Z pamětí krevních písařů/IV. O Katuši, ženě čarodějné
| Z pamětí krevních písařů Josef Braun | ||
| III. Z pamětí o Mikulášencích či Bratřích Plačtivých | IV. O Katuši, ženě čarodějné | V. Po shoření desk zemských |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | IV. O Katuši, ženě čarodějné |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 41–52. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Smutné, prasmutné obydlí tato opuštěná chalupa prostřed hlubokého lesa.
Na jaře, když tam dole za lesem všecko samý květ a jediná vůně, zde ještě vlhko a nevlídno; i z těch lesních opeřenců málokterý sem zabloudí, jako by se bál, že malými a nízkými okénky osamocené chalupy dívá se na něho smrť. V letě, když po kraji nekonečné obilní lány zlatí se ve smavých paprscích slunce, zde pod tím neproniknutelným chvojím věčný stín — ale nevábný a tížící až k omraku. A což pak na podzim, když v kosmatých větvích Melusina svou králku provodí a za jasných nocí leckdy i sýček zakulichá, a teprv v zimě, když ze zasněženého křoví hladový, ježatý vlk vybíhá!
Jako by na této osamělé lesní chalupě kletba boží byla ulpěla! Po vůkolních vsích šly o ní pradivné pověsti a od té doby, co rota zrádná lidí zákeřných se zde uhnízdila, vyhýbal se jí každý na sto honův. Raději si zašel. Stupkové sice šťastně po čase schytáni a do jednoho vzali konec svůj na kole, na řebříce i na šibenici. Chalupu pak chtěli se zemí srovnati. Ale pověsť, že ten, kdo první k tomu ruku vztáhne, roka a dne nedožije, zachovala ji v celotě. Však se rozpadne beztoho už sama. Došky na ní pocuchány i vytrhány, uvnitř po stěnách samá voda, z venčí malta opadaná — sumou boží dopuštění.
Ale od nějakého času pustá chalupa oživla. Dva bezděční obyvatelé, bez světské vrchnosti, bez přístřeší i bez ochrany v ní se usadili. Byla to suchá, statná ještě stařena vysoké postavy v městském, ale k nepoznání zašlém kroji a s ní veliký, chundelatý pes černé barvy.
„Žebračka k stáru všemi opuštěná. Hodí se dobře do té chalupy —“ řekli sedláci ve vůkolních vsích. A hospodyně, útrpností jaty, rády jí poskytly trochu „ohřátí“ i něco té polévky, když v průvodu svého věrného psa po dědinách na výpros chodila. Nikdo se jí neptal, odkud přišla, čí by byla a co ji na smutnou lesní metu zahnalo. Však také podivná stařena mluvila málo; ale promluvila-li, i šediví staroši kývali hlavami a divně její vysokou postavu měřili.
„Nebude ze selského —“ byla jedna řeč. A stařena, nejen že brzo po všem kraji zdomácněla, ale byla všude vítaným hostem. Hospodyním stala se pojednou pravou rukou a největší důvěrkyní; nedojily-li některé z nich krávy, či udělal-li zlý jejich nepřítel drůbeži aneb dokonce ochořila-li některá z nich sama, byla hned po ruce „stará Katka“ a mocí svého divného říkání a mocí svých balsámův i lektvařů v lesní chalupě z bylin, jež sama nasbírala, svařených, dovedla vždycky pomoci. Ba, stará Katka dovedla i více: smiřovati zarputilé nepřátely, jejichž rody nevražily na sebe již od třetího kolena, a za sebe přivésti mladé lidi, o nichž se domnívala, že by opravdu spolu šťastni býti mohli, bylo jí zrovna tak lehko, jako hojiti zlámaniny a pomáhati proti „zlé moci“.
O čarodějné moci Katčině, o jejím vzniku a původu šly krajem divné pověsti, ale ze všech, kdož tuto čarodějku znali, nebál se jí nikdo. Všude kam přišla, bylo to jen k dobrému a mohla-li, pomohla a což nejvíce ku podivu, nežádala za to ani grošíku. Za to však lesní chalupa její se zvelebila. Tu snopkář, jemuž nohu vyhojila, urovnal došky a poopravil střechu, onde zase člověk selský, v zedničině obeznalý, jehož ženě od suchého loupání pomohla, v lepší stav uvedl její stěny, tak že chalupa v té lesní pustině brzo jako klícka vyhlížela.
A i v nejbližším královském městě, pod jehož právo zdejší grunty náležely, dověděli se o veliké moci staré Katky a tu měštka, někdy dokonce i měšťan ovšem ve vší tajnosti o radu k ní na samotu si došli.
„Bůh s tebou, Katko!“
Urostlý, mladý muž, pronesší tato slova podával stařeně ruku. Nic se jí neštítil aniž bál. Právě mu, na dvéře klepavšímu, stará žena byla otevřela a jej do nízké světnice, bylinného zápachu plné uvedla.
„Usedni,“ prála vlídně k junovi, na jehož tváři patrno bylo duševní rozrušení. „Nevím ti ani jména — k stáru i paměť mne opouští —“
„Jsem zemana Kolce nejstarší syn —“
„Ah, Matěje poustevníka jmenovec — vímť již,“ vzpomněla Katka a její suchá, svraštělá a přižloutlá tvář oživla.
„Mé štěstí závisí na tobě, — Katko —“ mluvil mladý Kolec rychle a pohnutě.
„Znáš-li zemana Dolského a jeho dceř Alenu?“
„Ba že znám!“
„Nuž hleď — ona ve mne a já v ní zalíbení nalezl, aniž bez sebe žíti chceme a můžeme. Ale otec její jinak: dnes, se mnou se setkav, slovy hanlivými jakýkoli styk s ní mi zakazoval. V tom pak tebe prosím, aby si na tuto žalosť duše mé shlédla a mně radou svou i skutkem pomohla —“
Velké tmavé oči Katčiny upjaly se na mladého muže, jako by mu až na dno duše prohlédnouti chtěla.
„Jsi-li přesvědčen, že bez ujmy srdce a snad života svého od ní upustiti nemůžeš? Někdy sám sebe člověk klame a po čase — —“
„Již jsem řekl. Slovy nikdy neplýtvám —“
„A chtěl-li bys ji před Bohem i lidmi pořádně za manželku ujíti?“
„Pode ctí a věrou!“ dokládal se mladý Kolec.
„Vidím, že nejsi úskočník aniž ledabylec; proto, možno-li bude, ráda pomohu. Ale slib mi jen jedno: že, až sem na důvěrné slovo Alenku povolám, nebudeš ji tu vyhledávati. Vím, že úmysly tvé jsou čisté — ale všickni lidé všude vidí, člověk jejich jazyk klidí —“
Čelo statečného mládence se povyjasnilo, když za krátkou chvíli z Katčiny chalupy vycházel.
A již třetího dne měla tu stará Katka mladou, švarnou návštěvnici.
„Jsi ty od Dolských jediná dcera, viď, děvuško —“ ptala se Katka a když děvče s úsměvem přisvědčilo, mluvila dále: „Víš-li pak, že tu u mne byl Matěj ze druhého dvora?! Vyznal, že nad tebe není mu potěšení, a tebe jsem povolala, abys vyznala, jestli i ty jej tak ráda máš. Ptáti se jeho? Řekl by napřed, že miluješ. Ale já chci pravdu pravdoucí.“
Děvče se zapýřilo. Již ani nemusilo přisvědčovati.
„Matěj, holečku, myslil, že tvému tatíkovi nějak začaruji. Ale na duši schází mi moci. Dám jemu jen to co mohu: dobré slovo. Jsem světa obeznalá, a moudrý moudrou radou nepohrdl, říkali předkové. Až půjdu kolem vašeho dvora, zastavím se jen jako mimoděk. — Zatím tě Bůh náš opatruj —“
A již bylo děvče venku, pod neproniknutelnou chvojí, jež šuměla a hučela. Nešla dlouho, když ze křoví mimo nadání vykročila štíhlá postava a Matěj zulíbal svou z nejmilejší — — Dal sice Katce své slovo, že Aleny vyhledávati nebude, ale vykládal si to tak, že nebude na ni čekati — v chalupě. — — —
„Kde zase jsi chodila?! Pořád máš na rozbíhanou!“ vítal ji otec nehrubě laskavě. „Jakobys nevěděla, že ti městský krejčíř strůj přinesl! Chci abys nebyla do selské sprostoty, chci, aby člověk stavu nejméně rytířského o tě stál a tobě vše jedno —“
„Ba že ani jedno ne,“ dotvrzovala zemanka, skříň se šaty choděcími otvírajíc. „Pořád má, myslím, plnou hlavou toho hloupého Matěje!“
„Oho,“ durdil se zeman, „toho jí z hlavy brzo zaženeme! Co že má starý Kolec? Stateček prodlužený! Však na Matěje, ty holka, brzo zapomeneš, jen až v Praze o korunovaci uvidíš rej pánův i rytířů ze všech konců tohoto království. Hezká podle toho jsi — král by se nemusil za tě styděti, natož kdos z jeho družiny. Už se té korunovace ani nedočkám!“
Ale Alenka nesměle odvážila se podotknouti, že prý nepojede Co také tam: lidi jen zemanské váží při takovýchto příležitostech jako měšťáky, ne-li méně; ostatně pak všude prý dobře, ale doma nejlíp… Zeman Dolský se však této řeči dívčině pro ponejprv jen usmál, jako žvatlání dětskému…
Když pak některý den potom stará Katka ve dvorci se objevila, strhla se nad Alenčinou hlavou první bouře. Zeman Katku vyvedl až za vrata a div psy na ni nepoštval.
„Tak ty se s čarodějnicí puntuješ, aby ti k Matěji pomohla?!“ horlil zeman. „Však chybila mošna měchury — pojedeš do Prahy a tam ženicha ti najdu, byť bych jej s nebe strhnouti měl. Rozuměla-lis?! Ani nehlesni!“
A když zemanovi k uším se doneslo, že kdosi Alenu s Matějem ondy z lesa vycházeti viděl, rozzuřil se ještě více.
„Ha, však ta čarodějka více mladých lidí sváděti nebude! Tať si hranicí posloužila — jako že Dolským zemanem se jmenuji!“
A bez meškání vsedl na kůň, aby do města dojel a ku právu za původa[1] čarodějky ohavné a mladých lidí svozovatelky se postavil.
Chalupa v lese krátce potom pozbyla své hospodyně. Jenom černý Vořech tu zůstal, netrpělivě návratu paní své očekávaje.
„Čí že ty jsi?“ ptal se na soudě pan primas staré Katky.
„Jsem žel Bohu sama sobě nyní svobodná. Pašek[2] a Zíka druhdy mne i muže mého z Prahy pro víru vypověděli. Muž v trapném vyhnanství již zahynul, já pak v pokorném do vůle Boží se odevzdání s toužením konce svého čekám —“
„Ten ti můžeme připraviti,“ usmál se pan primas, „pravda-li, že mezi našimi poddanými zlou mocí čaruješ a kouzla provodíš —“
„Toho Bůh mi svědkem, žeť jsem nevinna. Lidé za našich časův už tací, že všemu, co nad sprostý rozum sahá, jména čarodějství přikládají. Ostatně proto asi, pane primase, za obžalovanou tu nestojím. Kde není viny, nemůže být soudu —“
„Ale stojíš tu pro věc neméně těžkou. Mladé lidi svozuješ a na to pokuta hrdla ztracení. Zeman Dolský staví se ti za původa, že jsi jeho dcerku s Matějem Kolcem nezřízeně dohromady svozovala —“
Pan primas tentokráte sám byl, jak se zdálo, rád, když mohl písaři říkati toto Dictum: „Circumstantia náležitě vyšetřena a na Katce u věci původem stavené viny neshledáno. S napomenutím, aby i čarodějství nikdy a nikde neprovodila, propuštěna.“
Psu Vořechovi i staré lesní chalupě navrácena opět jejich paní a hospodyně. Na samotě chodilo vše jako dříve, až jednoho dne pozdě z večera prudce na vrátka zabušeno.
Vešel Matěj.
Vlas jeho byl pocuchán, líce bledé, čelo spoceno.
„Sám zeman Dolský mne sem posýlá. Prosil mně pro Bůh. Víš-li, že dcerka jeho umírá?“
Stařena vzkřikla překvapením.
„Byli v Praze na korunovaci. Tam jakýs bídný dvořák královský otce i Hannu obelstil. Aleno, ty-li nepomůžeš, z násilí smrť míti bude. Ó běda mně nešťastnému!“
„Ó běda království tomuto!“ zahovořila stařena temně.
Za chvíli oba chvatně kráčeli k starému zemanskému dvorci, kdež již na zápraží pošetilý, nyní zoufale vlasy s hlavy si rvoucí otec je očekával. Ale nebylo, nebylo pomoci — — — —
Na říšské silnici z Čech do Rakous vedoucí pohybuje se dlouhý průvod. Přetěžko spočítati ozbrojené rejthary, jichž prostředkem chvatným krokem ujíždí bohatá družina pánův oděných v zlato a aksamit.
Silnice před nimi v důl se sklánějící je pusta a prázdna; až tam dolů, kde kolem lesa se zahýbá, neviděti ani živé duše. Však také z venkovanů, kdo tuto družinu zočil, zdaleka na polní cestu se vyhnul. Snad proto, že předcházely jí divné pověsti, anebo snad proto, že nebývá radno velkým pánům na dvojnásobné, bělostné okruží pohleděti…
Již tato družina dolů k lesu dojíždí a zde na levo se zatáčí. Slyšeti jen dusot koňských podkov, zachrastění ocele a jen málokdy sejde některému z oněch pánů slůvko přese rty. Jako by se báli. A hle, když i střed dlouhé družiny k zatáčce dojel, objevil se na kraji lesa jakýs jezdec. Po vší družině ozval se ruch. A než mohli žoldnéři řady své zastaviti, povyjelo několik pánů z družiny, jako by soldatům svým neohroženosť svou ukázati chtěli vstříc náhle se vyskytnuvšímu muži, jenž sejmuv baret, hlasno zahovořil: „Jsem sám Vaše Milosti a nestrojím úkladu. Prosím jste-li pan z Rožemberka či sám král Jeho Milosti se svou družinou. Čekám Jeho Milosti. Tudy přec jeti musí — zde cesta od Čáslavě —“
Mezi udivenými pány vyměněn významný pohled. Ale k odpovědi neuráčil se ani jediný.
„Chci králi Jeho Milosti požalovati, že nevěstu mou kterýsi dvořenín jeho o česť i život připravil!“
„Chopte se ho!“ zazněl výkřik ze středu pánů, kteří rázem koně své otočili. A hle, již kolikero žoldnéřů po mladém muži se vrhá.
Ale ten, zatnuv pěsť a pronásledovatelům zahroziv, mizí v lese.
„Za ním!“ zní rozkaz a jízdní žoldnéři do lesa chvátají.
„Jen pospíchejte!“ zní do daleka před nimi posměšně. „Vy baby, které před Žižkovým palcátem utíkáte!“ — — —
Do osamotnělé chalupy Katčiny vrazil krátce s poledne zemanův Matěj.
„Pro boha, jsou mi v patách. Budou tu co nevidět. Skryj mne, skryj!“
„Kdo že?“ žasla stařena.
„Královští žoldnéři —“
Stará Katka se usmála.
„Jen kdybych vše ti mohla s takou jistotou poskytnouti, jako úkryt. Tam tě nenajdou, byť se na hlavy stavěli. Však již pojď.“
Za několik okamžiků byla již stará Katka sama na zápraží. Klidně čekala až pronásledovníci větrem přijeli.
„Viděla-lis, babo, toho lapku kletého?“ řval jeden z nich.
„Ba že viděla!“
„Musí býti u tebe!“
„Prohledejte si chalupu — s pánem bohem.“
Drsná ruka surového žoldnéře udeřila starou ženu v tvář, když všecko hledání objevilo se marno.
„Kam žes jej dala!? Však již víme: Tys jej začarovala. Vyznej se!“
„Nevyznám!“
„Ale na řebříce u svého práva vyznáš!“
A již starou Katku svazovali. Nehnula ani svalem ve tváři.
Ruka krevního písaře k příběhu tomuto takto připsala:
„Roku toho byl také král nově zvolený v Čáslavi. Uzřev tam v kostele palcát, ptal se čí by byl. „Žižkův,“ řekli. „Aj, bestie, mrtvá živé ještě straší!“ zvolal. A nemeškav, jel přec zpátkem do Rakous. Mládec pak, jenž na cestě k němu se přiblížil a když jati jej rozkázáno, starou Katkou začarován. K právu našemu podána a jest se jí na řebříce dotazováno. Řekla, že nezačarovala, ale skryla. Kam, že nepoví a ráda umře. Na tom jest také skonala při trápení ve středu, dies caniculares Ao Dom. 1528.
Nota. Byla žena ctná, múdrá a rozšafná a kde kdo byl její smrti litoval. Tožť mi ku podivu, že v časech jiných jen samí stupkové, lotrasi a zákeřníci k právu autrpnému byli jsú podáváni, ale nyní častěji a častěji takoví, při jejichž skonávání člověk v hloubi duše své sama sebe se optá: Jsú-li před Bohem v života skutcích a konání hodnější ti, kteří sudí nebo kteří jsou súzeni.“