Z notýsku českého Honzy z pohádky/Nil novi sub sole = nic nového pod sluncem

Z notýsku českého Honzy z pohádky
Pia fraus	Nil novi sub sole = nic nového pod sluncem	Cherchez la femme = hledejte ženu

Údaje o textu
Titulek:	Nil novi sub sole = nic nového pod sluncem
Autor:	Jan Urban Jarník
Zdroj:	JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nil novi sub sole = nic nového pod sluncem.

Jeden z dokladů o správnosti tohoto známého pořekadla, vzatý z mých zkušeností v oboru ovocnictví, lépe řečeno ovocnářství. Že zkušenosti ty sahají u mne do dob velmi dávných, toho důkazem může býti můj článek otištěný v Katalogu zahradnicko-ovocnické výstavy z r. 1908 v Plzni. Nadpis zní: Mé zkušenosti v ovocnictví v posledních 50 letech. Tehdáž jsem dosáhl věku 60 roků, počaly tudíž dle toho moje zkušenosti už do doby, kdy mně bylo teprve 10 roků.

Na první pohled věc pravdě nepodobná, že by desítiletý chlapec mohl miti nějaké odborné vědomosti a přece tomu bylo tak. Snad by se mohla doba ta ještě o něco posunouti ku předu. Řekl jsem kdysi, že můj dědeček po matce obchodoval s ovocem do Žamberka, kde mu za svobodna pomáhala moje matka. Když zemřel, převzala obchod sama a je zajímavo, že byla tam všeobecně známa i po svém provdání za mého otce, pod svým dívčím jménem Durchánková. To se mohlo státi tím spíše, poněvadž můj otec ji nikdy do Žamberka nedoprovázel a tím méně jí tam byť i na krátko zastupoval, úkol ten jsme přes své mládí obstarávali my dva, synové, já a můj bratr o tři roky starší mne.

Následek toho byl, že jsme se brzy naučili rozeznávali jednotlivé druhy jablek a hrušek od sebe, ano že jsme poznávali dle vzrůstu a listí jednotlivých stromů, jaké ovoce nesou. V onom článku jsem uvedl celou řadu místních pojmenování různých druhů, mezí nimi též takových, které u nás úplně vymizely, některé z nich na velkou škodu, poněvadž byly mezi nimi druhy výborné jakosti, tak na př. hruška jménem „rajská“, která nejenom svou podobou, nýbrž i chutí plně jména toho zasluhovala. Matku jsme zastávali tehdáž, měly-li zásoby býti doplněny nakoupením nových a kdož ví: nebýti náhody, která mne přivedla na dráhu studií, snad bych býval podědil obchod ten po matce právě tak, jako ona jej podědila po svém otci.

Snadno pochopitelno, že matka rozuměla dobře obchodu, zejména bylo její snahou, aby všem koupěchtivým posloužila dle jich přání. Tak se pamatuji dobře na následující rozhovor. Přijde pán, vidí pěkná jablka a ptá se, jaká jsou, zda kyselá či sladká. Matka, která dávala jako ženy zpravidla přednost sladkému před kyselým, myslila, že se pánovi zavděčí, řekne-li, že jsou sladká. Na to pán: „To je škoda, já raději kyselá.“ Ale k tomu měla matka po ruce ihned odpověď, mající uvéstí v soulad její výrok s přáním kupcovým: „Já řekla sladká? Ale kde pak sladká, jsou jen navinělá.“

Podobně jako známá ona anekdota o muži, jenž prodával villu. Aby navnadil kupce, líčil mu mezi jinými přednostmi i tu, že leží na břehu řeky. Na to kupec: „To je škoda! Mám malé děti a bojím se, že by se mně mohly utopit.“ Ale majitel villy se hned opravil: „Ale co jsem to řekl, že na břehu řeky? Kde pak je villa a kde je řeka!“

Tak si pomáhala moje matka před 60 a více roky, a víte, co se mně stalo asi před 3—4 roky na ovocném trhu smíchovském? Na vlas to, co jsem právě vypravoval: K mé otázce zněla nejprve odpověď, že jsou to jablka sladká, když pak jsem vyslovil politování, že nemám sladkých jablek jíst, změnila se rázem na „navinělá“.

Ostatně i my dva, hlavně můj bratr, jsme věc tu hleděli matce odkoukati. Jedním z druhů hrušek v Žamberku nesmírně oblíbených byly t. z v. horky, tak jsme jim říkali my, kdežto v Žamberku jim říkali „prznice.“ A po těch prznicích byli Žamberáci jako posedlí: „máte prznice, máte?“ zahrnovali nás otázkami, matka pak musila dávati obyčejně odpověď zápornou, poněvadž tohoto druhu hrušek, majících příjemnou chuť nakyslou, bylo u nás v Potštýně málo stromů, nyní pak není tu více ani jediného. Jednou, pamatuji se na to dobře, když se tato otázka opakovala, napadlo bratra odpovědět kladně: Měli jsme totiž po ruce hrušku jinou, docela jiné chuti, ale tvarem svým se podobala poněkud horce-prznici, namluvili jsme tudíž koupěchtivým, že to jest ona a pod kůží jsme se smáli, jak budou vyvádět, až hrušky doma ochutnají.

Matka často vypravovala, jak prodávala plné čepice ovoce ne naprosto bezvadného, za krejcar dva, chlapcům Albertovým a Doubravovým, z nichž jeden se stal slavným professorem vídeňské university, proslulým chirurgem Eduardem Albertem, druhý pak jako advokát JUDr. Karel Doubrava byl po několik let starostou svého rodného města. Albertovi děkují choří na plíce za ústav známý pod jménem Albertina, nádherný park, v který změnil jeho majitel pustou kdysi stráň a účelné krásné budovy věnované zemí trpícím.

Když roku 1907 měla býti odhalena pamětní deska na rodném domě Albertově, měl slavnostní řeč pří tom míti básník Jaroslav Vrchlický, důvěrný přítel zesnulého učence. Několik dní před tím byl však básník postižen prvním záchvatem nemoci, která ho brzy na to sklátila v předčasný hrob, i odřekl účast, tu pak se obrátil okrašlovací spolek tamnější, jehož péčí a nákladem byla deska zřízena, ke mně, abych jako starosta Svazu okrašlovacího úkol ten převzal. Vyhověl jsem přání a byl to pro mne zvláštní povznášející pocit: řečniště bylo na venkovním schodišti radnice, přímo naproti někdejšímu hostinci „U zlatého slunce“, kde před léty sedávala u košů plných ovoce moje matka a s ní často já s bratrem!