Z pamětí krevních písařů/XI. Z pronásledkův Bratří Českých
| Z pamětí krevních písařů Josef Braun | ||
| X. Z času, kdy boj o svobody král. č. náhle jest ukončen: O katu královském | XI. Z pronásledkův Bratří Českých | XII. Počátkové Soc. Jesu v království českém |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XI. Z pronásledkův Bratří Českých |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 157–173. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Prostými, nikterak nezdobenými stěnami malého, ale útulného chrámku dozněly právě poslední tony vážné, tklivé písně a zrakové všech přítomných v zbožném zanícení dychtivě upjali se na statného bradatého muže, jenž s knihou v ruce na volné místečko doprostřed shromážděných byl vstoupil.
Kazatel, bratr Antoch, již mosaznou sponu knihy své otvíral, když zvenčí pusté lání a křik jej i všecky přítomné vyrušily.
Stávalo se začasté, že na ulici před sborem v čas, kdy Bratří na službách božích trvali, ozvaly se posměšky a vzkřiky schválné od lidí lehkomyslných jiné víry spůsobené. Proto kazatel, jako vždycky, poustál čekaje, až by zlovůle odporem ze vnitra neživena sama přestala. Ale dnes, v této chvíli, hluk rostl, již i jednotlivé hlasy možno rozeznati — a slyš, tu dvéře sboru úsilno zapraskavše, náhle se otevřely. Na tvářích shromáždění projevilo se překvapení a leckde i hněv nad těmi smělými rušiteli tiché pobožnosti, kteří hřmotně, posvátnosti místa ni nedělní chvíle nedbajíce, kráčeli ku kazateli. Přítomní dobře poznali na první pohled dva z nich: ten obhrouhlý, těla přitloustlého, postavy malé, toť farář zdejších podobojí, Matěj, jejich, Bratří, hned od té doby, co dolejší konsistoř v město toto jej usadila, škůdník a na cti utrhač tajný i nepřítel veřejný; ten druhý, toť sám rychtář královský. Třetího v šatě panském, jenž pohledem urputným směle kolem se rozhlížel, neznali.
Však již bratr Antoch v tváři lehko poblednuv, ale brzy překvapení svého utajiv, vstříc příchozím pokročil, aby pastýřem za stádko své příčinu jich příchodu zvěděl.
„Jménem Jeho Milosti Královské,“ promluvil vysoký, vyzáblý muž v panském šatě, vyňav ze záňadří jakýs list pod pečetí, „přicházíme, abychom bludné vaše pikartstvo stavili, sbor tento ještě této chvíle zavřeli a tuto faráři otci Matěji k užívání religionu podobojí odevzdali.“ Načež, obrátiv se k shromážděným, dodal: „Již jste slyšeli. Opusťtež dům tento a rozejděte se —“
Posvátným místem ozval se hlas tlumené nevole. Ale nikdo sebou ani nepohnul.
„My tu ve stánku božím a na půdě své. Nerozejdeme se!“
Mladý muž s lícema planoucíma a zrakem zaníceným, jenž tato slova hlasitě pronesl, vášnivě přikročil před samého pána. Mnohá starší hlava ze shromážděných zakývala povážlivě. Znaliť dobře vznětnou mysl i neústupný vzdor Antochova jediného syna Adáše.[1]
„Pravím, ve jménu Jeho Milosti, že se rozejdete!“ rozkřikl se pán hlasem, jenž i nevysokou klenbou chrámovou otřásl. „Kdo se omešká, vsadím ho do klády!“
Bratří, kteří se zatím byli skupili kolem pánův i svého kazatele, stáli tu nehnutě a pevně jako živý val. Zrakové všech, žen i mužů, tu tichým a přec zjevným vzdorem zanícení, onde již i těžkou slzou zakalení, dychtivě upírali se na bratra Antocha.
„Bratří a sestry,“ promluvil vážně, hlasem z počátku lehýnce se chvějícím, „pro vrchnosť boží a pro vrchnosť čistého svědomí svého vrchnosti světské uposlechneme. Však na konec Bůh věrných svých neopustí a útisku práva jejich zabrání —“
Čeho přísný rozkaz králova zřízence nedovedl, vlídným a zpola prosebným slovům bratra kazatele podařilo se okamžitě. Chrámek zvolna se prázdnil, ale muž panského kroje s rychtářem i farářem Matějem stáli tu nehnutě, s netajeným úsměškem dívajíce se na pochýlené hlavy Bratrův i uslzené oči sester ze sboru se ubírajících. Jen něco málo jich tu zbylo, kteří bez kazatele svého ani dnes prah sboru nemínili překročiti.
„Pravda-li kazateli,“ obrátil se pán k bratru Antochovi, „že i vy tu roku loňského na svatého Matěje[2] půst i modlitby bratrské jste provodili, aby prý Pán Bůh jednotu proti králi Jeho Milosti odporníky zařízenou, k dobrému přivésti ráčil?“
„Hříchem-li za vlasť svou, matku všem nám Bohem danou, se modliti, pane Filcíne?“ klidně odtušil kazatel pohledem zpola prosebným a zpola výstražným, ohlednuv se po svém synu, jenž opodál, po boku ustrašené mateře i sestry své stál, netaje prudkého hněvu blesky z tmavého oka mu sršících. Svaly kolem rtů ve tváři vysokého muže na mžik prudce sebou zaškubaly, když bratr Antoch jméno jeho vyslovil. Po tolika letech — a ten pikart přece jej poznal! Ó té havranní, pikartské paměti! — zahromoval v duchu, ale ve mžiku s tváří na pohled klidnou jal se hovořiti:
„Máš-li, kazateli, syna Adama?“
„Tenť jest —“ Antoch ukázal po Adáši.
„Dal-lis jej kdy ve služby staršímu vašemu Janu Augustovi?“
„Nemám, proč bych toho přel, že jsem synka svého k našemu biskupu, jenž mládenců pilných a k učení jeho nehluchých byl žádostiv, poslal —“
Mezitím, slyšev jméno své i mistra svého, Adáš sám přiskočil.
„Vypadá podle toho —“ zasmál se pan Filcín úkosem pohlédnuv k rychtáři. „Rci, mládče, zdalis kdy biskupu vašemu k poselstvu dal se potřebovati?“
„Pokudž toho mistr můj žádal,“ Adáš pevně odvětil, „rád jsem jemu poselkoval Bohu ku cti a Jednotě k dobrému —“
„Aj, slyšíte, páni — sám se přiznává —“ s vítězným úsměvem hovořil králův zřízenec. „Tož poručení mám, kazateli, abychom syna tvého se ujali a do Prahy jej zavezli.“
Bratr Antoch zblednuv, ustoupil k manželce i dceři, jež vypukly v hořký pláč.
„Dal jsi se potřebovati k piklům zrádným, které Augusta proti královské Milosti, usiluje o jeho svržení s trůnu, strojil. — Protož oddej se nám dobrovolně,“ promluvil rychtář vztahuje rámě po Adamovi, jenž již již k odporu se hotovil.
Ale ohlédnuv se po svých a pohledem tím jako by proměněn, děl klidně: „Nuže, již se oddávám. Spoutejtež mne. Jsem syn Jednoty, která velí raději křivdu trpěti, nežli násilí provoditi; a vy nejste tací, k vůli nimž bych proti přikázání jejímu se prohřešil. Tak mocni nejste ani vy, ani ten, který vás poslal, abyste z pomluv, lží a domyslů pravdu, dítě boží, mohli spůsobiti. Ona vyjde na povrch jako olej nad vodu — a vy i paměť na vás padnete ke dnu zavržení — —“
Rychtář královský nad těmito slovy mladého muže zlověstně se mračil, farář Matěj musil se přemáhati, aby se nahlas škodolibě nezaradoval z neštěstí Bratří i nenáviděného jich kazatele a vyzáblý Filcín se jen opovržlivě usmál kráčeje ku dveřím sboru, aby na žoldnéře zavolal. Vážně a klidně kráčel pak Adam ve středu katanů ze sboru. S tímtéž vážným klidem pohlížel za ním otec — a Filcínovi bylo na div, že i ty pikartky slzy před tím náhle vytrysklé setřevše, teď pokojně hlavu pozvedly, nic nehořekujíce, ani jeho, pána nyní neobmezeného, neprosíce…
V úzké a tiché jindy ulici, ve které se sbor bratrský nalézal, byla hlava na hlavě. Jindy jen málokdo mimo Bratry samé o tichý ten dům se staral; nanejvýš že odrostlá pacholata školní nočně cedule s divným malováním či s verši o „bratřících“ na dveře nalepila aneb jinou králku pikartům na vzdor a k úsměšku tajně provedla. Arci i dospělí, a to pod obojí jako jednuškové[3] Bratry jednosvorně pro jich přísný mrav nenávidíce, rádi by si byli po svém způsobu na nich i na jich sboře žáhu schladili. Ale že Bratří i mezi sousedy zámožnými četno vyznavačů měli a že mnohý i z městské rady potají či zjevně k nim se znal, nebylo odvahy. Ale teď, kdy všecko rubem vzhůru se obrátilo, kdy král překonav rebelii vší silou svou proti Jednotě se obrátil, mandáty nebožtíka Vladislava krále obnovil a zostřil a neustupně na jich provádění nalehl — v tyto časy nebylo příčiny, proč se proti spolusousedům bratrským s nenávistí tajiti.
Proto také nejeden výkřik škodolibé radosti rozlehl se v davu u sboru shromážděného, když Antochova Adáše ze sboru vyváděli a když po chvíli i kazatel se svými odtud vykročil, aby klíče k rukám faráře Matěje odevzdal.
„Tu se radují, jako by sám Ancikrist v sítě jejich padl. A zatím možno dost, že ti, co se radují nad Bratry plačícími, budou zejtra plakati s nimi — pak — pak se bude smáti jen nepřítel nás obou společný.“
Chudobný muž, jenž tato slova polohlasem pronesl, davem jen se kmitnul a zahnuv za roh, zmizel za chvíli ve dveřích blízké fary podobojí. Dobře, že farář Matěj slov těch nezaslechl; zle by se byl katil na svého služebníčka. — — —
Téhož dne z večera bylo ve skrovném příbytku bratra Antocha smutno a tesklivo. Matka s dcerkou v kuchyni mlčky večeři připravovaly a bratr kazatel nad rozevřenou knihou seděl sám a sám. Nečetl. Osud synův tanul mu na mysli. Těšil svou ženu, ale sám útěchy potřeboval. Hle, k jakým to koncům Jednota se nachyluje! Nenáviděna, podezřívána, i pronásledována mocnými, nemá nyní opory ni ochrany nežli v lásce chudých, opuštěných a slabých. Bylo přece jen jinak, když do ni vstupoval. Oh, těch mladosti upomínek! Tehdy s Matějem, nyní v městě zdejším farářem utrakvistů, na universí studovali. Hledali pravdu a oba ji našli v Jednotě bratrské. Ale poněvadž pravdy se přidržeti znamenalo odříkali se a strádati, druh jeho Matěj, dychtiv zisku světa a jeho požitků místo těchto zřekl se oné a obrátil se znova k podobojím. A když věrný přítel z toho jej káral a znova přemlouval, poukázal na druha třetího, Filcína. Ten, z rodičů podobojích syn, vida, že král a páni nejvyšší, u nichž nejlépe možno chlebiti, religionu pod jednou jsou, umínil si, že — dokonce i víry podobojí se odřekne a do služeb panských vstoupí… Dnes, po letech, s oběma druhy z universí stál tváří v tvář. S Matějem sic se vídali častěji — ale jako lidé docela cizí jedva že pozdravu vyměnili; Filcína leta neviděl avšak jeho šat i poslání svědčily, že provedl prvotní své záměry. Kdo z nich tří byl nyní nejmocnějším? Ten, jenž nejvíce se zpronevěřil a tělo i duši zapsal země nepřátelům. A Matěj? Ani jeho tučná tvář a pěkná kupka grošů, kterou prý již nalakomil, nesvědčily, že by se byl, zradiv pravdu, se špatnou potázal. Tak v tyto časy odpadlictví se odměňuje! A on, Antoch? Byl z nich nejchudší, ale nebyl nejubožší. Neměl ničeho, než svou rodinu, svou víru a čisté svědomí, s kterým ku pravdě lnul. A v té chvíli, kdy moc a bohatství bývalých přátel svých přirovnával ku své málomocnosti, chudobě a ponížení, necítil trpkosti, řka sobě sám: Pravda lidi i věky přetrvá a já jsem nehodným služebníkem pravdy. Byl by přišel snad na myšlénky utěšenější, kdyby starosť o synka znova čelo mu nezachmuřila. Tu vkročila jeho žena do jizby. Těžká starosť také jí z tváře vyzírala.
„Byl tu z fary Pelišec,“ mluvila k muži, „ale jen na skok u dveří. Farář poslal jej pro rychtáře, aby přišel na poradu s Filcínem, jenž na faře bude přenocovati. Zaslechl prý lecos a nemohl se tu nestaviti, aby nás upokojil. Adáše prý zejtra z rathouzu vyzdvihnou a povezou do Prahy. Ale vše to spíše na oko nastraženo, aby prý svědčil na biskupa,[4] jehož prý u Litomyšle lstně chytli a v Praze vězí, domnívajíce se, že působil pikle, aby místo Ferdinanda kurfirst Hanuš na trůn český sazen byl. Ale otec Matěj s panem hostem mimo to divné řeči vedli, jak prý nyní nejlépe z vlny pikartských beranů stříbra napřísti. Že bohoslužby dále vésti nebudeme, postará se Matěj — —“
„Nevím, nezmehneli mu,“ klidně se usmál kazatel. „Čekám Ambrože i Víta každou chvíli —“
Ale panna Anuše dávno byla již poslední zbytky večeře ze stolu odklidila, když čekaní Bratří se objevili k pilné úradě.
Neminula se s výsledkem.
Daleko za městskými hradbami, na předměstí, v prostranné sýpce bratra Ambrože, odbývány dnes, za těch čtrnácte dní, jež od úrady oné minuly, bohoslužby bratrské již potřetí. Několik lojovic matně osvětlovalo klenuté prostranství, kdež shromážděným Bratřím i Sestrám bratr Antoch z písma vykládal. Všichni pohříženi jsouce v hluboké rozjímání nad slovy kazatelovými nevšimli si ani, že dvéře prudce zavrzly. Teprve cizí hlas je vyrušil a kazatele zastavil.
„Pán s vámi. Buďtež s pokojem —“
Ti, kdož poznali tento hlas, jako hadem uštknuti vyskočili, pospíchajíce ku dveřím, kdež v šeru stanula malá, řasným pláštěm zahalená postava s širákem hluboko do čela vtisknutým. Teprve když sejmul jej, poznali jej všickni a výkřik překvapení rozlehl se prostorou. Toť sám farář Matěj! Sám Bůh ví, kterak bedlivé strážce venku oklamal! Již již mnozí chtěli se na něj prudce obořiti, když bratr Antoch pokynutím ruky své příval jich náhle držel a ku knězi podobojí přistoupil.
„Koho hledáš ve společnosti míru?“ ptal se mírně, taje jen s těží spravedlivou nevoli.
„Tebe —“ děl krátce farář. „Bůh ví, nepřišel jsem Vás zradit. Ještě této noci musím s tebou, Antochu, mluviti. Protož pojď, a vejdi se mnou do zahrady.“
Nedůvěřivě pohlédnuli mnozí z Bratrů na kněze Matěje — ale nikdo z nich ani nehlesl, když v malé chvíli kazatel ven odcházel.
„Sečkejte maličko. Pode ctí a věrou slíbil mi tuto farář Matěj, že nic zlého a úskočného se mnou neobmýšlí.“
A již vyšli ven v tichou měsíčnou noc jarní, mezi květem obsypané stromy a křoví Ambrožovy zahrady, kdež k vyzvání farářovu na dřevěnou lávku pod rozložitou hruší se usadili.
Bledavá zář měsíce svítila v Matějovu otylou tvář, an hladce započal hovořiti: „Ne farář podobojí, ale přítel tvůj Matěj, s nímž leckdy skromný groš studentský jsi rozdělil, vyhledal tebe. Ač po léta nepřístupný, a nevšímav, ač syn a úd sekty pobloudilé, přece jsi v této chvíli přítel můj; a já jako přítel tvůj vyhledal tebe. Těžké mraky vyvolal jsi nad hlavu svou, a hrozí tě zahubiti. Zželelo se mi tě a proto jsem tě vyhledal. Víš-li, že syn tvůj v dnech nejbližších rukou práva má býti utracen?“
„Pravdu-li díš?“ Hlas kazatelův opravdu se zachvěl a veliké oko jeho v měsíčné záři divně se zalesklo.
„Přísáhám. A člověk jen jeden jediný můž jej vykoupiti.“
„Kdo?“
„Ty. — Nevíš ani sám, kteří to páni vysocí o tobě již zvěděli. Škoda tvé hlavy bystré, jež by věci pravé tak zdatně mohla sloužiti. Slyš, Antochu, příteli můj: Hle, kterak Bratřím dokonalá záhuba hrozí; čím méně jich a čím slabší a chudší jsou, tím více a mocnějších jejich nepřátel. Buď moudrým, nahlédni, kde moc, bohatství a sláva a kde cesta trnitá bez naděje lepších dnův až k smutnému rovu — odpřisáhni Jednotu, vstup k nám a zachráníš sebe i rodinu svou.“
Kazatel prudce se vztýčil. I v té měsíčné záři bylo lze spatřiti, jak se mu vehnala do hlavy všecka krev.
„A pravda, knězi?“ zahřímal prudce tichem nočním Matěji do tváře.
„Té můžeš v srdci třeba i věren zůstati. Hleď, ani já nejsem jejím nepřítelem — ale chci žíti a pouhá pravda neživí. Proč Bůh nám dal vedle ducha i tělo? Vyješ-li s vlky, nejsi ještě vlk.“
„Ale had či šakal,“ vyrazil ze sebe prudce kazatel hotuje se odejíti. „Ba, horší než obojí.“
„Kliden buď jako vždycky jindy,“ chlácholil jej Matěj. „Dvé cest máš před sebou; naposled pravím: Odpřisáhni, přestup a zachráníš — syna svého.“
„Ani krev drahého dítěte mého nevinně prolitá nedovede mne pohnouti.“
„Zachráníš sebe.“
„Marna jsou slova tvá.“
„Zachráníš všecku rodinu svou, kterou Bůh svěřil ti k pečování. Budeš buď šťasten, bohat a mocný — nebo pastýř beze stáda, jenž zahyne v pustinách opuštěn a neznámý.“
„Nemluv již, nemluv, faráři Matěji. K tomu-lis přišel rušit mne v povinnosti mé?“
„Oh, již vidím, že ta Matka Jednota příliš, ba až ku tvé vlastní záduše tiskne tě k prsům svým a že není síly, jež by tě stačila odtrhnouti —“ z pola úsměškem prohodil Matěj. „Nuže, když nechceš, abychom přátely byli, jednejmež tak, jakž za světla denního před tváří ostatního světa by příslušelo. Nespěchej ještě. Budu brzy hotov. Syna tedy zachrániti nechceš; ale zdali bys chtěl zachrániti sebe a ženu i dceř, kdybych ti řekl, že nebude to za cenu víry tvé.“
„Pak — pak, možná že ano —“ mluvil kazatel zvolna, „ale mluv jinak, abych lépe porozuměl a mohl již odejíti. Mně a ženě i dceři mé že hrozí záhuba? Kterak, proč a kdy?“
„Tot právě moje tajemství, kazateli. Záhuba tobě i životu ženy a dcery tvé hrozí — ale ostatní, jakož i to, jak bys i zniknul, sdělím s tebou jen tehdy, jestli do sedmé hodiny[5] do mých rukou pod pláštěm noci složíš dvacet kop grošů. Vím, že ty sám jsi chud; ale také tajno mne není, že peníze bratrské jsou ti svěřeny. Nepravím, abys odcizil, Bůh zachraň; ale pro dnes si vypůjč. — Déle neposhovím.“ — —
„Knězi podobojí, zdali jsi s rozumem se pomátl? Oh, jak dobře je, žes synem Matky Bratské se nestal! Ty nevíš co je pravda a jak jí sloužiti. Bůh tvůj i všech tobě podobných mamon a rozkoš jest. Nežli bych jediného grošíku bez vědomí starších vší Jednoty pro sebe použil, nechť třeba zem pode mnou i vším rodem mým se proboří v propasť zkázy neodvolatelné. — Však jdi již, jdi a pamatuj alespoň toho, cos slíbil pode ctí a věrou.“
Bled a rozechvěn vkročil kazatel mezi Bratry. Pokračoval s klidem na pohled nenuceným u výkladu písma již s půlhodiny, když znova byl vyrušen. Dvéře se rozletly a jimi prudce až k samému kazateli doběhl jakýs muž, sotva dechu popadaje.
Tentokráte byli přítomní pokojnějšími. Znali Pelišce, z fary služebníka, jenž již dlouho podtají k víře jejich se přiznával a co nejdříve i zjevně přihlásiti se míní.
„Zachraň se, bratře Antochu,“ zvolal, „před chvílí vrátil se odkudsi farář zle, jako člověk nesvěcený, laje. Ženě své pak nahlas se vychloubal, že s Filcínem spůsobili, že již zejtra z Prahy královští pro tebe přijedou. Dobře prý na tebe, pikarta tvrdohlavého — ale což prý Filcín řekne, že jemu žeň umluvená v nic se rozplynula! Zachraň se ještě dnes, teď — sice ztracen jsi —“
„Nezachráním se. Špatný pastýř, jenž od stáda utíká —“
Další slova kazatelova zanikla v bouři hlasů.
„Nedobrý ale pastýř, jenž vlkům sám se vydav, stádo bez ochrany zůstavuje. Shltí-li pastýře, pohltí i stádo — — Zachraň se!“ volali jedni přes druhé.
„Vaše-li to vůle jednosvorná?“
„Tak žádáme!“
A ještě téže noci vypravili se Antochovi podtají z města. — — — — — — — — — —
Poloschýlená, před časem rybářem opuštěná chaloupka na srázném, hustým lesem porostlém břehu mocné a prudké řeky stala se kazateli, jeho ženě i dceři na tento čas útulkem. Vzdáleni města, oddechli si na čas. Ale starosť o Adáše nedala jim pokoje ni klidu. Pelišec občas sem nočně docházel, přinášeje zprávy z města.
„Již zde zůstanu,“ řekl jednou. „Bude mne potřebí, abych bděl nad vámi. Filcín vypraven s několika soldáty, aby vás vyhledal. Nevím, nevím, nenajde-li ten vychrtlec vaši stopu čenichem ohařím —“
Kazatel se usmál. „A co jiného přinášíš?“
Pln obavy pohlédnul farský služebníček na Antochovu i její dceř. „Těžkou novinu; ale nezoufejtež. Že váš syn nechtěl nic na Augustu vyznati, jakož i že nechtěl víru odpřisáhnouti, utracen. To všecko ten lotras Filcín má na svědomí. Vím, kterak se pošermoval s farářem, mysle, že on tebe varoval — — Z hněvu jistě přiložil ten nohsleda a ohař panský notné drvo k Adášově bránici —“
Ženské s pláčem vyšly ven, před chalupu. Jen kazatel s Pelišcem zůstali.
„On padl, ale zvítězil,“ mluvil kazatel s hořkostí, ale klidně. „Jsem šťasten, že zemřel pro pravdu. Zemříti pro pravdu, jest ožíti v pravdě pro všecky věky, jež ona přetrvá. Duch jeho již v nebesích jest a nebesa jsou říše pravdy. —“
Ó, by byl ale Pelišec věděl, že také Antoch srdci otcovskému musil poleviti a v taji zaplakati! — — — Rána v srdcích Antochovy rodiny ještě ani poněkud se nezacelila, když jednoho dne pozdě odpůldne vrátil se brodem přes řeku Pelišec všecek polekán. Venku pršelo.
„Ten, který odvedl Adáše v ruce katanů, jest nám na stopě —,“ mluvil zděšeně. „Vyzvěděl jsem od sedláků za protějším lesem, že se tu potlouká již od včerejška i s rotou svojí. Běda nám, jestli nás zastane, dříve nežli sedláci, kteří za jakýs pych jeho soldatů pomstu mu strojí, jej udolají.“
Kazatel pohlédnul ven, zkad zaráželo sem hučení řeky i lesa mísící se s šumem větru, jenž prudkým lijákem hnal se v děravá okna chalupy.
„Teď — v této době utíkati —?“
„Nezbytno. Jen připravujme — —“
A již pobídnuv ženy, hotovil se jim Pelišec pomáhati v skládání skrovných věcí. Antoch neodporoval. Stmívalo se víc a více, ale prudký déšť neustával. Pojednou jako by naproti z lesa byla zalehla střelná rána. Antoch kvapně vyšel ven. A hle, ohromen stanul na prahu.
Vždyť tam ten muž vysoké postavy, jenž jako by pronásledován z lesa protějšího břehu vyběhl, toť Filcín — sám a sám. Antoch dobře jej poznává, třeba již šero bylo a déšť do tváře mu šlehal. Hle, jak nyní Filcín, v ráz do vody se vrhl a hle, jak na pokraji lesa za ním objevilo se několik neznámých postav. A již po něm jeden z nich vystřelil. Toť jistě sedláci, kteří nad ním pomstu provádějí. Ale zdaliž pomsta Bohu nepatří? Zdaliž nevelel on odpouštěti? Hle, již střelili po druhé, a tato rána nechybila. Bylo pozorovati, jak z ramena Filcínova vytryskla krev. Hle, jak slábne, jak s vlnami těžko bojuje! Již není pochyby, co má on, Antoch, učiniti — shodiv kabátec, vrhnul se střemhlav do vody. Marně vzkřikl na sedláky, aby nestříleli; míniliť tito, že to skočil pro pána svého některý z jeho soldatů, které viděli obcházeti daleko před Filcínem na druhý břeh k chalupě — — Již Antoch křečovitě chopil se nad hlubokým proudem zápasícího Filcína a ještě houkaly dvě, tři rány… Teprve teď, poznavše Antocha ustáli. Namáháním obrovským vynesl Antoch konečně Filcína na břeh. Rána na rameně nebyla těžká, ale trvalo dlouhou chvíli, než Filcín vztýčiv hlavu a pohlédnuv kolem sebe u večerní šero zeptal se Antocha, jehož nepoznal: „Kde se opozdili moji soldati? A kdo jsi ty, jenž vlastního života nešetře, mne jsi zachránil —“
„Jsem Antoch kazatel, z — Jednoty Bratrské —“ temně odtušil kazatel.
K příběhu tomuto takto připsala ruka krevního písaře: „K právu našemu dodán kazatel bratrský Antoch, rukou Jana Filcína, služebníka královského, a z poručení vyššího trápen, měl-li by povědomosť o posýlkách syna svého biskupu Augustovi, jakož i zdali by nechtěl víru odpřísáhnouti. Ničeho nepřiznav, a se neobrátiv, metlami z města vymrskán a s rodem svým na věčné časy z království tohoto vypovězen v neděli pátou po sv. Duchu l. P. 1548. — Nota. V časy tyto těžké jdú na Bratří mandáty a pronásledky — neboť král Ferdinand pokládaje je za hlavní struojce té loni pominulé vzpaury stavuov, míní je potlačiti. Kazatel Antoch byl první — první z těch, kteří z vlasti se musí stěhovati, aby učinili místo — nešlechetným.“