Z pamětí krevních písařů/XII. Počátkové Soc. Jesu v království českém
| Z pamětí krevních písařů Josef Braun | ||
| XI. Z pronásledkův Bratří Českých | XII. Počátkové Soc. Jesu v království českém | XIII. Kterak pohřeb králův oslaven |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XII. Počátkové Soc. Jesu v království českém |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 174–192. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
„Medle, pane svate, co v Praze nového?“
Soused Pavel, pláteník, odkládaje levou rukou lžíci, nepokojně zavrtěl hlavou ve vysokém křesle, upíraje zvědavě zrak ve vážnou, vezdy kabonící se tvář ženina bratra, Martina Oskeře, suken kraječe z měst pražských. Neviděli se již některé léto — hned od té doby, co souseda Pavla mrtvice na pravou půli těla byla ranila. Teprve dnes, kde se vzal, tu se vzal, pan svat, že prý kamsi nedaleko za obchodem jede a při dobré příležitosti na den se stavuje.
„Sumou, od některého času mezi lidem obecným různých vyznání více pokoje se vynachází. Již není více zjevných odporů, hněvů, křiku a vády pro víru, jako dříve bývalo —“ mluvil host jasně tvář.
„Aj, slyšte,“ obracel se hospodář v křesle živě sebou pohnuv ku své ženě i synku, jenž po pravici páně Martinově byl usazen. „Čeho nikdy jsem se nemohl dotoužiti, toho tuto na vlastní uši doslýchám. Ó, by jen pravda bylo — pak zaplesal bych Simeonem, jemuž u věku pozdním dopřáno bylo na vlastní oči spatřiti spasení lidu svého — Rci, pane svate, kdo že tím konejšitelem a nás všech po tak dlouhá léta rozvaděných spasitelem konečným —?“
„Nebudeš asi věřiti, řeknu-li, že nikdo jiný nežli svatý řád Societae Jesu. Králi Ferdinandu Jeho Milosti země naše nikdy dosti vděčna býti nemůž za to, že řád ten sem uvedl. Ne, svate, nestahujž obrví — nechválím proto, že jsem religionu římského. By nebyl Bůh na tebe té mrtvice dopustil a ty mohl z domu vyjíti, do Prahy zajeti a tu u sv. Víta předního z řádu Tovaryšstva Ježíšova, Patera Kanisia poslouchati, věř, že, jakož tebe znám za člověka mírného a utrakvistu snášelivého, ty sám bys, bludných cest poznav, k světlu pravému katolickému mysl svou přiklonil. Vždyť drahně jiných podobojí, od té doby, co Pater Kanisius s kázáním započal, tak učinilo. Ó, bys jen poslouchal, kterak s lidmi víry tvé, když jemu odpírali, mluvil slovy mírnosti a lásky Ježíšovy až do konečného jich přesvědčení a obrácení, ó, bys na vlastní uši slyšel, kterak s kazatelny slavně prohlašoval, že Tovaryšstvo Ježíšovo nepřišlo do Prahy pořádek rušit ni rozmíšek náboženských rozdmychovat ale svatou trpělivostí opásáno a láskou křesťanskou ozbrojeno pořádek zavádět, rozmíšky tišit, snášelivosti učit, blud porážet a duším zabloudilým zžehnout světlo konečného pravdy poznání —“
Martin Oskeř na chvíli se odmlčel. Bylo na div, kterak muž ten, vezdy málomluvný a čelo chmuřící horlivě se rozhovořil, se svýma očima jiskře a plavou bradu sobě poškubuje. Již chtěl znova promluviti, ale hospodář mávnuv levicí všecek zakaboněn děl:
„Zdaliž tak málo znáš, pane svate, běhy lidské, abys nevěděl, že i vlk, vida nezbytí, často roucho beránčí na se béře? Za pekelníky a syny ďáblovy po příkladě mnohých se strany naší i luterské ty mnichy jesuitské já neprohlašuji — naučil jsem se z lidských řečí opatrně pravdu vybírati a vážiti. Ale to, co jsem sebe opatrněji vyvážil, nehrubě jim slouží ku cti a k pochvale, tak že sotva zemi této tuším v nich co dobrého — — Ostatně dí písmo: Po skutcích poznáte je —“
„A již jsme poznali a poznati mohli —“ živě zahovořil Oskeř, „ač jen ti, kteří zúmyslně zraku nezastírají. Zdaliž jsi neslyšel, že řád ten hlavně proto sem přišel, aby dítky obyvatel zdejších pěkným uměním vyučoval, nežádaje za to nižádné odměny? A zdaliž doslechl’s, kterak utěšeně práce tato jim prospívá? A svědectvím toho nejvýmluvnějším, kteréž i tobě snad bude dostatečné, jest, že v seminarium otců jesuitů již i několik žáků vyznání podobojí se nachází —“
Sivé oči Oskeřovy bystře a vítězně pohlédly ve tvář hospodářovu, jenž nemaje v této chvíli slov odporu bezděky pohlédnul na jinoší, zdravím kypící tvář synka svého Václava, mlčky otce i strýce poslouchajícího. Oskeř dobře si toho povšimnul.
„Když tak svate,“ pokračoval hbitě, „synka tvého z úst tvých i tuto sestry mé chváliti jsem slyšel, kterak, prošed školy zdejší žákem nejpřednějším byl jmenován a když jsi děl, že po Václavě na universí k radě zdejšího rektora poslati jej míníš, napadlo mne bezděky, že by bystré hlavě jeho lépe bylo, kdybys jej na akademii do kolleje ordinis Jesuitarum poslal. Věř, že radím tobě jako svat upřímný, ženy tvé bratr vlastní —“
Hospodář, chopiv zdravou levicí hůl, o lenoch křesla opřenou namáhavě povstal, chtěje slovům svým dodati důrazu.
„Pane svate,“ děl vážně a pevně, „toho se na mne nikdy nedomluvíš a byť řeči tvé sebe větší výmluvností oplývaly. Zpomeň jen časů dávno minulých, kterak bylo, když jsem sestru tvou Boženu k manželskému snětí požadoval. Nebožtík otec, ty, ba i nebožka máť pevně jste na tom stáli, abych náboženství podobojí odpřisáhnuv, k vašemu přistoupil. A když jste jinak nedali, řekl jsem, že raději všecek kořen lásky ze srdce krvácejícího vytrhnu a do smrti své svobodným zůstanu, než abych víry své se zřekl. Teprve Boženinou žalostí zoufalou dali jste se pohnouti a svolili jste, aby ona sama na víru podobojí přestoupila. A teď, po letech, měl bych dáti dítě svoje jediné do rukou nepřátel víry své neli v tyto časy veřejných, tož v taji tím zarputilejších?“
„Což dím, že by musil víry své se odříci?“ nedada se másti odpořil Oskeř. „Proto, že by na učení u Otců jesuitů zůstával, mohl by zůstati věren víře otce svého. Zdaliž neřekl jsem, že mezi mládeží řádem vyučovanou i několik podobojí se nachází?“
„Oh, věřím rád,“ zasmál se trpce Pavel pláteník, „že mnozí z víry naší tak se zapomněli, že synky své mnichům jesuitským vydali. Ale nevím, nevím, jestli ty děti u víře na konec věrnými ostojí a nebude-li potom otec cizí synu a syn otci —“
„Oh, té zaslepenosti bláhové!“ zahorlil Oskeř. „Již vím, že nadarmo by bylo, kdybych líčil Otců jesuitů znamenitý v učení spůsob, jímž i ti malí pacholíci přivozeni o slavnostech letničních k umělému přednášení rhytmů mistrných na oslavu Páně v jazyku sedmerém: hebrejsky, řecky, latinsky, vlašsky, německy, česky a, jak říkají, makaronicky.[1] Ale řeknu jen, že nad Otci jesuity i jejich chovanci jasně svítí slunce milosti královy. Zdaliž vám, rodičům, to jedno, má-li váš syn jakožto kantor na některé škole venkovské v tvrdé hlavy litery vpravovati, varhany opatrovati a při pohřbích pozaunem se oháněti či, kdyby písařem býti zvolil, při knihách uší tenčiti, aby dobře svědomí[2] pánům konšelům zapsal — vše to za groš skrovničký bez vyhlídky lepšího bydla; anebo má-li jakožto žák řádem odchovaný někde při komoře, při apellací a kdež všude ani jmenovati neumím, přízní královskou vyzdviženu a povýšenu býti —“
Hospodář, znova se posadiv, po těchto slovech svého svata, opět odmítavě mávnul svou levicí; ale za to hospodyně se zrakem lesknoucím se živě k posledním slovům bratrovým o možném Václavovu povýšení zakývnula.
„Marno tvé namahání, pane svate, ač tvoji dohrou vůli vděčně poznávám. Dokud budu nad synkem svým rozhodovati já, do té doby bude po mém —“ mluvil soused Pavel netaje nelibosť nad ženou svou, která marnivostí svedena, již již plného souhlasu se slovy bratra svého nebyla daleka. „O svatém Václavě zaveze jej matka do Prahy na universí. Či chtěl bys, Václave, k mnichům do koleje, kterou tolik od pana strýce slyšel jsi vychvalovati?“ obrátil se k jinochu, jehož hoření ret, prvním vousiskem lemovaný stáhnul se k pohrdavému úsměchu.
„Máš mne, otče můj, za tak nehodného syna svého i církve podobojí, za tak chabého ctitele mistra Jana Husi svaté paměti? Již chlapci šestiletému vypravovával jsi, kterak tento světec náš raději smrt plamenem podstoupil, nežli by by] přesvědčení svého změnil, a mně do srdce jsi vštěpoval, abych, až dorostu, po jeho příkladě činil. Pane strýce, nevím, jeli kde moci tak veliké a úst tak výmluvných, jež by mne od náboženství otce mého odvrátiti dovedly. A i kdyby otec sám k radě tvé svolil, já poprvé v životě svém vůle otcovské poslechnouti bych se zpěčoval —“
„Oh, synku, však by se ti poručilo —“ zlosť a nevoli taje, prudce vyjel strýc. „Ale poněvadž tatík tvůj prospěchu tvého ni svého viděti nechce, raději umlknu již se svými radami. Však již čas, abych na odchod pomyslil — —“
Za hodnou chvíli panovalo u stolu ticho. Pan svat a strýc hluboce se zadumali a ani hospodáři nebylo do řeči. Poznal znova, že povaha Martina Oskeře nikterak se za ta léta nezměnila. Je dosud týž, vášnivý a nesnášelivý, jako když před lety sestře své jeho, Pavla, si zamilovavší, více a prudčeji než sám otec výčitky činil, že oblíbila si člověka jiné víry, nežli jest její — katolická. Ba, nyní Pavlovi mimoděk připadalo, že svat jeho dosud se s myšlénkou tou nesmířil. Proto také chce alespoň synka od víry podobojí odvrátiti… proto také málokdy sem zajížděl, netaje nechutě k utrakvistickému svatovi, jenž však, jak už byl mírný a tiché povahy, nikdy proto zjevně se nepohoršil… Pani Božena odešla do vedlejší jizby a Václav, čelo do dlaně složiv, dumal, zdali již, jako nyní tak často po obědích se stávalo, dole v sousedově zahradě dvé tmavých, jiskrných očí toužebně nepohlédá ku dvorku domu Pavla pláteníka…
Ale když pan svat za nějakou dobu s domácími se loučil, nebylo na nikom znáti, že by bylo mezi nimi bývalo za vlásek neshody. Zejména sám Martin Oskeř za slov srdečných a s pohledem přívětivým tisknul levici svatovu upřímně se dožaduje, aby jej sestra za bránu vyprovoditi mohla. — —
Stalo se, čeho si byl Martin Oskeř přál. Paní Božena neodporovala.
Ku bráně mají jen přes jednu ulici, proč by v té májové odpolední pohodě bratra svého nevyprovodila! Tré pacholků i s koněm pána svého napřed se ubíralo a suken kroječ z měst pražských ocitnul se po dlouhé době se svou sestrou sám a sám. Kráčeli drahnou chvíli mlčky úvozovou cestou z obou stran požehnáním vlnícího se osení vroubenou. Až pak sám Oskeř začal:
„Vidím, že nyní divně hospodaříte — od desíti k pěti. Vím, že od té doby, co muže tvého mrtvice ranila, ač mi to při jeho povaze tuze nadivno, groše zisku do domu vám nepřibylo. Živnosti jste zanechali, synka k ní nevedli a tak nezbývá, než žiti z toho, co jste nahospodařili z lepších let a — čím ty jsi muže svého obvěnila. Ale studna sebe hlubší, konec konců přece se dobere. A kdybyste alespoň tu útěchu míti mohli, že na stará kolena syn vás podpoří! Ale takto — čím bude? Písaříkem či hladovým a nedopitným školním bakalářem. A když jinak radím, víra podobojí muže tvého se opírá. Což o něho — jak už teď chátrá za mrzáka jsa učiněn, dojde k hrobu právě v čas, kdy ještě to poslední, co vám zbude, na pohřeb mu vystačí. Ale co potom počneš sobě ty, plná zdraví a síly? Do hrobu s ním se neuložíš! — Však ale nyní mi řekni, jsi-li ty dcera rodičů katolických, utrakvistkou tak horlivou jako tvůj muž? Vím dobře, kterak tehdy před lety nerada, ale pro velikou blouznivou lásku a pěkná slova ženicha svého přece k víře podobojí jsi přestoupila — —“
Pohledem zvláštním utkvěla paní Božena na svém bratrovi. Mlčela, ale nebylo potřebí, aby odpovídala. Oskeř věděl dosti. Patrně potěšen, mluvil dále:
„Zdaliž bys chtěla, rci upřímně, aby syn tvůj povznešen byl v službách mocných světa tohoto?“
„Tak rovněž jako každá ze všech mateří —“
„Nuž — a cesta k tomu jen jediná. Budeš-li míti síly dost beze zmatení po ní kráčeti? Však jsi z rodu Oskeřů —“ a teď již mluvil suken kroječ hlasem ztlumeným, jako by se bál, že i stromové podél cesty neladem roztroušení vyslechnouti jej mohou.
„Nuže, chceš-li podle mého jednati?“ ptal se zvýšiv konečně svého hlasu Oskeř.
„Oh, bratře můj — dobře jsi promyslil — — ale přec — toť jako by hříchem býti se mi zdá —“ polo v rozpacích mluvila paní Božena.
Martin Oskeř chutě se zasmál.
„Sestro, je-li hříchem či skutkem bohulibým milovati dítě své a vrátiti se v lůno církve pravé —?“
„Není hříchem, ale skutkem bohulibým —“
„A toť právě tu posledním účelem. A je-li ten účel bohulibý, pak nebudou před Bohem souzeny stezky k němu vedoucí, byť se snad i křivolakými zdály. Věř, sestro, na slovo, mám to od hlavy učené a svaté — od jednoho z nich —“
Pavlova žena, vrátivši se domů za dlouhou hodinu, jen s těží utajila před mužem i synkem svého pohnutí. U večer pak dlouho nemohla dotoužiti se spánku. Teprve pozdě v noci usnuvši libým snem byla oblažena. Viděla Václava, an všecek urozeně po rytířsku vypadaje, na rathouze zdejšího města jakožto vyslaný krále J. Mti. v hodnosti hofrychtéře primasa a rady sází. Srdce jí poskočilo, ale když ráno se probudila, neměla odvahy s divným snem muži svému se pochlubiti — — — —
Jaro i léto minulo kvapem. Byl sychravý, tmavý podvečer před svátkem patrona zemí českých. Studený půlnoční vítr zaléhal co chvíli v zahradu souseda Količe nízkou jen zdí oddělenou od dvorku Pavla pláteníka. A z mraků po obloze pusto rozestřených teď i drobounký déšť počal padati. Ale dvé mladých lidí přes nízkou zídku k sobě přikloněných nedbalo nepohody. Za dlouhou dobu stáli tu mlčky.
„Čas kvapí, není mi prodlení,“ zašeptal mladý muž chopiv se ruky dívčiny. „Slibuješ-li Alenko až do konečného návratu mého věrnost i ruku svou mi zachovati?“
„Před bohem nebeským,“ hlasem chvějícím se promluvila dívčina. „Ale ty — ach, ty — — — Zdaliž neřekl jsi sám, kterak ondy máť v taji tebe se ptala, zda bys místo v universí k těm mnichům římským na učení vstoupil? — A na to vzpomenu-li, bezděky divný chlad k srdci mi sáhne —“
„Oh, té starostlivosti! Však jsem ti ale řekl, že jsem k otázce mateře své jenom usmáním odpověděl. Což mne za tak slabého a ty cizí římské kněze za tak mocné máš? Oj, toť by jen lsti a snad násilí potajného užíti musili, abych pod jejich střechou se octnul! Jak bych jen víry se odříci a tebe zapomníti mohl! Vždyť otec tvůj prál dnes odpůldne, když jsem u vás odpuštění bral, že nebude dlouho trvati a i bratr tvůj na universí půjde. Budeme pak spolu — —“
„A jak potrestán býti má ten z nás obou, kdo slibu nedostojí?“ ptala se dívka z těžké dumy se probravši.
„Aj, snad jsi sobě vzpomněla, co lidé vyprávěli o mladém Březském z Březoví, jenž před nedávnem u oltáře nevěstu, svou milou zpronevěřilou, mečem zahubil a na napotom u práva se obhajoval řka, že tak byli sobě navzájem slíbili. Chceš, potěšení moje, abychom i my sobě slíbili, který z nás slibu se zpronevěří, že rukou druhého sejíti má?“ žertoval mladý muž pevněji tiskna ručku Aleninu.
„Chci,“ promluvila dívka vážně a tmavé její zraky zaplanuly, „pro velikou lásku svou — —“
„Nuže, buďsi, ty bláhové srdéčko,“ smál se Václav, syn Pavla pláteníka potichu, načež zvážněv, dodal: „Snad se po nás obou již doma shánějí. S bohem, s bohem buď anděle můj a — vytrvej —“
A když, zulíbav vášnivě čelo i rtíky dívčiny, skorem násilně z objetí jejího se vyvíjel, ucítil ještě v posledním okamžiku, kterak, snad jen náhodou, na ruku jeho skanula těžká, vřelá krůpěj slzy s drahého, zakaleného nyní již oka Alenčina —
Nad hřebenem střechy Pavlova domu přeneslo se tré let, kvítky v zahradě souseda Količe odkvetly již třetím májem a jejich pěstitelka stále nadarmo toužila po návratu sousedova Václava. Již časná jeseň nastala a soused Količ se synkem svým do Prahy zajel, aby ho na universí uvedl. Zdržel se tam nad obyčej dlouho a přijev, všeho jiného vzpomínal a za novinu s domácími sděloval, jenom sousedova synka ani slůvkem nepřipomněl. A Alenka neměla odvahy, přímo naň se otázati. Teprve když se otec sám po tom, co zde doma mezi tím se sběhlo, ptal, řekla kvapně:
„Soused Pavel těžce se roznemohl a často po tobě se ptá — —“
Količovi nějak divné ve zraku se zablýsknulo, ale tahů tváře nikterak neproměniv, sáhl po baretu a za tepla, nedbaje pozdní doby večerní, ubíral se do sousedního domu. Spatřiv souseda Pavla, an všecek těžkou nemocí shroucen ledva svoji levici může k potisku nadzvednouti, otrlý ten muž neubránil se záchvěvu. Těžké a veliké noviny měl pro Pavla; ale jak jich teď jemu, Lazaru učiněnému, povědíti, aby jej na těle i na duši nezhubily? Soused Količ za mžik mlčky tu stál, až mdlý, slabý hlas Pavlův jej vyrušil.
„Sousede, můžeš-li mne nějakou novinou z Prahy potěšiti? Cítím, že se mnou již břeh pozemský se trhá. Synek můj tam v Praze jako by nadobro na mne zapomněl. A přece bych, než umru, rád dítě své spatřil. Když všecky listy chodily nadarmo, poslal jsem před několika dny ženu svou do Prahy, aby syna přivedla. Dlouho to odkládala, tu to tu ono jí vadilo; míní, že není tak zle a nechce hocha snad děsiti a nadarmo zarmucovati. — Však je oba čekám již od včerejška —“
Soused Količ tuze se musil přemáhati. Vzpomněl, kterak v ulici Caletné[3] potkal paní Boženu, ana v průvodu bratra svého Martina Oskeře kamsi pospíchá; vzpomněl, ale sousedovi neřekl, jinak rozprávěje:
„Novin po městech pražských nyní dosti a dosti. Ještě vzpomínají na ten hluk, rej a šum, na ten lesk, přepych a slávu o korunovaci arciknížete Maxmiliana a manželky jeho na království české. Co řečí divných koluje jen o těch pěti stech Uhrů z průvodu Maximilianova, třpytně a nádherně ošacených, kteří přivedli s sebou šest velbloudů, zvířat vysokých, přenáramných, jimž na hrbech divných jako na sedle seděli černí mužové z pronárodu mouřenínského, o kterém tu jen v knížkách tlačených čítáme. Ale za novinu horší a méně utěšenější jest položeno, že morové povětří počíná se v zemi naší již zase rozmáhati. A počalo se teprve někdy mezi svátkem sv. Bartoloměje apoštola a Stětím sv. Jana —“
Bledá tvář pláteníka Pavla v matném světle kahance, na stole postaveného, několikráte sebou zakývala.
„Ptal jsem se již několikráte po tobě,“ mluvil tichým hlasem pláteník, „a čím prudkosti nemoci přibývalo tím naléhavěji. Řeknu ti, brachu, upřímně proč. Rád bych, než oči zamhouřím, věděl, jak bude se synkem mým v budoucích letech. Znáš jej od malička, že nyní na učení jsem jej poslal, víš, naše rody od nepaměti žívaly v dobré shodě a protož ptám se tebe, zdali bys svou dcerku ctnou, jest-li již srdéčko své jinému neslíbila, dal synu mému? Přemýšlel jsem o tom již dříve, častokráte —“
Sousedu Količovi zraky náhle zaplanuly. Již sotva byl s to se přemoci. Na oko klidně odpověděl:
„Z duše rád sousede. Ale starým bez mladých neradno bývá před časem se spolčovati. Odpovím určitěji co nejdříve, ale což kdyby — —“
Dobře, že v té chvíli zazněly venku kroky. Paní Božena v oděvu cestovním vstoupila. Přivítavši Kolice vážně popošla k loži, aby muže svého pocelovala. Mrak starosti a bolu stínil jí čelo.
„Jedu bez Václava,“ promluvila konejšivě k muži. „Právě před měsícem bral u Oskeře odpuštění, že s nějakými synky rytířskými ubírá se na učení do Heidelberka —“
Soused Količ ostře zahleděl se do tváře paní Boženy, jež právě teď, snad náhodou, od světla se odvracela a hospodář všecek bolestně překvapen zavrtěl hlavou.
„Toť mi na div,“ prál, „s tím hochem veliká změna asi se udala. Jinak by rodiče své beze zpráv o sobě nenechal. Ale již jsem rozhodnut. Pravím tobě, že přijíti domů musí; je mi hůř a hůře. Pošlu za ním do Heidelberka —“
V té chvíli, nechtěje déle překážeti, bral soused Količ odpuštění. Paní Božena, vzavši kahanec, vyšla ven, aby mu posvítila.
„Paní sousedko,“ promluvil k ní Količ hlasem tlumeným, ale chvějícím se, „jest-li muže daří se ti klamati, Boha neoklameš —“
Ale sotva dořekl, ocitl se ve tmě tmoucí — bylať paní Božena s lehkým výkřikem kahanec buď z neopatrnosti či leknutím upustila. — —
Soused Količ hned druhého dne s prvním jitrem hotovil se na cestu všecek zadumán a zasmušilý. Zatajiv svým, kam a proč jede, vyjel ze brány. Minul den, dva, ba i třetí uplynul a soused Količ ještě se nevracel.
Zatím u pláteníků bylo hůř a hůře. Sousedu Pavlovi těžkostí přibývalo. Bylo ve středu, v den pam. Marka pap. u večer, když mistr lazebník odcházeje z domu Pavlova, kdež hospodáři žilou pouštěl, prál k paní Boženě, která za ním z jizbice byla vyšla:
„Pokud umění i zraku svému mohu důvěřovati, mním, paní ctná, že Bůh milostivý již vás ochrání od vdovského šlojíře. Metu nejhorší již jsme minuli. Teď jen pro Bůh ve klidu jej zachovejte. Žádá-li vás o něco, vyplňte, a byť ste i nemohla vyplniti, aspoň slibte, abyste ukonejšila —“
Paní Božena rychlým krokem vrátila se do jizby, kdež hospodář, ztrátou krve sesláblý a bledší než kdy jindy, na lůžku dřímal. Pojednou začal sebou zmítati.
„Synu můj!“ zašeptaly jeho rty polohlasitě a on otevřev očí svých, upřel mdlý pohled před sebe do prázdného šera matným svitem kahanu málo rušeného. Zočiv paní Boženu, ptal se:
„Rci, kdy Václav přijde? Vždyť jsem řekl, abys proň Tomše poslala! Dnů mých na mále jest a hodiny mé sečteny. — Synu můj!“
Paní Božena všecka v duši své se zachvěla. O což již byla v časech posledních vytrpěla! Jak ráda by nyní, děj se co děj, pro synka poslala, aby mroucího otce potěšil, ale strýc, bratr všecko zamezil — oh, toho — —
Paní Božena na kvap se ohlédla a pohlédnuvši ku dveřím, jež zvolna se otvíraly, lehce vzkřikla a vrávorala.
„Laus tibi Christe —“ ozvalo se u dveří dvé neznámých hlasův a soused Pavel vytřeštiv zrak patřil zděšeným pohledem na vysokého vyzáblého muže žlutavé, zamračené tváře přísných tahů v řasném, černém taláru, jenž pomalu blížil se k loži provázen mladým mužem podobného zevnějšku. Hlava pláteníkova, jenž poznal muže příchozí za mnichy jesuitské, klesla na podušku.
„Čeho hledáte?“ mluvil z ticha, jako by ze sna, „nechci mnichů římských, ale chci syna svého. Vy nevíte o synu mém — — a kde jsi — synu můj — —?“
„Zde jsem — já — syn tvůj Václav —“ promluvil mladší z příchozích a chvatně pokročil v před, takže svit kahanu padl na všechnu jeho postavu. Nemocný rychle vztýčil hlavu.
„Ty — ty kněže — mnichu římský, že jsi synem mým —? Pro Bůh ta tvář — tys to Václave?! Ty — ctitel mistra Jana paměti žehnané —“
„Mistra Jana!?“ prudce vyrušil souseda mladý muž a v jeho tváři chladná přísnosť se rozhostila. „To kacíř a bludař byl, jenž všecek rod český v záhubu kacířstva uvedl — —“
Bledá tvář nemocného chorobně se zarděla a oko jeho divným leskem zahořelo.
„Mistr Jan Hus!“ vzkřikl soused Pavel prudce, „ten, jenž sebe za pravdu obětoval!“ A vida, že se mladý muž, německy k druhému něco prohodiv, k lůžku blíží, rozkřikl se ještě více: „Co chceš? Ty — ty nejsi synem mým“ a klesnul v podušku.
„Jsem synem řádu svého, v němž svitlo mi světlo poznání — ale jsem Václav Pavlův a přišel jsem, abych v domě tomto rozžal světlo pravdy a tebe uvedl v lůno církve římské z cest bludařských.“
„Já — bludař — ty plémě — nezdárné —“ volal Pavel hlasem slábnoucím. A vida, že nyní mladý muž k němu se blíží vztáhnuv levici svou, zvolal zoufale: „Pryč — pryč — krvi odcizená — neposkvrň lože mého — jezo — vito —“ Ale již ve mžiku opět klesnul na podušku v bezvědomí, z něhož mu nebylo již probuzení. — —
Ač pozdě na noc bylo, v ulici ku bráně vedoucí panovala vřava. Dav lidí hnal se ku bráně za jesuity, kteří prý pláteníka Pavla usmrtili. Bůh sám ví, jak se to v několika krátkých chvílích od ulice k ulici rozneslo. Marně po rychtáři se v nočním zášeří ohlíželi, marně úprkem se hnali — dav již je dohonil a obklopil.
„Václave, jsi ty to?“ a mladá dívka prodravší se až k jesuitům, přistoupila těsně ku mladšímu z nich.
„Apage, dívko!“ vzkřiknul oslovený přísně.
„Nebojíš se Boha — —?“
„Bůh bděl nade mnou a mne nehodného ke službám svým za pokorný nástroj ustanovil. On dopustil, že mne, syna bludné víry, zavezli pod střechu mužů svatých, mužů víry, naděje a lásky, mužů míru a odpuštění“ —
Z hrdla mladého jesuity ozval se po těchto slovech hrozný výkřik — —
Dodána poznámka následující: „K právu dodáno pacholkův dvé, kteří, když tu ondy mnichové římští ordini Jesuitarum meškali, jednoho z nich nočně až za bránu vybili, což se vejtržnosti rovná. Přestávše vězení, z města vypovězeni ten pátek po svátku Korduly panny l. P. 1562.
Nota. Alena, souseda Količe dcera, děvečka pěkná, urostlá, i po všecken čas ctná, s rozumem prý se pominuvši, zabila jesuitu mnicha mladého, v němž mladého Pavlova poznali, napotom i sama sobě zaufale na život sáhla. Divné řeči o tom kolují; ale divnú věc Buoh sám suď. — Tak ten řád Soc. Jesu v zemi této činnosť svú počíná, že synuov našich se ujav, je kaukolem v roli naší seje; dítě v ledví předělal, že se k otci znáti nechtělo. Což teprv by zemi této spuosobili, kdyby Buoh větší moci dopustil. Ten, kdo sem je uvedl, zdaliž nebyl zhoubce náš?