Z notýsku českého Honzy z pohádky/Já mám koně…

Z notýsku českého Honzy z pohádky
Kdo se povyšuje, bývá ponížen	Já mám koně…	Cesta k srdci mužovu vede žaludkem

Údaje o textu
Titulek:	Já mám koně…
Autor:	Jan Urban Jarník
Zdroj:	JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Illustrace k písni: Já mám koně…, Když já jím dám ovsa, oni skáčou hopsa! Když já jim dám obroku, oni skáčou do skoku. Tak se to zpívá, tak jsem to s chutí zpívával, ano zpívám až dosud já sám. Koně jsem ovšem nikdy neměl, aniž mne kdy napadlo, že bych byl mohl někdy na něj sednouti, jeti „koňmo“. Je-li dovoleno tvořiti dle obdoby i nyní ještě slova nová, řekl bych, že „kravmo“ jezdit jsem se jako kluk několik kroků odvážil. Ne, že bych sám býval kdy krávy pásal, nikoliv, ale dělal jsem assistenta těm, kteří tak činili, vida pak, že leckdy použili krav lidně se pasoucích k účelu právě naznačenému, odvážil jsem se toho rovněž, ovšem s velkým strachem, aby se nedaly do střečkování.

Ale na koní jsem neseděl do roku 1879 nikdy. Ne snad, že bych se mohl dovolávati písně, kde se praví: „já se koně bojím, že jsem maličká“, ale neměl jsem k tomu do té doby příležitosti. Jakmile se naskytla, dovedl jsem to také, jak laskavý čtenář uvidí.

Tehdáž jsem se ocitl na své cestě Rumunskem ve vesnici jménem Bran poblíže Brašova v Sedmihradsku. Šlo o to vrátiti se na den dva do Bukurešti, kde jsem nechal svá zavazadla a odkud jsem měl vzíti s sebou do Vídně syna svého přítele Ispireska, aby tam chodil do měšťanské školy. Nejkratší cesta ke dráze vedoucí do hlavního města byla do stanice Campu Lung, nevím už kolik hodin z Branu vzdáleného. Ale jak se tam dostati? Pěšky se mně to zdálo býti přece jen příliš daleko, dostalo se mně tudíž rady, abych tam dojel na koni.

To se mně nezamlouvalo. Vyznal jsem a nezapřel, že jsem nikdy na koni nejel, že mám z toho strach, ale nic naplat: že se prý postarají o koníka krotkého, majitel jeho že půjde se mnou, že opatří sedlo kožené místo dřevěného, jichž se tam užívá a tak dlouho do mne mluvili, až jsem si dal konečně říci.

Měli jsme vyrazití časně z rána a skutečně sotva jsem se ustrojil, koník už byl tu. Největší starost jsem měl o to, jak se na něho dostanu. Vždyť tehdáž, když jsem se v osmé třídě gymnasia Královéhradeckého poprvé počal obírati tělocvikem, bývalo pro mne tvrdým oříškem cvičení na umělém koni, natož nyní na živém. Jedinou naději jsem měl, že totiž jest příliš časně z rána, aby moji hostitelé, advokát Puškár s chotí, s nimiž jsem se už večer před tím rozloučil, mohli býti svědky mých prvních jezdeckých pokusů.

Ale chyba lávky! Když jsem se chystal vyskočit na koně, koho tu vidím u oken! nejenom advokáta samého, nýbrž i jeho choť, mající na rukou synáčka Sextila, kdysi professora v Černovicích, nyní pak na nově získané universitě v Kluži a redaktora slovníka akademie rumunské. Nebýt toho, snad bych se byl dal vysadit na koně jeho majitelem aneb si dal přinést stoličku, takto však jsem se vzmužil a šťastně jsem se na komoně vyšvihl.

Než jsem však dojel cíle, čekaly na mne různé nesnáze a nástrahy. Tak na samém začátku jízdy, sotva jsem se ocitl za vsí. Představte si, jak vypadala cesta. V pravo byla široká silnice, po které kráčel majitel koně, v levo byl úzký chodník nad hlubokou propastí. Koník rovnou na chodník, já pak s hrůzou uvažoval, že jediné klopýtnutí by nás oba mohlo sraziti dolů. Jal jsem se tudíž volatí na pomoc svého průvodce asi takto; „Hej, dobrý muži, řekněte přece tomu koni, ať jde na pravo, kde je široká silnice a ne tady, na úzkém chodníku!“ Muž odpověděl: „To by nebylo nic plátno i kdybych mu to řekl, on je tak zvyklý, nebojte se pane, nic se nestane.“

Také nestalo, ale stalo se něco jiného. Za chvíli slyším dupot koně a dohoní mne ředitel celnice, podél které jsem musel projet. Muž ten býval rytmistrem u husarů, plnokrevný Maďar a právě od něho si vypůjčil můj hostitel řádné sedlo. Maďar se dal se mnou do řeči, já však trnul strachem: pobídne-li koně do klusu, budu nucen učiniti tak i já, ale i tyto mé obavy se nevyplnily, držel krok se mnou až k celnici.

Zde však nastaly jiné útrapy: brzy se jelo příkrým chodníkem dolů, brzy zase se drápal koník nejinak než jako koza jakýmsi vyschlým korytem horské bystřiny vzhůru, já pak rozumí se v obou případech jsem šel pěšky, obávaje se, že přepadnu přes krk komoně, v druhém případě pak nechtěje mu stěžovat! cestu. Když pak jsme se konečně dostali na krásnou cestu podél mohutného dubového lesa, byl jsem tak rozmlácen a obolaný, že jsem šel raději opět pěšky, přenechav svému průvodci, aby zbytek cesty jel na svém koni až na nádraží.

Od té doby uplynulo 42 roků, ale v celé té době neudálo se mně vsednouti po druhé na koně.

Ostatně, několik neděl před tím jsem zkusil, jak ošemetná to věc, jeti i ve voze. Tehdáž jsem, maje pouze lehounké zavazadlo s sebou, konal valnou část cesty z Curtea de Ardžeš (psáno Argeš), kde jest pochován první král rumunský, Carol se svou chotí Alžbětou, známou pod básnickým jménem Carmen Sylva, do Sibíně pěšky. Však právě toto moje zavazadlo, pouzdro na klobouk, ve kterém jsem měl několik drobnůstek, bylo příčinou zajímavého omylu.

Jdu takto jakýmsi pustým místem, když tu pojednou slyším za sebou dupot někoho běžícího, jenž na mne volá, abych se zastavil. Učinil jsem tak, když pak mne dostihl, oslovil mne takto: „Milý pane, slitujte se ; bydlím nedaleko odtud na samotě a moje žena se náhle rozstonala, pojďte se mnou a poraďte!“ Veliké a bolestné bylo zklamání ubohého muže, když jsem mu řekl, že nejsem, za koho mne má, totiž lékařem, a že mu tudíž nemohu vyhovět. Tu on, aby vysvětlil svůj omyl, ukázal na mé pouzdro a pravil: „Pane, já se domníval, že Jste jedním z těch, co píchají děti“, t. j. očkují, neboť odborný termín pro očkování mu byl neznám.

Nedaleko průsmyku Červené věže mne dohonil poštovní vůz úplně prázdný. Jsa umdlen, požádal jsem kočího, aby mne svezl, což on ochotně učinil. Když jsme objížděli kopec v jakýchsi serpentinách, naskytal se mně pohled nad míru krásný ale zároveň hrůzyplný. V pravo pode mnou valil se mohutný proud vody řeky Oltu přes ohromné balvany, co však mne naplňovalo strachem, bylo toto. Vůz sjížděl se závratnou rychlostí po úzké silnicí a několika zatáčkách. Maně se mně vybavila myšlenka, co by se stalo, kdyby se při objíždění některé ze zatáček pojednou objevil vůz jedoucí směrem opačným, zdálo se mně vůbec nemožným, že by se dva povozy mohly vyhnouti na cestě tak úzké i kdyby jely oba docela pomalu, tím méně, když jeden z nich by se řítil dolů tak rychle, jako tomu bylo s naším.

Na štěstí jsme se ocitli dole bez úrazu. Tam kočí zastavil, prohlížel vůz a pojednou se začal křižovati. Ptám se jeho, co to znamená a ejhle, co slyším! Že u jednoho kola mu vypadl zákolníček (o němž pěje i naše lidová píseň „když jsem já ty koně pásal“, že jej chasník ztratil a zaplatil) a že je to hotový zázrak, že jsme se neocitli v řece a se nezabili. Shledal sice nějaké dřívko, z něhož urobil náhradu za ztracený zákolníček, mne však přešla chuť na další jízdu a dal jsem přednost chůzi. Ostatně nebylo daleko do nejbližší vesnice, kde jsem mínil přenocovati, také přenocoval, ale s jakýmisi překážkami, kteroužto příhodu shrnují ve slova, vzatá z písně právě citované: A nic jsem vám ne- ukrad, já však se ocitl tehdáž v podezření, že jsem nejenom kradl, nýbrž se dokonce někam vloupal, jak hned uslyšíte.

Když jsem se tehdáž z jara 1879 chystal na cestu do Rumunska, obdržel jsem mezi jiným také dopis jednoho známého studujícího lékařství vídeňské university na jeho rodiče, bydlící právě ve vsi, kde jsem mínil přenocovati. Znaje z vlastní zkušenosti pohostinnost Rumunů, byl jsem přesvědčen, že mně bude poskytnut ochotně nocleh a že budu pohoštěn. Doptav se na statek, nalezl jsem hospodyni, matku onoho studenta, samotnou doma, její muž, synové a čeládka bylí v horách na senoseči, odkudž se měli vrátiti teprve za několik dní. Odevzdal jsem dopis očekávaje, že jej žena přečte a učiníc tak, že mne pozve, abych tam strávil noc. Později jsem se ovšem dozvěděl, že náležela mezi analfabety a dopis tudíž neměl pro ni síly průkazné.

Byl jsem, přiznávám se, velmi zklamán: noc na krku a já byl unaven a hladov. Otázal jsem se jí konečně, který hostinec by mně doporučila, což jak jsem viděl, se jí velmi nemile dotklo. Konečně, vidouc nezbytí, mně ukázala na konec vesnice a poradila, abych ze dvou hostinců, které tam naleznu, si vybral onen, jenž leží na pravo, tam že bude pro mne lépe.

Uposlechl jsem a vstoupil do prostranné šenkovny, kde bylo několik mužů z lidu. Chystal jsem se, že po skromné večeři, kterou jsem si objednal, se pustím s přítomnými do hovoru, od něhož jsem si sliboval vítané obohacení svých vědomostí. Dříve však, než se tak mohlo státi, přišel hostinský a vyzval mne, abych se odebral přes síň do menší světnice, že tam je několik pánů, kteří si přejí se mnou se seznámíti. Odepřel jsem tak učíníti, že raději zůstanu mezi lidem, hostinský však se vrátil s naléhavým vzkazem, abych přece jen přišel, což jsem konečně učinil.

U stolu seděl místní soudce a notář a snad ještě jeden občan. Usedl jsem k nim i rozpředla se mezí námi rozprávka. Ptali se mne, odkud jsem, který je účel mé cesty a nechtělo se jim věřiti, že činím tak za účelem zdokonalení v jazyce rumunském; že prý mluvím lépe než oni.

Blížila se půlnoc, já byl hrozně unaven a ospalý i ptal jsem se hostinského, kde mne uloží, že bych rád šel spat. Na to hospodský, že postele pro mne nemá, že se musím spokojiti lavicí, na kterou dá trochu slámy a kožichem že se přikryji.

Vida soudce, jak špatně mám býti uložen, nabídl mi, abych šel s ním, že mohu přespati u něho. Já s poděkováním odmítl, neboť kterak bych mohl vpadnouti o půlnoci do cizího domu, tím méně, poněvadž byl ženat. Druhého dne dříve než jsem opustil vesnici, navštívil jsem ještě jednou nehostinný statek, kde zatím se nalézala jedna z dcer, provdaných v místě i byl jsem překvapen přijetím, jehož se mně nyní dostalo: obě ženy závodily, aby! mne co nejlépe pohostily, zatím totiž přečetla dcera dopis, z něhož se přesvědčily o pravdě.

V Sibíni jsem byl ubytován u vysokého hodnostáře církevního, bratra advokáta Puškara, jenž se nemohl s dostatek vynadiviti podivnému chování oné ženy; znalť dobře celou rodinu, znal její pohostinnost a věděl také, jaké množství peřin mají na postelích narovnáno. Za několik dní, když jsem se už vrátil do Vídně, obdržím od něho dopis a v něm rozřešení záhady, což jak psal, mu způsobilo mnoho zábavy.

Den dva dny před mým příchodem se vloupal někdo do krámu jakéhosi, jejž vyloupil a celá ves byla tou věcí velmi pobouřena. Když se tu objevil cizinec s dopisem, jejž nedovedla ona žena čísti, pojala podezření, že bych já mohl býti onen lupič, oznámila věc soudci, čímž se vysvětlilo, že ona rozmluva byla vlastně výslechem. Že se mně podařilo přesvědčiti přítomné o své nevině, toho důkazem pozvání soudcovo, abych ztrávil noc u něho.

To bylo před 40 roky v Sedmihradsku, tu pak bude zajisté zajímati vypravování o tom, co se mně stalo krátce před dosažením naší samostatnosti v Praze samé.

Jdu jednoho dne se ženou na procházku a vidím před sebou dva vojáky, kteří mluvili vespolek rumunsky. Oslovím je, ptám se, odkud jsou a k svému překvapení slyším, že jeden z nich, týž, který odpovídal k mým otázkám, kdežto druhý mlčel, pochází z téže vsi, kde se mně dostalo přijetí tak zvláštního. Dříve, než jsme se rozešli, otázal jsem se jích, nechtěli-li by přijmouti nějaký rumunský kalendář, jenž mně byl v několika výtiscích zaslán nakladatelstvím za tím účelem, abych je rozdal mezi vojáky rumunské národnosti, dlící v některém z lazaretů v Praze.

Odpověděli kladně, podotkli však, že druhého dne časně z rána Prahu opustí, poněvadž pak byli umístěni v české technice vzdálené pouze několik kroků od mého bytu, došel jsem tam ještě téhož večera, knížky rozdal a chystal se domů. Všichni poděkovali, milý Rumun však se tázal, co má za ně platiti. Já, že nic, že jsem je dostal zdarma a že tudíž nemohu za ně nic žádati. Ale on trval houževnatě na svém, co že to stojí, že to zaplatí; nic nebylo platno, že ho kamarádí plísnili a že také já se počal horšiti. Konečně kápl božskou, pravě: „Ne, ne, já to chci zaplatit, kdo ví, co byste později za to chtěl!“ Dovolával se pří tom jakési zkušenosti, já však, jenž jsem mu vypravoval dříve příhodu v jeho rodišti, jsem se konečně rozzlobil do opravdy: „Tak vy tak: nedosti na tom, že mne vaši rodáci podezřívali z loupeže, také vy si osobujete právo podezřívat mne z nepoctivosti?“ Do toho se vmísili též jeho soudruzi a tu konečně povolil, nenaléhaje více na zaplacení.