Z notýsku českého Honzy z pohádky/O dvou popech

Z notýsku českého Honzy z pohádky
Cesta k srdci mužovu vede žaludkem	O dvou popech	Maminto, dáme si to na tajízet!

Údaje o textu
Titulek:	O dvou popech
Autor:	Jan Urban Jarník
Zdroj:	JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

O dvou popech, jednom rumunském a druhém albánském. Byl jednou jeden pop, jenž se staral více o své rozsáhlé hospodářství, než o duševní blaho svých oveček. Zejména se mu nechtělo kázati, což farníci jeho těžce nesli. Dodali si kuráže a šlí ho požádat, aby také on jim kázal, jako to činili popové v sousedních vesnících. Čekali, jaký výsledek bude miti toto jejich zakročení.

Skutečně příští neděli vystoupil pop na kazatelnu i těšili se všichni, že uslyší slovo Boží. Ale co to? pop vezme do ruky evangelium, ukáže je shromážděným a vece: „Víte, drazí v Kristu, co jest obsaženo v této knize?“ — Na to všichni jako jedněmi ústy: „Víme.“ — „Nu, když víte,“ praví pop, „proč bych vám to povídal“, a hajdy s kazatelny.

Neděli na to táž otázka, farníci však se umluvili, že odpovědí: „Nevíme“. — „Nu, když ani tolik nevíte, marné by bylo vám o tom kázati“ a byli opět odbyti.

Třetí neděli se dohodli, že jedna strana, pravá, řekne „víme“, druhá, levá, „nevíme“. Ale i na to měl pop odpověď: „Tak ať ti, co vědí, řeknou těm, co nevědí, a bude pomoženo!“

Farníci, nevědouce jak na popa, šlí si stěžovat k biskupovi, ten slíbil, že faráři napraví hlavu a skutečně neděli na to se dostavil, usedl do křesla a farář počal kázati, mluvě tak, že mu rozuměl z přítomných pouze biskup. Pravil asi jak následuje: „Biskupská Milosti, mám čtyři koně, dva mně, dva tobě; mám deset krav, pět mně, pět tobě; mám sto ovec, padesát mně, padesát tobě“ a tak vypočítal a s biskupem bratrsky se dělil o veškeré své bohatství. Když ukončil, obrátil se biskup k věřícím a takto k nim promluvil: „Drazí v Kristu, nepochopují, jak si můžete stěžovati na svého duchovního otce, že nekáže, vždyť káže a jak! Tak krásného kázání jsem dosud nikdy neslyšel!“ Co tomu říkali farníci, o tom jsem se v rumunském originále nedočetl a nemohu tudíž ani vám o tom zprávy podati.

Druhá kratší albánská. Tu šlo o popa chudšího, jenž neměl tolik bravu, jako ten, o němž jsem právě vypravoval. Naopak: zachtělo se mu skopového i uložil kostelníkovi, aby šel tam a tam a ukradl tučného berana, aby pak se věc odbyla rychleji a bezpečněji, půjčil mu k tomu svého koně. Krádež měla se provésti během mše. Když pak se kostelník vrátil a zaujal své místo u oltáře, pop nemoha se dočkati, jak věc dopadla, jal se ho tázati hlasitě, jakoby šlo o věc mešní, ale tak, že pouze kostelník rozuměl, oč jde.

„Podařilo se ti zmocniti se toho be, be, be?“ — Na to kostelník : „Nejen že se mně nepodařilo dostati be, be, be, nýbrž přišel jsem též o „hi, hi, hi! — K tomu pop: „Budiž proklet za to, cos provedl!“ ale kostelník: „Buď proklet ty, jenž jsi mně to poručil!“