Z notýsku českého Honzy z pohádky/Cherchez la femme = hledejte ženu
| Z notýsku českého Honzy z pohádky | ||
| Nil novi sub sole = nic nového pod sluncem | Cherchez la femme = hledejte ženu | Zázračné léky |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Cherchez la femme = hledejte ženu |
| Autor: | Jan Urban Jarník |
| Zdroj: | JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Cherchez la femme. (Hledejte ženu.) Těchto tří francouzských slov se užívá obyčejně ve smyslu pejorativném v případech, kde buď skutečně aneb domněle nějakou nehodu neb nepříjemnost zavinila žena. Nevzpomínám, že bych mohl častěji právem citovati tuto průpověd vzhledem k sobě, ale jednou a to právě před 45 roky ano. Právníci ovšem se ptají v takových případech nejprve, lze-li dokázat zlý úmysl (technicky dolus) a není-li ho, pak pohlížejí na věc shovívavě. Já nemohu a nechci předpokládati, že by tehdáž u ženy, o kterou jde, býval byl nejenom snad zlý úmysl, nýbrž nějaký úmysl vůbec, ale ať tak či onak, tolik jest jisto, že mně provedla něco velmi nepříjemného. Nevím ani, žije-li dosud, ale tolik mohu říci, že jsem jí dávno odpustil, čím se na mně bezděky provinila.
Jde o choť mého professora Mussafii. Zmínil jsem se o tom, jak se tento můj professor od samého začátku o mne staral, i bylo by tudíž velmi zvláštní, kdyby jeho žena úmyslně mně byla chtěla nějak ublížiti.
Bylo to v zimním běhu roku 1874—75. Složiv v červenci roku 1874 státní zkoušky z jazyka francouzského a německého, toužil jsem po tom poznati Paříž a zdokonaliti se v jazyce francouzském po stránce praktické i vědecké. Dokonce jsem si obral úkol vypracovati tam dissertaci a připravit se i z filosofie tak, abych po svém návratu mohl složití rigorosa a dosáhnouti hodnosti doktora filosofie.
Vzpomínám doby v Paříži strávené s potěšením, už i proto, poněvadž jsem tam poznal mladého muže jménem Pavla Piersona, s nímž jsem uzavřel pevný svazek přátelský právě tak jako s knihovníkem fakulty právnické a členem institutu Pavlem Violletem. Bohužel oba odešli už tam, odkud není návratu: první v jinošském věku několik málo roků po mém návratu do Vídně, druhý jako stařec během světové války. A pak se mně podařilo objeviti tam mladého Rumuna, Konstantina Georgiana, jenž položil první základy k mým studiím rumunským.
Záhy, ještě za mého pobytu v Paříži, dostavil se mocný podnět, abych skutečně hned po svém návratu složil doktorát. Jeden z mých přátel, jménem Hertvik Heiwich, rodem z Hradce Králové, se mnou sdělil překvapující zvěst: že bude téhož roku na podzim otevřena v hlavním městě Bukoviny, Černovicích, nová universita a že bych se mohl státi na ní honorovaným docentem jazyků románských hlavně proto, poněvadž jsem si osvojil základy jazyka rumunského, jenž jest v zemi obvyklým. Šlo mně o to, dověděti se, kdy se prof. Mussafia, můj hlavní examinator, odebeře jako to činil každoročně, do Italie na prázdniny, abych ho stihl ještě ve Vídni. Dissertaci jsem už dříve odeslal a obdržel zprávu, že jest schválena.
Paříž jsem mínil opustiti teprve v poslední chvíli. Prostředky k delšímu pobytu jsem měl po ruce: obdržel jsem na cestu nejenom slušnou podporu od ministerstva, nýbrž kromě toho ještě jakési stipendium určené pro mladíka, jenž by se mínil věnovati činnosti učitelské na universitě. Náhodou se neucházel o ně nikdo i obdržel jsem je rovněž.
Vrátiv se do Vídně, dověděl jsem se od svého bývalého professora sanskritu a srovnávací mluvnice Müllera, že zpráva mého přítele se zakládá na pravdě, ano byl to právě Müller, jenž, znaje dobře odborového přednostu Lehmayera (ministrem vyučování byl tehdáž Stremayer) mne jemu doporučil, čímž se mu velíce zavděčil, poněvadž skutečně byli v nesnázích.
Přišel den, kdy se mělo konati hlavní rigorosum i jest zajímavo, že jsem byl první, jenž se podrobil odbornému rigorosu z románské filologie. Dříve totiž nebyl doktorát filosofie leč jakási rozšířená a prohloubená zkouška maturitní. Dle starého řádu bych se býval musil podrobiti též zkoušce z matematiky a fysiky a při své slabosti v této příčině bych se býval sotva toho odvážil. Zkouška z předmětu hlavního byla položena na 3. hodinu a bylo shromážděno mnoho studujících tohoto odboru, zvědavých vidět, jak takové rigorosum vypadá.
Den před tím jsem mluvil s prof. Mussafiou, jenž mne přijal velmi vlídně; ovšem se přiznal, že neví, poněvadž to jest první případ, z čeho mne bude zkoušet.
Divil jsem se, znaje jeho dochvilnost, že tentokráte se nedostavil včas, divil se i děkan a ostatní tři examinátoři. Uplynula akademická čtvrť, která jest vlastně oprávněna a obvyklá při přednáškách, Mussafia nikde. Děkan vyšel na chodbu, aby tam vyčkal příchodu jeho, vyšel jsem rovněž a v tom jde po chodbě professor anglické filologie, nedávno do Vídně povolaný Julius Zupitza. Děkan, spatřiv ho, vysvětlil mu, oč jde, poněvadž pak Zupitza přednášel dříve kdesi v Německu též jazyky románské, vyzval ho, aby převzal zkoušku místo Mussafii sám. Zupitza, jenž mne znal, poněvadž jsem byl členem nedávno zřízeného semináře anglického, ovšem odmítl, což pochopuji, sotva však zmizel, vidíme veřejného posluhu, an spěchá po schodech a odevzdává děkanovi jakési sdělení. Bylo od Mussafii, jenž oznámil, že náhle ochuravěl a že tudíž rigorosum nutno na neurčito odložiti.
Řeknu-li, že dne následujícího opustil dle plánu dříve pojatého Vídeň, pochopí každý, že to nebyl pravý důvod, nýbrž pouze záminka, předstírání něčeho nepravdivého a tu právě se uplatnilo ono francouzské: cherchez la femme.
Den před odjezdem na prázdniny bývalo u Mussafii zvykem, že se neobědvalo doma, nýbrž někde v hotelu, už i proto, poněvadž tu byly přípravy na cestu, jež zabraly mnoho času, zejména paní professorová měla v ten den mnoho pochůzek. Bylo tedy stanoveno jak následuje.
Paní měla vzíti povoz, aby obstarávky šly rychleji, ve 2 hodiny měla přijeti pro muže do dvorní knihovny, kde byl skriptorem, pak je měl zavést vůz do hotelu jménem Matschackerhof a odtud ve 3 na universitu, načež mohla paní buď jet domů aneb pokračovati ve svých obstarávkách. Ale co se nestalo, vlastně stalo? paní Mussafiová buď že pozapomněla na hodinu, kdy se má dostavili aneb že chtěla toho do oběda pořídili hodně mnoho, zkrátka, místo o 2 hodinách přijela pro muže teprve o 3.
Po celou tu hodinu se rozčiloval Mussafia hrozně: chodil sem tam po knihovně, ve které nebylo více nikoho leč prof. Müller, jenž tam byl rovněž skriptorem a proklínal, hrozně proklínal jak mne tak i ženy vůbec a svou zvlášť. Prof. Müller pohlížel s obavami o mne na toto jeho řádění, nebof o tom byl jist, že půjde-li ke zkoušce takto rozčilen a kromě toho hladov, propadnu. Když se tudíž konečně paní dostavila a on mermomocí ke zkoušce chtěl jeti, snažil se Müller přiměti ho, aby nejezdil. Nechtěl o tom slyšeti, uváděje jako důvod, že nemůže přece nechat nadarmo čekat děkana a ostatní examinátory. Konečně připadl Müller na pravý prostředek: postrašil Mussafiu, že se z toho roznemůže, načež se na rychlo sehnal veřejný posluha a poslal se vzkazem výše zmíněným na universitu. Tak byly zničeny moje plány, professura svěřena zatím jinému, poněvadž pak nebylo romanisty, spokojilo se ministerstvo s professorem pomocných věd historických, já se stal doktorem o rok později a zatím jsem převzal ve Vídni supplenturu na reálce nově založené.