněžný květ leknínu, jenž houpal se na průzračných vlnkách.

„Dovol, sestřičko,“ prosil Lubomír, „utrhnu si tento krásný květ!“

„Netrhej, Lubomíre,“ varovala ho sestra, „snadno bys mohl spadnouti do vody!“

Však Lubomíra táhlo to mocně k vodě. Již vztáhl ruku po květině. Tu vztýčil se květ vysoko nad vodu a sevřev těsně ruku hošíkovu, stáhl jej do hlubiny. Krasoslava počala hlasitě bědovati. Běhala po břehu jako pomatena a stále volala: „Lubomíre, drahý Lubomíre, objev se!“

Než, zrádné vlny nevydaly bratříčka.

Tu ucítila Krasoslava příjemnou vůni; ohlédla se a uzřela královnu Růži.

„Proč pláčeš, milé dítě?“ oslovila ji královna přívětivě.

„Ach, jasná paní,“ vzlykala Krasoslava, „utopil se mi bratříček. Leknín stáhl jej do vody!“

Pro pláč nemohla dále mluviti.

Mlčky přistoupila královna Růže k vodě a vztáhnouc pravici, zvolala povzneseným hlasem: „Lekníne, vodní květino, navrátiž blaho dívčino, vydej jí bratra milého, propusť ho z lůna chladného!“

Zašuměly vlnky, ve hloubi to zavířilo, a na povrch vyplynul Lubomír. S jásotem přivinula ho Krasoslava ke svému srdci.

„Vystály jste již dosti útrap, milé dítky,“ promluvila nyní královna. „Vrať mi tedy, Krasoslavo, rudou slzičku!“

A když dívka tak učinila, utrhla královna z vínku na svém čele sličnou růži a podala ji dívce. „Važ si jí, neboť přinese ti nezkalené štěstí. Takové růže nacházejí se v prostých květináčích. Buď vždy srdce útrpného a pečuj o milé kvítky!“

Dořekla a zmizela.

Od toho dne zahostilo se u dítek úplné štěstí. Cokoli začaly zdařilo se jim. Sousedé již se jich nestranili, nýbrž sami vyhledávali jejich společnosť a s nimi se těšili. Dítky pak všemožně pomáhaly jim ze svého přebytku.

A tak plynul jejich život jako ten tichý potůček. Vděčně vzpomínaly na královnu Růži a vždy pečovaly o květinky.