Z pamětí krevních písařů/V. Po shoření desk zemských
| Z pamětí krevních písařů Josef Braun | ||
| IV. O Katuši, ženě čarodějné | V. Po shoření desk zemských | VI. Z pamětí o úkladech, kterými mocní působili proti odporníkům svým |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V. Po shoření desk zemských |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 53–69. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Mrzlo, jen praštělo, ale sníh od svátku Jména Ježíš ani se neukázal — a dnes již ostatky! Bylo to právě vhod všem tem, kteří masopustního veselíčka ještě naposledy využiti jsouce žádostiví, v divném přestrojení, v kuklách a mumraji od božího rána nezřízené lermo, divokou králku a nevázané kejklsoky provodili. A míhalo se těmi křiklavými jich barvami všude plničko — jak na panském place před rathouzem, tak i za branami, po všech končinách předměstí.
Ba, zde jich bylo ještě více, než ve městě. Ne snad po zevnějšku onačejších, ale veselejších a nekázanějších. A což teprv když na nejdolejším konci předměstí, kde se vzaly, tu se vzaly, ozvaly se pronikavé zvuky pištcův, jež veselé vřesky dud provázely! V ráz přibylo mumraji i divákův, kteří tu onde na zápražích se shlukovali. Nic nedbáno zimy, ni mrazivého větříku.
„Dnes se babo skrč a ty rychtáři mlč!“ prohodil malý, a ještě k tomu vyzáblý mužík, vyběhnuv z blízkého domku mezi malou tlupu hlasně hovořících diváků, samých to sousedů z vůkolí. Jakýs otylý ramenatec sehnuv se k němu a poklepav na rameno, položertovně a polojizlivě prohodil:
„Aj, mistr krejčíř tady a já za to, žeť na tom jarmarku pekelském!“
Několika hrdly zatřásl se hlučný smích. Ale přižloutlá tvář mistra krejčíře pojednou všecka zrudla. Již již měl břitké slovo na jazyku, ale ramenatý soused jej předešel:
„Čemu pravdu obcházeti! Že v masopustní neděli po samém obědě počne se velmi pilný a valný jarmark v pekle a že trvá až do první středy postní, tomuť Mikulášenci věří, jako svému spasení. A ty jsi z nich!“
V sivých očích mistra krejčíře prudce zablýskalo.
„Co ti potom — bych i ze samých Adamníkův byl! Nač mne tu heraltuješ a po svědomí mém saháš?! Říkám-li já tobě, žes lutrián, a vyčítám-li ti bludů luterských? Chceš-li, ty řezníče, nad námi jako řezník Zíka zlé paměti vlásti, měj pozor a prve si Paška vynajdi. Ten pravý ti však dávno v Tejně práchniví! Jsi všude jako úhoř mezi rybami — není-liž pravda sousedé!?“
Ze tváří okolostojících zmizelo pojednou ostatkové veselí. Jako by do vosího hnízda píchl. Jedni řezníka, druzí krejčíře se ujímali.
„Toť tu jako mezi pračaty!“ zaznělo pojednou rozhorleně a všickni pohledli na shrbeného starce v otřelém ovčím kožichu. Právě byl k tlupě došel a hádku vyslechl. „Smutné podívání a ještě smutnější poslyšení! Jedni kukly na sebe oblékají, starostí s myslí spustivše, bláznivé šašky tropí, němé tváři na roven se stavíce peníze mrhají, nic jinak, než jako by na tuto zem smál se zlatý věk a jako by o těch neslýchaných a za jiných králů nebývalých berních ze všeho nejmenšího což nám potřebno, užitečno a příjemno, ani slechu nebylo, a jako by pod každou střechou hostili grošů na čtvrtce a haléřů na věrtele! Bývalo, holečkové, bývalo — ale z těžka již bude. A vy, druzí — žalostno poslyšeti. Mumraje bláznivé sice jste neoblekli: ale hůře tropíte. Medle proč jste vyšli z domů svých? Abyste či jako známý se známým, soused se sousedem na to veselí uliční pohleděli, či abyste jeden druhému na česť a svědomí sáhali, pro víru lehčili a sebe plundrovali, nejinak, než jako by jen ti, kteří druhé umí překřičeti a ústy udolati, vyvolenými božími byli, a ti druzí syny temnot a ďábla? Království samo v sobě rozdělené pustne — a vy je dělíte. Proto také cizí nad vámi panovati budou a již — panují — —“
Shrbený stařec se zamlčel. Za to mezi sousedy to zahlučelo.
„Meť před svým prahem, kazateli —“ posměšně ozval se řezník. „Hle, jak lomenice domu tvého víc než tvá záda se nachyluje. Snad ji také tvé bludy pikartské tlačí —“
Staroch, zdálo se, řezníkovy řeči hrubě si nepovšimnul. Oddechnuv si po namáhavé řeči, pokračoval dále:
„Jedni druhým bludů vyčítáte — všickni spolem v bludu jednom převelikém trvajíce. Znáte-liž ho? Toť, že druh na druha zraky své za škodnými zámysly, jak byste se jen u věcech víry a svědomí potřeli, upírá, až až zapomínáte je pozvedati tam, odkud těmto věrám vašim každé jednostejně, a vedle toho všem právům a svobodám vašim, předky našimi tak těžce ushromážděným a pracně uhájeným, nejtěžší nebezpečí hrozí. Když holubi navzájem do sebe se vpeří, mívá jestřáb práci nejsnadnější. — Upíráte zraky jen na sebe — ale tamo je neupíráte.“
A oči staříkovy pozvedly se — nahoru.
Za některý okamžik panovalo mezi sousedy ticho; nechápaliť hned posledních jeho slov, ni jeho posuňku. Ale již zahlučela směsice hlasů přizvukujících i odporujících, z nichž nejhlučněji zazněla slova řezníkova: „Však ty, Svíceníku, všecko od jakživa měříval jsi jinou měrou! A hrubě málo tobě samému spomohlo. Víme, co říci chceš. Náš rozum bohdá ještě i po tmě na tvůj vystačí. Co mluvíš o svobodách a právech odvěkých? Nejsou-liž zaručeny a pojištěny?“
„Kde pak, sousede můj?“
„V deskách zemských, ty starý lišáku. Jako bys nevěděl! Ještě pod fochem lstným blázny z nás si trop a rozumy tahej!“
Vrásčitá tvář souseda Svíceníka vzala na se výraz žalostný.
„Ba že, v deskách,“ svědčil horlivě, „jen jdi, ty sousede, do Prahy a tam na hradě v pustém spálenisku můžeš hledati popel jejich popele! Ani popele bys se již nedohrabal — ten dávno již větrové odnesli do všech konců tohoto království k veselí těch, kdož ukládají a stojí o nás jako vlk o beránka — —“
„Ani nás to tejno nezůstalo, že shořely,“ odpořil mistr řezník něco málo na mžik se zaraziv, „a pravda, že to neštěstí neslýchané. Co platno již naříkati?! Však o nové bude postaráno! Vždyť jsou tu páni stavové — —“
„— A král, blaha obecného všech nás pečovatel, nad nimi!“ zasmál se Svíceník. Ale byl to podivný smích: až se sousedé starému, schýlenému a vezdy vážnému muži podivili. Takto jej smáti se doposud nikdy neslyšeli. A nejeden z nich pamatoval se naň z lepších časů, kdy často býval pohledění veselého a šprochéř vybraný.
„Bůh aby strestal toho paliče zrádného!“ ozval se jeden z nich. „Beztoho byl najatec turecký.“
„Turecký?! Hm — nevím,“ hovořil Svíceník. „Ale ať byl kdokoli, nechť jeho ruka zlá, kterou založil, uschne do roka a dne a nechť jeho rod znikne a vyhyne z okrsleku zemského bez památky, která by klata býti musila i ve vnuků vnucích jeho nejpozdnějších.“
Hlas starého muže při posledních slovech zněl rozechvěním a silou mladickou. V očích zasvitalo, líce mu pobledly a vyschlá, žilovitá pravice zamávala okovanou holí vysoko nad hlavami sousedů, jako by v křečovitém záchvatu. A kolem té drobné jeho postavy, schýlené neštěstím vlastním i neštěstím rodné země zněl jizlivý smích řezníkův a s ním silněji a silněji zvuky blížících se dudákův, pištcův a mumrají ryčno se veselících — —
Což by se také neveselili?! Všaktě dnes — ostatky!
„Vždyť to povídám! Ty, Svíceníku, ze svých bludů pikartských ještě na rozumu se pomateš!“ volal prudko řezník. „Z čista jasna kletby tu posýlá a pánům stavům starostmi o dsky do cechu se plete — a my tu raději masopustního veselíčka, jehož na mále, užiti chceme. Jdi si ty kázat do vašeho sboru až se starší bratrští sejdou — —“
„Tak jedním hlasem všichni lutriáni ke mně mluvívají —“ odtušil staroch klidně, maje se k odchodu.
„Co mluvíš o lutriánech?! Jen ty svého hleď a jediného synka po světě vyhledej, aby ti k stáru šíji i lomenici domku tvého urovnal! Proč moudrosť svou na něm jsi nedokázal? Jen po svých jdi, ty otče bez syna!“
Otylá tvář řezníkova se všecka zakohoutila. A starý Svíceník, hlavu pochýliv, odcházel — beze slova. Když docházel k zápraží svého domku, ohledl se mimoděk nazpět po sousedech. Ó, by byl tušil kdo z nich, kterak pod starým mužem kolena klesají, šedé hlavy závrať se chytá a pod otřelým kožichem hruď všecka se bolestí zachvívá! Mistr řezník ťal posledními svými slovy do živého!
A vešed do nízké jizbice, usadil se za dubový stůl a hlavu dlaní opřev, těžce se zadumal. Oh, těch těžkých bolestných vzpomínek, jež v duši slovy řezníkovými rozechvěné jako včely v úlu se rojily! Soused Svíceník viděl se pojednou zase jedním z nejzámožnějších kramářů[1] ze všeho města a hospodářem pěkného domu uprostřed města nedaleko rathouzu. Oj, což bývalo tam dostatku na všem, čehož jméno jest peníze, zboží, i ochotní přátelé! Jen jedné věci marně při Pánu Bohu vyhledával: podobalo se, že rod jeho jím samým vymře a poctivé jméno Svíceníků zanikne bez paměti. A proto soužíval se tak tuze, že až mnozí za těžký hřích jsou mu to pokládali. „Však, jen aby Bůh ho nepotrestal!“ říkal nejeden. V pozdnějším věku povila manželka jeho synáčka. Ještě pacholíčka ani neokřestili, a již v domě „U kramářů“ paní Markytě pohřeb strojili. Té ubohé rodičky, té věrné, drahé ženy! Smrtí to zaplatila. Líce starochovy při této vzpomínce křečovitě se stáhly a oči až slzami zakalily… Jednomu neštěstí chodívá prý v patách jiné a jiné. Obchod po smrti pravé ruky hospodářovy vázl, a k tomu ještě chasa zrádná, když nočně kamsi na jarmark či z jarmarku jel, o peníze i zboží jej obrala a oloupila, jedva že s holým životem vyvázl. V domě „U kramářů“ šlo všecko od desíti k pěti, a hospodář na nejednu již sumu lichevníkům byl se těžce upsal. Přátelé pojednou se rozprchli a sousedu Svíceníkovi nápadně se vyhýbali. Ale on jich nehledal. A což teprv když Pán Bůh ještě jednou vzpomněl a o tom „velkém ohni“ dům a všecken skrovný stateček Svíceníkův popelem polehl! Nebylo pomoci — stárnoucí kramář přestěhovati se musil do skrovničkého domku na konci předměstí. Při bolestné té cestě hradební fortnou jen věrná děvečka Háta a drobný pacholík jej doprovázeli. To bylo vše, co z „městských“, lepších časů do předměstské samoty si byl dochoval. Synka Hyncíka opatroval jako oko v hlavě. A ne nadarmo. Rostl, sílil a prospíval věkem i moudrostí před Bohem i před lidmi. K vůli tomuto dítěti byl schopen každé oběti a také i tu největší pro blaho jeho položil: odhodlal se prositi. A ta, kterou prosil, bohatá, bezdětná vdova, nebožky Markyty vzdálená příbuzná, ač pro groš koleno vrtávati si dala, povolila a otevřela měšec svůj, aby Hyncík Svíceníkův se ctí mohl do Prahy do kolleje Karlovy. A stalo se. Když časem na svátky domů si zajel, zacházel si na výslovné pozvání do školy i na děkanství, kdež bakaláři i sám pan děkan po běžných disputacích nad bystrou myslí jeho ne bez lehounké závisti hlavami přikyvovali. Starému Svíceníkovi těmito časy počaly se líce poněkud jasniti. Ale i toho bylo do času. Pojednou dostal list, v němž Hyncík s otcem se loučil, že prý s jakýmis synky rodu panského do cizích zemí obrátiti se hodlá, aby v cizině „běh učenosti lépěji seznal a v něm se utvrdil“. Staroch užasl. Cizina sice rozum ostří, říkávali staří — pomyslil — ale mnohdy mysl otravuje. Kde pak kdy této země synům vzešlo v cizině co dobrého!? A od té doby, už tomu hezká doba, po Hyncíkovi ani slechu, ani vidu. Otec těžce se proto soužil, ale závistníci tajmo i zjevně se z toho radovali a pošklebky činili. Ale do očí nikdo se mu přece neodvážil. Ctili jeho zkoušky i šediny. Až dnes ten mistr řeznický — ó, té duše zlé, těch slov jedovatých! Sousedu znova v sluch zahučela, tak že rázem povstal od stolu.
Chvíli přecházel po jizbici, pak, jako by na něčem ustanoven, postavil se u okna.
Zatím byla stará, během času ohluchlá Háta stanula v jizbici. Teprv nyní si jí hospodář povšiml a hlasem, těsně k ní přistoupiv, do ucha zahovořil:
„Chystej co a jak můžeš! Vydám se na cestu!“
„Na cestu? Na jakou? Slyšela jsem dobře?“ žasnula.
„Ba, že slyšela. Na cestu do světa — hledat Hyncíka! Nejdříve do Prahy a pak dál a dále — třeba až na konec světa — —“
„Pane můj — co tě jen napadlo — údy tvé schabělé a kosti malátny — —“
„A bych je hned na druhém honě kdes při cestě v poli složiti měl! Toť pevná vůle má!“
Stará osoba služebná svěsila již hlavu. Znala význam posledních slov v ústech hospodářových.
Nazejtří, o první postní středě, hezky už se soumračilo, když před Svíceníkovým domkem stanul jezdec, jenž v malé chvíli do jizbice vešel.
„Jsem-li dobře u Svíceníků? Ptám se již po všech předměstích — —“ zahovořil po bezděčném pozdravu.
„Ba, že jsi. Čeho bys rád?“
A hospodář rozžehnuv kahan, zkoumavě prohlížel postavu i vousatou tvář příchozího.
„Jsem nejstarší servus úřadu Menšího města Pražského. Poslali mne páni konšelé na přezvěd. Mám se ptáti ve městě po kramáři Svíceníkovi.“
„Tenť jsem —“
„Máš-li, sousede, syna Hyncíka?“
V hospodáři zabuchalo.
„Mám i nemám. Poslal jsem ho na studie do Prahy a od té doby, co mi do Vlach jel, nevím, kde mu konce, živ-li či mrtev — —“
„Měl-li tvůj syn znaménko za pravým uchem?“
Hospodář horlivě přisvědčil.
„Tož jsi syna nalezl —“
„Pozdrav tě za to Bůh! Zdráv-li? Kdy že jej uvidím?“
Staroch z hostě oka nespustil. Ale ten neodpověděl a s novou otázkou mířil: „Jsi-li ty konfesse Bratrské?“
Hospodář udiven nad touto otázkou přisvědčil.
„Jsem také z Bratří. Ale zprávu tobě dávám, že syn tvůj víry tvé se zřekl a pod jednou přijímá — “
Svíceník vyvalil oči. Oběma dlaněma čelo své sevřev, zahořekoval.
„Můj — můj syn? A proč by to činil?“ vyrazil ze sebe.
„Aby do panské služby se dostal — víš — nahoru — — na Hradčany —“
Staroch zavrávoral. Štěstí, že v čas stolu se zachytil.
„Má krev, mé dítě, že by se ve službu oddal těm —“ a již se zajikl, nemoha dále mluviti. Konečně prudce se rozkřikl: „V hrdlo lžeš!“
„Pode ctí a věrou! Vždyť sám děti mám —“
Starý Svíceník vzpřímil se jak mohl nejrovněji.
„Pak, pak pravím ti, že neznám syna svého. A byť i ruka cizí oči mé jednou zatlačiti měla!“
„Spokoj se prosím. Mládí lehká mysl. A on nikoho nyní krom tebe nemá. Však je bídný až na skonání. Ty-li se ho neujmeš, zhyne mezi cizími —“
„Člověče, mluv, a netaj zlého —“
„Řeknu sumou: Včera zavolán do Ostruhové ulice náš rychtář s biřici, že tam těžkým kočím vozem[2] hradských pánů jakýs člověk mladý přejet byl. Mnozí tvrdili, že se sám pod koně byl vrhl, cosi k panstvu do vozu volav, a také pán ve voze seděvší právu dotvrdil, že jej nezná, a že to jakýs na mysli pomatenec. Rád pomohu nešťastným, pokud síly stačí. Přijal jsem jej pod střechu a žena má do té chvíle jej ošetřuje — — Jen po tobě touží a chceš-li, rád a bez žádosti náhrady sem jej přenésti dám —“ Tváře Svíceníkovy na smrť pobledly, rty stáhly se v křečovitý, nepopíratelný výraz bolesti. Nemohl promluviti za dlouhou chvíli.
„Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům! Synu můj, synu drahý — tedy po mně že jsi toužil? Bys zdráv a vesel byl, nepřekročil bys prahu mého — ale takto, ještě této noci půjdu a vyhledám tebe. Ty, muži dobrý, Bratře v Kristu a z Jednoty, dovolíš —“
„Kam by tě vedlo! To tak — jsi stár a sám ubohý. Pojedu sám a ručím slovem svým, že zejtřejším večerem tu synka máš.“
A v malé chvíli seděl hospodář v malé jizbici sám a sám — — —
Druhý den nemohl přečkati. Městský orloj, který až sem slyšeti bylo, odbíjel mu tím váhavěji, čím zdlouhavěji slunce na bezmrakém nebi se plížilo. Kolikrát dnes soused Svíceník na zápraží vyšel, kolikrát malou jizbu svou byl přeměřil!
A když konečně přece se sešeřilo, vzal kožich, vydrovku, hůl a vyšel ven. Nemoha se dočkati, šel těm, jež očekával, naproti. Temno houstlo, studený vítr vál mu do tváře, hvězdy již prokmitávaly a starý Svíceník ničeho nedbaje chutě po zmrzlém blátě vykračoval. Již trvalo to dlouhou dobu. V tom, slyš, to hlasy zní, a dusot kopyta se ozývá. Však žel, že ne před ním, ale — za ním. Staroch chvíli postál — a již malý tlum lidí jej dohonil. Pokud tmou rozeznal, byli jezdci a několik pěších jakás nosítka neslo.
„Však jsme to hned řekli, když jsme tě doma nezastali. Ty nám naproti a my přijeli jinou stranou,“ zněl známý hlas. „Hyncík leží už v posteli, na stole jsem ti něco zanechal — —“
Staroch servusovi Menšího města Pražského mnoho neděkoval. Jako mládec pádil zpět — —
Všecek udýchán vrazil do dveří. Ani si nevšimnul, že na stole, zrovna vedle kahanu naplněný opasek, jako v něm groše nosívají. Rázem vrhl se k posteli, kdež stála plačící Háta. Ó, toho prvního okamžiku, když pohleděl v ušlechtilou, ale smrtelně sinou tvář zbloudilého, ale nyní přece jen nalezeného syna! Ve velkých a tmavých, nyní však pohaslých očích mladého muže zablesklo, když otec v hořkém pláči tvář jeho zulíbal. Jej — syna svého, dítě jediné — — —! A když starý Svíceník pokrývku poodkryti chtěl, aby na rány se podíval, zaznělo tiše modravými rty: „Prosím, nečiň toho, bolelo by — —“
A když staroch na kvap z kožichu se vysvlekl, usedl k posteli slovy nejněžnějšími k synkovi promlouvaje.
„Dojdu pro mistra lazebníka —“ prál.
„Ne, neposýlej! dosti času. Prv vyslechni zpověď syna zbloudilého, ztraceného —“ a přimodralé rty pevně se sevřely. Ó, by byl otec tušil, jak hrozná muka jsou toho příčinou.
A byla obojí; tělesná i — duševní.
„Však dosti času na to, až zdráv budeš, synu můj“ — konejšil staroch. „Nadarmo nyní se namáhati —“
„Ne — ne — nelze, tatíčku. Žití mi na mále. Ale předem věz, že s bláznem mluvíš — —“
A mladý muž po těchto slovech svíjel se bolestmi; ale zaťal zuby, aby otec nevěděl. Bledé líce pokryly se pojednou ruměncem jako by smrtelným, v očích se matně zalesklo a tichý hlas dále pokračoval: „Pryč, ty přízraku — —! V téže svůdné podobě vábil jsi mne hned na počátku. — Oh, tatíčku — otče, vidíš-li — — — jak je krásná?“
Znova umlkl a úsilně do dolejšího rtu zuby zaťal. —
„Nešťastná hodino, prokletá chvíle, kdy jsem ji poznal! Jako zakletec bloudil jsem za ní a k vůli ní světem — — a když mne otec za svého písaře vzal — otče můj — — i víry své jsem se zřekl — — Jak bídný jsem — —“
V jizbici panovalo ticho až příšerné. Bylo slyšeti těžký dech hospodářova syna.
„Já, člověk sprostý, a ona dcerou pána korauhevného, největšího králova důvěr —“
Mladý muž znova, bolestí mučen, rty sevřel. „Bože můj, a ona neřekla: Pse, jdi — až teprv po tom, když jsem pro ni všeho se — — odvážil. — — Hoj, vidíš-li jej — to přišel od pána svého — — hle, jeho oděv, to zlato a aksamít — — já píšu, píšu a poslouchám. ‚Ha, polovic zboží svého pozemkového a k tomu to, co mi nejmilejší, za to dám, když ty desky ve zmar uvedeny budou. Ty proklaté desky, to nesmazatelné písmo!‘ — — tak mluvil komnatou pobíhaje. — A já poslouchám — slyším — — Ó, žádné zboží pozemské, jen ji, tu krásnou. — — Vidíš-li, tatíčku, to moře jisker — ty plameny pekelné — — to hoří u Guttštejnů — a hle, jak hrozný oheň na vše strany se šíří. — — Ha, chvíle příznivá — — — ó ty musíš, musíš býti mou — — teď já byl u desek relatorem — — ba, jen jedna pochodeň — — a bylo na věky dost — —“
Hynek Svíceník zaskučel divými bolestmi. A otec jeho bez hnutí, s vytřeštěnýma očima — — Nemohl promluviti — —
„A pak, pak — — té hrozné odměny — — ‚Jsi blázen pomatený — co blábolíš, že dceru mou chceš — ne ty — to vítr oheň způsobil — — pse, psy tebe dám vyštvati — —‘ taková byla odpověď jeho. Nuž buď proklet, pane věrolomný, s pánem svým, s dcerou svou — — se vším, se vším — — Ať krev má padne na hlavu tvou — — chci smrť pod kopyty ořů tvých a pod koly — — vozu tvého — — Hu, jak do té ruky, která pochodeň vrhla, kopyto se zarylo — a i do prsou — do nohou. Ale ta ruka, ta ruka nejvíce — — Hle, vidíš je, ty komoně — již zase na mne skáčí — otče — otče — chraň mne — —“
A nové, děsné zaskučení ozvalo se jizbou. To snad zbavilo Svíceníka omraku. Syn svíjel se a zmítal sebou na loži a chrapot smrtelný vydíral se z jeho hrdla.
„Otče — — můžeš-li mi — — odpu — stit, — lituji — — všeho — vše — ho — —“ znělo slaběji a slaběji v přestávkách vždy delších.
Staroch sevřel si opět hlavu oběma dlaněma, jako by se mu chtěla rozskočiti.
„Pobloudilče nešťastný,“ zasténal zvolna. „Já, — otec tvůj odpouštím tobě, ale — —“
V týž mžik pozvedl Hyncík hlavu a nesrozumitelný chrapot v ráz dozněl.
„Ale vlasť, máteř naše nešťastná neodpustí tobě, ani mně bídnému, že jsem tebe zplodil!“
Hrozný hlas starcovy divoké bolesti mohli slyšeti až u městské brány. Ale syn jeho již neslyšel. Líc jeho stažena v děsném výrazu a oko obráceno v sloup.
Staroch, zpozorovav to, jako líticemi štvaný vyběhl z jizbice ven, do mrazné a pusté zimní noci — — —
Kahanec na stole již dohoříval, když do jizbice vkročilo několik mužů. Byla to ponůcka. Přiváděli starého Svíceníka. Byl téměř bez vlády. Šediny pocuchány, líce sinavy, rty zamodralé. Ale jediným pohledem na postel s mrtvým synem jako by oživl. Pokročiv k lůžku a pokrývku poodkryv, s výkřikem zpět uskočil.
„Soud boží!“ zvolal hrozně, zrak vytřeštiv. „Zde vizte — ruka, kterou na vlasti své se prohřešil, zčernala! Ó já nešťastný — proklnul jsem sebe — dítě své — všecek rod — na věky — na věky — —“
Ponůcka všecka ustrašena couvala ku dveřím. „Zbláznil se!“ zašeptali si.
„Ale třeste se, vy úkladní původci — ode vsi ke vsi, od města k městu budu hlásati vaše úklady a pak půjdu na vás tváří v tvář a budu žádati syna svého i nejdražší statek tohoto království!“
Krevní písař k tomuto příběhu takto byl poznamenal: „Z rozkazu panuov najvyšších k právu autrpnému našemu podán Svíceník kramář k tomu rozeznání, zdali by prý opravdu blázniv či střizvý[3] byl. Věděno, že muka nepřečká, a také v nich jest skonal v pátek po sv. Ambroži biskupu l. P. 1542. My škampu sobě utržili zprávu davše, že pokud z mála viděti bylo, jako člověk múdrý a neblázniv byl. Páni v Praze řekli, že to leda před smrtí. Nota. Před skonáním mluvil o synu svém a o sobě věci hrozné a o pánech takové, že těžko jich opakovati. Jen napíšu, že běda tam, kde pro věci pozemské na vlasť člověk zapomene, ale třikráte běda tam, kdež lidé tací — — za nástroj hledáni bývají. Toho všeho nikdy nebejvalo v království tomto a jakož vidno k tomu nebe vysoko a milý Pán Bůh náš daleko. Jen pro nás lidi prosté za to mnohem, mnohem níže —“