Z notýsku českého Honzy z pohádky/Cesta k srdci mužovu vede žaludkem
| Z notýsku českého Honzy z pohádky | ||
| Já mám koně… | Cesta k srdci mužovu vede žaludkem | O dvou popech |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Cesta k srdci mužovu vede žaludkem |
| Autor: | Jan Urban Jarník |
| Zdroj: | JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Cesta k srdci mužovu vede žaludkem. O této známé pravdě mohu podati doklad ne sice z vlastní zkušenosti, ale jak jsem to četl kdysi v rumunském spisku, vydaném mým přítelem Ispireskem, obsahujícím různé žertovné příhody, jimž říkají Rumuni „snoave“. Byl kdysi vdovec, jenž se po druhé oženil s dívkou chudou. Tato ho velice milovala, byla mu vděčnou už i proto, že si vybral ji před ostatními, bohatými, a dělala vše, co mu na očích viděla. K svému velkému zármutku pozorovala, že mu nechutná, co mu vaří: ne a ne trefit mu na chuť! Nadarmo se ho ptala, aby jí řekl, jak a co mu má vařiti, aby se mu zachovala, nadarmo vyzvídala, jak mu vařila jeho první žena. Na to on, že neví, ale že to bylo jiné a že mu to chutnalo.
Jednoho dne, právě když se blížilo poledne, přišlo jí odběhnout na chvíli k sousedce, slovo dalo slovo, zdržela se trochu a když se vrátila, kdo popíše její uleknutí? Jídlo se přismáhlo. Byla celá zdrcena: nebyl-li muž spokojen i když si dala sebe větší práci, co řekne nyní, když se stala ta nehoda? Uchystat něco jiného, k tomu nebylo času, vždyť už spatřila muže, an se blíží k domovu.
Rychle tedy dala na stůl a sama se skryla v druhém pokoji, kde chtěla vyčkati, až přejde první hněv. Muž sedne ke stolu, okusí polévku, ale místo aby se rozhněval a láteřil, slyší ho an blahořečí Bohu slovy: „Pane Bože, díky Tobě, že Jsi konečně osvítil mou ženu, jak má vařit: taková jídla mně připravovala moje nebožka žena, to mně chutnalo!“
Sotva uslyšela žena tato slova, vstoupila celá šťastná do pokoje a zvolala: „Tak tedy ti vařila tvoje první žena! Je-li tomu tak, budu ti vařiti podobně.“ Učinila tak a bylo dobře.
Z toho vysvítá, co dělá zvyk a o tom mohu podati z doby téměř před plnými 60 roky doklad z vlastní zkušeností. Tehdáž, v roce 1862, jsem vstoupil, pobyv dříve rok ve čtvrté hlavní třídě ve Vysokém Mýtě, do první třídy gymnasia v Rychnově n. K. Bylo to gymnasium pouze nižší, nalézající se pod vedením patrum piarum scholarum t. j. piaristů; světský professor byl pouze jediný; Dr. Emanuel Hrys, později ředitel pražského ústavu pro vzdělání učitelek a konečně, jsa na odpočinku, první ředitel nového ústavu v Plzni.
Professoři piaristé měli každý k posluze t. zv. famula, jehož povinností bylo uklidíti jejích pokojík, ustlatí postel, zamésti, donésti snídani, dojíti pro tabáček a р. V parvě čili primě jsme měli třídního jakéhosi Petra Pavla, rodem z blízké Dlouhé Vsi, měl u nás všechny tři jazyky, ačkoliv mu čeština činila nemalé obtíže a leckdy se dopustil nějaké chyby proti pravopisu ano i proti mluvnici.
Nevím, kterak se stalo, že hned počátkem roku školního propustil svého dosavadního famula a angažoval mne. Povinností mou bylo kromě toho, co výše řečeno, sloužíti mu den co den za ministranta, zač se mě dostávalo královské odměny. Jakmile bylo po mši, stavil jsem se v klášterní kuchyni, kde jsem dostal dvě konvičky: jednu větší s černou kávou, druhou menší se smetanou. K tomu dva šálky a dva rohlíky. Vše to jsem zanesl do pokojíku Petra Pavla, ten nalil jeden šálek sobě, druhý mně, jeden z rohlíků podržel pro sebe, druhý dal mně a tak to šlo, jak byl rok dlouhý.
Jaká to náhoda! Kuchařkou byla tehdáž v klášteře moje rodačka z Potštýna, známá všeobecně pod jménem „Mucenka“, byla to zkratka ze jména Nepomucena, jinak ale málokdo věděl, že její rodinné jméno bylo Opletalová. Ta se hodila do kláštera! Vždyť jí říkali všeobecně „svátá“ a věru nechybělo mnoho, že by se Potštýn její zásluhou byl stal hledaným poutnickým místem, jako později francouzské Lourdy. Slýchal jsem, že jako děvče upadala v jakýsi nepřirozený spánek a když se probudila, tvrdila, že byla v ráji, že jí dala Panna Maria kytku, a na doklad toho dávala vonět ke svým prstům.
Ostatně v té věci byl Potštýn už dříve jednou na tom státi se poutnickým místem. Na hradním kopci totiž byla místo někdejší bašty postavena kaple zasvěcená Janu Nepomuckému. Presbytář s oltářem se nalézá nahoře v bývalé baště, odtud pak vedou troje schody po stráni ke dvěma dveřím a odtud jiné až na bývalé dvořiště čili „place ďarmes“, kde se čeládka hradní kdysi cvičívala ve zbrani. Do stupňů schodiště prostředního, nejširšího, byly zapuštěny ostatky svátých i nesmělo se po nich choditi, nýbrž pouze klečmo lézti, při čemž na každém schodu bylo lezoucím se modliti a pouze po obou pobočních schodištích bylo dovoleno choditi.
V dolejší částí pod schody bylo zřízeno obydlí skládající se z jedné větší světnice a z malé komůrky, jemuž se dosud říká „habítace“ a tam bydlil po nějakou dobu mnich s jedním páterem. Majitelka velkostatku měla úmysl udělati z toho instituci trvalou, k tomu bylo třeba složiti značnou částku v penězích, to se jí však zdálo býti příliš mnoho a tak s věci sešlo. Ostatky byly prodány — nevím zda mnichem samým či majitelkou velkostatku — do blízkých Králik a skutečně se následkem toho kostel v tomto místě od té doby stal poutnickým.
To, co zde řečeno, bylo jen mimochodem, hlavní věcí bylo pro mne pověděti, jak moje famulovská služba souvisela s přičmoudlým jídlem onoho rumunského vdovce.
To bylo takto. Já bydlel tenkráte u vdovy po správci velkostatku, jmenovala se Kreilová. Se mnou tam bydlili ještě dva studenti, jeden z nich byl rovněž z Potštýna. Nevím už, jak to bylo s nimi, byli-li na celou či poloviční stravu, já byl na poloviční. To znamenalo, že jsem dostával ráno hrneček kávy, pak oběd, snad také ke svačině kávu, ale večeři a chléb do kávy jsem si opatřoval sám. To mně zase donášeli z domova vždy jeden z 12 velkých pecnů, jež se pekly u nás najednou, večer se k němu uhledal nějaký ten syreček nebo uzenáč a stačilo to.
Nemíním se šířiti o jakosti obědů, nebyl jsem po té stránce rozhýčkán a zajisté jsem byl spokojen až na jedno jídlo, v čem se se mnou shodovali moji kamarádi. A přece to bylo panské jídlo, zajíc! Snad by nám byl chutnal, přes to, že jsme byli daleci býti páni, ale ten zajíc, lépe řečeno zajíci měli jednu jedinou, ale velikou chybu, vlastně chyby dvě: předně se v době zimní opakovalo jídlo to příliš často. Paní Kreilová dostávala totiž jako vdova po správci zajíce snad dokonce zdarma aneb velmi levně, a to je známo, že i nejlepší jídlo se časem přejí, ale druhá závada byla ještě větší: zajícům se dostávala panská příchuť hlavně tím, že se nechali hodně dlouho „zamřít“, tak dlouho, až hodně zaváněli a tato „vůně“ to byla, která nám byla nepříjemná.
Rovněž jsme neměli valných důvodů, abychom byli spokojeni s „mokkou“ nám podávanou, tím méně, poněvadž ani mléko nebylo první jakosti. Já nebyl sice zvyklý z domu kávě nějak obzvláště silné, ale v Rychnově byl příliš velký rozdíl mezi tím, co jsem dostával v klášteře a tím, co nám poskytovala naše bytná. Vždyť jsem se o tom rozepisoval ve svém notýsku, jenž se uchoval zvláštní náhodou až do dneška. A chtěje se při tom zároveň pocvičiti v latině, užíval jsem při tom jazyku Ciceronova. Znělo to asi takto: Hodie habuimus coffeam cum multa cichoria intybus, t. j. dnes jsme měli kávu (vlastně „kafe“) s množstvím cikorky. Ano já ve své poťouchlosti a zlomyslnosti — vlastnosti to, jež by nikdo byl ve mně nehledal, tak svatouškovítě jsem se tvářil — jsem se nespokojil tím, že jsem úsudek ten málo lichotivý napsal, nýbrž já jej předčítal a to hodně hlasitě v přítomnosti své bytné.
Paní Kreilová, chudák, neznala ovšem latinsky, ale slova „coffea a cichoria“ mohla v ní zbudili podezření, „vo co de“, ale nedala toho na sobě znáti, já pak jsem jí tu nevalnou kvalitu její „mokky“ dávno odpustil a kdykoliv jsem později do Rychnova zavítal, neopomenul jsem nikdy ji vyhledati.
A tak se dostávám po tolika oklikách a odbočování k věci. Laskavý čtenář se bude domnívati, že jsem se, maje denně tak dobrou snídani v klášteře, vzdal pochybného požitku domácí své kávy, tím spíše, poněvadž jsem nemohl před vyučováním docházeti do bytu dosti vzdáleného, abych snad doplnil snídani výrobkem své bytné.
Ale v tom se mýlí, neboť já uvažoval asi takto. Finančně bych při tom nezískal, neboť i kdybych se byl vzdal své porce, sotva by mně bylo sleveno něco z těch několika zlatých měsíčního platu. Pak jsem věděl, že přijdu po 11. hodině domů hladov jako vlk, což by mělo za následek, že bych si ukrojil krajíc chleba, neobávaje se, že bych si takto pokazil oběd. Ale proč suchý chléb, když si jej mohu nadrobit do hrnce kávy zachované od snídaně?
Tak se dělo. Požádal jsem paní domácí, aby mně mou porci kávy dala na plotnu, až bude vařiti oběd, což ochotně činila. Vědouc, že ji mám rád horkou, přistavila ji hodně k ohni, takže se několikrát převaříla a následkem toho se udělal na vrchu jakýsi škraloup, jenž nebyl právě příliš vábný. Ale to mně nevadilo, hladov jak jsem byl, chutě do toho; tak daleko jsem to ovšem nepřivedl, jako ten mlsný vdovec, že by mně totiž jiný druh kávy, než takto přismažené, nebyl chutnal, ale dovedl bych to s chutí pojisti i nyní ještě.
Ostatně, přiznávám se, měl jsem asi podobné zkušenosti za svého dětství už doma. U nás jsme byli po této stránce na tom dosti zle. Vypravoval jsem loni, jak má matka, převzavši po otci obchod s ovocem, jež vozila do blízkého Žamberka, přečasto nebývala doma a i když byla, nemívala valně času, aby se věnovala kuchyni. V době pak, když dlela za obchodem v Žamberku, což s krátkými přestávkami trvalo po několik měsíců, bylo na mém otci, aby se o věc postaral. Pouze neděli jak neděli bývaly u nás hody i za nepřítomností matčiny: smluvila totiž s „paní kmotrou“, že nám vždy uvaří kousek hovězího masa a upeče pekáč buchet. Nebyla-li k masu omáčka, osolili jsme si maso a pamatuji se, jak si otec liboval: že prý mu maso takto osolené připadá jako pečeně.
Za takového stavu věcí se stávalo asi zhusta, že i doma uvařené kafíčko, dříve než bylo snědeno, se několikráte převařilo a škraloupem jakýmsi pokrylo, takže to nebylo pro mne nic nového.