Z pamětí krevních písařů/VI. Z pamětí o úkladech, kterými mocní působili proti odporníkům svým

Údaje o textu
Titulek: VI. Z pamětí o úkladech, kterými mocní působili proti odporníkům svým
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 70–88.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Pustou a na mlat umrzlou cestou úvozovou nebylo nikoho viděti mimo dvé jezdců spěšno klusajících.

Šero zimního podvečera, každým okamžikem více houstnoucí, nedovolilo již rozeznati tahy tváří jejich. Z okolních, teď již ve tmě se tratících vsí vyznívaly až k nim zvuky večerních zvonků. Sotva však si toho povšimli, v horlivý rozhovor jsouce zabráni.

„Pojedeš-li ku sněmu příštímu i ty, příteli dobrý?“ ptal se zavalitý jezdec ten po levé straně svého vyššího druha.

„Leda bych se smyslem se pominul! Opustím ženu i děti své, nechám tvrz cizímu dohledu, popustím role, louky i dědiny najatým rukoum a pojedu do Prahy na hospodu s nezbytnou chasou nastřádané groše utráceti! Pokudž by o dobro obecné země naší šlo a na sněmu o něm se jednalo, rád bych ze statečku skrovného po příkladě otců našich ku zvelebení vlasti přispěl a horlivě sněmoval, byť bych tam, zboží svého vzdálen, od Tří králův až do svaté Kateřiny tráviti měl. Ale vždyť jsi před chvíli sám řekl: teď se tam nikdo ze sněmovníkův o nic jiného starati nemá, nemůže a takořka ani už nesmí, než aby kapsy vůdců křesťanského vojska tam v Uhrách ani na chvíli se nedobraly. Vím, když jsem ještě dobré mysli a naděje neztráceje na sněm jezdil a když pak berníci po kraji opět a opět tureckou[1] vybírali, jak leckterý zrak urozeného přítele, jenž sám z pohodlí o Prahu ani nezavadil, spočinul na mně s mluvnou výčitkou: „Tos ty také z těch, kteří o vlastní zem se nestarajíce souhlasem svým mozoly naše na uherské hranice obraceti nepřestávají!“ A nač mi toho třeba?! Přestali tam jezditi už i jiní, rodů vzácných a ode dávna pečováním o dobro vlasti v pravdě přestarostlivých! Však tam těch, kteří nic než mlčeti a hlavou kývati dovedou až příliš mnoho. — — A ty že bys zase jel?“

„Ba že pojedu!“ rozhodně odvětil zavalitý jezdec. „Vím, že tam lidí dobra vlasti nezapomínajících žalostně málo a rok od roku méně, vím jaké divné praktiky — —“ V týž mžik klopýtl kůň mluvčího, tak že tento teprv za malou chvíli pokračoval: „Sumou, proto, že nezhrožených zastancův ubývá, já ubýti nechci. Kamž, kdyby každý tak řekl, odvěká práva naše a dobrá svatá věc země této by se poděly? Němečtí i vlaští radové, ba i — smutno vyznati — mnozí z nejvyšších úředníků zemských beztoho již nyní, když o ni se ozveme, posměšky z ní si činí, méně štěkavých ohařův a chrtů Jeho Milosti nás vážíce?“

„Rozvážil-lis všeho, pravím, všeho bedlivě?“

„Ba že rozvážil!“

„Tož řeknu v pravdě, že ku zlým koncům spěješ! Hlavou sám jeden železných vrat nerozrazíš, vlasti neprospěješ a sebe zhubíš — —“

„Hoho — tolikátou bohudíky orloj ještě neuhodil! Potřebí odvahy — —“

„Ale, odpusť toho přerušení, odvážlivému štěstí přeje — jednou. A devadesátkrát devětkrát bývá zahuben. Chceš-li upříti, že k tomu až to v zemi naší došlo?“

Tázaný neodpověděl. Teprve za chvíli promluvil:

„Poslyš maličko. Jsi dávný a dobrý můj soused a člověk cti rytířské, která nedovolí věcí dověrných lidem cizím rozhlašovati. O tom, co a kterak jsem loni na sněmu mezi stavem rytířským mluvil, dobře jsi mohl slyšeti; to, že mne od Piláta k Herodesovi volali a dokonale na závazek mne bráti chtěli a že jsem na právech odvěkých a privileji starodávné předkům našim udělené pevně stoje, jim všem uhájiti se dovedl, také ti hrubě povědomo — ale to tebe jistě tajno zůstalo, kterak mne, když jsem k odjezdu z Prahy se hotovil, sám pan kancléř k sobě potajmo zavolal. Dlouho, předlouho svědomí mé zkoušel a z rubu na rub převracel, mluvě cosi o časech změněných, o dobré snad vůli a poctivých zámyslech, o bláhové prudkosti a nevčasné nepoddajnosti a sumou o kluzké cestě, která prý mne k záhubě a stateček můj k rozkotání najisto přivede. Smál jsem se bezděky chytráckým těm řečem. Ale smích brzy mne přešel, když pan kancléř promlouvaje o mých schopnostech, skromně a letmo podotkl, že, kdybych moudrým se státi dovedl a toho přislíbil stolec hofrychtéře či — považ — nejvyššího písaře, by mne odměnil. Oh, což prý by pan hofrychtéř v lesku a moci svého úřadu zapomenouti mohl, čím obyčejný dříve rytíř o skrovném zboží bouřil a zbytečně sebe i jiné nepokojil! Odešel jsem bez dobrého slova… To, příteli dobrý, proto jsem povídal, že nevždy hlavu o vrata železná musí roztřepiti a že mnohdy mimo nadání sama se otevrou — —“

„Ale za to běda, přivrou-li ho. — To, čehos povídal, nevěděl jsem. Za to však v důvěře jsem zaslechl, že pan kancléř komusi o tobě se vyjádřil, že musí tomu tvrdolebému zemánkovi hřebínek schlípiti, byť by jej to největší z jeho vlastních dvorcův státi mělo! Protož měj se na pozoru!“

„Buď na svém právě, neboj se ni krále! říkali staří a já, příteli milý, ničehož vedle práv nepodnikám. A tato práva naše draze, tak tuze draze byla spečetěna, zakoupena i utvrzena — — Však hle, jak se připozdilo. U nás již svítí. Toť jsme v městě neměli se tak dlouho zdržovati!“ a zavalitý jezdec mávnul rukou v před, kde na malý hon, za širokým potokem nad temným náspem černala se večerním šerem tvrz, z jejíhož průčelí rudým světlem dvé okének do daleka zářilo.

„Což ty, jsi již doma — ale já ještě dobrou půlhodinu musím klusati —“

Cesta se dělila. Levé rameno její pokračovalo podlé potoka dále k můstku, kdežto pravé dále do polí vedouc v houští stromovém se tratilo.

Jezdci se rozloučili.

„Není mi prodlení. Ani k můstku si zajížděti nebudu“ — prál ještě zavalitý jezdec, načež vsednuv a za svým druhem, chvatně dále klusajícím, naposled se ohlédnuv, vzav koně za uzdu kráčel s ním k zamrzlému „potoku“. Zdejší lidé „potokem“ nazývali široké, několikasáhové řečiště, s hlubokou, „horskou“ vodou více po starém zvyku než dle pravdy. Tento „potok“ stačil by již zde, přede tvrzí, hnáti kolikeré složení najednou…

Nočním tichem ozvalo se pojednou silné zapraskání ledu a prudký, hlasitý výkřik.

„Neštěstí!“ ozvalo se na cestě blíže potoka a jakýs vysoký, hranatý muž ruče k potoku přiskočil.

Několik zmatených, krátkých výkřiků dvou různých hrdel následovalo, led na potoce ještě několikráte zapraskal a za mžik vyváděli oba muži těžkým krokem koně na vozovou cestu.

„Nenadál jsem se, že led ještě tak slabý. Přišel jsi právě v čas — jen o chvíli později a bylo by zle s tímto koníkem a snad i se mnou, Jsi statečný a chci se ti odměniti. Kdo jsi?“

„Matouš, sedlák z dolejšího konce, Milosti Tvé poddaný. — Co jsem učinil, byla povinnosť má křesťanská a hříchem bych sobě pokládal, sebe menší odplaty vzíti za věc nepatrnou —“ odpovídal hranatý muž, pána a rytíře svého až k můstku doprovázeje.

„Máš-li děti?“

„Těch mi Bůh nepožehnal. Po vůli boží!“

„Tlačí-li tě roboty, poddanství —?“ ptal se pán jako by mimoděk.

„Ó, by jen všude, po vší zemi naší poddanství bylo takového způsobu jako u nás, pod Tvou Milostí. Pak nebylo by slýchati nářku, kleteb, ani poddanských odpovědí — a sedláci byli by hotovi pro pány své všeho podstoupiti — —“

Upřímný a vroucí hlas poddaného nepřipouštěl jakkoli pochybovati o pravdě jeho slov.

„S Bohem buď a věz, že jména tvého nezapomenu —“ prál rytíř, k můstku zahýbaje.

„Bůh rač Milosť Tvou i rodinu Tvou této noci i povždy ouhony jakékoli uchovati —“ zdravil uctivě sedlák Matouš, trvaje na místě, dokud temná postava páně i jeho koně za náspem v temnu se neztratila.

A nyní, jako by chtěl vynahraditi, čeho byl promeškal, přidal do kroku.

Kráčel kolem holých břehů potoka proti vodě, do mírného návrší, ke vsi. Viděl již kmitati se světlo ve své chalupě. Oh, tam žena u krbu přede ničeho netušíc — což se potěší, že on, sedlák Matouš, samému rytíři pánu pomohl…

Byl již jen několik málo krokův od stavení, když skuhravý, neznámý hlas jej zastavil.

„Pozdraven budiž jménem Hospodinovým! Sedláče dobrý — přikrejž milosrdím člověka opuštěného — — popřejž ohřátí a sprostého noclehu údům mým, Hospodin, Bůh otců mých odplatí tobě — —“

A před sedlákem Matoušem belhavým krokem stanula shrbená postava s pytlem na zádech a s holí v ruce.

„Kdo že jsi? Co tu hledáš?“ nedůvěřivě zavolal, pokročiv k neznámému.

„Nehodný služebník Jehovy. Zpozdil jsem se na pouti své, a nemám, kam bych hlavy položil. Ve vsi by mne psi potrhali. Hospodin tebe mi poslal v pravý čas. Neodháněj mne, popřejž mi zahřátí u krbu svého —“

„Žid“ — pomyslil sedlák. Tehdáž všecken lid obecný židů se štítil. Už pro ty zlověstné pověsti, jež o nich po vší zemi kolovaly. Sedlák Matouš stál na záhrobí své chalupy v rozpacích. Bylo mu líto ubohého žida. Touto dobou ve vsi nikam do stavení se nedostane; odvázaní psi by jej opravdu potrhali. A venku by přes noc zmrzl. Sedlák Matouš vešel do chalupy. Vrčení kolovratu pojednou utichlo a hospodyně udiveně poslouchala svého muže, že skřehlý žid prosí o střechu.

„Nu, nejsem proti tomu — je také člověk. Ale dřív si na něho, hospodáři, posviťte —“

Hospodář vzal louč a vyšel na sínec, kdež shrbený žid již čekal. Podivná čapka jen z pola ukrývala černé, husté jeho vlasy na skráních v pejzy sčesané. Hrubý pytel na ohnutých zádech v usmolení svém málo lišil se od ošumělého kaftánku.

Sedlák Matouš bystře pohleděl do židovy tváře v husté, černé bradě ve dví rozdělené. Žlutavá její barva divně v rudém světle louče se měnila a teď, kdy žid znova skuhravým a podivně se měnícím hlasem o trochu záhřevy prosil, tak se pitvořila, že hospodář bezděky usmáti se musil.

„Nu, pojď tedy,“ pobízel a když do světnice vešli, na lavici ku chlebenici mu ukázal. „Zde pytel odlož a rozmrzni. Zatím ti čeledín ve stáji lůžko upraví. A jakž ti říkají —“

„Izák, dobrý hostiteli. Nechť Jehova odplatí tobě i všem krve tvojí — —“

Žid uvelebil se do kouta na lavici, kam světlo louče jen málo dopadalo. Byl tich a něm, tak že zdálo se, že domácí naň úplně zapomněli.

Hospodář, povečeřev, vyprávěl ženě o své příhodě s Jeho Milostí. Potěšena s dvojnásobnou chutí pustila se do díla — předlať spolem s dvěma děvečkami.

Sedlák Matouš posadil se nyní sám na lavici, kdež žid seděl. Ale jen opodál. Izák vyňal z pytle svého chléb, klidně jedl.

„Hospodin tebe za nástroj ku záchraně pána vyvolil. Uhlídáš, má-li srdce šlechetné a odmění-li se —“

„Oh, ty žide, se skutky dobrými obchod neprovádím —“ zasmál se dobrácky hospodář. „Pán náš z míry dobrý a šlechetný —“

„Snad proto, že musí a že to k jeho prospěchu —“

A pitvorná tvář židova stáhla se v jizlivý úšklebek. Dobře, že hospodář si toho nepovšimnul.

„Ví, že kdybyste rozumu nabyli a za jeden muž povstali, že byste pouhýma pěstěma svýma vyvrátili celou jeho tvrz z kořene — —“ Židův pak zrak potají dychtivě upjal se na tvář hospodářovu, aby v čas vypátral, jaký že slova jeho budou mít účinek.

„Co blábolíš, žide, o rozumu?“ bezděky ptal se hospodář. Ale nerozdurdil se, jak Izák čekal. Poznalť žid ihned, že když Pánbůh chytrosť rozdával, hospodář jistě nebyl první na řadě.

„Nic, pranic, hospodáři. Myslím jen, že ve vás samých síla, abyste dovedli učiniti tomu otroctví, jaké bylo v Egyptě jen za časů Faraonů, přítrž. Vidíte-li toho vy křesťané mezi námi, židy, aby jedni pány byli a druzí zbožím jejich?“

Sedlák neodpověděl. Jen čelo jeho se zakabonilo.

„Však já nepřím toho, že by pán tvůj Jeho Milosť hodný býti nemohl. Ale říkávají: Není poddání, aby nebylo toužení a želání —“ pomalu a opatrně mluvil žid.

„Nu, my tu chvála Bohu netoužíme na nic, než na tvrzního šafáře —“ prostomyslně vyzrazoval Matouš nevšimnuv si, jak v očích Izákových zablýsklo.

„Na šafáře, pravíš?“ vyzvídal dále.

„O kolik pán Jeho Milosť hodnější, o to jeho šafář horší —“

„Ubožáci!“ a měnivý hlas židův vyzníval jako by soucitem. „A chlap, bodejť kozel vzal, bude asi rovněž ze selského pytle — — Má to as Jeho Milosť mnoho starostí — veliké-li zboží páně?“

A sedlák Matouš, jak už se rozhovořil, bezděky líčil dychtícímu židovi, kolik lánů polí, luk. kolik jiter lesů, kolik který sedlák povinen platu i roboty, ba neopomněl s důkladem dodati, jak to ve tvrzi vypadá, kolik ovčínů, stájí, sýpek a kde postaveny…

Žid za celého toho výkladu, zdálo se, ani nedýchal. Jen tu tam jako bezděky otázku připojil, a když ochotná a obšírná odpověď následovala, oči jeho zablýskaly ještě prudčeji — —

„Toť, jak vidím, pán Jeho Milosť nemůže právě rozhazovati. Všiml-li’s sobě, hospodáři, že by kdo z pokolení našeho k tvrzi zamířil?“

Sedlák Matouš prudce hustou bradou svou poškubnuv, na žida se osopil:

„Což mi potom?! Jsem-li vyzvědač?! Snad bys pánu našemu, ty, takový žid pytlový, něco z vaku, jejž na zádech máš, půjčiti nechtěl?“

„Ba že ne. Ale jsou jiní, bohatší z národa mého a na ty leckterý pán korouhevný přečasto vzpomene. — Tyť tedy sobě zhola nepovšimneš, kdo nahoru do tvrze jezdí? Přijde-li žid, nedivím se, že nevíš. Ale přijedou-li páni, tož i tobě jisté do oka padne. Víš-li o schůzkách jakých, že by rytíři, na roveň pánu tvému, hosty tu byli a sem se sjížděli, ať už k lovu či k poradám —?“

Žid až dech zatajil. Zdálo se, že na této otázce záleží mu nejvíce.

„Svého jen spravuji —“ zněla již zdlouhavá a rozpomínavá odpověď, „ale pokud víme, už několikrát se tu páni sjeli. Vím na jisto, že myslivosti neprovodili, ale jen ve tvrzi při sousedském veselíčku trvali —“

Izák prudce sebou hnul a tváře jeho pokryly se temnou červení. Ale brzo zatajil svého pohnutí.

„A znal-lis je jménem, víš-li z kterých zboží?“ zeptal se na oko lhostejně, ale pod jeho usmoleným kaftánkem prudce zabuchalo.

„Eh, co já se jim o jméno starám!“ mrzutě odtušil sedlák. „A co tebe, žida urousaného, tak pálí?“ dodal pohlédnuv na Izáka do stínu se krčícího.

„Vím, nevím, toť mi pořád stejně. Ale povím ti přece pravdu pravdoucí, proč rád znám jména a zboží pánů venkovských. Ne že já bych jim mohl pomoci a na dvéře zaklepati — ale přátelé moji v Praze, v Kolíně a jinde, ti přec nemohou sami ze sídel svých vyjížděti a potřebných vyhledávati. Chodím po vsích a po panských sídlech s korálky svými tak jako tak — proč bych sobě, mohu-li, něčeho nepřivydělal?“ A vida, že sedlák hlavou přikývnul, dodal směleji: „Sjedou-li se kdy páni, a ty jména jim vyzvíš, rád bych z výdělečku svého nějakým grošíkem tobě se odvděčil —“

„Potřebuji! já tvých grošíků!“ dobrácky odvětil sedlák. „Raděj za ně lepšího pytle si opatř! Kdybych věděl a ty se nahodil, proč bych nepověděl?! Ale kde tobě bude konce!“ A na půl v rozhorlení a na půl ve smíchu dodal: „Jste vy židi pěkná cháska! Člověk věru může věřiti, že, jakož se povídá, v tureckém žoldu jste, abyste v křesťanstvu vyzvídali a snad i trávili a pálili. Kdo ví, nejsi-li ty sám z nich —“

„Ať mne Jehova na tomto místě zachvátí!“ a hlas židův zněl v nejvyšším rozhorlení, skřivená záda jeho seč možno se povypjala a on sám z lavice povstav pravici vzhůru a oči ku stropu obrátil.

Sedlák Matouš bezděky se zasmál. V té chvíli vešel čeledín do jizby.

„Už máš lůžko připraveno a zahřát jsi také — jdi spát s Pánembohem“ — pobídl hospodář a Izák jako pára vytratil se ze světnice.

Ráno, jedva že poprvně kohouti zakokrhali, šoural se belhavý žid na zásep k okénku slabě osvětlenému, odkud ranní zpěv hospodářův zazníval.

„Hospodin, bůh otců mých, odplatiž tobě a ochraňujž vás všecky —“ děkoval hlasitě na rozloučenou.

„Zdrávi, žide, putovali!“ přál hospodář a dozpěvoval dále svoji píseň.

*

Sedlák Matouš na žida Izáka na dobro zapomněl. Ani když se po dědině rozneslo, že studna ve tvrzi, z které do kuchyně pánovy vodu brávali, byla otrávena, nevzpomněl při tom sedlák Matouš na Izáka. Nač by také neznámý tu žid toho činil a jak on, neohrabaný belhavec, toho by dovedl! Ostatně o trávení studen mluvilo se v ty časy leckdes jako z potřeby a obyčeje — a nač lidským řečem vždycky věřiti! Však sám pán Jeho Milost o tom mluviti zapověděl. A zapomnělo se také na to tuze brzy. Byloť o jiném hovořiti. Tu jakási ruka zlá, bylo v samém jaře, v hluboké noci založila ze zadu do samých stavení tvrzních; ale v čas oheň zpozorovali a ulili. A ještě o nedokonaném žhářstvu nedomluvili, když sám pán Jeho Milosť k rozprávkám příčinu zavdal.

Jelť kdysi pozdním večerem skrze nedaleký les domů, když jacísi zbojníci branně jej přepadli. Jistě o jeho život ukládali. Štěstí pro něho, že se k tomu namanuli měšťané, dobří a upřímní sousedé páně… Zbojníci se rozprchli a pán odnesl jen lehkou ránu na rameni. A ani prý paní choti nepověděl, na koho má důminku… Snad nějaká msta… A jedva že o vražedných úkladech pánu strojených domluveno, již divné šly řeči od úst k ústům, kterak prý židé, sněmem obecným všech tří stavův království českého ze zemí koruny české vypovědíni byvše, již již hýbati a do Polsky stěhovati se počínají. A vyhlašováno, kdo by žida potajmu přechovával, a u něho by postižen byl, ten že na hrdle trestán býti má… Míjelo jaro, nastalo léto, kdy poslední zbytky vypovězených na východ se stěhovaly a o zdejší zboží, ač bylo právě na cestě, nikdo z nich ani nezavadil. Ba ani žid Izák se neukázal. „Kdo ví, kde v Polácích se belhá!“ mínil sedlák Matouš, když jednoho večera na lavici po denní námaze si hově, na žida vzpomněl.

Židé nepřišli, ale za to dostavilo se na zdejší zboží cosi hroznějšího: navštívení těžké, jehož bávali se lidé zrovna jako rány morové — kobylky. Přiletěly litevskými zeměmi, Polskem a Slezskem do Čech… Bylo jich tisíce tisíců — k nesečtení. Běda, kam hrozné jich mraky dopadly. Zakryly i slunce a pole; luka, zahrady po nich učiněná spoušť… Sedlácí klnuli ohyzdným nestvůrám a selky lomily rukama…

Ten večer před svatým Havlem přecházel sedlák Matouš prudce po jizbě. Selka s děvečkami drala — nebyloť letos lnu. Venku hučel divoký, podzimní vítr… Náhle zaštěkal na dvoře pes. Štěkot nepřestával. Sedlák již chtěl ven vyjíti, když otevřely se zlehka dvéře, v nichž objevil se neznámý člověk se skuhravým pozdravem. Hospodář se z duše podivil.

„Aj, tos ty, žide Izáku? Já myslil, žes dávno v Polácích! Čeho zde hledáš? Chceš mne připraviti, ty vypovězenče, o holé hrdlo, jež mi kobylky ponechaly?“

Hlas Matouše nezněl s obvyklou dobrotou.

„Jen se o hrdlo neboj, hospodáři,“ chlácholil belhavý žid, „mám list fedrovní do konce Octobris. Však jsem již na cestě do Polska. Proto jsem se přišel ještě na tebe podívat. Ale za nocleh, jako tehdá, tebe nežádám. Nejsem unaven a musím dojíti ještě dnes královského města, kdež ložument si vyhledám. Je to malá hodinka. Nuž, jak se vede — snad dovolíš, abych na chvíli si odpočal —“ a usednul na lavici do kouta, kam osoby u stolu deroucí šerý stín vrhaly.

„Ba že zle se vede, žide —“ zněla starostlivá odpověď. „Pánbůh na nás těžce vzpomenul. Není do čeho kousnouti, sýpka prázdná, truhly čistý a k tomu ještě zejtra máme platit Havelský.[2] Vem kde vem, jen když šafáři dáš. Žide, poraď, můžeš-li —“

„Oh, což šafář vládne?! Vždyť nad něho pán, a ten, je-li ctný a rozšafný, jak míníš, nebude tentokrát požadovati —“

„Kdyby byl pán Jeho Milosť doma, což by bylo jináče!“ povzdechl sedlák. „Šafáři důvěřuje, je jeho pravá ruka, a když on sám doma nebývá, platí ten zlostník za rytíře a sám peníze vybírá. A kdo ví, kdy pán doma se ukáže! Mluví se kradmo o půhonech, soudech a sporech s nejvyššími pány zemskými, mezi nimiž i sám král! Kde pak má pán času na nás vzpomenouti! Oh, zle, tuze zle s námi! Co dělati?“

A sedlák svěsil mimoděk hlavu. V očích židových zajiskřilo.

„Rozkázal-li kdy pán všem v dědině výslovně, aby platy v nepřítomnosti jeho šafáři odváděli?“ ptal se nedočkavě.

„Jaktěživ! Ale mi mu platili přec!“

„Nuž, lehká pomoc. Máte-li odvahy dosti šafáře pohněvati a jemu se postaviti?“

„Za jeden muž!“ rozhodně odtušil hospodář.

„Tož poslyš: Ještě čas, abyste se všickni spolem dorozuměli. Až přijde šafář pro plat, že jemu nedáte a že počkáte až do návratu Jeho Milosti. Ten jistě ohledu pak vezme…“

Sedlák Matouš rozjasnil čelo.

„Jsi ty, žide, chytrá hlava,“ liboval si. „Ještě teď půjdu od stavení k stavení po veškeré vsi!“

A již ohlížel se po své chlupatici.

„Půjdu také — ovšem na jinou stranu. Hospodin vás tu zachovejž —“

A za chvíli vycházeli ze vrat žid Izák a sedlák Matouš. Tento chvatným krokem zašel do vsi. Ó by byl věděl, kterak proradný žid spěchá oklikou nahoru, ke tvrzi, kdež všecek uřícen prudce na zavřenou branku holí zabušil. Sám šafář přišel mu otevřít. Izák dobře jej ve večerním šeru poznal.

„Kdo jsi — oh, toť žid Izák — dnes tě tu, žide, nenechám. Jsi právu propadlý. Hajdy!“

„Propadnu právu až za čtrnáct dní. Ale chci se, pane regente, za nocleh odvděčiti. Byl jsem dole ve vsi a Jehova řídil kroky moje. Víš-li, že se proti tobě vzpoura selská strojí —?“

„Nemožno!“ žasnul šafář.

„Mají-li zítra platiti?“

„Pravda —“

„Nuž, a už se sjednotili, že platiti nebudou. Počkají prý až na pána. Pohůnek a šafář, toť prý jim sluha jako sluha. Mají a nedají. A jestli prý hlesneš, pěstěma tě utlukou!“

„A kdo je podpíchl?“

„Matouš z dolejšího konce —“

A v několika okamžicích hřmotně zapadla branka za zmizevším šafářem. — — — — —

„Nebudeš-li platiti?“

S touto otázkou byl teď, kdy první soumrak dne pondělního nastával, v Matoušově jizbě tvrzní šafář již podruhé. Ráno jej hospodář, když hurtem začal, až za vrata vyvedl.

„Nebudu!“ rozpřáhl se hrozivě sedlák.

„Nuže, páni soldati sem!“ A tré vojáků, pro které šafář o polednách k panu krajskému hejtmanu s velikým nářkem a prosbami za pomoc doběhl, obklopili Matouše. V tu chvíli ozval se ženský pláč —

„Neboj se, však až pán přijde —“

A za malou půlhodinu přecházel již sedlák Matouš v prázdné komoře přízemní, v tvrzní věži. Sklepení, kamž za dřívějších pánů vězně zavírali, nebylo prázdné. Ostatně pohrozil šafář sedlákovi hrdla ztracením, kdyby okno otevřel a unikl. Bylo to snadno — jen okno otevříti a vyskočiti. Cesta vedla by jej do polí, na zadní, nestřeženou stranu tvrze. Ale sedlák na útěk nepomýšlel. Doufá v pána, vyčká tu — — —

Stál tak u okna, pohlížeje na širá lada, kam kradli se zvolna večerní stínové. V tom zalehl sem divoký hluk.

Na nádvoří tvrze vedrali se v divém zmatku sedláci, ozbrojeni, rozzuřeni. Žoldnéři byli málomocni.

„Vydej nám Matouše! Vězíš ho! Žid dobře viděl, když jste ho vlekli. A lepší duše než ty, že nám pověděl!“

Sedlák sebou škubl. Zdálo se mu, jako by jakás nahrbená postava se byla kmitla kol okna. Ale vřava v nádvoří upoutala jeho pozornosť. Bylo slyšeti výkřiky nevole, hněvu, zlosti a posléz i bolesti.

„Ha, již se bijí…“

V tom, přímo vedle, kde panské sýpky stály, ozval se divoký vzkřek:

„Chyťte žháře, žida!“

A hle, kol okna kmitla se postava — — —

Rámy zapraštěly, sklo třesklo a sedlák Matouš vyskočil za prchajícím. Rudý plamen svítil mu na cestu… Pronásledovaný běžel štvaným jelenem. Toť přece není žid, tenť kulhá, pomyslil si Matouš a než domyslil, klopýtl a upadl. Byl to pytel, jejž pronásledovaný zahodil… Pronásledovaný mířil k městu. „Ó, tam mne znají a poznají, ty cháme selský,“ bručel, jedva dechu popadaje. Marně si nadbíhal, marně hleděl uniknouti. Sedlák měl oči sokolí a nohy jelení. Byl to hrozný hon — žádný z nich neumdléval. Konečně, zrovna před branou, klesl pronásledovaný… A než se mohl vzchopiti, svíraly ho železné pěstě sedlákovy.

„Žide, tos ty?!“ vykřikl Matouš, pohlédaje na známou čapku a bradatou tvář. „A nekulháš?“ Chycený znova napjal síly k zoufalé obraně. V divém zápasu čapka se mu svezla, s ní i černé pejzy upadly a když za chvíli i odchlípená brada se utrhla, zápasil s Matoušem člověk zcela neznámý… Z hrdel obou zápasníkův ozval se divoký vzkřek; blížili se k příkopu hradebnímu.

V tom s velikým rachotem otevřela se brána — a současně ozval se výkřik a temný zvuk pádu…

* * *

K příběhu tomuto pak ku konci připsáno: „Jednáno v pátek po sv. Lukáši l. P. 1542 před právem hrdelním ve přítomnosti urozeného pána souseda našeho…, jehož poddaný do příkopu městského člověka prv neznámého vhodil. Pan primas a páni, co do Prahy jezdí, určitě v něm poznali Jiříka Rozelta, někdys sluhu od pana komořího J. M. K., a pan rytíř zase zbojce, jenž jej v lese přepadl. Poddaný pánu bez poruchy ponechán, ač již k právu trpnému se schylovalo. — Nota. Za Žida se převlékal. Ó vy židé k čemu už dobří nejste! Kdo má oči k vidění, viz. Dobře známe pana rytíře, třetího stavu věrného spojence… Kam právo nesahá, tam že v tyto časy mumraj pomáhá?“


  1. Rozumí se daň.
  2. Rozuměj úrok.