Z notýsku českého Honzy z pohádky/Zázračné léky
| Z notýsku českého Honzy z pohádky | ||
| Cherchez la femme = hledejte ženu | Zázračné léky | Prkna, jež znamenají svět |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zázračné léky |
| Autor: | Jan Urban Jarník |
| Zdroj: | JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Zázračné léky. Četl jsem před nějakým časem studii o tom, jak daleko sahá pamět lidí a byly citovány příklady toho, že u některých z nich to jde velmi vysoko. Pátraje, jak tomu jest asi u mne, vzpomínám pouze jediné věci, zato však velmi živě: měl jsem také jakousi dětskou nemoc, asi osýpky a vidím se, jak sedím, ještě sláb, na širokém okně světnice, ve které jsem se narodil a přijímám z rukou starostlivé matičky jakýsi mls, jejž mně přinesla. Kolik mně tehdáž bylo roků, nedovedu povědět a není nikoho, jenž by mne mohl o tom poučiti.
Později jako chlapec chodící do dvoutřídní školy ve svém rodišti, jsem trpíval často bolením zubů a úpornými bolestmi v hlavě, což ostatně se občas dostavovalo i později ještě, na nohou jsem míval t. zv. sladké neštovice. Konečně, o čemž se poněkud rozepíši, byla tu nemoc, o které se říkalo, že někomu „spadlo v krku“ a následkem toho bylo nutno to co tam spadlo „zdvihnouti“, šlo tu asi o t. zv. anginu.
K tomu zde byla odbornice na slovo vzatá a věc se prováděla takto. Sedl jsem si na stolici, „babka“ (byla to skutečně stará žena) stoupla za mne a oběma rukama, začínajíc u ohryzku, masírovala zvolna vzhůru. Když to několikráte provedla, vzala na prsty pravé ruky ze lžice másla, které pacient musil přinésti, ždibec, vstrčila dle známého: „vstrč prst skrz krk“ ruku do úst a tam dole, u mandlí, něco rozmáčkla a současně máslem pomazala. Zbytek přineseného másla podržela jako honorář za svou operaci, já pak celý šťasten nad tím, že mohu opět vše bez obtíží polykati, jsem upaloval domů. Za to můj bratr si vedl jinak: za nic na světě by nebyl dopustil, aby mu babka vstrčila prst do krku, raději trpěl po několik dní, až si příroda sama pomohla. To mělo snad pro něho ten následek, že se u něho nemoc dostavovala i v letech pozdějších, kdežto já jsem tím byl později ušetřen.
Co se týče bolení zubů, byly tu po ruce dva prostředky: 1) šlo-li o zub, jemuž nebylo jiné pomoci, než že musil ven, otočil jsem jej tenkou ale silnou nití a vyškubl, ač nešla-li věc prstem, pozvolným vyvikláním, aneb 2) byla-li naděje zub udržet, došel jsem k dědečkovi ze strany matčiny, jenž byl řemeslem švec a jako takový měl po ruce známý lék, ševcovskou smůlu, kterou jsem obložil bolavé místo. Vzpomínám zejména jednoho případu, ovšem nedovedu rovněž říci, kdy to asi bylo: vidím se, jak běžím, hlasitě naříkaje, z jednoho konce městečka přes most k dědečkovi pro smůlu. Byl jsem asi ještě hodně mlád, poněvadž si ho nedovedu představit leč velmi nejasně, není také divu, zemřel, jak jsem v matrice zjistil r. 1855, já pak jsem se narodil v r. 1848.
Zbývá promluviti ještě o jednom vyléčení bolení zubů, na něž se hodí nejspíše přídomek „zázračný“. Tehdáž jsem byl ovšem už poněkud starší, neboť vím, že to bylo v době neúrody a hladu v roce 1859; bylo mně už 11 roků. Bylo nám zle, velmi zle: v pamětní knize zařízené při škole potštýnské jest zaznamenáno, jaká drahota tehdáž panovala, z jakých substancí se pekl chléb neb lépe řečeno jakési nechutné placky. Málo občanů bylo v Potštýně, jimž se vedlo poněkud obstojněji, u nás byla bída s nouzí.
Jednoho dne jsem pocítil opět silné bolení zubů a když to bylo nejhorší, ejhle, objeví se matka přede mnou s kouskem bílého chleba, jejž dostala kdesi u známých. Nabízí mně jej, já ovšem bych se byl rád do něho zakousl, ale bál jsem se tak učiniti. Konečně jsem přece neodolal, a div divoucí! Sotva jsem tak učinil, ústa plná slin a bolest jak by uťal! Dost se nasmáli lidé, když jim matka vypravovala, jak jsem se vyléčil z bolení zubů.
Ještě o jedné věci chci se tu zmíniti. V těchto dnech proběhla novinami zpráva o tom, jak jistý člen francouzské akademie (jméno jsem si nezaznamenal) doporoučí zpívání písní zejména těm, kteří trpí nervovými chorobami. Tu pak se mohu pochlubiti, že jsem před několika roky, pobývaje jako pacient v Lázních Poděbradech, v tamnějším listě „Nezávislosti“ doporučoval několik let dříve týž prostředek, ovšem spíše žertem.
Pokud se pamatuji, vypravoval jsem tam, že já jakmile vstoupím do vany, začnu zpívat a zpívám po celou dobu, pokud tam jsem. Dále tvrdím, že mně věc ta velmi jde k duhu a doporoučím pánům lékařům, aby prostředek ten přímo předpisovali svým pacientům a aby se přesvědčovali, zdali a pokud tak činí. Vzpomínal jsem při tom dob, kdy na výstavě, snad jubilejní z roku 1891, několik osob sedělo v kroužku, každá z nich měla v uchu sluchátko spojené s pryžovou rourou a tak jsme naslouchali zvukům hudby neb přednášky pořádané v jiné místnosti, ale nyní ovšem by věc byla mnohem jednodušší a spolehlivější. Tolik jest jisto, že mám ve věci primát já alespoň před tímto učeným Francouzem.
Co poněkud oslabuje váhu této mé priority, jest okolnost, že já neužívám zpěvu jako léku, nýbrž proto, že se mně to velice líbí: zpívám tudíž svůj repertoir, složený z písní lidových nejenom českých nýbrž i některých jinojazyčných, kdykoliv se mně k tomu naskytne vhodná chvíle: doma, v koupeli, v šírém polí a tuto svou zálibu hledím přenésti i na jiné, jak o tom svědčí methoda, které užívám, vyučuje mladé Rumuny jazyku českému právě pomocí našich krásných lidových písní.
Ostatně za doby svého pobytu v královéhradeckém Borromaeu jsem byl členem domácího zpěváckého sboru, ve kterém jsem zpíval druhý tenor. Před několika roky slavil poděbradský zpěvácký spolek nemýlím-li se, padesátileté výročí svého založení. Ke slavnosti přijel mezi jinými též starosta ústředí pěveckého dr. Motejl, když pak jsem se mu pochlubil touto svou někdejší účastí a zároveň sdělil s ním, že jsem zpíval druhý tenor, vzal to na vědomí s podotknutím, že druhý tenor je hlas dráteníků.
Však věc ta, hudba, hrála jakousi dost důležitou úlohu v mém životě. Lituji velice, že za mého dětství nebylo v Potštýně nikoho, kdo by býval vyučoval hudbě: učitel asi hudbu znal, neboť dříve bývali kantoři zároveň řediteli kůru, ale tenkráte byl už velmi stár a tudíž se věci asi už vzdal. Když jsem byl v kvartě, stalo se náhodou, že jeden z mých spolužáků vystoupil z veřejného studia, stal se privatistou a já jsem byl zjednán, abych ho vyučoval. Chlapec ten, jmenoval se Geltner, hrál na piano i otázal se mne jednoho dne, nechtěl-li bych se učiti hráti na tento nástroj. Já ovšem rád svolil, ale za mnoho to nestálo, už i proto, poněvadž jsem chodil tehdáž do hodiny francouzské a měl tudíž málo času, pak i proto, poněvadž válka v roce 1866 zkrátila značně letní běh a rozehnala předčasně studentstvo hradecké na všechny strany.
Ale co náhoda nechtěla? Když jsem byl v třídě páté, uprázdnilo se jedno z míst nadání baronky Hieserlové ročních, tuším asi 90 zlatých. Jednou z podmínek pro dosažení stipendia bylo, aby žadatel znal hudbu. Když pak je obdržel, měl povinnost účinkovati při kostelní hudbě. Právo udíleti nadání měl professorský sbor gymnasia, poněvadž pak se vědělo, že jsem úplně nemajetný a při tom nadaný a pilný, takže jsem byl vždy v lokací první, upozornil mne na věc třídní a k jeho vyzvání jsem sí rovněž zadal.
Nesnáz byla s přílohou, dokazující mé vědomosti hudební. Ale byla též jiná příloha, kterou bylo nutno opatřiti, vysvědčení, že jsem byl očkován. V této věcí jsem se obrátil na doktora Mandelbauma v Kostelci n. O. Nevím, skutečně nevím, byl-li jsem vůbec kdy očkován a specielně jím, ale tolik jsem věděl, že to byla pouhá formalita, jeden z prostředků, jímž měl býti zlomen odpor obecenstva proti očkování, a vím též, že lidumilný doktor nečinil námitek. Ale při tom se mu stala nehoda v tom, že z dat, jež tam uvedl, ve srovnání s listem křestným, rovněž k žádosti přiloženým, by bylo vysvítalo, že jsem byl očkován již před svým narozením. Bohužel připravil jsem se sám o tento vzácný dokument; upozornil jsem ho totiž na věc, načež on vysvědčení roztrhal a nahradil jiným, kde bylo dosaženo větší pravděpodobnosti v příčině doby, kdy asi byla procedura očkovací na mně provedena.
Ale jak získati onu druhou přílohu, jež byla nezbytnou podmínkou, ač mělo-li býti k žádosti mé přihlíženo?
Tehdáž měl jakýsi Krsek v Hradci hudební školu na náměstí naproti gymnasiu. Tento Krsek pocházel z Vamberka, vzdáleného necelou hodinu od Potštýna, byli jsme tudíž jaksi krajané. Doufal jsem tudíž, že mně přijde vstříc. Viděl jsem také na první pohled, že by rád vyhověl, ale na druhé straně se přece jen obával, vydatí vysvědčení, jež by neodpovídalo úplné pravdě. Zeptal se mně tudíž, znám-li z hudby alespoň něco. Odpověděl jsem dle pravdy, že jsem pochytil začátky od Geltnera, načež mne posadil k pianu, dal mně jakési začáteční cvičení, a když jsem to k jeho spokojenosti vyťukal, sedl a napsal vysvědčení, spojuje v něm, jako to činil Goethe ve svém „Wahrheit und Dichtung“, pravdu a výmysl, asi takto: „Jan Jarník navštěvoval po nějakou dobu můj ústav (já tam byl tenkráte po prvé, ale to mohl pomýšleti na mé cvičení pod vedením Geltnerovým), začal dělati pěkné pokroky, ale pro nedostatek prostředků musil učení přerušiti.“
Tuto nepravdu jsem mínil napraviti dodatečně: slíbil jsem, obdržím-lí nadaci, že se dám u něho zapsati. Slovu jsem dostál a skutečně snad po plná tři léta jsem k němu chodil. Ale byl jsem na to přece jen už příliš stár. To dobře vycítil náš rektor Borromaea P. Arnošt, jemuž bylo nepříjemno (a to pochopuji!) poslouchati ve svém pokoji moje začátečnická cvičení, prováděná v pokoji s jeho bytem sousedícím a proto mne hleděl odvrátiti od mého počínání otcovskými slovy: „Ale Jarníku, nechte toho, starý vůl se nenaučí tahat!“
Ale já se nedal a skutečně jsem si dovedl osvojiti jakýsi dosti bohatý repertoir: byla v tom naše národní hymna, čtverylka a směs z národních písní, beseda, několik kousků k tanci s valčíkem dunajským v čele, variace na píseň „Ach není tu, není“ a dokonce i „Modlitbu Panny“ jsem s oblibou hrával, snad proto, že mně moji spolužáci, vidouce moji ostýchavost a nesmělost, která se mne jako dědictví po otci dlouho držela, přezdívali „panna“ (můj nejstarší syn měl z téhož důvodu přezdívku „slečinka“).
Tento svůj repertoir jsem hrával, kde se mně k tomu příležitost udála, později, když se má dcera počala učit pianu, na vlastním nástroji, dříve však ve Vídní, v rodině zámečníka p. Brülla, o jehož paní jsem se rozepsal v minulém svém vypravování. Však mně nedávno jeho dcera, která se provdala za pána pocházejícího z blízhého Žamberka a dosud tam žije, vytkla, že jsem se o této věci ve svém loňském vypravování, že jsem totiž denně hrával na jejích pianě, nezmínil, ona si na to dosud vzpomíná, jak se jí, rodilé Němkyni, naše národní písně líbily.
Druhé místo, kde jsem takto pohostinsky vystupoval, byla Paříž. Tam totiž jsem se seznámil s jakousi učitelkou, nevím už čeho, která měla piano i vyžádal jsem si, abych si směl na něm za její nepřítomnosti přehrávat. Však mám pro to zvláštní důkaz: kus papíru, na kterém domovnice („concierge“ franc.) mne lidově psaným listem žádá, abych tam nechodil večer, ačkoliv já právě jen večery měl poněkud volné. Dělala mně křivdu, majíc mne kdo ví v jakém podezření, kdežto já skutečně sí vedl ve vší poctivosti a jen a jen abych se povyrazil zvuky známých mně písní, byť i přednášených jen s malou dovedností.
Konečně — last not least — přenesl jsem své působiště v létě 1879 do Bukurešti. Tam jsem byl po dva měsíce denním hostem v pohostinném domě professora Tita Maioresca, dříve a později několikráte ministra, jehož dcera Livie mne často vyzvala, abych jí zahrál naše písně, což jsem poněkud s ostychem, ale přece jen rád činil.