Z pamětí krevních písařů/XIII. Kterak pohřeb králův oslaven

Z pamětí krevních písařů Josef Braun
XII. Počátkové Soc. Jesu v království českém	XIII. Kterak pohřeb králův oslaven	XIV. O svářích mezi různověrci za kralování J. M. Cé. Maximiliána

Údaje o textu
Titulek:	XIII. Kterak pohřeb králův oslaven
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 193–210. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Tedy s Boží pomocí již na tom zůstane, jak jsme ujednali. Ode dneška za týden můžeš přijíti se synkem ženichem i s družbou. Vím, že by sic již toho býti nemusilo — ale lidská ústa měla by se na čem voziti, že jsme grošíku družbovi spořili a proto sami mezi sebou námluvy ujednali —“

Sousedu Valentovi třpytily se oči jasněji, nežli poctová stříbrnice vínem naplněná a na čistě prostřeném stole postavená. Soused Horek, mistr konvářský z Menšího plácku, přisvědčil s úsměvem otce, přesvědčeného, že utvrdil štěstí nejstaršího syna svého. Nebylo tišších, ale také blaženějších námluv nad tyto. Mistr konvář k snažné prosbě synka Štěpána a po důtklivé úvaze zašel o dnešní neděli, teď, po nešporecb, pod střechu kramáře Valenty, kdež, vedle přívětivé tváře paní hospodyně a plachého, náhle se zaruměnivšího líčka panny Martičky, upřímný stisk ruky hospodářovy jej uvítal. A jakož soused Horek nebyl uvykl nikde a v ničem dlouhým okolkům, tak i teď, vzav hospodáře v soukromí, zjevil jemu, že žádá pannu Martu očepiti se svým synem nejstarším. Mluvili a domluvili se. Soused kramář věděl již předobře od manželky své, že jediná jeho dcerka s Horkovým Štěpánem věrnosť sobě slíbili a lásku věčnou při svaté Maří, svém Štěpánu a Martě panně přísahali. Horkové odjakživa starý, dobře zachovalý sousedský rod, živnosť konvářská, v které i Štěpán vyučen, zkvétá vůčihledě, dcerka matce své Bohem nejednou se doložila, že jináče nedá a bez Štěpána že živa býti nemůže — nebylo tedy, proč by soused kramář odepřel. Oba zámožní aniž skrblí dlouhých řečí o obvěnění nevedli. Nezbylo, než paní máť s nevěstou povolati, a s ženichem „pro ta lidská ústa“ i družbu přivésti a napotom sepsati smlouvu svatební, kteráž by vedle starobylého pořádku městských práv v šesti nedělích ode dne snětí manželského knihami městskými stvrzena byla. A teď, když vše sousedsky po tichu a bez dlouhých domluv odbyli, pobídl hospodář:

„Zůstaň, prosím na kollací.^[1] Však víš, že ženské již do kuchyně se obrátily —“

A když soused konvář důtklivě vymlouval, že na tak dlouho právě dnes nelze se mu zdržeti, prál hospodář vesele:

„Eh, což, však tebe zdržím; nemůžeš přece teď již odejít. Dosud jako otcové jsme mluvili — teď hovořme, jako strážcové obce a blaha veřejného, o věcech obecných —“

Kramář Valenta při posledním obnovení rady byl totiž posazen konšelem, a mistr konvář mezi starší obecní. Host něco málo zvážněv, prohodil:

„Jak je s králem? Ty na svých cestách lecčehož se dozvíš —“

„Král Jeho Milosť,“ mluvil hospodář s uctivým důrazem, „v nemoci své hůř a hůře prý se vynachází. Považ, od neděle provodní lože neopustil — a dnes již svatého Apolinářiše, neděle devátá po letnicích! Jižtě prý ubožec holá kosť a kůže. Však se již rozneslo nejednou, že prý jej Pán Bůh povolal. Stane-li se tak přece, čehož Bůh ale nedopouštěj, chci v radě navrhnouti, aby město naše při kostele hlavním nadání založilo k uctění památky jeho každoročnímu — —“

Mistr konvář obrátil zraků svých ve tvář hospodářovu, jako by sluchu vlastnímu nedůvěřoval.

„Aj, slyším-li dobře, sousede,“ promluvil živě s netajeným přízvukem nelibosti. „Mníš, že by toho zasloužil, on, král Ferdinand? Ostatně, nač bych o něm hovořil — obec naše na věci jiné nežli na nadání královská peněz potřebuje. Víš-li jako konšel o schátralém pavlánu, na věži kostelní, jehož obruba co nevidět se může sesouti?“ —

„Král Ferdinand, svaté Říše německé císař, jemuž ku poctě a na zdraví nyní připijme —“ bez povšimnutí posledních slov mluvil hospodář, a již pozvednuv vesele jednu z číšek, kamž dobrého toku mělnického byl nalil, čekal konvářova přiťuknutí. Ale mistr Horek ani rukou nepohnul. Tvář hospodářova se zamračila a jakož unáhlené mysli byl, hluboce se cítě uražen, prudce se otázal: „Aj, proč nechceš připíti?“

„Nepřipíjím tomuto králi,“ rovněž prudce odvětil konvář. „Připíjím jen vlasti své a národu —“

„A kdož národu otcem a země pěstounem nežli král?“ podrážděn mluvil hospodář ana ruka jeho klesla s číší na stůl.

„Ale tento král považoval národ náš za syna nevlastního, a proto oloupil jej, slabšího, o všecko cožkoli bylo jemu k libosti, z toho, co po otcích vlastních, to jest králích o nás pečlivých a dobrých zdědil. A země této pěstounem byl na tolik, na kolik zahradník kopřivy jemu protivné v koutku u zdi své pěstuje, či ať lépe dím, trpí, aby časem drůbeží jeho k lepšímu zažívání a vzrůstu pomohly. Zdaliž, sousede Valento, oči k vidění máš, když jsi neznamenal, že od doby jeho panování cizinstvo do Prahy i do vší země valem se hrne až strach jest do budoucna pomysliti. V králi, jenž sám česky neuměje a uměti nechtěje, lidí domácích, jak vždycky v království tomto výsadou znamenitou bývalo, mezi rádce své královské nepřipustil, mají oporu a —“

„Ale zdali nevíš,“ vyrušil hospodář, „kterak živnosti městské za něho zdvihati se počínají? Chválím jen, čeho sám jsem zakusil. Slýchal jsem od otce i děda svého dobré paměti, co strachu bývalo na cestách od šnorcharů, lidí poběhlých a zrádných, když se zbožím se jezdívalo. Nebylo jarmarku ni cesty delší, aby mordu nebylo. A teď, že král přísně a bez ohledu na tyto neřády nastoupil, v bezpečí se vším zbožím svým i v širém poli nocovati mohu. A řád takový činí obchod i řemeslo zlatým dnem a i sedláci nejen že v žaludcích syto mají ale i na nich porty a vyšívání stříbrná nositi mohou —“

„Oh, běda, komu Bůh břicho jest —“ pohrdlivě usmál se konvář, bezděky při tom pohlednuv na přitloustlého kramáře, jenž novou měl příčinu více se hněvati. „Mluvil jsi o městech na líc jen pohledaje, abych já rub ti musil vyložiti. Nebýval-li stav městský jádrem vší země, nebýval-li nejprudším i nejráznějším zastancem, když některý z králů, a tento, Ferdinand zejména, na svobody zemské sáhati chtěl? A nikdo jiný až tento Ferdinand teprve zašlápl nás do prachu, obral o svobody a privilegia, aby nejen nad námi ale nade všemi stavy země této mohl panovati podle vůle osoby své, nedbaje zřízení starodávních a svobod zemských. Ochudil nás, aby nás porazil, porazil nás, aby nás vyhladil, jak prý sám nejednou řekl k cizinským radám svým. Blahobyt beze svobody — tentě takový, že hoden, aby jen němá tvář po něm toužila —“

„Aj nemluv, jako bys jen ty po věcech vyšších bažil —“ rovněž pohrdlivě odsekl hospodář. „Jestli snad krutěji, nežli příslušelo, strestal tu bouřku všech tří stavů o vojně šmalkadské, za to přihlédaje k potřebám našim, na papeži přivolení k podávání podobojí spůsobou vymohl — —“

„Oh, ne k vůli nám, ale k vůli sobě — po chytrácku chtěje během času všecky Čechy ku katolictví, k němuž od víry podobojí jen malý krok, přivésti a kdož by v jiných věrách pozůstával, toho s nimi vypleniti. Však ale již pozdě jest, pane králi —“

Hlas mistra konváře znatelně se chvěl a dobře bylo rozeznati, kterak přemáhá se, aby ještě prudčeji o králi nemluvil. S tváře hospodářovy jako by se byl na povinnosť hostitelskou zapomněl, zmizela na raz chmura a přívětivým, leč něco nuceným úsměvem pozvedl číšku a hovořil:

„Nuž, zanechme vády. Kam by vedla? Učiň mi k vůli a připij na zdraví královo —“

„Toho neučiním. — Jiní králové naši starali se, aby říš česká mocnou a slavnou byla ve světě před cizím — ale tento staral se, aby mocným a slavným byl sám a po něm dědici jeho. Koruny říše české proň nebylo — znal jen zemi, z které bral požitky. Chceš-li, připijem k zdaru zemi této —“

„Ano, abych ti po vůli učinil. Ale napřed připij králi —“ svéhlavě mluvil kramář s těží potlačuje svoje rozdurdění.

„Napřed vlasti,“ pevně a rozhodně mluvil konvář. „Král je pánem kteréhokoli z nás, ale služebníkem země —“

„Králi!“ s toutéž pevností mluvil kramář Valenta a v očích jeho zablýsklo.

„Vlasti!“

„Králi Ferdinandovi, Jeho Milosti, císaři Německému —“

„Zemi této před málo lety slavné ještě, teď pokořené, ale bohdá neudolané —“

„Pravím naposled králi — což přišel’s pod mou střechu vády počínat?“

„Sousede Valento, jsi tvrdohlavý —“

„A teď věřím, že předkové tvoji mezi Husity se bili! Máš tvrdší leb než kterýkoli z nich!“

A pln hněvu netajeného a zlosti netlumené hospodář uhodil číškou do stolu, až vystřiklé víno všecek ubrus potřísnilo.

„Tož mohu jíti, sousede; nerad bych tebe i domu tvého pohoršil —“ násilně hněv svůj potlačiv ohlížel se soused Horek po baretu. A v týž mžik, kdy ku dveřím pokročil, chtěje odejíti, objevil se v nich nový návštěvník, v němž soused Horek prvním pohledem poznal rychtáře královského. Soused Valenta překvapen ctí té návštěvy jako by neviděl, že mistr konvář odchází, a jako by neslyšel, že po sousedsku s Bohem dává — —

*

Neuplynuly od té doby ani z plna tři neděle. Že ve Vídni, v outerý v den pam. sv. Jakuba ap., tedy dva dny po tom, kdy soused Valenta tak neustupně na zdraví jeho připíjeti chtěl, život svůj král dokonal, — věděli ve zdejším městě již třetího dne. Ale teprv dnes, devátého dne srpna měsíce, ve středu v den pam. Romana mučenníka rozneslo se městem, že již zítra, ve čtvrtek, s tělem královým do Prahy z Vídně přibudou, aby je slavně v kostele sv. Víta vedle královny Anny blahé paměti pohřbili. Vedeny řeči, kdo všecko z panstva a knížat svaté Říše německé i dědičných zemí králových bude přítomen, jakož i horlivě rozmlouváno o tom, že „černý smutek“, t. j. nosení černých šatův a vystrkování černých praporců na znamení smutku, před tím v Čechách nikdy nevídané a teprv o pohřbu Anny královny novým obyčejem zavedené, i tentokráte místa míti má. Mluveno i o zvonění nějakém, jímž rychtář královský zítřek míní oslaviti — a kdož všecko ví, co bavilo a zajímalo městský lid, když za pozdního odpůldne před domy v hlučných tlumech se scházel. Zejména na Menším plácku, nedaleko domu konvářova, sešla se lidu valná hromada a když tak rokovali, nejedno oko zaletělo vzhůru, k domu mistra Horka, jehož otevřeným průjezdem rány kladiv, z dílny na dvoře vycházející, sem hlušivě zaléhaly. Mistr konvář i se statným synem svým bez oddechu pracovali nedbajíce, že lid, který den zítřejší za svátek považuje, již nyní vigilii jeho světí. Bylo na div chase konvářské i mladším dvěma bratrům Štěpánovým, že mistr a otec jejich již za některý den chmuří líc a Štěpán po tentýž čas, že také se zamlkl. Ondy přišed z „plné“ rady hospodář, jen manželce své a synku nejstaršímu pod pečetí tajemství vyprávěl, že v rathouze do nemalé dostal se vády. Když totiž královský rychtář s primasem hlasů svých pozvednuvše jako jedněmi ústy ohlašovali, že J. M. královskou Pán Bůh všemohoucí ráčil k sobě povolati, předložil konšel Valenta plné radě svůj návrh, aby při hlavním kostele nadání k bohoslužbě za krále a císaře z peněz městských bylo založeno. Avšak on, konvář, že vší silou vzepřel se a řečí svou větší díl konšelstva i všech přítomných na tolik k sobě přiklonil, že Valentovi po vůli učiněno nebylo. Avšak již druhého dne posel přišel od kramářů, jenž mistra v soukromí vzal a nehrubě zdvořilé vzkázání jemu vyřizoval, aby on, Horek, již na družbu nepomýšlel, že kramář jinak v čas sobe rozmyslil — syn konvářův jinde prý po nevěstě může se ohlédnouti. —

Za ten všecken čas starý ni mladý Horek z domu nevyšli; teprv dnes po skončené práci, když valně bylo se sešeřilo, Štěpán pospíšil ven. Šel opatrně, aby nikdo z lidí po ulicích se procházejících nevšimnul si, kam vlastně má zaměřeno. Trvalo dosti dlouho, nežli oklikami dostav se k řece, stanul u malých zahradních dvířek k řečišti vedoucích, na něž třikráte potichu zaklepal. A nyní nemusil dlouho čekati. Dvířka slabě vrznuvše se otevřela a jimi vyšla bázlivým krokem dívčina. Husté, ve tmu znenáhla změnivší se šero tajilo tahy její sličné tváře — ale Štěpán konvářův dobře poznal dvé jisker blysknavého zraku své znejmilejší, která jen slabě bránila se jeho přivinutí. „Jako bych rok tebe neviděla,“ prála dívčina po chvíli, „a čeho v tyto dny jsem doma musila vystáti, jindy ani za celý rok jsem nevytrpěla. Jindy, kdykoli otec můj o tobě či o tvém rodu slyšel, jen se usmíval a významně po mateři pohlédnul — ale teď, od té doby, co otec tvůj s ním něco málo o králi se poštěřili, ani zmíniti se nesmím. A toho hrozného dne těžko vzpomenouti, když otec z rady přišel a dosud nevím ani dobře proč a zač přísně i zlostně mi nakazoval, abych o tobě ni o otci tvém nikdy před ním se nezmínila a tebe nadobro z mysli vypustila. A teď věděl chyb tvých i rodu vašeho ne deset, ale sto — vím také, kdy a co k vám vzkázal po služebníku Tomši, jenž i tebe ve jménu mém tajně sem pozval. Toť všecko žalostno — ale přece bych nestrachovala se, kdyby horšího nebylo. Otec můj, jakož je unáhlený, svéhlavý a neustupný, tož přece dobrého srdce jsa, časem na vzdor zapomene a zlosť z mysli vypustí. Ale někdo jest, kdo mu nedá zapomenouti a do plamene zlosti po kapkách oleje přilévati bude —“

„A kdo, Martuško, jest?“ vyrazil ze sebe Štěpán.

„Neřekl bys a ani já, kdybych přesvědčena nebyla. Rychtář královský — —“

„Ten — a proč?“

„Teprv dnes vím. Máť moje tajným mně neučinila, že opršalý, protivný ten vdovec pomýšlel by, abych jej za muž vyvolila. A otec, nevím zdali jen ze vzdoru vůči otci tvému již již jako by se k němu přikláněl — —“

„Ó, toho služebníčka panského!“ planul mladý Horek. „A což, chodí k vám častěji?“

„Častěji než mně i máteři mé vhod“ — odvětila dívka. „A co se o své moci, rychtáře prý císařského, nachvástá! Tak dnes mluvil k otci i k nám, že zítra z moci své všemi zvony zvoniti poručí na oslavu pohřbu králova od hodiny třinácté až do třiadvacáté. Toť prý také náleží pod jeho péči o náležité zvelebení jména i památky krále a císaře se starati. Udělá prý to na zlosť a pokoření otci tvému a jemu podobným —“

Dívčina se zamlčela. Štěpán dumal. V té chvíli slyšeti bylo šelest stromů v divnou a Martě připadalo, že tesknou hudbu pojící se s šumem nedalekých vln.

„Marto, řku ti slovem svým, že to neudělá“ a vytrhnuv se z dumání, zahovořil Štěpán: „Pokud ramenem svým vlásti budu, nespůsobí otci mému a jemu podobným pokoření uctěním památky královy —“

„Čeho zamýšlíš? Jen se nevydávej v ruce jeho — pro lásku mou prosím tebe —“

„Však uvidíš, Marto má. Ukážu jen otci tvému, že chvástání toho, jehož si oblíbil, je větší než jeho moc —“

Týmž okamžikem ozvaly se po zahradě těžké a chvatné kroky.

Slabě vzkřiknuvši a stisknuvši Štěpánovi ruku, Marta střelhbitě zmizela ve dveřích, jež hřmotně za ní zapadnuly. — — — — — — — — —

Nazejtří z rána již o hodině dvanácté husto lidu jako o svátku nějakém procházelo se ulicemi. Čekali, až všecky zvony na věži hlavního kostela slavným hlaholem oznámí smrť a pohřeb krále českého a císaře německého. Za mládce švarného vyšňořen, procházel se rychtář královský kolem domu souseda Valenty s pyšným úsměvem děkuje, jestli kdo z kolemjdoucích jej pozdravil. Bylo mu, jako by všecky ty zvony ne králi ku pohřbu, ale jemu ku slávě a poctě se měly rozhlaholiti. Jedva že dočkal se hodiny třinácté. Orloj na rathouze dávno již odbil, a hle, na věži ani kladívko sebou nehnulo. Toť na div — a slyš — tu pojednou ozve se zvonek — — oj, sám a toť ten, jímž se k šturmu zvonívá. — Pro Bůh, stalo se něco, snad oheň, či nějaké jiné boží dopuštění s věže hlásný pozoruje? — — Hle, jak lidé ve zmatku po ulici pobíhají, hle, těch zástupů nových a nových, ze všech domův i ulic vybíhajících, slyš, jak druh druha ptá se, co by mělo znamenati, a všickni hrnou se k placu před věží, kdež hlava vedle hlavy — —

„To snad proto šturmglokem na poplach zvoní,“ ozval se v davu zvučný daleko slyšitelný hlas Štěpána konvářovic, „abychom všickni mysl svou sebrali a uvažovali o dopuštění náhlém a nepředvídaném, které Bůh nastolením krále tohoto na nás dopustiti ráčil. Škoda, že v té věži není zároveň umíráčku — ten by zvoniti měl, jak staré hlavy vypráví, slávě království tohoto, které tento král pomohl do hrobu.“

„Právu mému propadnul jsi pro tato slova rouhavá,“ vzkřiknul tu hlas plný zlosti a hněvu a mladý Horek ohlédnuv se, spatřil královského rychtáře, jenž nyní měl si na kom hněv vylíti: „Půjdeš se mnou.“

Několik mužů postavilo se hrozivým čelem rychtáři vůči.

„Z duše rád,“ pohrdlivě usmál se Štěpán, „povím ti, pane rychtáři královský, potom ještě více. Jinak snad neměl bych ani příležitosti. Nechtež přátelé.“

V tom již přihnal se sem hlasný ryk, letící od úst k ústům.

„Někdo v noci přeřezal provazy u všech zvonů vyjma tomu, jímž se na poplach zvoní.“

Jedni pošklebky činili, smějíce se, druzí však netajili hněvu nad nedbalostí rady, která dopustila, aby věž hlavního kostela a její zvony byly bez opatrování, poněvadž hlásný, jenž jenom s nebezpečím života choditi mohl po hořejším schátralém pavlánu, s věže se vystěhoval a raději ze služby městské vzal odpuštění.

„Odkládali s opravou jako ďábel s dobrým skutkem,“ zněly výkřiky až k sluchu královského rychtáře, jenž se Štěpánem směrem k rathouzu davem se prodíral. „Tožť pane rychtáři,“ vykřikl kdosi polo s výsměškem, „zkazili nám žalosť nad smrtí královskou. Čím teď medle pohřeb uctíme a smutek projevíme?“

Pan rychtář zasípěl: „Praporec obrovský barvy černé poručím vyvěsiti na pavlán ještě dnes.“

„Oh, jestli jen kdo se k tomu odváží tam ve zvonici jej připevniti.“

„Já sám,“ hrdě a s vědomím dobrého příkladu odvětil rychtář, „a byť bych při tom i život k vůli uctění památky pána všech nás i svého dáti měl — —“

A opravdu, již za prvního soumraku třepetal se u večerním větříku s vysoké věže obrovský praporec hlásící, že dnes v Praze pohřbili mrtvolu krále českého a německého císaře Ferdinanda toho jména Prvního.

*

Panu rychtáři do smíchu zrovna nebylo a přece se při večeři u stolu souseda Valenty každou chvíli smál i sebe menší maličkosti. Činil tak k vůli panně Martě, která, když při nedávném příchodu svém v taji do brady lehounko ji štípnul, upřímně a plna panenského hněvu znáti mu dala, že nikdy a děj se co děj, vyplnění tajných nadějí svých se nedočká. Nemá si mysliti ta dívčinka domýšlivá, že jeho, muže bohatého a k tomu rychtáře císařského to tak hne. Za jednu — oh, marno mysliti! Proto raději a tím více pan rychtář mluvil, obzvláště, když mělnický tok jazyk mu přibrousil. Mluvil mnoho a obzvláště o tom, kterak se Štěpána Horkova právem ujal. Dnes prozatím prý v lehké šatlavě ale zejtra půjde do klády, odkud prý těžké uniknutí. Ovšem pak neopomenul se hospodáři i ostatním pochlubiti, kterak sám jen s jedním pacholkem odvážným směle na věž se dostali, aby tam praporec „černého smutku“ upevnili. A té lsti, kterou prý nastražili na toho, jenž by se i tohoto znamení úcty k památce králově opovážil doteknouti! Až prý zejtra panna Marta se probudí a ku věži pohledne, ať prý si vzpomene na toho, jenž obrovský praporec, nedbaje nebezpečí, tam vztýčil — —

Již dávno minula první noční hodina a jazyk páně rychtářův dosud nepolevoval. V tom — jaké leknutí — slyš, teď, za noci, opravdu zvon na poplach se ozývá —! A jak divoce, trhaně, opravdu — na poplach — —

Hospodyně i pana Marta jedním hlasem vzkřiknuly, hospodář prudce vyskočil a pan rychtář, zblednuv do sinava pádil ku dveřím. Oh, Bože nedopouštěj, toť nějací padouši zrádní oheň založili, chvěla se hospodyně v úzkosti smrtelné klopýtajíc na ulici, kdež hospodář, pan rychtář a co na div i dcerka její v zmatku lidstva byli zmizeli. Tmavou, pustou nocí zněl zvuk poplašníku dál a dále, silněji a silněji — z domů vybíhali mužové, mnozí i ozbrojeni, ženy s dětmi u prsou, s výkřiky zděšení i u hlasitém nářku. Tápali tmou, marně ohlížejíce se po zlověstné záři. Snad něco ještě hroznějšího než oheň — — Zděšení rostlo, vřava se většila a davy strkající a tísnící se hrnuly se k věži —

Marta Valentova stála již přímo pod věží. Divné, teskné tušení ji pojalo. Byl to opravdu on, jehož tmavá postava v nerozeznatelných obrysech nahoře se kmitnula.

Lehčeji bylo Štěpánovi dnes dostati se ze šatlavy nežli vydrápati se teď, po tmě, bez pochodně nahoře ku zvonici. Těžká a silná, na konci okovaná žerď praporce přes pavlán přechýleného úsilno byla upevněna okovaným koncem ve zvonici. Silou zoufalou a namáháním obrovským podařilo se mu konečně skobu odtrhnouti — ale jaké leknutí —! K žerdi přivázán byl provaz poplašníku… a teď marně se namáhá provaz odtrhnouti či rozvázati a mezitím zvon naříkavě zvučí víc a více… Teď, konečně teď se mu to podařilo — šturmglok zakvílel naposled. V téže chvíli ozvalo se na pavlánu zapraskání — silou zdvojnásobenou přelomil mladý muž dloubou žerď.

„Co se stalo?“ volali dole v zástupu, vidouce muže vyjíti ze zvonice na pavlán. „Nač zvoní poplašník? Co nám hrozného poví?“

„Že jste takto měli učiniti s vládou bezpráví —“ vzkřiknul mladý muž hlasem zvonů mocnějším a dolomiv žerď, vrhnul oba kusy i s praporcem obrovskou silou dolů — ale tak, aby letíce neutvořily oblouku, čímž by byly padly mezi lid opodál stojící. Druhý, železem kovaný konec padl kolmo, an první, před věží, s praporcem vznášel se ještě ve vzduchu. Dole pod věží ozval se v týž mžik slabý výkřik ženského hrdla. Štěpán, zaslechnuv jej, stanul ohromen. Nepomýšlel na své nebezpečí — v té chvíli šlehlo mu do uší, zdali snad — — A již se ozvaly kroky po schodech. Ano, vyčká jich — proč by obával se trestu, když nebál se skutku? Hůře tam dole — oh, Bože — — a hle, již rudá záře pochodně oslnila jeho zrak a za dvěma odvážnými pacholky objevil se pan rychtář neméně odvážný — —

„Aj, vrahu —“ vzkřiknul, „tyť jsi zavraždil železem žerdě dívčinu. A bůh strestal tebe — byla to dcera Valentova —“

Pacholci chtějíce pokročiti k Štěpánovi, ohromeni stanuli — beze slova, bez hlesnutí střemhlav vrhnul se dolů přes okraj pavlanu — — —

* * *

Písař krevní takto poznamenal: „Jan zvaný Očičko, šatlavný městský, dán na trápení, protože pan rychtář královský na něho nastoupil, zdaby měl spolku s Štěpánem konvářovým z Menšího plácku, mládcem nešťastným, který zraniv těžce zmilitkú, sám se zahubil a jejž prý on, Očičko, z šatlavy propustil. Vyznával, že jej nepustil, ale že zjevno bylo, že vetchní mřeži vylomil. A na tom, stařec trouchnivý a povždycky poctivý, zemřel při trápení v pátek den památky sv. Jiljí opata leta Páně 1564. — Nota. Tak pohřeb králuov u nás divně oslaven a krev nevinná i hrobku jeho pokropila snad proto, že za života jeho v stopách jeho často ji vídati bylo. Což tuto v pamětech předchudcov mých zřetelně poznamenáno vynacházím. Taktě již po dlauhém životě dokonal král tento sám, když byl prvé dokonal ouplnou zkázu království tohoto, poklesnutí svobod a moci koruny Václava svatého a zmar slávy české snad na věky věkuov.

Nebo to jasně od nás rozvážnějších se spatřuje, že království toto již nikdy přeď cizími tak mocným a slavným nebude, jako bývalo — nebo zdaliž i strom tolikéž ovoce nese a stínu ochranného poskytuje, když v mohutnosti i košatosti stověké blesk jej zasáhnul a všecky větve největší jemu zurážel? Takť již milá Vlasti naše budeš strom s mocným pněm, na němž po věky jsi rostla, ale s tenounkými větvemi — a ještě na ty přijde cizí a očeše je a bude tebe ještě méně vážiti, nežli stromečkuov jiných menších a slabších, které tobě mízy ubraly. Již tedy pyšně vzhuoru nikdy košatosť koruny své světu na div a dětem ku slávě neponeseš a musíš ráda býti, jest-li nelítostnosť všemocné sekyry cizinských zahradníkuov nepodetne tě docela. Ten, jenž zemřel nyní, všem budúcím připravil, že to puojde lehynko… O Vlasti, matko naše, zdaliž aspoň v dětech svých dočkáš se ochrany, podpory, posily i požehnání?

---

1. Na svačinu