Z pamětí krevních písařů/X. Z času, kdy boj o svobody král. č. náhle jest ukončen: O katu královském
| Z pamětí krevních písařů Josef Braun | ||
| IX. Když císař Karel V. u Mühlberka zvítězil a král Ferdinand do Litoměřic volal | X. Z času, kdy boj o svobody král. č. náhle jest ukončen: O katu královském | XI. Z pronásledkův Bratří Českých |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | X. Z času, kdy boj o svobody král. č. náhle jest ukončen: O katu královském |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 140–156. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
„Pravda, bývalo leckdy nám i otcům našim zle; ale teď již nejhůře, ženo milá.“
Paní Anežka, div že mísu s večeří, kterou na stůl právě stavěla, neupustila. Od božího rána, kdy muž její na rathouz do rady odešel, neměla stání. Věděla, že páni, kteří včera s večerem z Prahy přijedše na dnešek ráno schůzi plné rady položili, nepřinesli nic dobrého.
Úzkosť její se zvýšila, když muž její ani v poledne k obědům se nevrátil. Teprve teď, před chvílí, když již první soumrak nadcházel, zavzněly na síni jeho kroky a on, všecek unaven, zpocen a pobledlý, jako by ne z pokojné radní síně ale z nějakého boje lítého přicházel, těmito slovy dobrého večera jí dává!
Kašpar Rys, kožišník a až do dneška starší obecní zdejšího města královského, jedva že večeře se dotekl. Odloživ lžíci, nedbale a v zamyšlení utíral si dlaněma pot, jenž v bohatých potůčcích po skráni se mu řinul. Paní Anežka, všecka ustrašena, neodvážila se jej otázati a ze zamyšlení vyrušiti. Však začal sám:
„Pravím ti, že bylo-li kdy zle, teď je nejhůře. Sekyra katanů již nám, stavu městskému, do samého kořene jest zaťata. Nebylo dosti, že jsme po té rebelii vystoupiti musili ze spolku s ostatními stavy, že jsme králi vydali nejen všecku zbraň svou, ale i psané svobody a privilegia, že jsme jemu musili postoupiti zápisy na statky města našeho, jakož i cla a mýta svoje a že jsme se zavázali platiti ungelt ze zboží svého a po groši z každého sudu piva a korce sladu — jářku na tom všem nebylo dosti a aby ožebračelému i ta mošna holá a poslední byla vzata, zapovězeno nám nyní i volné shromažďování se vší obce i cechů na rathouze beze svolení panského. Aj, co hledíš všecka vyjevena, jako bys se byla spíše nadála, že pan podkomoří milostných dárkův obci naší přinese. Ano, přinesl — ale výsluhy ze sněmu krvavého.“
Soused Rys zvedl se za té řeči od stolu a nepokojně sem tam přecházeje prudce rukama rozkládal. Tmavé jeho oko pod hustým obočím živě se lesklo a mužná jeho tvář, o nejlepším věku svědčící, brady kučeravé, všecka již zbrunatněla, když paní Anežka rozžatou lojovici na stůl postavila.
„Víš-li,“ rozkládal po chvíli soused dále, „že dosavadní konšelé i my obecní starší dneškem sesazeni a panem podkomořím a královským hejtmanem nová rada sazena? Také já dnes ráno ještě za obecního staršího z domu svého jsem odcházel a teď již z prosta zase sousedem Kašparem se navracím. Jak Bohu děkuji, že prázden jsem hany v jedněch lavicích sedati s těmi, které si páni teď za opatrovníky obce této oblíbili a vyvolili! A ani k těm maloduchým nemá již král důvěry, aby se nespuntovali a novou rebelii jemu nespůsobili.
Proto nad nimi a nad námi všemi, ani primasa a purkmistra nevyjímaje, bude postaven jeden nejvyšší z moci královy s instrukcí takovou, aby dbal ne dobra obecného, ale toho, zdali kdo v obci hlasu svého proti králi a úřadníkům nepozdvihuje, anebo něčeho podniknouti nezamýšlí, co by důstojnosti osoby královské i její moci na ujmu bylo. Vedle toho má na příště nejen v radě ale i na soudech sedati, a pokut peněžných k ruce králové se ujímati a což nejhoršího, a v zemi této nikdy neslýchaného, k shromážděním veškeré obce i cechů svolovati či jich zakazovati, jakkoli jemu se líbiti bude. Sejde-li se kdy obec, on lhůtu určenou napřed o tom věděti musí jakož i znáti, o čem rokovati chceme — a jakož schůzkám bude přítomen, bedlivý pozor míti bude na řeči mluvené, aby ani slůvko proti Milosti Královské nesměřovalo. Bude tedy vyzvědač a udavač veřejný, Jidáš, jemuž nebude veřejné pohany, aniž konečného osidla, ale před kterýmž lidem poctivým se bude klaněti. Rci, ženo milá, zdali kdy která hlava v zemi této na takovéto fortele k zahubení všech svobod našich a stavu městského směřující jen pomyslila? A tento zřízený, moc krále provodící a nad námi nade všemi povýšený, slouti bude rychtář královský. Však již dnes páni v hlaholu hlučných fanfar, potajmých kleteb našich neznamenajíce, nám jej jmenovali —“
„Kdo by byl?“ dychtivě se paní Anežka zeptala. Dosahu všech hospodářových slov sice nacele nechápala, ale úžasu svého netajila.
„Bartoš Kutníček od Dolejší brány —“
„Ah, ten krejčíř vyzáblý, člověk lstný i lakomý — —“
„Zdaliž ku zlému hodí se kdo ze spravedlivých? Však potřebují krok hadí, zrak liščí a spár vlčí — a toho trojího má Kutníček až nazbyt. Pamatuješ-li, kterak s mužem sestry tvé o svobodný odpad vody nápadné[1] v sousedstvu tak se hrdlil, až jej přeď právem lstně o kolik kop uhrdlil —“
V téže chvíli ozval se z vedlejší jizby pláč nemluvněte. Paní Anežka sebou trhnula a muž k ní zahovořil:
„Slyš, Hyncík pláče. Bezpochyby Maruška jej přestala kolébat. Jdi k nim a můžeš již ulehnouti. Budu ještě bdíti; není mi do spaní. Chciť dnes některou chvíli ještě přepisovati to, co mi v rathouze svěřili; budou mít děti někdy památku na naše časy —“
A s trpkým úsměvem přiblížil se soused Kašpar k dubové skříni, odkud pozvolna vyňal černidlo, brk, něco hrubého, nepopsaného papíru, neuměle na fascikl dosti objemný sešitého a konečně i listiny popsané, tu onde pečetí opatřené, jež sumou obsahovaly stížnosti i zprávy o nátiscích, které ještě před rebelií všech tří stavů král vůči svobodám a zřízení zemskému provodil a které byly napotom spravedlivého hněvu i pozdvižení příčinou…
Soused Kašpar za dobrého písaře ve psaní se vyznal. Bylo mu také potěšením největším, mohl-li do almanachu či kalendáře, jejž kantor či succentor anebo některý jiný z officiálů školních umele vyzdobiv, o Třech Králích s hojným a upřímným všeho dobrého na Pánu Bohu vinšováním přinesl, zaznamenávati věci důležitější z příběhův obecných — městských i zemských.
V sousední jizbě i po všem domě dávno již bylo vše utichlo, hodiny přesýpací, jež vedle svíce na stole byly postaveny, hospodář již jednou převrátil, ale jemu samému nikterak nechtělo se v horlivém psaní přestati. Jen časem na mžik poustál, některou zvláště důraznou větu bezděky na hlas si opakuje, aby očima hněvně zajiskřiv, dále péra křečovitým stiskem se chopil. V tu chvíli vždycky divně na hrubém papíře zaskřípělo…
Pojednou však soused Rys vztýčil hlavu vyrušen hlukem, jenž dole před domem se ozval. A hle, nežli na kvap ještě jeden řádek do strany zbývající napsal, otevřely se dvéře a na prahu stanul neznámý muž v dlouhém, řasném plášti pod širokým kloboukem, stínícím vysoké čelo, jiskrný zrak hustým tmavým obočím lemovaný i všecku přisnědlou tvář vysedlých kostí lícních, o dlouhé až na prsa splývající bradě.
Soused Kašpar, vyskočiv ze židle s úžasem i překvapením, pohlédl na neznámého hostě divého vzezření. Než, pokročiv hlíze, lehce vzkřiknul a tvář jeho pobledla.
„Jsi-li ty to, Filipe, duch či tělo, ty — kat krá — —“
Leč nedopověděl. Příchozí muž prudce rozpřáhnuv náruč po hospodáři a jako by rozradostněn, že tento nezdráhá se bratra objati, za dlouhou chvíli tisknul jej ku svým prsoum.
„Otce i máť svou objímám v tobě, bratře můj, po letech tolikerých — —“ mluvil hlasem z hlubokosti duše své. „Jako kat, bídný a znesvěcený, smyl jsem ze sebe krev potupy krví toho, jemuž meč můj sloužil — a jako syn zabloudilý a marnotratný docházím v objetí tvém očištění i odpuštění roditelů svých — —“
Načež, pustiv hospodáře z náručí, chvatně zahovořil:
„Věz, že jsem kat králův, jenž zabil krále svého — Králův a krále!“
Oh, kdyby tak paní Anežka, jež ve vedlejší jizbě i s dětmi svými osvěžující moci bezstarostného spánku již se oddala, nyní viděla, před kým to muž její Kašpar stojí, nemoha za dlouhou chvíli slůvka ze sebe vyraziti, — všecek užaslý i ohromen rovně nad jeho příchodem, jako nad novinou, kterou tu pevným hlasem se zábleskem radosti ve tmavém oku pronášel, jako ten, kdož mluví o velikosti skutku pokání svého…
V muži příchozím sotva by byla poznala staršího a jediného bratra muže svého Filipa Rysa. Však byla také děvečka ještě nehrubě vzrostlá, jíž ku vdavkám sama máti její kladla ještě několik let, když po všem městě kolovaly ty divné zvěsti o rodu Matěje Rysa, kožišníka na Dolejším městě, najmě o starším z jeho dvou synů, Filipovi. Prudká jeho krev i hlava bystrá nejevily náklonnosť k řemeslu otcovu, v rodu dědičném, z čehož tento nemálo se rmoutil. Co těžkostí, hádek, nevůle a křiku bylo, nežli Filip dosáhl, že jej do Prahy na universí poslali. Stane prý se bakalářem, mužem učeným, a ujme se pak ne-li školy, tož písařství nějakého, což sumou lépe mu bude svědčiti, nežli aby doma kuny stahoval, spratky[2] mízdřil a naposled šuby, vlčury a beranice sešíval… Uplynul rok a nebylo slyšeti o Rysovu Filipovi ani křivého slůvka — ale teprve po roce rozneslo se, že se chytil světa a lidí lehkovážných, že se dal mezi pijany a kostkáře. Bylo to pravdou. Starý truchlil v sobě sám: náhle šedivěl a valně scházel. Ale když jednoho dne přišlo právo z Prahy, že syn jeho v krčemní hádce zabil mladého Rousovského z Rousovic a nad to ještě utíkaje rychtáře hrubě v životě poškodil, ranila starého souseda mrtvice a on v náručí syna mladšího dokonal. Že by byl Filip ale za svůj čin na hrdle odplaty vzal, nebylo slyšeti. Hádáno to i ono: jedni že do Turek ušel, druzí že sám na sebe ruku vztáhl. Na konec již na něj zapomenuto. Ale mladší jeho bratr, v řemesle otce svého vyučený, jenž napotom živnosť otcovu převzal a znejmilejší Agnes ženou do domu svého uvedl, nezapomněl.
Tu jednou, když do Prahy za řemeslem se ubral, vrátiv se, povolal ženu svou do soukromí. Ó, kterak paní Anežka trnula, slyšíc, že jest svatkou — kata královského! Kterak se divila, když muž jí vyprávěl, že sešel se v Praze s Filipem, jenž v hořkých slzách prý prosil jeho, Kašpara, za odpuštění toho, čímkoli se byl na něm i na rodu svém a jménu jeho byl prohřešil. Hned při prvním příchodu do Prahy na universí vešel prý do rodiny jednoho z otcových známých, jehož dceru z celého srdce svého i ze vší duše své sobě zamiloval. Ale divným dopuštěním stalo se, že dívčina zemřela. Pro Filipa byla to rána tím hroznější, čím více jist sobě byl, že rodiče Lidušiny rádi jej v domě svém vidí a čím více ona sama jej milovala… Aby zapomněl a násilně bol utlumil, dal se mezi krčemníky — nebyloť bez ní proň ani cti ani života… Ale snad by, tak se Filip bratrovi sám vyznal, konečně k lepšímu živobytí způsobu se obrátil, kdyby byl v posled jakýs synek jednoho z královských dvořanů kdesi v krčmě památku té, jež byla Filipovi nejdražší, jazykem drzým nepohaněl… Filip, u svatém hněvu, krvavě jej potrestal… A nežli by byl pak dopustil, aby byli v rodišti řekli, že potomek Rysova rodu jako vrah na popravišti mezi lotrasy dokonal, utekl se ke katovi, jenž, sám již starobný, útulku hledajícímu hrdlo zachoval. Krev hánce Filipovy Liduše zarděla šat jeho — nového kata…
Však teď tu v rudém oděvu nestál. Jak k němému bratrovu pokynu za stůl usedal a plášť porozhrnul, zasvitlo stříbrné pošití pěkného tmavého kabátce. Když hospodář usednul naproti Filipovi, z hrdla z pola sevřeného těžce se mu vydrala otázka:
„Tys pravil, že —“
„Jsem kat královský i kat krále, bratře můj!“ mluvil Filip Rys hlasem pevným, odloživ širák a odhrnuje tmavé, jen málo prošedivělé čupřiny vlasů do čela se mu deroucí. „Byl čas již, abych ruce své očistil v krvi toho, jehož skutky v zemi této k nebesům o ni volaly. Ty trneš a bledneš, bratře můj, a jistě dobře víš, co se v království tomto v posledním čase sběhlo. Když král na vaše svobody a zřízení zemské svévolně a hříšně sahati se jal a když vy jste sobě jednotu tří stavů tak jakž všem lidem poctivým příslušelo, sobě spůsobili, abyste hříchům královým na vás i na zemi páchaným bránili, a když ale Fortuna lstná jemu a bratru jeho vítězství dopřála, že vás, sám se prohřešiv, za obžalované před sebe postavil, že vás jako lidi nedůstojné a rebely ohavné odsoudil, o práva zřízením zemským stanovená oloupil, že vás o všecky výsady obral, vás ožebračil a království toto k pádu, neříkám-li poslednímu, věř, jistě předposlednímu přivedl, — známo tobě. Rovněž i to, že před osmi týhodny[3] na rozkaz jeho čtyři nevinní rukou mojí odpraveni. Avšak ani ty, aniž kdo z vás v celé zemi naší ví, co dělo se v temných sklepeních hradu královského s uvězněnými jatci rebelly. Ptám se tebe, Kašpare, zdali bys byl silen dost nástroji pekelnickými mučiti člověka, jenž na tobě nějak se prohřešil, ale jemuž jsi již za to česť i statky pobral a nad nímž již vyřekl jsi napřed: hrdla ztracení? Ptám se tebe ale, bratře můj, zdali by se ti ruka nechvěla, když bysi věděl v duchu mém, že lidé takto mučení jsou — nevinni?
Tak se stalo, že z panského poručení kráčel jsem poprvé dolů do sklepení, abychom mučili Václava Pětipeského, jenž vzpoury proti královi, jak víš, také se súčastnil. Páni, za nimiž v uctivosti jsem kráčel, nepomyslíce, že by také kat latině rozuměti mohl, všelijaké posměšky z těch, k nimž právem útrpným přikročeno býti mělo, sobě tropili. A slyš, já zřejmě vyrozuměl, že trápením prý má býti z nich vynuceno to, co sami nevědí a co se nikdy nestalo, jen když prý se to králi bude hoditi, aby alespoň na oko, před ostatním světem mohl důvodným ukázati kruté ponížení a potrestání všech stavů království tohoto. Toť prý ovšem tajemství, smál se pan Žabka, moravský podkomoří, které by volalo i svolalo celou zem znovu do zbraně, kdyby prý smělo — mluviti. V té chvíli poznal jsem sebe sám, v té chvíli viděl jsem, že jsem zhřešil, žádav si po zabití Rousovského života, v té chvíli viděl jsem, že sloužím — zločinu. Oh, což jsem se třásl, když jsem Pětipeskému fidiculae[4] připínal! Ale ten, hrdina, nevyznal ničeho. Jak jsem se nad jeho hrdinností sám před sebou zastyděl a jak pevně zapřísáhl, že učiním pokání! A již jsem je začal prováděti. Život jsem nasadil, aby ještě v týž den věděl Pětipeský i ostatní vězňové, co páni, k trápení se ubírajíce, mezi sebou hovořili. Proto také nevyznal ani jeden z nich ničeho ni za největších bolestí. Královi zmehlo. Pln zloby vyřkl nad nimi ortel. Ale ten já již nemínil vykonati. Měl jsem již všechno schystáno k útěku. Avšak v den poslední, s jehož večerem mínil jsem ujíti, zabušili na mé okno žoldáci královi. Nevím, byla-li v tom lesť, že mi ničeho napřed neoznámeno, ale poněvadž i jindy někdy tak se stávalo, odvedli mne beze všeho předchozího oznámení ke krvavému dílu, jímž sněm Bartolomějský před tváří všech sněmovníkův i lidu z měst Pražských měl býti zahájen. Slyšel jsi, kterak hrdinně ti dva ze stavu městského a dva z rytířského dokonali za hlučení bubnův a vřavy a smíchu žoldáků, jež přehlušila poslední jejich slova. Oh, jak děsno mi vzpomenouti okamžiky, kdy sinavé rty starce před mým špalkem stojícího ke mně zašeptaly: „Rád umírám, ale jen jeden jediný hřích odnáším: že jsem kdy sloužil tomuto králi —“ Oh, jak hrozno vyznati, že tento stařec byl — otec mé Liduše, Jakub Fikar z Vratu —“
Hlas Kašparova Filipa až dosud pevný, náhle se zachvěl a široká jeho dlaň zakryla si tvář. Hospodář seděl tu jako by bez dechu; oči nehnutě v prázdno upřeny a pravice jako by se křečovitě zatínala v pěsť… Za dlouhou chvíli panovalo tu ticho opravdu hrobové. Zdálo se, jako by duchové mučenníkův, o nichž tu mluveno, na křídlech podzimního větru, jenž prudce i kvilně do oken zaléhal, až sem se snesli, žádajíce za vpuštění — — Teprve za dlouhou dobu začal Filip znova mluviti:
„Té noci po hrozné popravě nebylo na útěk ani pomyšlení. Bez vlády ležel jsem na lůžku. Horečný pal cítil jsem v hlavě a mráz na těle. Až k půlnoci jsem usnul. Ale divný sen mne stížil: Viděl jsem všecky čtyři ráno popravené s lícema bledýma, ale se zraky jiskřícími. Tu z nich přistoupil ke mně Bernard Barchanec, řka: „Ne dobře jsi činil. Místo krále zabil jsi nás. Krev naše padla na jeho hlavu, ale tobě poskvrnila ruce. Jdi, očisť je v jeho krvi a v krvi těch, kdož jsou země této neštěstí. Oni mají moc, ale ty máš meč. Meč někdy jest více než moc —“ Vyskočil jsem z lože — ale náhlá síla srazila mne zpět. Nemohl jsem již povstati. Byl jsem těžce nemocen. Považ, teprve před několika dny se mi to podařilo. A první skutek můj byl, že v tomto oděvu večerního přítmí použiv, vplížil jsem se do hradu. Tam plno ruchu i zmatku — neboť král chystal se z Prahy odjeti do Augšpurku. Sám Bůh vedl mé kroky do chodby ústranní a sám ďábel přivedl tam krále samotného. Dobře znám jeho postavu. Jen jedna rána dobře mířená, vedená vzmachem obrovským — a bez hlesu sletěla hlava dolů, do tmy, na studenou dlaždici… Šťastné jsem vyvázl a od té chvíle bloudím, až jsem dobloudil sem, pod rodný krov, ku hrobu svých roditelův, abych jejich stíny usmířil a sebe posilnil…. Hle, toto ještě králova krev —“
A po těch slovech Filip položil na stůl těžký široký meč matného lesku, na němž příšerně se rděly zaschlé stopy zčernalé lidské krve.
„Ano, jím jsem zhřešil, bratře můj,“ mluvil vášnivě, „jím i pokání činiti budu. Teprve jsem začal. Není jen jeden neštěstím země této, jíž já čtyři syny šlechetné odpravil. — — Vina má velká, ale pokání větší bude —“
„Pokání — krvavé?!“ polo s otázkou promluvil Kašpar upřeně hledě v zasmušilou líc bratrovu.
„Každý po svém, Kašpare,“ zasmál se ledově Filip. „Mnich křížem a modlitbou, kat mečem svým pokání činí. Mníš, že nemám k tomu práva? Nedí-liž písmo: Kdo mečem zachází, mečem zahyne? Zdali i oni nezacházeli mečem k záhubě naší? Úkladníky trestám úkladem a vrahy vraždou a je-li Bůh spravedliv, on mi odpustí pro nářek, snížení, trest a potupu nespravedlivou země této, kterou očistím a vysvobodím — —“
Hospodáři zaplanul zrak.
„Toť na div,“ promluvil, že my tu o smrti králově ničeho dosud nezvěděli. A byli tu přece dnes páni z Prahy; mním, že odjeli až se samým večerem. Sázeli radu i rychtáře. Byli tu pan Jiří z Gerštorfu, podkomoří, a pan Volf z Vřesovic, hejtman hradu Pražského. Ovšem možno dost, jsouť delší dobu na cestě po městech — —“
„Ti právě jsou první, jež meč můj hledá, bratře můj,“ zvolal prudce Filip. „Oh, že jsem si nepospíšil! Jeden den mi tu popřej útulku — a se zejtřejším večerem pospíším za nimi —“
„Povážil-lis, Filipe, že záhubu sobě strojíš?“ mírně promluvil Kašpar. „Ne-li dnes, tož zejtra či pozejtří —?“
„Bratře můj, což jest záhuba jednoho člověka, kdy o záhubě vší země se jedná? Oběť, a byť krvavá, kterou nesmí zamítnouti Hospodin.“ — —
S dobrou hodinu trávil již Filip Rys na zahradě svého bratra, která netajila pečlivosti hospodářovy. Se zalíbením pohlížel tu na záhony květů v zimavém větříku říjnového rána tesklivě se chvějících a již již vadnoucích, onde na záhony zelné, jichž hlávky s poloviny byly již vymýtěny, a zde zas na švestkový strom, jehož plody dosud jen málo očesány vábivě zvaly ruku vzhůru, v prořídlé a pročervenalé již lupení. Jasná zář podzimního slunce planula Filipovi ve tváři, an s čelem zachmuřeným mezi záhony se procházel. Již dnes večer má opustiti ten tichý kout, kde vyrůstal i trávil svůj mladý věk a kde včera bratr a dnes jeho žena vlídně a opravdu srdečně jej přijali…
Náhle se obrátil — hle, ta, na kterou myslil, stojí tu před ním jedva dechu popadajíc a všecka pobledlá držíc malé děcko v náručí.
„Víš-li, pane svate, že páni, kteří v rathouze nad radou nyní sedí, muže mého z rathouzu, kamž ráno byl zavolán v průvodu dvou drábů, domů poslali, aby v ruce jejich vydal spisy nějaké, které on má a které oni na výslovné poručení královo po krajích sbírají, aby prý po nich ani památky nezůstalo —“ kvapně mluvila paní Anežka. „A budou prý Kašpara ještě trestati —“
„Páni?! Kteří —?“
„Ti, co předevčírem do města dojeli a ještě přes dnešní noc se tu zdrželi — —“
V tmavém oku Filipově zajiskřilo a mlčky, chvatným krokem odešel ze zahrady. — — —
V téže chvíli, kdy soused Rys v průvodu ozbrojených drábů do veliké radní síně se navrátil, aby dodal k rukoum „pánů vyslaných“ všecky spisy, stížné na krále, vešel tam i posel, podávaje panu podkomořímu list pod pečetí královskou. Lehýnký mráček přesunul se vznešeným čelem, když pán se zlatým řetězem kol hrdla list odložil a promluvil:
„Jeho Milosť královská na vědomí mi dává, že včera s poledne do Augšpurku k císařskému panu bratru ráčil se odebrati. Před tím na dva dny však stal se prý v samém hradě Jeho Milosti mord ohavný i opovážlivý na jednom z družiny královské. Proto kamkoli přijdeme, oznámiti máme, aby rychtářové městští pilný pozor měli na lidi poběhlé a aby při právech útrpných, zejména na tento skutek potázka činěna byla —“
A již se chtěl vznešený pán k sousedu Rysovi obrátiti, když dveře se prudce otevřely a jimi vešel prudkým krokem Filip Rys. Pokročiv ku stolu, ukázal na svého bratra, jenž poblednuv, hlavu pochýlil.
„Tohoto muže prý chcete trestati —“
Zelenavý zrak pana podkomořího zaplál hněvem.
„Kdo jsi? Co se opovažuješ? Jako bys katu královskému, ač málo kdy jsem si ho všimnul, z oka vypadl! Dej pozor, abys i ty se s ním neseznámil! Ne my ale Jeho Milosť královská trestati jej bude, že ze spisů proti Jeho milosti směřujících výpisky sobě činil!“
Tvář Filipa Rysa zarudla a na jeho čele žíla naběhla.
„Aj, není již Milosti královské,“ zasmál se bez bázně, „kořen vaší mocí podťat a Bohem jistě na oheň uvržen bude. Víte-liž, že král, pán váš, byl zavražděn? Pamatujte, že jste tu dva, a měšťanů, jež král o hrdla i jmění mínil připraviti, plná síň. Padnul, padnete i vy; ale tomuto člověku ani vlasu zkřiveno nebude. — — Kostky v této zemi budou obráceny —“
„Rabe, král živ a tuto jeho psaní, jež včera před polednem psal do Augšpurku odjížděje —“ vyskočil pan hejtman.
„Král zavražděn!“ pevně vzkřikl Filip.
„Ne král, ale pán z jeho družiny —“
Toto všecko sběhlo se v jediném okamžiku — v okamžiku druhém zaleskla se z pod pláště Filipova ocel širokého meče, v okamžiku třetím vytryskl proud krve z proklaných prsou Filipových, jenž kácel se na podlahu.
„Trestám sebe, že jsem chybil krále,“ hlasem mroucím avšak pevným ještě, vyrážel ze sebe, „trestám sebe, že jsem sloužil kdy jemu a že pozdě by bylo teď, aby z kata královského stal se kat — králův!“
A pevnou rukou vytrhnuv a odhodiv meč panu podkomořímu pod nohy, zasténal: „Tento meč krvavý položte králi — vedle žezla — — královského —“
Písař krevní přičinil tuto poznámku: „Vzat na trápení Kašpar Rys, bratr kata královského, zda měl spolky s bratrem, jenž krále J. Mst. zavražditi zamýšlel. Při trápení dokonal, ničeho nevyznav, v den Šimona a Judy anno Dom. 1547.
Nota. Toť poslední oběť spravedlivého o zemi tuto proti královi jejímu zastání. Klesly jsú svobody toho král. č. nenabytě a všickni, kdož věrni byli, v grunt přivedeni. Ti, kdož trestáni býti měli, sami trestají. Až srdce se kormoutí nad krví nevinně prolitou, nad žebráky přes noc učiněnými, nad svobodami uloupenými, nad zemí touto zhanobenú a pokořenú a při pomyšlení, že by ještě jednou uměl Buoh podobně dopustiti, hlava poklesá, zrak se zatmívá a ret šeptá: Rode muoj český, zdali jsi tak pevného kořene, abysi podruhé odolal?“