Z našeho lidu/Baruška
| Z našeho lidu Františka Stránecká | ||
| Vyslyšená prosba | Baruška | Tři kapitulace |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Baruška |
| Autor: | Františka Stránecká |
| Zdroj: | STRÁNECKÁ, Františka. Z našeho lidu. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 1882. s. 112–154. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Bylo po senách, žita krásně odkvetla a místy po pahorkách měnila již barvu, země se zapařovala pod vedrem slunečním, neboť se spustil v noci po bouřce náhlý déšť a navlažil půdu, parnem popukanou; avšak vzduch se málo ochladil, slunce jen pálilo, nebes báně zdála se býti až tmavomodrou, a když se lidé z ranních služeb božích vraceli, temnal se kout jihozápadní, a celý kruh okolních lesů jako by byl zčernal.
Starší lidé vyhlídali, brzo-li z onoho kouta vystoupí nějaká „baba“, neboli „babička“, malý šedý obláček, podobný hustému dýmu, valícímu se za mlhavého dne z komína k zemi. A obláček takový valil se v modrém vzduchu, v prostorách neobmezených, hustl vždy a rostl a vystupoval výše a rozšiřoval se nad hory, nad vrchy, nad planiny, nad dědiny, až i slunce zastřel a větrům cestu bránil, že hučíce vířili v lesích a klestili si ve smrčí dráhu přes skácené stromy.
Tam odtud z jihozápadního koutu přicházely „strašné“ bouřky. Vyšla-li však ze strany severozápadní za lesy též „babička“, a obě si podaly ruce, povstala bouře „hrozná“, pak také začasté následovalo ostré syčení, chvílemi až hvízdání podobné, a lidé se zastavovali, muži snímali s hlavy, ženy spínaly ruce, a všickni se křižujíce vzdychali: „Ulev Pán Bůh! Někde padají kroupy!“ Někdy se přidružila i z jihovýchodní strany průhlednější babička a spojila s oněma dvěma, což však se dělo na štěstí jen velmi zřídka, tak že si horáci dlouhá léta o tom povídali, nebo pak se strhla bouře „ukrutná“, a tato rozmetala obyčejně navázané snopy po planinách, tak že se jich vícekrát nikdo nedočítal.
Obyčejně tedy považovali venkované za nejhorší babičku jihozápadní, provázenou nejvíce prudkými dešti, babičce ze strany severozápadní, provázené mocným větrem a mnohdy i kroupami, říkali zlá, a „babu“ z jihovýchodní strany měli za nejlepší, za planou, větrnou, která se rychle objevila a také rychle zase vzdálila.
Dnes se „boudilo“ z nejhoršího kouta, tam dlouho bouře hrozívala, dlouho a pomalu se oblaka „sbírala“, dlouho bouře potrvala, zvláště když se před polednem zdvihla, neboť pak nemohla najíti cestu z hor a zajisté se odpůldne vrátila. Se strachem se mnohá hospodyně ohlížela, ubírala-li se po planině mezi osením k lesu, za kterým se osada a na vrchu dosti vysokém chrám Páně ukrývá.
Tam za lesem tak snadno člověk o těch „babách“ nezví, leda když juž nad hlavami hrozí, zde slyšívají jen andělíčky hráti na nebi v kuželky. Málo která hospodyně se „vybírá“ na velkou mši svatou, jen ty bohatší, kterýmž dovedla služka patřičně oběd přistrojiti, každá chudší hospodyně si musí přispíšiti, by dorazila zavčas z kostela domů ku „chystání“.
Hospodyně se bojácně ohlížely, nikoliv však celá tlupa mladých děv, která před nimi kráčela; děvčata byla slavnostně přioděna, oškrobené sukně šly jim patřičně „od pat“, nejvrchnější sukně byly skoro všechny bílé, neb alespoň světlé, měly zástěry pestrých barev, bohatší hedvábné, chudší z jemných vlněných látek, takové i plény květované, „okolkované“ splývaly od hlav po bedrách, přední cípy jejich byly pozorně křížem přeloženy a visely po boku, nad čelem pod plenou byl ovinutý saský šátek neb i některý hedvábný, a každá děva byla obuta do bílých punčoch a střevíců po kotník sáhajících.
Jindy jen bohatší mohly si popřáti takového pohodlí, chudá děva musí šetřiti, jde jen přes náves obuta, načechrána, jak přijde za humna, vyhrne pozorlivě sukně, ohrne do nich modlící knihu, svlékne punčochy i střevíce a otočí do zástěry, pak teprve kráčí v krátké spodničce a bosýma nohama prachem po silnici, neb po chodníčku kamením a zrosenou travou. Když dochází před ves, kde je kostelíček, usedá někde pod stromem v lese nebo na palouku nebo na kamenném tarasu, plénu, knihu, punčochy i střevíce ze sukní vybere, uprášené nohy o trávu otírá a opět „vystrojená“ na náves vstupuje. Na zpáteční cestě zase všecko do sváteční sukně ukládá.
Dnes kráčely obuty jedna jako druhá, dnes bohaté považovaly i tu nejchudší za rovnou sobě, dnes se ubíraly na „skládanou“ mši svatou, rozmlouvaly spolu vlídné, žertů a smíchu netropily, s jistou vážností vykračovaly, držíce modlicí knihu v ruce a „voničku“ (malou kytičku z božího dřevce, ze šalfie, z mařího listu, nějaké růžičky, bazalky, měsíčku a zahradního koukolu) s bílým šátkem na ni položenou; zachovávaly pořádek v chůzi, šly po dvou nebo po třech, před nimi děva bohatých rodičů, která zařídila sbírku příspěvkův a ještě s některou družkou minulou neděli odevzdala panu faráři.
Čím více „složily“, tím větší česť, mohly míti aspoň mši svatou s hudbou i se zpěvem, pánbíček takto provázenou prosbu o nevinnosť, o zachovalosť mravů jistotně dříve zaslechl a pokušení všelikteré odvrátiti ráčil.
Dnes pozdravovala chasa na potkání vážněji, a šlehl-li některý rozveselený chasník, vraceje se od „zavdání“ bystřeji po některé zrakem, jistě oči sklopila a na žerty jeho ani slova neodpověděla.
Babička některá se i pozastavila, pochvalně hlavou přisvědčovala a přála, „aby jim Pán Bůh popřál vždycky zachovalosti“, a děvy hlavu sklonivše, děkovaly pokorně: „Dejž to Pán Bůh!“
V lese podle pěšinky odpočíval pod velikou borovicí starý Matouš, liboval si v chládku velice, žena před ním stála, prosila, přimlouvala, vadila se, tahala jej za kazaju, aby ho jen přiměla k další chůzi k domovu, ale Matouš se jen usmíval a na vše pravil:
„No, běž sama, máš-li na pilno — dnes je boží svátek, mohu si odpočinouti.“
Mrkal očima a opíral se pevněji o peň.
Žena div neplakala: „Ale, Martínku, rozvaž jenom, že je parno jako před bouřkou, kdy bys tu usnul, kdož tě zavleče domů takový kus cesty, pokazíš a zcucháš sváteční šat, a ještě by tě mohl — — Pán Bůh chraň — — zastihnouti pod tím vysokým stromem posel boží.“
„Pánu Bohu ani kraj světa neutečeš,“ dí odhodlaně Martínek a mrká častěji.
Děvy se přibližují, Martínek sedá, volá na ně: „Pozdrav vás Pán Bůh, děvčátka! Vy teprv do kostela a já juž domů, a přece se žena vadí, že mne zastihne bouřka. Ale vy se ženete, co pak je dnes svatého Ondřeje? Jdete si vyprosit hodného muže? Neutíkejte, však dnes pan farář počká, vždyť má dobře zaplaceno. E — nech mne stará, já mohu mluviti, co chci, rozumíš? Nechoďte tam, rač se vraťte, složte na mši svatou k svatému Ondřeji, abyste nemusily někdy před peklem písek vázati, abyste nezbyly na ocet. Po svobodě nic není. Však vy to dobře víte, že vás mají chlapci rádi, a vy je také, co? Však vy se jen přetvařujete — ale ty, Baruško“, zachytil nejzadnější dívku za cíp plény — „ty jsi upřímná, ty nezapíráš, viď že? Ty máš ráda černooké?“
A Baruška na smrť zbledlá náhle tak zčervenala, že by mohl od její tváře svíci rozžhati, náhle jí vyhrkly slzy z očí, které cudně k zemi sklopila.
Stará Matoušová jí přimlouvala, aby na toho „zlopověstného opilce“ nedbala, šťouchla ho ve zlosti do zad a nadala mu „lajdáků“.
Čím více děvy blížily se osadě, tím více lidu potkávaly, a každý skoro pozdravil, a zavolal: „Pán Bůh dej, abyste až do provdání ve ctném stavu potrvaly!“
A když děkujíce hlavy skláněly, sklonila Baruška svou malou hlavičku nejnížeji a posléze ji ani nepozdvihovala více. A tkaniček u botek se chuděra z rozpaků naspravovala, nazastrkovala, neboť neustále někoho z domácí vsi potkávala.
Když kráčela blíže studánky přes palouk, obešla ji mdloba, a to myslím z parna. Děvy zmočily šátek, obmyly ji a přinutily, aby si vytřela kotníkem oči, kdy by ji byl někdo uřknul. Ale málo naplat, když se dostaly na náves, stála již sotva na nohou.
Jakmile kluci, na hřbitovní zdi sedící, průvod zahledli, upravili zvonici a hnedle sezváněly zvony na „velkou“.
Vážně vystupovaly děvy cestou ke kostelu mezi lipami a ani nezpozorovaly, že Baruška uhnula z cesty do bránky malého statečku, který patřil tetce její Svobodové.
A opět byla chuděra na smrť bledá.
Každá děva dbala jen o sebe, urovnala novou sukni a novou plénu, neboť vítr, bouři předcházející, zachycoval se již v košatých vrškách lip a metal na dlážděný chodník u kostela velké, prudce padající krůpěje deště.
Andělíčkové již nekouleli v kuželky jen tak pro radosť, tmavými oblaky bouchaly koule o závod, že se někdy až domky otřásly, a k tomu jim pánbíček rozžehal „draček“, až si lidé v domkách oči zastírali.
„Strašná“ bouře již stála nad kostelem.
Brzo se mísily zvuky varhan, bubnů i trub do hlučné hudby ve velkolepém chrámu přírody provozované. —
Po mši svaté pršelo jen lilo, nebe bylo šedou záclonou tak zahaleno, že nebylo pražádné naděje na vyjasnění. Ze zvonice vystrkovali muži s kruchty slézajíce hlavy, ze sínice ženy, nikdo se neodvažoval vykročiti na déšť ve svátečním rouchu; konečně vyskočilo několik odhodlaných kluků a šplouchalo se kalužinami na hřbitově utvořenými, až jim voda nad hlavu stříkala.
Nyní se i staří odvážili na déšť, byť i jen, aby ty zlořečené kluky okřikovali; čepice a klobouky na hlavách pokryli kapesními barevnými šátky a kráčeli velkými kroky mezi lipami dolů. Za nimi ženy v „kočárách“ čili v „boudách“, t. j. s ohrnutými sukněmi až přes hlavu, přitahujíce je těsně nad spodnicemi k tělu, aby tuze nepromokly.
Jen jedlovské děvy stály posud v sínici a radily se, co počíti, šlo jim o nový, sváteční šat; takový kus cesty uraziti nemohly, aby hustý déšť šatů neprosákl, a v sínici nemohly zůstati, neboť kostelník již zamýkal hlavní vrata kostelní. Do jednoho statku se nechtěly vhrnouti, po několika domech se rozejíti nechtěly a do hospody se vkročiti ostýchaly. Byly na rozpacích. Když rozvažovaly, otevřely se dvéře do kostela vedoucí, a velebný pán vstoupil do sínice.
Ostýchavě se jedna za druhou přibrala, by políbila velebníčkovi ruce, a tento, když je tu shromážděné spatřil, hned toho použil a pěkné naučení jim dal, aby se nikdy Pána Boha nespouštěly, aby v dobrém vytrvaly a blahoslavenou pannu Marii vždy o skroušenou mysl a čistotu těla i duše žádaly.
Připomínal jim, že uplynulo již dvanácte let, aniž by byl musil nějakou „nezachovalou“ z těžkého provinění kárati, že si na jedlovských pannách zakládá a pevně doufá, že za jeho pobytu mezi nimi vždy druhým osadám jak posud vzorem budou.
Děvy stály se sklopenými zraky před ním, červenaly se, ani nedýchaly; velebný pán ještě pozdravil a rychle zmizel na chodníčku k faře.
Děvy rokovaly dále a konečně se usnesly, že se přece do hospody odváží. Kamž také měly jíti?
Nastavěly v rychlosti boudy nad hlavami a vykročily odhodlaně do deště. Kostelník, jenž již netrpělivě na ně pohlížel a klíči hřmotně rachotil, pousmál se spokojeně, zamkl sínici a spěchal k jídlu.
Pod přístřeším velké hospody stáli, majíce límec u kabátu ohrnutý k uším, dva čeledínové a hleděli netrpělivě vzhůru ke kostelu. Sotva že zočili děvy, počali velmi nápadně rukama kývati, bičem zatáčeti a praskati.
Rychtářova Rozarka je zočila nejprve a radostně zavolala: „I hleďte, holky! Tamhle stojí náš Kubík a Borůvků Vašík, zatáčejí biči; snad je poslali tatínek pro nás.“
A vskutku stály v hospodě pod kolnou dva žebřinové vozy plné slámy, a nad nimi se dmuly promoklé plachty; bylo vidno, že přijely pro děvy v dešti.
Hned se objevila celá řada jedlovských, bylo radosti, smíchu, připíjeni, až konečně kde kdo na vozy posedal, tak že hlava podle hlavy trčela, a jablko by bylo nepropadlo.
Vozy se hnuly a rachotem se kolébaly přes vylámané dláždění ze vrat ven.
Teprvé cestou zvolal kdosi: „Kde pak je Bláhova Baruška?“
„Ano, kde je?“
„Snad na druhém voze.“
„Já jí neviděla.“
„Já také ne.“
„A já jí nespatřila ani v kostele.“
„V kostele jistě byla, ale myslím, že se k nám až k oltáři juž protlačiti nemohla, stavila se snad u tetky Svobodové.“
„A prosím vás, ta tlačenice dnes, vše bylo v kostele uzavřeno, vždyť venku se voda jen s oblak hrnula, jako o potopě světa.“
„A ty’s ji myslím viděla.“
„Nešpičkuj, tys arciť ničeho neviděla, jen Dorazilova Janka, však tam stál jak svatý u Pavlova a pořád po tobě šilhal; patří se to o „složené“ mši svaté?“
„A jak pak ty o tom víš, nešilhalali’s naň ty?“
„Tak, tak, jen dál, to je ta skroušená mysl panenská po složené mši svaté. Daly jste si tam všechny obrousiti jazyky?“ ozval se zvenčí podle pacholka mužský hlas.
„Kdo pak vás zval s námi, Urbánku?“ tázala se Rozárka poněkud rozhněvaná. „O vás jsme nestály, abyste věděl.“
„A já juž o vás také nestojím, abyste věděly vy,“ smál se Urbánek a doložil: „Vždyť jsme juž dojeli až k naší chalupě. S pánem bohem.“
Všickni se rozesmáli, divili se, že juž dojíždějí před jedlovskou rychtu; slézali, loučili se, rozběhli se po vsi, ale Bláhova Baruška mezi nimi nebyla.
Staré Bláhové nebylo nápadno, že Baruška s nimi nepřichází, vždyť myslím tetka Svobodová to děvče mermomocí u sebe zdržela, ale toho si mohla Baruška povšimnouti, že se jistotně bouře odpoledne zase zvrátí, když tak brzo započala, a jak se pak chudák potom domů dostane; nyní by se byla mohla svézti s druhými. — —
U Svobodů seděla Baruška všecka uplakaná na lavici u okna, tetka chystala oběd a přimlouvala jí, aby se juž nermoutila, že jí přešla mdloba před mší svatou.
„Co pak je potom, žes tam nebyla, však přes to přece všickni lidé vědí, že jsi děva zachovalá, juž to pusť podle sebe, proto ti poctivosť neuvadne. Dá-li pán bůh na rok, složíte se opět na mši svatou.“
Tetka shasla hromničku, neb již nehřímalo, položila ji do přítruhlí a kladla talířky na stůl, neboť juž vyzváněli poledne.
Tu vrazila pasačka Svobodova do světnice.
„Pochválen — Ale, Barko, škoda, že’s tam nebyla — velebný pán dal jedlovským tak pěkné naučení v sínici; juž prý u vás po dvanácte let nebylo žádné „nezachovalé“, jste prý všem druhým obcím příkladem, máte prý se nespouštěti pána boha a žádati panenku Marii o skroušenou mysl a — ale, co je ti, Bárko? Proč pak tak hrozně pláčeš? Co tě bolí?“
Baruška neodpovídala, ale plakala tak hořce, až jí srdce usedalo — — jídla se ani netkla.
Bylo po žních, přestaly bouře, přestal i mlhavý čas podzimní, tvrdé mrazy uzavřely zemi, sníh pokrýval ploché role před lesem, vyrovnal meze, pokryl a zavál pěšinku lesem vedoucí. Jedlovští chodili do kostela cestou, kterouž jezdívalo všedního dne na sta saní s kládami a dřevem. Krajina vypadala zcela jinak, rybníček zmizel, poutrubí též a kdyby nebylo těch dvou starých olší podle něho, nikdo by byl ani netušil, kde se vlastně pod sněhem ukrývá, neb juž od mnoha let odvykl hajný prosekávati v něm prohlubně; to bývalo za časů „vrchnostenských pánů“, že tam nasazovali ryby; nyní patřil rybník obci a Jedlovští v něm močívali len; bylo jim to pohodlné, neboť jej pak rozkládali hned po pastviskách vedle až k samému lesu.
Mrzlo, až se jiskřilo, mráz hvízdal pod kutými saněmi čili „korbou“ rychtářovou, když tento v kožíšku a beranici vezl ženské, ohromnou peřinou obložené, do kostela. Jim bylo hej, ale těm druhým, co se pěšky ubírali, bylo hůře. A což ještě mužům s vysokými holínkami u bot a dlouhým soukenným pláštěm, některý si ještě uvázal ženin vlňák kolem krku, až mu na zádech plály cípy, ale ženám v nízkých střevicích a krátkých, vlněných šerkách div nohy neumrzly.
Jen staré babičky obuly okrajkové bačkory, pletené a prošité silnou koží, ovázaly čelo šátkem, aby je hlava od mrazu nerozbolela, a oklesly plény pod bradou, aby dlouhé cípy jejich zavázaly na temeni. Musí se člověk mrazu brániti, jak může.
Mrazivý vítr sháněl sníh s místa na místo, a když jej v kotouči oháněl okolo hlav lidí do chrámu páně putujících, píchal tak ostře do tváře, jakoby jehlami.
A přece jen nejchuravější zůstaly doma, blížilť se boží hod vánoční; i jesti povinností křesťanskou očekávati narození Páně s myslí nábožnou.
Kdož pak ví, kdy pán bůh zavolá! Obzvláště staří nevědí, jak se jim zima skončí, dočekají-li velkonoci, neopomenou tedy nikdy, aby nevykonali zpověď před vánocemi.
Pan farář zpovídal dnes v sakristii. Lidé, kteří měli přijímati, buď tam klečeli, buď vyšli k oltáři „pod panské stolice“, aby se nemusili dlouho prodírati mezi lidem.
Zavzněl zvonek u oltáře, svolával kající ku stolu páně. Přicházeli starci se shrbenými zády, stařenky svraštělých líc, majíce ruce křečovitě sepjaté kolem modlitební knihy, přicházela i bledá jako stěna — Baruška Bláhova. Dech se v ní tajil, nebo celé shromáždění upíralo na ni udivené zraky.
V ženských stolicích mizela pobožnosť, ženské počaly na sebe hleděti a hlavami vrtěti; některá kmotřenka šťouchla sousedku loktem a mrkla okem. — Zvonek zavzněl po druhé a chasa sotva poklekala, aby se bila v prsa, neboť se ohlídal jeden po druhé a otáčel se, hledě k pobočnímu oltáři sv. Anny, kde se za sochou napolo ukrýval mladík snědých lící, vysoký a štíhlé postavy. Tvářil se lhostejně, avšak ňadra jeho se silně dmula, tváře jen hořely.
Bylo po přijímání, všichni zasedali do stolic, jen Baruška odstoupila sotva několik kroků od zábradlí před oltářem a přiklekla na veliký kámen s vytesanou na něm literou; srdce div že jí z ňader nevyskočilo, tak mocně bušilo, slzy jí kanuly po sepjatých rukou. Zrak se jí temnil, a žalem tiše zašeptala: „Ó kéž bych již raději také na pokoji odpočívala, jako tam ti pode mnou!“
Stará pastýřka, která podle Barušky klečela u přijímání, tvrdila potom, že se o Barušku pokoušely mdloby, když pan farář k ní přistoupil s pánem bohem, a ret její že nemohl nikdo ani rozeznati od bílého šátku, který pod knihu rozprostřela. —
Bylo po mši svaté, ženy zůstávaly státi na hřbitově, nedbajíce ostrého větru, sdělovaly si překvapující novinu; i chasa se sešla, a všude znělo hlasem i šeptmo jméno Barušky Bláhovy.
Mladý Nečas opustil juž místo své u oltáře sv. Anny, u chasy na hřbitově shromážděné však se nestavil, nadzvihl jda okolo mladíků napolo klobouk a pádil ze hřbitova cestou dolů na náves. Ale ani tu se nestavil, obešel hospodu a ubíral se rovnou cestou do Jedlova. — — —
V létě stával jako přikovaný pod lípou u kostela, až Baruška z kostela vykročila, pak ji vyprovázel až pod chalupu a najednou ji vymknul voničku z ruky, když se rozcházeli, když si „s pánem bohem“ ruce podali.
Arciže tak bylo v létě — tenkráte nedul tak mrazivý vítr po hřbitově; kde by kdo nyní voničky hledal, sotva se několik muškátových lístků zelenalo někde v koutku u okna a otáčelo ku zmrzlému sklu, odkud aspoň paprsek světla do světničky padal. No, dáli pán bůh, přijde opět jaro, bude opět květu všude dosť.
Ale ještě dlouho potrvala zima, každičkou neděli vídali Jedlovští Barušku Bláhovu klečeti v koutě nedaleko křtitelnice, tam kde sedávaly staré ženy.
Klečela tam pod obrazem, na kterémž vyobrazen byl spasitel světa a u jeho nohou kající Maří Magdalena.
Baruška nikdy ani brv nepozvedla, neohledla se, nepohnula se, líce bledé, rty sevřené připomínaly více sochu, nežli mladou živoucí děvu.
Starý Bláha se hněval, co si to děvče pojednou do hlavy vzalo, tam v koutě klekati, domlouval, zakazoval, avšak darmo. — Ale kdo to starému Bláhovi vysvětlí ? — — — — — —
Tak se pomalu přiblížil první jarní den, t. j. první jarní den, jak si jej od starodávna lid zasvětil, a ne jak jej „kalendář, starý lhář“ rozhlašuje, den svatého Josefa. Počítá se u nás v horách za „poloviční svátek“, a tím naznačeno, že se potahem nepracuje; každému hospodáři bylo by kladeno za těžkou vinu, kdy by kromě poklízení i nějakou těžší práci čeládce rozkázal, takový neznaboh by stíží vícekrát uhlídal pořádnou čeleď ve svém domě. Před polednem spěchají všickni ke službám božím.
Někdy jsou ten den ještě tuhé mrazy, a mnohý rolník hledí úzkostlivě po nivě a oulehlích, kde sluníčko za několik teplých dnů sníh rozehřálo, zdali mráz obnažené kořínky ozimu nevytáhl a nezničil takto na jaro, co krutá zima hustým sněhem zachránila.
Tenkráte byl na svatého Josefa pěkný jarní den; v noci hodně mrzlo, ale ve dne se sluníčko pěkně usmívalo, bylo sice ještě trochu „zubaté“, ale přece vyloudilo za větrem mnohou včeličku z oulu.
Odpoledne se zmáhal silný vítr na znamení, že se změní čas. Bláha vešel do zahrádky a přivazoval dlouhými povřísly pěknou košatou jabloň, která silné kmeny nad střechou rozkládala. Byl to jeho nejmilejší štěp, který jako mladý hospodář, když mu otec domek odstoupil, vsadil a od těch časů pilně ošetřoval.
Hospodyně s Baruškou stříhaly jakési plátno na velké truhle, pasačka se vadila v chlévě s odstaveným telátkem, že se ještě starého zvyku neodříká a „odpíjí“ mléka.
„Počkej, však ti dám, zaklesnu provaz na tři uzly, abys nemohlo k vemenu, a nebude-li naplat, přivážu ti na tlaměnku ježčí kůži, potom tě požene máma sama.“
Ještě první uzel nezaklesla, a již se objevila hospodyně. V ruce držela všední plénu a hrábě, ze zástěry brala krajíc chleba a kus tvarohu.
„Tu máš, Anče, svačinu, na hrábě a běž na naši louku, rozhrab tam trochu krtí hromádky, vždyť bychom tam letos ani úrody neměli, tolik se tam té chamradiny sešlo.“
„Dnes? Na louku? Vždyť pak ještě neroztály sněhy v roklinách. Až se tam sesype nános, můžeme to rozhrabati najednou.“
Hospodyně byla v divném rozčilení, bledla, červenala, ve chvatu přehodila Anči plénu přes hlavu a chvatně ze sebe vypravila: „Běž, Aničko, honem, běž.“
„Ale, tetičko, vždyť je to samý zmrazek, co pak tam rozhrabu?“
„Pro rány Kristovy, juž jdi,“ řekla ustrašeně hospodyně, vystrčila děvče ze chlíva, zastrčila závoru a spěchala zpět do světnice.
Děvče stálo chvíli na zápraží a natahovalo moldánky, až uslyšelo v síni kroky. Jelikož se bálo vády, že neuposlechlo, vklouzlo zatím za vrata, odkudž uhlídalo hospodyni, že spěchá na náves, sledovalo ji zrakem, a když ji zahledlo vcházeti do Kutilovy chalupy, dalo se samo opačnou stranou po návsi.
Stará Matoušova svolávala slepice a též vystoupla na náves:
„Malí, malí, malí! Na, pipinko! Na, na. Seděť stará, seděť! I Bože světe — kam pak se, ty, děvče, s hraběma hrneš?“
„Rozhrabovat krtí hromádky na naši louku,“ vypravilo děvče plačtivě ze sebe.
„O svatém Josefě? A samo? Kde pak je hospodyně?“
„Hm, což je o ni, šla si na besedu ke Kutilům.“
„Tak, ke Kutilům — a což Baruška?“
„Cosi šije.“
„A hospodář?“
„Popochází v zahrádce.“
„A víš-li jistě, že šla hospodyně ke Kutilům?“
„Ale Bože, vždyť jsem ji na své oči viděla, běžela tam jen tak po domácku, ani kožíšek neoblekla, uháněla, co jí nohy stačily.“
„Tak, tak, no víš co, Aničko, pojď chvilku k nám, než se ten hrozný vítr trochu ztiší, však já te u hospodyně omluvím.“
„Tetičko zlatá, já bych věru ráda, ale co by řekli hospodář?“
„Nic neřekne, jen pojď, alespoň co svačinu sníš — však máš ve klíně svačinu, viď?“
„Inu mám.“ —
„Tedy pojď, stoje jí beztoho ani na louce nesníš.“
„Ba arciť!“
„Sedni si tedy u nás na lavici.“
Pasačka se nedala více nutiti a pojídala pomalu u Matoušů svou svačinu.
Matoušová venku poklízela a nakukovala pilně přes plot ke Kutilovu domku. Právě spěchala zase Bláhová přes cestu ku své chalupě, po chvíli za ní Kutilová. Matoušova si povzdechla: „Chuděra Bláhová! Nebohé děvče!“ a vešla do světnice za pasačkou.
Bláha stál právě na dvoře a házel holubům zrní, když Kutilová na dvůr vstoupila.
„Pozdrav Pán Bůh, hospodáři,“ pozdravila, „holubi se vám daří, požehnej Pán Bůh, abych jim neuřkla; máte s nimi pěkné potěšení.“
„Vítám vás, tetičko, toť jsou nám vzácní hosté, těší mé, že se vám vrkavá čeládka také líbí, mám z ní věru radosť, div semínka z ruky nevybírají. A což teprv tuhle ten „pštros“, ten je nejkrotčí, však má také pilno, aby sháněl potravu, juž zase krmí mláďata. Tuhle ten „sivák“ juž byl někde v železech, přiletěl jednou bez nožky, vidíte, jak chudák pokulhává. Bylo to takhle někdy okolo svatého Jana, když — —“
Kutilovou událosť se sivákem nijak nezajímala, přetrhla tedy řeč hospodářovu a řekla: „Jen si své holuby opatřte; sklání se k večeru, půjdou brzo sedět. Já se podívám k hospodyni do světnice.“
„No, no, počkejte, já juž také půjdu. Zastavte se dříve se mnou v chlívě, ukážu vám naše „odstavené“, dáli Pán Bůh, bude z něho někdy pěkná jalovička.“
„I to nám neuteče; já bych jen ráda nyní hospodyni slovíčko pošeptala.“
„Aha, tedy zase nějaká novina. Už bude asi hezky těch, co jste po prvé vykoupala?“
„Inu říkává se, že dětí a hrnců není nikdy dosť.“ A juž kladla Kutilová ruku na kliku u světnice, a u dveří se objevila bledá tvář Bláhové.
Ženy na se mrkly okem, pozdravily se, Kutilová vstoupila do světnice, Bláhová zadržela muže v síni.
„Neohlídl bysi se do chlíva se mnou, Anče nějak vyrazila kolík u řezačky —“
„A co ti nyní napadá; vždyť přišla Kutilová na besedu. Pojď do světnice.“
Bláhové vyhrkly úzkostí slzy z očí, lží a výmluvám nezvyklá chvěla se už strachem.
„Prosím tě, Františku, nechoď tam nyní, pojď se mnou do chlíva. —“
„A co má býti? Co přede mnou skrýváte? A tohle bych se podíval, abych nesměl, kam se mi líbí.“
Trhl náhle klikou, dvéře však byly klíčem zamknuty.
To popudilo hospodářovu zlosť, zaklel a ohledl se na ženu. Stála tu ubohá jako přimrazena, slova ze sebe nevypravila a třásla se na celém těle.
„Otevřte, sic bude zle!“ zavolal hlučným hlasem a bouchl pěstí do dveří.
Nikdo se nehnul — ve světnici ticho jako v hrobě, a za ním jen přidušené vzlykání ženy. Myšlenka hrozná jako blesk šlehla z čista jasna hospodářovi mozkem, až se silná postava jeho zachvěla.
Přetřel si náhle rukou čelo, jako by trapnou myšlénku zapuditi chtěl — přivřel oči a zahledl své milované dítě v kostele v koutě u křtitelnice pod obrázkem svaté Maří Magdaleny, bledé jako stěnu, nepohnuté jako z kamene. — — —
A jako by slepota nějaká zřítelnici jeho zahalovala, a nyní jako by se mu mžikem zrak otevřel, stoupala mu na mysl trapná pravda a zdrcovala jej naprosto.
Bláha se obrátil pomalu k ženě a jako by znala jeho myšlénky, řekl přidušeným hlasem: „Matko, je to pravda?“
Místo odpovědi zalomila rukama nad hlavou, pohledla na smrť bledá k nebi a zastřela oči zástěrou.
Bláha stál jak ohromen, patřil k zemi, hlava mu sklesla na prsa — ale jen chvíli tak stál, náhle se vzchopil a vzpřímil tak, že se hlava jeho skoro trámu dotýkala, a zahřměl rozhorleným a hněvivým hlasem: „A je-li tohle pravda, udělám jí smrť a sobě také!“
A než ho žena zadržeti mohla, skočil ze dveří ven, přeběhl dvůr a vkročil na mlat.
„Udělám jí smrť a sobě také!“ zaznívalo Bláhové v uších jako ve strašném snu, z něhož je probuzení těžké. Měla se pustiti za mužem? Prositi, chlácholiti, zabraňovati činu hroznému? Nepřetrhá-li snad této chvíle již na mlatě život svůj?
Dovlekla se bídně na práh, ačkoliv jen dva kroky stála ode dveří, a tu již pádil hospodář s napřaženým cepem po dvoře ke kuchyni.
Zbledlé rty Bláhové zašeptaly modlitbu, postavila se mezi vroubení, rozpřáhla ruce po dveřích a očekávala, co se dále stane.
„Ustup!“ zachraptil nad ní Bláha.
Stála jako z kamene, a rty její se křečovitě pohybovaly.
„Ustup, sic i tebe zabiju.“
„Děj se vůle boží, dokud žiju, neodstoupím a zabráním, jak mohu, abys nespáchal hříchu!…“
Ale juž chopilo ji silné rámě hospodářovo, mrštil jí stranou a namířil cepem na dvéře. Žena se mžikem vzchopila a zadržela ruku vší silou. Počali zápasiti.
Ženě se podařilo, že hospodáři cep z rukou vymkla, avšak zadržeti jej nebylo možno, padl těžce k zemi a obrazil jí pádem rámě tak silně, že jí bolestí slzy vyskočily; ani nezastenala, ale hospodář zastenal tak bolně, jako by mu srdce pukalo. Ruce mu sklesly jako bez vlády, chvěl se zimou, zastřel oči a počal škýtati jako rozlitostněné dítě.
Dvacet a čtyři roky žili spolu ve svornosti, v tichosti a v lásce, nikdy ani prstu nepozdvihl, aby manželce pohrozil, neřkuli aby ruku pozdvihl k ráně — a teď, když cep tak rázně dopadl na její rámě, trhl sebou, zpamatoval se, poznal, jak hrozně se provinil před bohem, a lítosť ho opanovala.
Zpřímená postava jeho až zhrběla, čelo se sklonilo k prsoum, a nejistým krokem ubíral se dvorkem do zahrady.
Bláhová sklesla na kolena a vzdávala díky bohu, že ráčil odvrátiti hrozné nebezpečí. — — Venku burácel vichr až hrůza, ale Bláhová ničeho neznamenala, až pojednou ji silná rána na střechu a jakýsi praskot z omráčení vyrušily.
Zalekla se, vyskočila a hned opět si vzpomněla na slova hospodářova: Udělám jí smrť a sobě také!
Dcera byla zachráněna — ale co se stalo s hospodářem? Snad ho neopanovala opět nějaká hříšná myšlenka?
Přiskočila za ohnisko a pohledla malým okénkem po zahrádce.
Chvála bohu! Hospodář tam stál živ, prostovlasý, s rukama sepjatýma a zíral smutně k zemi, u jeho nohou ležel štěp jemu nejmilejší, košatá jabloňka, kterou jako mladý hospodář vsadil a dnes ještě, když vichr nastal, povřísly ku střeše přivazoval.
Vítr se zachytil v nejsilnější kmen a rozčísl jabloň. Mnoholi květů ještě ani nerozvitých leželo u nohou hospodářových? — Bláha stál nepohnutě, necítil ani větru, ani chladného deště, jenž se počal z nebe proudem líti, cítil jen nevýslovnou bolesť v srdci. — — — — — — — —
Starý Matouš se ubíral po návsi ku Bláhovu domku. Vítr skučel až strach, déšť se hrnul neustále z oblak; na návsi jako by vymetl, ani psíka viděti nebylo.
Ač silně pršelo, bral se Matouš pomalu ke vratům, zastavoval se, jako by přemýšlel, a zase váhavě pokročil. Konečně již stál v síni a zase si netroufal položiti ruku na kliku. Dvéře u světnice se otevřely, a Bláhová vystoupila. Poněvadž se juž setmělo, zalekla se.
„Pochválen —“ pravil přidušeným hlasem Matouš.
„Na věky, amen. Kdo pak je to?“
„Já, starý Matouš, tetičko.“
„I vítám vás k nám, sousede. Ach bože, ani vás nemohu zavésti do světnice,“ — pravila rozčileně.
„Jen nechte, však já dnes na besedu nejdu.“
„Já — já —“
„Čím pak bychom vám mohli posloužiti?“
„Já jsem sem — má žena mě sem posílá — já bych tento myslil — inu — když už se neštěstí přihodilo, rádi bychom vám posloužili s mou starou — nech juž je chlapec, nebo děvče — potřebujete-li kmotrů. — — — Tak!“ vypravil konečně ze sebe a spokojeně si oddechnul.
Stará žena hlasem zaplakala.
„I aby vám to Kristus pán odměnil!“
„My lásky vaší nezasluhujeme; zaplať pán bůh na stokrát! A já se tolik nastarala, koho bychom požádali; ani Kutilovou a kostelníka jsem si prositi netroufala. — Zaplať vám to ještě jednou pán bůh sám!“
„No, no, rádo se stane. A sousedko, má žena vás pozdravuje, a že je vaše pasačka u nás, máli ji juž poslati domů?“
„Kdy pak já se vám jen odměním? Kdy se jen odměním? —“
„Jen nechte, jen nechte, to my rádi udělali. — No a — je chlapec?“
„Je, a chvála pánu bohu jako cval.“
„Pozdravte ji ode mne. Já řku — a co tatík?“
Bláhová zaplakala.
„Inu, poručte pánu bohu. — Nic naplat. — Tedy vám to děvče po chvíli pošlu. Dobrou noc!“
„Ještě jednou zaplať pán bůh!“
Bláhová vykročila na déšť na zahrádku.
Hospodář seděl posud u jabloně pod střechou u kolny na přistaveném žebříku.
Bázlivě přikročila žena k němu, hlas její se chvěl, když jej oslovila: „Františku!“
„Co chceš?“ odpověděl přitlumeným hlasem. Povzdechla, avšak radostí, že jí odpověděl. —
„Prosím tě, vejdi do světnice, Kutilová juž odešla, — po chvíli přijde Anče domů, bude spravovati — snad by’s ji nerad viděl.“
Bláha zastenal.
„Prosím tě, Františku, přijdeš?“
„Přijdu,“ řekl hospodář hlubokým hlasem a opět zasteskl.
Po chvíli vešel váhavým krokem do světnice a zavrávoral, uzřev ověšenou postel bílými prostěradly, na kolébku ani nehledl a usedl na lavici u kamen.
V hospodě popíjela chasa. Zpívali, výskali, byli veseli, povídali o všeličem, až pojednou starý Šaman vešel a v nalévárně sdělil hospodské novinu, že se u Matoušů prý chystají, že půjdou zítra Barušce Bláhových křtít.
Sotva to pronesl, věděl novinu každý z přítomných, a nežli si o věci té obšírněji promluviti mohli, vešel mladý Nečas.
Kdykoli se bohatý selský synek v hospodě objevil, otáčel se hostinský jako na obrtlíku, nevěděl hned, co by snesl, aby se mu zavděčil. I dnes běžel hned s plecháčem do sklepa natočit čerstvého.
Mladý Bednář podal zatím Nečasoví svou sklínku, by si zavdal, tento však děkoval, že prý mu hostinský donese hned čerstvého.
Tu se ozval z kouta podnapilý Andrýsek:
„A co ti, Bednáři, napadá, podáváš mu piva.“
„Nu, a čeho mu podám, vždyť kořalky nepije.“
„Však on by jí také nepil.“
„Co tedy blábolíš? Co piju, podám.“
„Ano — ale vždyť on nyní ničeho nepije.“
„A co bych nepil?“ řekl Nečas.
„Chlapci, nevěřte mu, ničeho nepije, jídá jen — nudlovou.“
Chasa se rozesmála, Nečas zahořel a bleskl hněvivě okem po Andrýskovi.
„No, no, však tak zle není,“ začal opět Andrýsek.
„Jen nám pověz, jeli děvče nebo chlapec.“
„Mlč, chlape!“ zakřikl Nečas.
„A co bych mlčel? Však jsem v hospodě. A kdo by mi tady chtěl poroučeť, co? Já mohu mluviť, co chci, rozumíš? A není pravda, že ti zítra budou křtíť? Co? Není pravda? A mně je toho hodného děvčete líto, rozumíš? —“
„Cekneš-li ještě, bude zle!“ zasoptil Nečas a namířil plecháčem na Andrýska.
Andrýsek se vzchopil, opřel se zády o lavici, namířil zase na Nečasa a zvolal: „Myslíš, že se dám? Tedy pojď!“
V tom juž zařinčel Nečasův plecháč na lavici vedle Andrýska, a pivo postříkalo celý stůl, ale i Andrýskův plecháč obletěl hlavu Nečasovu. Chasa počala oba soupeře rozháněti.
„Jen mne nechte!“ křičel Andrýsek. „Pusťte, jak já mu dám. — Přišel si na nás vylit žluč, že ho Kutilová posadila na peřinku, myslím že se draho vykoupil.“
Chasa se rozesmála, a Nečas se opět rozehnal po Andrýskovi.
„Hoho!“ volala chasa, „to zde neplatí, pro pravdu se lidé nejvíce hněvají. Dnes jdi domů spat!“ —
Vyzdvihli Nečasa a posadili přede dvéře.
Bláhová si přede dnem přivstala a zadělala na koláč, aby mohla kmotřenku patřičně uctíti; Bláha seděl posud na lavici, maje lokte podepřeny o kolena a hlavu v dlaních.
V koutě za plachtami bylo ticho, dítě na kolébce tiše spalo, jen hodiny u okna cvakaly jednostejně, a někdy se čížek v kleci otřásl.
Kohout venku vyvolával ráno. Dítě se počalo v kolébce vrtěti a vykřiklo. V „koutě“ se počaly plachty pohybovati, a Bláha nazdvihl hlavu. Tvář jeho vypadala ztrápená, sestárlá za jedinou noc. Ruka jeho uchytila okrajkový cíp u kolébky, zakolébala, a dítě přestalo plakati. Hlava hospodářova klesla k prsoum, ale kolébka se ještě stále pohybovala.
V koutě bylo slyšeti dušené vzlykání, a pojednou se ozval pláčem rozechvěný hlas „koutnice“: „Zaplať vám to pán bůh, tatínku!“
Slova tato vyloudila proud slz z očí Bláhových, ale kolébka se juž neustala pohybovati. Mluviti nebylo jim třeba — starý „moldonový“ okrajkový cíp stal se páskou, kteráž pevně zase připoutala srdce provinilého dítěte k srdci otcovskému.
Klika u dveří se potichounku nazdvihla, stará Bláhová pohledla, co ve světnici dělají, a spatřivši hospodáře slzícího, kterak okrajek křečovitě drží a neustále kolébá, zastřela zástěrou oči a klekla na práh v mocném pohnutí.
Byl krásný, tichounký podzimní den. Babí léto počalo polehoučku poletovati, zachycovalo se na zahrádce Bláhově a otáčelo se jako stříbrné nitky okolo listí stromův ovocných, vlaštovičky se sbíraly, okolo zvoničky na návsi neustále štěbetaly a projížděly se jako šípové čistým, jasným vzduchem.
U Bláhů česali na zahrádce jablka. Hospodář stál na žebříku a trhal ovoce do opásané zástěry, Baruška odbírala, hospodyně sbírala, kde které jablko jim padlo, a pohlížela pod stinnou hrušku, kde na starém vlňáku seděl malý Martínek v červených šatičkách; už byl tak silný, že ho v peřince nechovali.
Šla okolo stará Říhová a volala přes parkan: „Pomáhej pán bůh!“
„Dejž to pán bůh, tetičko, dejž to pán bůh!“
„I požehnej pán bůh, abych to dítě neuřkla; vždyť jsem se až zalekla. Toť vám ten chlapec roste jako z vody. Je mu teprve půl roku, a už si tu sedí jako roční dítě. Ten vám někdy domek sboří. I toť je chlapec jako buk!“
„Chvála pánu bohu, je to silný a zdravý kluk,“ přisvědčovala babička.
„A šelma malá juž mne zná,“ vyprávěla Baruška, „juž se vždycky po mně natahuje.“
„Baruško,“ zvolal Bláha, „na, podej tetičce také jablek.“ Tetčina chvála mu nemálo lichotila, byltě Martínek dědouškův mazílek.
Když Baruška přes parkan tetce jablka podávala, jala se tato šeptmo hovořiti: „Baruško, povím ti novinu. Mladý Nečas prý bere na Šimkovu Rozárku z Hostějovic, starý Šimek se tím veřejně chlubil Rozehnalovi o trhu ve městě u oběda v hospodě. Šimek prý jí dá osm tisíc, tři krávy a jalovici a vypraví prý svatbu, že jí Hostějovští jak živi neviděli. Přispěš si; jak jen zadají o prohlášky, běž na faru, a zabraň jim v oddavkách. Poslechni mé rady, s pánem bohem!“
Baruška stála nepohnutě u parkanu jako socha, neviděla, neslyšela, až se dítě rozplakalo. Chopila se ho, nazdvihla hodně vysoko, aby nebylo lze viděti slzy její po tvářích proudem se řinoucí, a odkvapila do komůrky, kdež plakala, až jí srdce usedalo.
Za několik neděl řinčel jednou z rána po návsi nový vozík na zeleno obarvený s červenou košinkou. Na koženém sedátku seděl starý Nečas se ženou, napřed vozu byl „ženich“. Pacholek praskal, div biče nepřetrhl. Koně měli nové lesklé chomouty, na krku zvonky a nad ušima velké rozmarínové pruty s bílou pentlí. Jeli zrovna vedle Bláhových. Za nimi rachotil žebřinový vůz s tetkou Dohnalovou a s druhou přízní. Jeli do Hostějovic na svatbu.
V lesíku u cesty k Hostějovicím kráčela mladá ženština ve svátečním oděvu a nesla v náručí malé dítě v moldonových šatičkách, vlňákem otočené. Šla nejistým krokem pěšinkou k vesnici, často se zastavila jako v rozpacích, přivinula dítě k sobě a povzdechla. Tu zařinčel na silnici zelený vozík, zvonky zněly, a svatebčané výskali; ženštinu s dítětem nechtěly nohy dále nésti, sklesla pod velikým dubem na kolena. Rozplakala se trpce.
Byla to Baruška s Martínkem.
Vybrala se na radu staré Říhové v poslední okamžik, aby při oltáři s dítětem na ruce se postavila před Nečasa a připomenula mu přísahu, kterou se jí zavázal. Až do dnešního dne se neodvážila, aby zbraňovala sňatku Nečasovu, a jen mocí vypravila ji kmotra Matoušová se starou Říhovou dnes z domu a dala jí naučení, jak by se měla zachovati.
Vypravily ji na těžkou cestu, ale síla jí nedostačovala, zůstala pod dubem seděti a plakala. Plakala ještě, když sezváněli v Hostějovicích na velkou. Chlapec si hrál v mechu, a Baruška se ztišila teprve, když se rozlehl hlas zvonu, hlásajícího pozdvihování.
„A co by tomu ta nebohá nevěsta řekla, kdy bys takhle s tím chlapcem tam podle ní stoupla? Což pak chuděra za to může? Vždyť by se hanbou div nepropadla, a mě by hanba ztrávila. Nechť si řeknou, co řeknou, doma nebo u Říhů, já se vrátím, já tam jíti nemohu. — Protože si z toho dříve svědomí nedělal, za Rozárkou chodil a na své dítě se ani nezeptal, ani nepodíval, byla by má cesta marná. Poroučím vše pánu bohu. — A jaké by to bylo teprve manželství, kdy by si mě vzal z nucení? Ne, ne. Raději se vrátím. — A nyní snad stojí před oltářem — no dejž mu pán bůh štěstí — ale takhle své dítě zavrhovati přece neměl.“
Tak rozvažovala Baruška, sebrala chlapce a dala se pěšinkou k domácí vsi.
U humen stál mladý Mikeš. Baruška se studem začervenala jako pivoňka a chtěla se mu vyhnouti, ale on jí zastoupil cestu.
„Pozdrav tě pán bůh, Baruško,“ pravil a podával jí ruku.
Baruška jen zašeptala: „Děkuju ti“ a odvrátila zraky.
„Dobře’s udělala, že’s tam nešla; no, potěš tě pán bůh. Však bude zase dobře. Buď zdráva!“
Když jednou Baruška na večer zamýkala mlátek, přistoupil k ní opět mladý Mikeš a dal jí pěkné pozdravení. „Baruško,“ pravil, „co říkáš, troufala bys si u nás hospodařiť?“
„Josefe!“ vzkřikla Baruška všecka zaleklá.
„Pověz mi upřímně,“ doléhal Mikeš a vzal ji za ruku.
„Co pak jsem ti ublížila,“ vzlykala Baruška, „že mi vinu mou předstíráš?“
„Vždyť já ti nechci ubližovať, vždyť se tě ptám z upřímnosti.“
„Tohle nemůžeš, nemůžeš, Josefe, tys tak hodný, pořádný mládenec —“
„O tom juž nemluv, já se tě upřímně ptám, z upřímnosti.“
„Tohle nemůžeš, nemůžeš, Josefe, tys tak hodný, pořádný mládenec. —“
„O tom juž nemluv, já se tě upřímně ptám, a ty mi upřímně odpověz. Naši od toho také nejsou, maminka tě má ráda, a tatínek tě chválí, že jsi dobrá hospodyně. Chcešli tedy, promluvím s vašimi dobré slovo, a budeme svoji.“
„Josefe, tohle nemůže býť! Já bych měla přivoliti, abys ty mojí vinou měl „smutnou“ svatbu? Ty, hodný, spořádaný, zámožný chasník, který by mohl míti dvacet nevěst na výběr!“
„Nic naplat, Baruško, když se mi jiná nelíbí. Vždyť jsem já juž po tři léta vodil koně plavit jen okolo vašich, abych tě někde zahledl.“
„Ó bože, proč pak’s nikdy slovíčka nepromluvil?“
„A mohl jsem, když se ti Nečas líbil? Nyní je jinak, a proto se tě ptám.“
„Josefe, tohle mi zle přitižilo. — Ty jsi přece jen hodný člověk. Ale jen rozvaž, že se tobě taková žena jako já nehodí. Vašim by to bylo také hanbou, oni zasluhují pořádné nevěsty. A pak, Josefe, chlapec můj; vždyť chuďátko za mou vinu nemůže, a já se ho také odříci nemohu. Smutno, že se ho vlastní otec odříká.“
„I kdo pak by tohle žádal? Chlapec je tvůj, a když si tě vezmu, bude chlapec mým, o to se nestarej, a u nás mu nikdo ubližovati nebude. Toho ani trpěti nebudu. Tu starosť pusť mimo sebe a raději řekni, mám-li promluviť s vašimi?“
„Ó Josefe, tohle je těžká věc! — Proč bych tě nechtěla, vždyť by si tě i třebas nejbohatší ráda vzala, ale považ, co lidé řeknou. Mnoho bys musil přeslechnouť a mou vinu bys měl pořád na talířku. Jaké by bylo veselí bez družiček, jaká nevěsta bez věnečku? Každý by tě litoval, a já sama nejvíce.“
„Vím to všecko, Baruško, a když v tom není jiné vady, tedy s vašimi promluvím.“
„Josefe, zaříkám tě pánem bohem, toho nečiň, juž k vůli svým rodičům!“
„Mám tě rád a jinou do smrti nechci.“
„To nesmí a to nemůže býť.“
„No, uvidíme, co se stane. Dobrou noc, Baruško!“
Staří hospodáři u Mikšů se odstěhovali na výměnek, hospodařila již nevěsta. Ale kdo jich neviděl odcházeť večer do chalupy, ani by byl neuvěřil, že jsou výměnkáři, celičký den byli v domě, u jednoho stolu jedli, zaměstnávali se obvyklými pracemi v domě, ve chlévě, v kolně a na zahrádce, jen že jim mladí všemožné ulevovali v práci.
Staří si nevěstu chválili a čeládka také, pořádný kus práce prý urazí, s každým promluví, nikdy neublíží, a jejímu chlapci prý se nevyrovná žádný chlapec v celé dědině.
Před svatbou arciť bylo řečí dosť, někteří jí pravé štěstí přáli, někteří záviděli, někteří zase pravili, že jí bylo souzeno.
Tetka Nečasova, stará Dohnalová, arciť se hrnula na silnici pod zahrady, že nevěstě věnec s hlavy strhne, opovážíli se nějaký posaditi, ale marná byla její cesta, nevěsta šla v saském šátku s hlavou ovinutou k oddavkám.
„Tohle je smutná svatba!“ zavolala nahlas Dohnalová a vrátila se s nepořízenou do vsi. — Svatba byla smutná, ale za to popřál pán bůh šťastné a veselé žití.
Kmotra a stará Říhová nemohli lidem ani dosť vypověděti, jak se u Mikšů všichni dobře pořádají a neopomenuli pak zvěstovati Barušce, čeho se od Nečasovy čeládky dověděly, totiž že prý si tam stále vyčítají, ona jemu velký statek, co přinesla, a on zase jí, že žádných dětí nemají.
Ona prý myslí, že si mermomocí nějaké dítě na pánu bohu vyžádá, dává prý na modlení, jezdí na pouti, zaslibuje se, ale ať prý se neošidí, unaví-li pána boha modlitbami, a vyplní-li se přání její, teprv prý bude věděti, co jest „vymodliť si dítě“. Takovým dítětem byla by ztrestána po celý svůj život. Vždyť každý ví, že takové dítě jen neštěstí přivádí, jak na sebe tak na rodinu. Tak bývalo za starých časů a bude vždycky. Každý sám na sebe metlu víže. Kdy by se nebyl Nečas svého dítěte odříkal, neodříkal by se pán bůh jeho. — — — — —
Což byl Martínek pěkný chlapec!
Ano, pěkný byl a hodný, u Mikšů ho měli posud všichni rádi, a juž tam byl po tři léta. Dnes přišel dědoušek Bláhů pro Martínka, aby s ním šel na pouť, že mu koupí srdéčko.
Chlapec vyskakoval radostí.
Šli přes humna, lesem přes louky, ouvozem do kopce a juž viděli před sebou dlouhou řadu bud s perníkem, stany kramářské s růženci, s obrázky, korálky, hřebínky, krabicemi a hrnčířským nádobím; okolo sochy svatého Jana rozloženo bylo na chvoji ovoce všelikého druhu, tak že chlapci oči přecházely.
Všude se zastavoval, všeho chtěl okusiti, všecko chtěl míti, tak že se s ním dědoušek stěží dostal až před kostel. Dědoušek chtěl dříve vykonati pobožnosť, pak teprve koupiti pouti, ale chlapec mu nedal, zatáhl dědouška přece až k pernikáři a radostí vykřikl, když mu dědoušek podával srdéčko s dirkou, navlečené na pásku červeného papíru.
„Na, tohle srdéčko je tvoje, a nyní ještě Barborce jedno, ale to nesmíš snísť, to přineseš domů z pouti. Tu máš za krejcar „škvrňátek“, ty sněz, ale v kostele nejez ani jednoho, to ti povídám, pánbíček by se tuze hněval.“
Chlapec přisvědčoval a cpal škvrňátka do úst. Dědoušek vytáhl míšek, zaplatil pernikáři, vzal Martínka za ruku a chtěl jíti do kostela, tu však náhle vzkřikl radostně, neboť před ním stál starý Vrtal z Olší.
Oba dva starci se po deset let neviděli.
„Pozdrav pán bůh, starý kamaráde.“
„Pozdrav pán bůh také. Jak se máš? Co dělají vaši?“
A nyní se rozpředla tak obšírná, přátelská rozmluva na chodníku před boudou pernikářskou, že si starci ani nepovšimli, jak se lid juž houfně bral do kostela. Drželi se posud za ruce, vysoké vydrovky se na hlavách kolébaly, pentle na nich plály, dlouhé, hnědé kabáty splývaly až do půl lýtek, koženky jerchovice sáhaly po kolena a skrývaly se do vyleštěných, vysokých holínek bot, modré dlouhé soukenné vesty byly ještě zdobeny stříbrnými knoflíky, hedvábné šátky měli oba ovinuty okolo šíje; bylo znamenati, že se starci šatí ještě po starosvětsku, kde ještě panovalo přísloví: „Jaký kroj, tak se stroj.“
A nyní juž u nás bohužel není kroje žádného, každý se šatí dle libosti. Mužští nosí „špenzle“, kazaje, „lajble“, burnusy a „kéroky“; dlouhé tmavomodré kabáty, široké pláště, vysoké boty, koženky, vydrovky lze juž zřídkakdy viděti.
Starci hovořili, Martínek křoupal škvrňátka, a všichni byli šťastni. Chlapec pojedl a počal se ohlížeti po nějaké zábavě, našel ji hned poblízku.
Odběhnouti nesměl, vklouzl tedy pod dlouhé šosy dědouškova kabátu, otvíral je, vykukoval odtud na krám pernikářský, na koníky, srdce, déti, hady, sloupky a svíčičky, schoval se opět pod šosy a vyhlídal zase, jako by byl ze rtuti.
Vysoký, pěkný muž stál opřen o sloup boudy a sledoval každý pohyb chlapcův bystrým zrakem.
Lidé se juž odebrali na kázání, mezi boudami nebyl kromě prodavačů juž nikdo; starci toho nepozorovali, byliť zabráni do upomínek z mladých let.
Právě otevřel zase Martínek šosy a hleděl s obdivem na obrovské srdce červeno „polívané“ s bílou literou, když k němu přistoupil náhle mnž vysoké postavy, jenž stál u boudy, a ptal se chlapce přidušeným hlasem: „Chtěl bys to srdce míť?“
Chlapec neváhal s odpovědí: „Nechci, však mi dědoušek koupil dvě.“
Bolné zachvění přeletělo rty mužovy, opřel hůl před sebe, a zádumčivě patřil k zemi.
Chlapec byl „hovorný“ i zeptal se „strýčka“: „Máte doma také malou Barborku? Kupte jí srdéčko, ona bude ráda!“
Mladý sedlák zavrtěl pomalu hlavou. Chlapec žvatlal dále: „Nekoupíte? Tedy jí dejte tuhle to, co mi dědoušek koupil, a tohle patří Barborce. Ta je vám malinká a tlustá a křičí!“ Chlapec smeknul papírový pásek se srdéčkem s hrdla a podával muži.
A mladý muž přijal v podivném rozčilení srdéčko od chlapce, pohladil třesoucí se rukou svěží líčko chlapcovo a pak vyňal z kapsy lesklý tolar a chlapci podával.
Až potud se dařil hovor k všestranné spokojenosti, ale lesklý peníz přerušil vše.
Chlapec radostí výskl a hned zakřikl, co měl hrdla: „Dědoušku! Podívejte se, co jsem dostal! To je krejcar!“
Mladý muž náhle odstoupil a odvrátil se, dědoušek se ohledl a ptal se, od koho chlapec peníz dostal.
„A tamhle od strýčka.“
Starý Bláha bleskl zrakem zpod obočí na Nečasa a pravil přísným hlasem: „Hned to vrátíš! Víckrát bych tě nikdy s sebou nevzal!“
A když chlapec váhal a natahoval varhánky, zvolal dědoušek rozhorleně: „Barborku bych vám hned odnesl, a musel bys bývať bez maminky v pazderně.“
To účinkovalo.
S pláčem pustil se Martínek za Nečasem, uchytil ho za šos a vracel tolar.
„Já ho nechci!“ — vyrazil ze sebe, a peníz padl po ruce k zemi.
Chlapec se sehnul, by jej zdvihl, ale starý žebrák podle cesty byl hbitější, uchytil ho a podával Nečasovi.
„Nechtě si ho,“ vypravil Nečas pracně ze sebe, a žebrák počal dárce velebiti.
„I aby vám to Kristus pán zaplatil, panenka Maria i všichni svatí, že jste se bídného žebráka takhle ujal. Pán bůh vám popřejž štěsti, zdraví a boží požehnání, vám i dětem vašim, po smrti pak slávu věčnou, abyste se tam radovati mohli se svým svatým patronem!“
Mezi blahořečí žebrákovou uchopil rozhněvaný Bláha plačícího Martínka za ruku, a mladý Nečas se ztratil mezi boudami, dojat jsa zjevem chlapcovým a slovy žebrákovými.
Žebrák držel posud peníz u vytržení v ruce a obrátil se ku kramáři, aby mu pověděl, kdo ho tak bohatě obdařil.
Kramář nevěděl, ale shrbená stařenka smýkající se do kostela, mu odpověděla: „Nejbohatší sedlák v okolí vám dal almužnu. Má těch střibrňáků tolik, že by jimi mohl světnici vydláždiť, ale nemá, komu by statek svůj zanechal.“
„Inu cesty boží jsou nevyzpytatelny!“ řekl žebrák a s radostnou myslí ukládal tolar do starého koženého míšku mezi „findy“; bylť to vzácný host v žebrákově mošně.
U Mikšů se strhl v kuchyni křik, děvečka se zlostně vzchopovala na pohůnka; hospodyně vykročila ze světnice, aby se poptala po příčině.
„Inu co je, že je Kuba zalhanec, vyťala jsem mu za to pohlavek; má, čeho zasloužil, juž mu to žádný nevezme.“
Pohůnek se chtěl omlouvati.
„Ty mlč!“ usoudila hospodyně. „Mluvte jeden za druhým. Anče je starší.“
„Tedy jen považte. Přijde to klučisko z pouti, (však mi ani obrázku nepřinesl) a ani hrubě neodpoví, o čem pan farář kázal, vykládá plnou hubou, že tamhle v lese na zpáteční cestě viděl pod tou velkou borovicí u stezky stáť před sebou mladého Nečasa ze statku a viděl prý ho hořce plakať, držel prý před sebou malé srdéčko s páskou, a kdykoliv prý se na ně podíval, vždycky prý se rozplakal. Já dám klukovi, dělať jsi ze mne blázny!“
Nežli se mohl pohůnek ospravedlniti, vyklouzl Martínek z polootevřených dveří, uchytil maminku za sukni a šeptal: „Maminko, já jsem dal své srdéčko s dírkou jednomu strýčkovi. On nechtěl své Barborce koupiť veliké srdce, snad mu toho včil bylo líto!“
Ostatek vysvětlil dědoušek Bláha.