Z notýsku českého Honzy z pohádky/Pia fraus

Z notýsku českého Honzy z pohádky
Maminto, dáme si to na tajízet!	Pia fraus	Nil novi sub sole = nic nového pod sluncem

Údaje o textu
Titulek:	Pia fraus
Autor:	Jan Urban Jarník
Zdroj:	JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pia fraus (zbožný podvod) nazývá se latinsky jako technický výraz lež, pronesená úmyslně tehdáž, má-li se jí dosici nějakého výsledku dobrého. Tak na př. těší-li lékař svého pacienta, o kterém jest přesvědčen, že jsou jeho dny sečteny, předstíranou nadějí, že se uzdraví. Někdy se stane něco podobného bezděky, nevědomky a výsledek blahodárný může býti týž, jako kdyby se to stalo zúmyslně. O jednom takovém případě mohu podati doklad z vlastního života, právě před 50 roky, v létě 1871.

Tehdáž jsem měl za sebou první, zimní semestr studia na filosofické fakultě university vídeňské. Mnoho nechybělo a tento první semestr by se byl stal posledním, poněvadž bych se následujících málem nebyl dožil.

Už ve své loňské knížečce jsem vypravoval, jak těžké byly moje začátky na universitě vídeňské, jak jsem se snažil opatřiti si nějakou tu hodinu a jak jsem byl šťasten, že se mně to konečně podařilo: dostal jsem totiž vyučování latině a řečtině, třikráte týdně a za hodinu po 1 zl., tedy 12 zl. měsíčně. Co by bylo nyní 24 K, kdežto tenkráte jsem za to pořídil byt a večeře, o čemž také mnou loni vypravováno.

Proto si lze představit, jak jsem byl nešťasten, když mně koncem prvního půlletí otec mého žáka oznámil, že mých služeb více nepotřebuje.

Velice by mně křivdil, kdo by se domníval, že jsem byl propuštěn proto, poněvadž jsem si vyučování náležitě nevšímal, aneb že jsem k tomu neměl schopnosti: ani jedno, ani druhé. Co mně uškodilo, byla právě nadmíra horlivosti („excès de zèle“ by řekl Francouz): já totiž svého klienta tak horlivě a s takovým zdarem pocvičoval, že koncem zimního běhu zmizelo naprosto nebezpečí propadnutí. Kromě toho, což bylo důvodem ještě mocnějším, otec studujícího byl, ačkoliv slyšel na krásné jméno „Lion“ (lev), drobným úředníkem rakousko-uherské banky, a byla tudíž ztráta částky 12 zl. měsíčně i pro jeho budget citelná. Nemohl jsem mu tudíž vykládati ve zlé, hleděl-li se této, jak se domníval, zbytečné oběti co nejdříve zbavili.

Ale pro mne to byla hrozná rána, ký div, že jsem byl na samém konci prvního semestru zachvácen zákeřnou nemocí, zápalem pohrudnice (či snad pobřišnice, nedovedu nyní po tolika letech říci, o kterou z obou šlo) a v tom zbědovaném zdravotním stavu jsem měl jeti na velkonoční prázdniny! Co dělati, neboť ulehnouti ve Vídni bylo by jak pro mne tak i pro mé rodiče bývalo hrozné, oznámil jsem tudíž šetrně, že jsem churav a aby pro mne přijeli s vozem do nejbližší stanice dráhy, Ústí n. O., neboť dráha v Potštýně byla otevřena teprve o rok později.

Skutečně přijela pro mne matka s vozem, do něhož byly nastlány peřiny a tak jsem slavil vjezd do svého rodiště, zajisté ne příliš slavný. Hned posláno pro lékaře Jakubského (u nás v Potštýně existuje obvodní lékař necelých 20 roků) do Kostelce n. O., ten pak zjistil onemocnění velmi vážné. Konečně při pečlivém ošetření se strany matky i lékaře, jakož i za mocného přispění mládí nemoc šťastně překonána a šlo pouze o to, jak si vésti, aby uzdravení bylo úplné a trvalé. K tomu cíli radil lékař jako nezbytný prostředek, abych v létě nejel do Vídně, nýbrž někam, kde by byl zdravý vzduch a dobrá strava.

Ono se řekne: změnit vzduch a dobře se živit, ale kde a z čeho? V tom docela neočekávaně se objevil jakýsi deus ex machina v podobě občana mně dosud neznámého z blízkého Vamberka, jehož jméno bylo Zeman. Vstoupiv do světnice, pravil: „Pane Jarníku, uslyšel jsem, že máte změnit vzduch, abyste se úplně uzdravil. Já mám ve Frenštátě pod Radhoštěm dílnu na tkalcovské paprsky, jsem ženat a mám dvě malé dítky, chlapce a holku, jež chodí do dvou prvních tříd obecné školy. Nabízím Vám byt a celé zaopatření u sebe, v náhradu za to budete trochu pracovati s maličkými.“

Pochopil jsem: hlavni věcí pro p. Zemana bylo, poskytnouti mně to, čeho jsem nutně potřeboval obávaje se pak, že bych se ostýchal přijmouti věc zadarmo, navrhl výměnu za hodiny. Už tímto sdělením jsem jaksi okřál a další náprava se dostavila několikatýdenním pobytem v jeho pohostinném domě. Den co den jsem časně vstával a odcházel na místo, kde jsem pil jako lék proti hrozícím souchotinám ovčí syrovátku t. zv. žinčici.

Nalézaje se v prostředí jazykovém mně docela cizím, měl jsem nápad všímati si tamnějšího nářečí, vyžádal jsem sí tudíž od prof. Šembery jeho dialektologii a sbíral pilně slova dialektická. Seznámil jsem se dobře se sympathickým sousedem, hodinářem, jenž se nazýval Hanák, a kromě toho s kaplanem na faře, jenž se jmenoval nevím už jak, ale byl z Hané, tedy původem opravdivý Hanák. Zde jsem měl účel sobecký: v Šemberově dialektologii bylo několik ukázek nářečí hanáckého, užil jsem tudíž vítané příležitostí k tomu, pocvičíti se ve výslovnosti hanácké, při čemž, pamatují se dobře, jsem měl největší nesnáze s vyslovováním širokého, pro toto nářečí tak karakterístického e, zejména po jistých souhláskách, tak se mně vyslovovalo snáze me, bel než senek a pod.

Bohužel všechna moje práce se sbíráním látky vyšla na prázdno, neboť jsem sešit jednoho dne na svých toulkách ztratil.

Nalézaje se takto blízko památného Radhoště, přál jsem si na něj vystoupiti i svěřil jsem se se svým úmyslem příteli Hanákovi. Ten se mně nabídl, že si ten výlet uděláme spolu, poněvadž pak tehdáž nebylo ještě známých radhoštských „pústeven“ učinil návrh, abychom si „zaskautovali“ (pardon, tak to neřekl, vždyť tehdáž nebylo o této mně tak sympathické instituci dosud ani slechu), on že vezme s sebou hrnec a čeho třeba ku připravení guláše.

Vyšlí jsme časně z rána, ačkoliv bylo zamračeno a schylovalo se k dešti. My, spoléhajíce na své junácké štěstí, jsme doufali, že to je pouze mlha, která spadne a že budeme míti nejkrásnější den. Z počátku se zdálo, že to vyhrajeme: na vhodném místě jsme udělali oheň a dali se do vaření. Ale co čert nechtěl, vlastně chtěl: pojednou se počal spouštěti drobný deštík, ten znenáhla zmohutněl a konečně se změnil v notný liják.

Naše štěstí, že jsme přece jen vzali s sebou deštník, neboť nebýt jeho, zhasl oheň dříve ještě než byl guláš s brambory uvařen a my bychom se byli musili o hladu vrátiti. Takto však jsme usedli u ohně, drželi nad ním ochrannou střechu, guláš dovařili a snědli. A když už jsme jednou byli tam, vystoupili jsme až na hřbet hory, kus ho prošli, až jsme náhodou dorazili do jakési salaše, kde byla právě dražba na trávu. Tam jsme oblek svůj na ohni usušili, ale co to bylo platno, když jsme na zpáteční cestě opět na kůží promokli.

To se nám, mé ženě a mně, několik let později výlet na Radhošť docela jinak vydařil, ačkoliv právě tenkráte jsme se obávali pravého opaku. Už cestou vál silný vítr. V Hulíně jsem se sešel náhodou s jedním známým studujícím, ten pak, uslyšev, kam se ubírám, mne politoval slovy: „O je, to vás lituji, je-li zde vítr, bude na Radhošti orkán!“

A nebyl, nebyl, ačkoliv jsem se přesvědčil, že dole, pod Radhoštěm, vál týž vítr ještě po našem návratu, dne následujícího. K tomu bylo zamračeno, špatná tudíž vyhlídka na příznivou pohodu. Tím jsme se nedali odstrašiti a k večeru jsme dorazili do hostince v pústevnách. Při večeři vyhlédne moje žena náhodou oknem a sotva tak učinila, upozorní mne, že se na nebi objevily hvězdy. Divím se též, sklepník však podotkl, že se tam podobné věci objevují častěji a že je vyhlídka na krásné počasí.

A skutečně časně z rána nebe jak by je vymetl a slunce vysílalo své paprsky na zemi docela nerušeně a vzduch byl klidný tak, že se nehnul ani lístek. Vyrazíme chutě po hřbetě Radhoště, abychom si prohlédli kapli. Cestou spatříme jakousi malou vyvýšeninu, vystoupíme na ni a vidíme na několik málo sekund pod sebou Frenštát a kolem něho jako rámec ze všech stran hradbu utvořenou z mlhy jej obklopující. Sotva jsme si uvědomili, co jsme vlastně spatřili, zmizel obraz nejinak, než jako nějaká Fata morgana: mlha se sevřela ze všech stran a pohltila jej.

Postupujíce dále ke kapli, spatříme krásný zjev: v jednotlivých údolích vidíme mlhu, ana se dere do vyšších vrstev. Tomu však vadil vítr v nížinách panující, následkem čehož se mlha zvedala vzhůru v podobě ohromných hadů. Totéž divadlo v sousedství kaple, o kterou opřen stál nepohnutě neznámý nám muž, pohlížeje rovněž na vzácné divadlo. A muž ten byl hostinský ze sousedního hostince. Spatřiv nás a slyše, že jsme tam poprvé, pravil nám : „Ale máte vy štěstí: já tu bydlím už tolik roků a nikdy jsem nic podobného neviděl, kdežto vy tu jste poprvé, a hned se vám naskytuje tak vzácná podívaná!“

Na zpáteční cestě se mně přihodilo něco, co nemohu pominouti mlčením už i proto, poněvadž to může sloužiti některým ze čtenářů za výstrahu.

Brzy za kaplí jsme se setkali s venkovankou, nesoucí jakési břímě na zádech. Jak už je mým zvykem, dal jsem se s ní do řečí a dověděv se, že jde rovněž do Frenštátu, umínil jsem si, že půjdeme s ní. Za chvíli jsme přišli na rozcestí: v pravo odbočovala serpentina cesty, pořízená turistickým sdružením ve Frenštátě, kdežto přímo před námi se skláněla po mírném svahu porostlém mechem cesta jiná. Já chtěl odbočíti v pravo, očekávaje, že ona žena půjde s námi. Ale chyba lávky! „Já tou rozkopanou cestou nechodím, já jsem zvyklá choditi tudy“, pravila a pokračovala v cestě.

Já, spoléhaje na to, že žena zná dobře cestu a vida, že tu je široký mechovitý chodník, domníval jsem se, že to půjde tak až dolů i rozhodl jsem se, že půjdeme s ní. Ale se zlou jsem se potázal: za chvíli vidím, že jsme se ocitli ne na cestě, nýbrž ve vyschlém korytě nějaké horské bystřiny, na svahu prudkém, jako střecha, plném kamení. Lépe bych býval udělal, kdybych se jako kající hříšník vrátil na „rozkopanou cestu“, ale neučinil jsem tak, nýbrž klopýtal až dolů, cítě hroznou únavu.

A tu jsem si řekl: „Dobře ti, brachu!“ Kdykoliv se dopustí něčeho podobného letní host neb turista zavítavší do mého rodiště Potštýna a stěžuje si, jak je utrmácen a jak by sí málem byl polámal nohy, leza cestou necestou přes kořeny a kameny, vyčiním mu asi takto : „Proč medle nejdete pěšinami, které upravil zdejší spolek okrašlovací, po kterých byste se dostali k cíli docela pohodlně? Dobře vám!“

A nyní nechať laskavý čtenář posoudí, jak jsem se za sebe styděl a na sebe se horšil: vždyť jsem byl sám zakladatelem a dlouholetým předsedou tohoto spolku a nyní se dám svésti babou k tomu, abych se dopustil téže chyby! Viděl jsem, že musím složiti za toto své provinění jakousi pokutu, učinil jsem tak, dav ženě nějakou částku, za kterou mně musila slíbiti, že půjde příště „rozkopanou cestou“, aby alespoň viděla, jak vypadá.

Po oklice tak dlouhé, dostávám se teprve k tomu, co poněkud souvisí s nadpisem této stati.

Dříve než jsem opustil Vídeň, abych jel domů léčit svou nemoc, podrobil jsem se některým z t. zv. kolloquií, t. j. zkouškám z přednášek v zimním běhu navštěvovaných, hlavně u professora románské filologie Adolfa Mussafii. Tento projevil neobyčejnou spokojenost, ano přímo podiv nad tím, že jsem mohl bohatou, jím přednesenou látku tak důkladně ovládnouti.

Nepravím to snad proto, že bych se tím chtěl zvlášť nějak vychloubati, neboť jaká chlouba? Že jsem měl jakési vlohy pro cizí jazyky, to jsem dokázal už na gymnasium, kde jsem sí osvojil více méně dokonale jazyky: francouzský, anglický, vlašský, ruský a maďarský, pilný jsem musil býti, chtěl-li jsem dosíci cíle kýženého, konečně jak už jinde řečeno, jsem byl, nalézaje se na počátku svých studií universitních ve věku, kdy jiní svá studia už ukončili, ke studiu vyššímu jak náleží zralý. Proč se o věci zde zmiňuji, jest něco docela jiného, něco, na čem záviselo, budu-li se po celé čtyři roky (tehdáž bylo sice u nás filosofů předepsáno tříletí, ale se zkouškami to trvalo čtyři léta také u mne) tak plahočiti a nuzovati, či budu-li se moci plně věnovati studiu, zbaven jsa starostí o denní chléb.

Mohu říci, že jsem měl štěstí, zvoliv si jazyk, francouzský za hlavní předmět svého studia. Štěstí proto, poněvadž takto bylo zároveň usnadněno brzké zajištění existence.

Tehdáž byl totiž učiněn počátek se zaváděním jazyka francouzského jako povinného předmětu na reálky. Ale byl v tom háček: kde vzíti najednou tolik zkoušených sil učitelských? Bylo nutno zlákati k tomu účelu mladíky, což se mělo provésti tak, že ministerstvo zřídilo trvám 12 podpor po 300 zl. ročně. Tu pak mne vyzval prof. Mussafia, vida prospěch můj ve studiích, abych si rovněž o jednu z těch podpor zadal: že prý žádosti dostane on k posouzení a že mne co nejlépe doporučí. Učinil jsem tak dříve, než jsem Vídeň opustil a požádal jednoho ze svých přátel, jehož jméno bylo Bartoloměj Thoř, aby mně o výsledku mé žádosti podal zprávu, také jsem mu později oznámil svůj pobyt ve Frenštátě.

A co se stalo ? Nevím už, jak dlouho jsem pobyl v tomto městě, když mne jednoho dne došel od přítele Thoře lístek oznamující, že jsem podporu obdržel. Tato zpráva přispěla nemálo k mému úplnému zotavení: ihned jsem to oznámil rodičům a strýcovi, kteří bylí ovšem rovněž nad míru potěšeni, zdraví se vracelo mílovými kroky, takže jsem mohl ve zdraví a spokojenosti ve svém rodišti stráviti těch několik neděl, zbývajících do počátku zimního semestru roku 1871—2.

Jak docela jinak se mně jelo tentokráte do Vídně než tomu bylo rok před tím! První věcí byla pro mne cesta na děkanství. Tehdáž byl děkanem professor Karel Tomaschek, jehož přednášky o německé literatuře jsem rovněž pilně navštěvoval a jenž mně ke konci mých studií prokázal v jisté věci službu tak velikou, že jsem ji nikdy nemohl očekávat.

Děkan, uslyšev mé jméno a oč mně jde, řekl: „Ano, ano, jděte k Ludvíkovi, on vám věc vydá.“ Jakmile jsem to uslyšel, projelo děsné tušení mou hlavou: „Co to znamená? Proč mně nevydá dekret on, ale odkazuje mne na pedella, snad dokonce nebyla mi podpora udělena a jak je to možná po obdržení onoho lístku?“

A skutečně tušení mé mne nezklamalo: na žádosti bylo napsáno černé na bílém, že ministerstvo nemohlo tentokráte vyhovět, ale že mohu koncem zimního běhu znovu zadati. To byla rána! na štěstí jsem byl už úplně zdráv, takže se mne nemohla věc dotknouti tak, jak by se bylo stalo, kdyby mně býval Thoř napsal Jobovu zvěst tu o několik neděl dříve. Ihned jsem ho vyhledal a uslyšel od něho jak následuje.

Thoř, spatřiv jednoho dne mé jméno na černé desce děkanství s vyzváním, abych se tam dostavil, nezeptal se, oč jde, nýbrž věda, jak prof. Mussafia se o věc zajímal a jaké ujištění mně dal, byl přesvědčen, že jistojistě věc dopadla dobře, čímž se vysvětluje onen zdánlivý rozpor.

Mussafia, jemuž jsem ovšem rovněž podal ihned zprávu o nezdaru, byl nejenom velice sklamán, nýbrž i rozhorlen nad tím, co se stalo. Pravil mně, že byl z ministerstva ujištěn, že se rozhodlo ve shodě s návrhy jím podanými, on pak že na první místo položil mne. Učinil však více: šel do ministerstva a stěžoval si, že byl tak oklamán. Ministr dal pak rozkaz, aby se věc jak náleží vyšetřila i dospělo se k tomu, že jeden z těch, kteří požívali tehdáž podpor výše označených, byl současně zaměstnán jako supplující učitel frančiny na jedné z vídeňských reálek. Podpora, kterou takto kumuloval s platem učitelským, mu byla tudíž vzata a dána mně a jest zajímavo, že dekret udělovací, podepsaný ministrem Stremayerem, jenž učinil konec mé finanční mizérii, nese datum 6. prosince 1871, obdržel jsem tudíž právě před 50 roky pěkné mikulášské nadělení.

A nejvíce mne při tom těšilo, že mně onen potrefený mladý muž věc nezazlíval a nebylo to pro mne bez zajímavosti, že jsem o necelé tři roky později právě v jeho třídě měl t. zv. výstup na zkoušku, tehdáž nerozdílnou část zkoušek professorských.