Z pohádkového kraje/Vděční mravenci
| Z pohádkového kraje Alfons Bohumil Šťastný | ||
| Poctivý Jiřík | Vděční mravenci | Dvanáct měsícův |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Vděční mravenci |
| Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
| Zdroj: | ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 26–33. |
| Licence: |  PD old 70 |
Toník byl hoch odvážný. Jednoho krásného dne povaloval se na louce, a nemaje ničeho na práci, pozoroval mravenečky, kteří kolem něho čile pobíhali a bílá vajíčka od velikého mraveniště odnášeli. Patrně se odtud stěhovali. An pohlížel do mraveniště, zdálo se mu, že se tam něco zalesklo. Vzchopil se tedy a počal mraveniště rozhrabávati. Ihned sběhlo se k němu veliké množství mravencův, a všichni k velikému jeho údivu začali volati: „Dovol, abychom odnesli své děti!“
„Vezměte si je!“ svolil Toník. „Ale, pospěšte si!“
Chutě dali se mravenci do díla, a než bys dvacet napočítal, bylo mraveniště vyklizeno a každý mraveneček odnášel na zádech bílé vajíčko. Největší mravenec přiblížil se k Toníkovi a vřele mu děkuje, dodal: „Až ti bude nejhůře, pomůžeme ti.“
Toník se zasmál. Kterak by nepatrní tvorové mohli mu pomoci? Zapomněl na ně brzy, i jal se odklízeti hromadu písku a hlíny; náhle však uzřel v zemi veliké železné dvéře s několika otvory, z nichž vycházela podivná záře.
„Co to?“ pomyslil si Toník a napjav všech sil, zdvihl dvéře z veřejí. Sám se podivil, jak lehce se mu to zdařilo. Před ním zjevila se dlouhá chodba, v níž planul oheň. Nerozmýšleje se, skočil Toník dolů a kvapně ubíral se podzemní cestou. Dostal se k jiným dveřím — opět železným; opřel se o ně a dvéře se rozlítly. Oslňující záře bleskla Toníkovi do očí, div že neoslepl. Zastíraje si oči rukama, rozhlížel se hoch kolem sebe. Nalézal se u veliké, klenuté síni. Na zemi zdvihaly se ohromné kupy zlata, stříbra a drahokamů, z nichž vycházela ona záře. Toník stanul jako přimrazen. Tu ozval se z kouta štěkot a na Toníka vyřítil se veliký, černý pes, ale Toník jedinou ranou srazil jej k zemi a rychle klekl na něho. Pes vyl žalostně a prosil Toníka, aby mu neubližoval, že dá mu polovici všech pokladů.
„Za tu cenu tě pustím!“ zvolal Toník. „Ale běda ti, podvedeš-li mne!“
Na rozkaz Toníkův počal pes děliti všechno bohatství na dvě části; díl sobě určený skládal Toník hned do pytlů, jež ležely v koutě. Když dostal se k poslední hromadě drahokamů, spozoroval v koutku železné dvéře s devíti zámky a závorami.
„Co je to tam?“ zvolal přísně.
„Odpusť!“ řekl pes skroušeně, „zapomněl jsem na to! Za dveřmi, jež tímto klíčem otevřeš, je dlouhá chodba a na konci nalézají se stříbrné dvéře. Otevři je a vejdi do síně, kdež skrývají se nejdrahocennější nádoby, zlaté i stříbrné peníze. Rád bych šel s tebou; ale pomačkal jsi mne tak, že sotva stojím na nohou.“
A začal hekati a sténati, jakoby mu již docházelo; ale v očích jeho zračila se potměšilost. Nic zlého netuše, otevřel Toník dvéře. Prošel dlouhou chodbou a stanul u stříbrných dvéří. Chvíli naslouchal; však nic se neozvalo. Zmužile otevřel dvéře a vkročil do veliké jeskyně, kde povalovalo se množství kosti. Uprostřed sluje byly hedvábné podušky; na nich spočíval mohutný lev a jemu po boku dvě mláďata. Sotva zočil lev příchozího, stáhnul čelo ve hrozivé vrásky a z hrdla jeho zahřměl strašlivý řev. Skokem byl u Toníka a pádnou tlapou srazil ho k zemi.
„Ušetř mne, mocný vládče!“ sténal Toník. „Budu ti věrně sloužiti.“
Lev rozmýšlel se chvíli, potom ustoupil a řekl: „Budiž, promíjím tvé smělosti a přijímám tvůj návrh. Zítřejším dnem počne tvá služba!“
Pokynuv Toníkovi, aby jej následoval, kráčel volně do kouta, kde byly železné dvéře s osmnácti zámky a závorami. Jediným úderem srazil lev všechny a dvéře se otevřely. Toník uzřel dlouhou, širokou a vysokou chodbu, v níž prohánělo se množství zvířat. Když uzřela lva, rozprchla se, aniž Toník věděl, kam.
„Do této chodby budeš voditi lvíčky na lov. Chraň se však přiblížiti se ke zlatým dveřím, jež nalézají se na konci chodby, sice bude s tebou zle!“ —
Toník slíbil, že zachová v paměti slova lvova. Potom vrátili se oba do středu jeskyně, a lev předložil mu nejvybranější jídla a nápoje. Když se Toník nasytil, počal si hráti se lvíčaty. Starý lev s potěšením pozoroval hru a vyslovil Toníkovi svou spokojenosť.
Příštího dne odebral se Toník se svými svěřenci na lov, obdržev od starého lva ještě jednou napomenutí, aby chránil se zlatých dveří. Lvíčkové vběhli do chodby a slídili po kořisti. O závod běhali za ustrašenými zvířaty, snažíce ukojiti svůj hlad. Konečně podařilo se jim uloviti velikého jelena a s chutí dali se do jídla. Také Toník vytáhl z kapsy kus pečeně a statně do ní zakousl. Po jídle uložili se lvíčkové ku spánku. Když se Toník přesvědčil, že usnuli, kradl se tiše ku konci chodby, kde zářily zlaté dvéře. Stanuv u nich, naslouchal; neslyšel však ničeho. Vzpomněl si sice na lvovu výstrahu; přece však stiskl kliku. Dvéře se rozlétly a jimi vyskočila obrovská zelená žába. Ta kvapila přímo ke spícím lvíčkům, uchopila je tlamou a předníma tlapama, i vrhla se s nimi za dvéře, jež rázem zapadly.
Jako přimrazený stál Toník přede dveřmi, nevěda, co počíti. Posléze zmocnila se ho nesmírná zoufalost. Se sklopenou hlavou ubíral se zpět. Když vkročil do jeskyně, zahřměl lev: „Kde jsou mé děti?“
Toník vrhl se na kolena.
„Promiň, vznešený vládče!“ volal prosebně. „Lvíčkové zmizeli za zlatými dveřmi, odneseni byvše zelenou žábou.“
„Bídníče,“ zařval lev, „potrestám tě za svévolnost!“
A již chtěl se vrhnouti na Toníka, jenž se strachem očekával smrt. Však pojednou se ztišil a přiblíživ se k Toníkovi, pravil: „Odpouštím ti! Vím, že tě mláďata má milovala. Vydej se nyní ke zlatým dveřím; do večera ať mám děti zde, sice zapomenu na svou dobrotu!“
Toník vyšel ven a brzy stanul u osudných dveří. Obcházel je a prohlížel, zda by mohl dovnitř se dostati; však dvéře těsně přiléhaly. Uchvácen byv zoufalostí, vrhl se Toník na zem. Tu zaslechl vedle sebe slaboučký hlásek. Ohlédnul se a s úžasem spatřil mravence, jenž byl mu přislíbil svou pomoc.
„Doba odplaty nastala,“ řekl mravenec. „Vím, co se ti stalo a proto chci přispěti. Vyhledej ostrý kámen a tím vyvrtej ve dveřích malou dírku.“
Toník zdvihl špičatý démant a dal se do práce. Po delší době zjevila se ve dveřích úzká skulina. Mravenec pronikavě zapištěl a hned sbíhalo se k němu nesčetné množství druhů.
„Na shledanou, Toníku! Až se dvéře otevrou, vkroč směle dovnitř a uchop železnou tyč, jež leží u dveří, tou udeř žábu do hlavy a bez odkladu prchni se lvíčky.“ To pověděv, vylezl mravenec na dvéře a zmizel ve skulině; za ním následovali ostatní. Po chvíli uslyšel Toník za dveřmi šramot a brzy zarachotilo pět temných ran. Dvéře se otevřely a Toník vnikl dovnitř. Na zemi uzřel pět železných tyčí, okolo nichž hemžili se mravenci. Rychle popadl Toník nejtěžší tyč a vysoko jí nad hlavou mávaje, ubíral se ku předu. V koutě nádherné síně seděla zelená žába a vedle ní stáli lvíčkové, kteří právě ovívali vějíři z nejjemnějších per ohyzdného tvora. Když žába uzřela odvážlivce, vyvalila ohnivé oči a chystala se ku skoku. Leč v tom dopadla železná tyč a žába svalila se k zemi s roztříštěnou lebkou.
Oba lvíčkové přiskočili k Toníkovi a počali se k němu lichotiti. Toník vzal je do náručí a poděkovav mravenečkům za jejich pomoc, kvapil do lví jeskyně. Starý lev očekával ho již netrpělivě. Když uzřel své dítky zdravé a neporušené, zajásal radostí a mláďata objímal. Potom obrátil se k jejich vysvoboditeli a řekl: „Propouštím tě na svobodu. Dal bych ti pokladů; však těch nalezneš dosti v síni černého psa. Vezmi jenom tento nůž. Až přijdeš ke psu, hoď na něho rychle nůž; hleď ale, aby zabodnul se mu do pravého oka! Jinak bude s tebou zle.“
Toník přijal nůž, a rozloučiv se se starým lvem i s jeho mláďaty, kráčel odhodlaně k železným dveřím, jimiž byl jej prve pes pustil. Došed k nim, opřel se o ně a dvéře povolily mocnému nátlaku.
Když pes uzřel Toníka živého a zdravého, zachvěl se leknutím; a než se mohl vzpamatovat, zafičel vzduchem nůž a zabodnul se mu do levého oka. Vztekle zavyl pes a vytrhnuv nůž z oka, rychlostí blesku pohroužil jej v srdce mladíkovo. Ani nehlesnuv, svalil se Toník mrtev k zemi. Pes odhodil mrtvolu do chodby. — —
Dlouho, dlouho bylo ticho v chodbě, kde odpočíval mrtvý Toník. Posléze ozval se z kouta lehký šramot, a množství mravenců vyrojilo se ven. —
Vedeni jsouce největším svého rodu, spěchali ku mrtvole Toníkově; vyšplhali se na bezvládné tělo a spojeným úsilím vytáhli z rány nůž. Potom seřadili se kolem otvoru rány a vpouštěli do ní šťávu, již lidé nazývají mravenčím líhem. Za chvíli počalo se bezvládné tělo natahovati a Toník otevřel oči.
„Kde to jsem?“ ozval se slabým hlasem.
„Mezi svými přátely,“ vesele odpověděl největší mravenec.
Rázem rozpomněl se Toník na příhodu.
„Vrátili jste mi život!“ zvolal se slzami v očích.
„Splatili jsme tvou laskavosť,“ odvětil mravenec. „Však nyní měj se k dílu! Otevři ještě jednou dvéře a měř lépe na pravé oko psovo.“
Toník přijal nůž, když byli mravenečkové jeho špičku svým lihem potřeli. Pak odebral se ku dveřím s devíti zámky a závorami. Rázem je, vylomil, neboť mravenčí líh dodal mu obří síly. Pes děsně zaskučel a chtěl se vzchopiti. Vzduchem proletěl ostrý nuž a zabodl se mu do pravého oka. Pes hrůzně zavyl a skácel se k zemi.
Nyní naložil si Toník na ramena pytel se zlatem a šťastně dostal se na povrch země. Ještě několikrát došel si pro poklady, jichž měl velikou zásobu.
Ve krátkém čase vypínal se na louce nádherný zámek. Kdykoli Toník potřeboval peněz, odebral se do podzemní své pokladnice, při kteréž příležitosti zavítal vždy též do lví sluje.
I mravencům vedlo se znamenitě; neboť Toník sypal jim nejsladší pochoutky, a nedal jim v ničem ublížiti.