Z našeho lidu/Vyslyšená prosba

Z našeho lidu Františka Stránecká
Jak si náš lid pomáhá	Vyslyšená prosba	Baruška

Údaje o textu
Titulek:	Vyslyšená prosba
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Z našeho lidu. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1882. s. 99–112. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Začátkem měsíce srpna roku 1848. za velmi parného dne tlačily se četné tlupy sedláků před vrchnostenskou kanceláří v N., totiž před „bývalou kanceláří“, neboť již každé dítě tenkráte vědělo, že páni „doklepali“ a že císařští úředníci po vší zemí práva hájiti budou za nedlouho.

Lidem zavládala jednak vášnivá radosť, jednak nedůvěra; jedni se těšili, že robota „padla“, že svoboda nastává, druzí tomu jaksi „nevěřili“: i to prý co svět světem stojí ještě nedopadlo, aby úředníci lid neutiskovali, „budou prý to zajisté zase jen ti staří ptáci, ale v kleci nové“ a kdo ví jestli prý ty nové dávky a poplatky horší nebudou starých, něco prý se bude zajisté spláceti císaři pánu na vojáky; z čeho by je živil? Nejrozmrzelejší arciť byli ti, kteří se byli nedávno z roboty za hodný peníz vykoupili. Někteří si povídali, že jim musí vrchnosť výplatek vrátiti, jiní zase pochybovali, protože výplata taková z těžkého jařma robotního stala se dobrovolně. Na každém „panství“ se nyní přísně vyšetřovalo, co vrchnosti, co bývalým poddaným náleží; všechny mapy byly vyloženy, všechny dávky starodávné se sepisovaly a vyceňovaly, aby se konečně nějaký ten pořádek ustanovil. Úředníci dávno přivyklí pánovitosti nechtěli „popouštěti“, sedláci proti nim příkře „vystupovali“, bylo půtek a hádek nemilých a zbytečných dosť a dosť a mnohá by byla neblaze skončila, kdyby se byli co nejklidněji ti císařští „komisaři“ mezi ně nevložili a pilně míru a pořádku nebyli dbali.

Kde které pastvisko, kde který lesík nebo potůček, kde která stezka, meze, nebo kalužina „stávala za starodávna v pochybnosti“ buď u vrchnosti neb u poddaných, zavdávala nyní příčinu k tuhému, neústupnému boji.

Sedláci vyhrožovali, že vícekráte vrchnosti nedají přístupu volného přes jejich roli k všelijakým těm lesům, rybníkům, a „kouskům“ i kdyby přes to úroda zasetá neb cožkoliv jiného tam zahynouti mělo a vrchnosť stejnými výhrůžkami odpovídala. Boj se stal všeobecným. I dnes se „chytili“ panští a sedlčtí pořádně do křížku; soudili se na kanceláři, hádali se a křičeli až strach.

Nejsvéhlavější byli sedláci z Borové a snad i oni by byli konečně dobrému slovu místa popřáli, kdyby se bývalého rychtáře tak mocně nebyla touha zmocnila pány pořádně dozlobiti a přede vším světem ponížiti. Dlouho tento okamžik očekával, a že se naň pečlivě byl připravoval, dosvědčovaly — kníry pod nosem.

S tímto důkazem nastávající rovnoprávnosti mínil pány nejvíce pohněvati.

Sedlák s neoholenou tváří — kdo pak to dříve byl viděl nebo slyšel?

Ale on jim dobře okázal, že jsou si nyní rovni. Avšak rovni, což pak rovni? On byl pánem a majitelem statku svého, mohl nyní vládnouti dle vůle a libosti své; vrchnosť mu nyní ani za žabku nestála, ani za tolik, co by straka na ocase donesla; když ji potkal, nemusil ani pozdraviti, vozu nádhernému nemusil se svou károu vyhýbati, vždyť jeli po „císařské“ a ta je pro každého, pro pána i pro žebráka, a konečné kdyby i ten povoz na cestě potkal, na cestě, kterou až podnes vrchnosť vydržovala, kdo pak by jej „zmusil“, ano kdo by jej zmusil?

A to byla vrchnosť, na tož tito škrabáci před ním, kteří jej i ostatní byli po léta týrali, co pak mu bylo do těch?

Však on jim nyní okáže, kdo že tady bude pánem; oni „dopánovali“, strachy trnou, jak ale s nimi dopadne, kterého z nich vrchnosť při polnosti ponechá a který se vplichtí do císařské služby! Což ale ta cháska začne, jestli jí nikde nepřijmou?

Bude někde o hladu — on pak bude pánem, on si bude kníry točiti, on má majetek, on má grunt a na něm živnosť.

A podle toho se jim také dnes postavil, aby nemysleli, že je déle mohou odbývati jako „chámy“, jako „mamlasy“.

Pověděl jim toho dosť a peprně!

Právě v tu dobu scházel po skalnatém vrchu od „třech křížů“ vyzáblý muž, nuzně oděný, kolovrátek i se šrákami na zádech.

Za ním pokulhával hošík asi pětiletý s obvázanou patou; ostré hranky rozpadávajícího se hrubozrného pískovce dřely malé nožky odevšad a pálily zrovna jakoby na řezavé uhlí stoupal.

Dítě se dalo do pláče, zůstávalo hodný kousek za otcem, ač tento také rychle nevykračoval; konečně zavolalo: „Tatí, já již nemohu dál!“

Otec se zastavil, přimlouval, chlácholil, usedl ve žhavém vedru slunečním na kus žuly podle cesty ležící, vyzdvihl hošíka k sobě, položil hlavu jeho k prsům svým a pravil:

„Ale Jeníčku, snad bys nyní neplakal, když již vidíme město před sebou! Víš, že jsem ti slíbil boty, až tam dorazíme? Tam si mnoho vyhrajeme; to není jako na dědině!“

— „A dají nám tam také jísť?“

„Ba arciť že dají a mastný rohlík ti koupím a, jestli že již prodávají, také nějakou hrušku.“

— „A kruchánek také?“

„Jak pak by ne, kruchánek také.“

— „A maminka tam také přijde za námi?“

„Jak pak se zase tak ptáš? Maminka tam za námi nemůže přijíti, ta je u Pánbíčka v nebíčku, té je lépe, než nám v městě bude.“

— „Tak já tam také nepůjdu. Zaveďte mne za ní; já chci také do nebíčka, já chci také za Pánbíčkem.“

„Milý Jeníčku, tam nesmí hned každý, který by tam rád; každý musí počkati, až jej Pánbůh zavolá; musí býť hodný, musí poslouchati!“

— „A což nejsem hodný, neposlouchám?“

„Někdy přece ne, neslíbil’s mi, že nebudeš cestou plakati?“

— „Když mě ta noha tak bolí —“

„No počkej, však již boleti nebude, nyní pojedeš, ano?“

Otec kolovrátek odložil i šráky, sestoupil do příkopy a zvednul tam pohozenou haluz, otrhal z ní svadlé listí, podal ji chlapcovi a pravil: „Tu máš koníčka, ten bude cválati, co?“

Chlapec zavýskl, seškrábal se sám se skály, vsedl na „koníka“, nalehčoval bolavou patu a „jel“ statečně před otcem s vrchu dolů. Dorazili takto vesele až pod lípy před panským dvorem; chlapec pro koníka na bolesť zapomněl, na žízeň zapomněl i na hlad i na umdlenosť. —

Panské stodoly byly otevřeny, šafář stál na mlatě a láteřil až strach.

„Jestli to takhle má jíti, nechť to vše — ostříhej nás Pánbůh — rarach vezme. Tohle mají býti dožínky? Stakva — tohle dožínky? Obilí plná role a sotva několik kopyt koňských ku svážení a chceš-li povřísel, sám abys je svazoval!

Aby mi Pánbůh těžký hřích odpustil — tito za — trápení chámi, ti nám to vyvedli.

Za peníze prý si koupíš v Praze dům, bodejť, ale tu si za ně ani formanky nezjednáš.

Co já se naběhal, a co naprosil!

Mohl-li jsem najmouti několik potahů?

Svážejí prý úrodu sami, máme prý počkati, až oni sklidí, načekali prý se jindy dosť, a tak dlouho, až jim někdy obilí stojíc povyrostlo.

A tohle mají býť dožínky — bez lidu, bez potahu — bez piva — a bez hudby!“

Poslední slova zaslechl muž s kolovrátkem, oči mu radostně zaplály, ochotně sundával za zády šafářovými kolovrátek, těšil se z jistého výdělku, zarazil kolíček a spustil svou nejpěknější. „Již nám tak nebude, jak nám bývávalo.“

„Kýho šlaka,“ obrátil se šafář jako na obrtlíku, „zpropadený chlape, ještě úsměšků?“

Sáhl do párníka pro hůl a jen jen že se jí nedotýkal zad šumařových.

— „Ale pro pána Jana, vždyť jste si sám hudby přál, když jsem to zaslechl, sundal jsem kolovrátek a chtěl jsem vám býti po vůli.“

„I aby té rohatý —“

— „Snad se vám ta píseň nelíbí? Já jich mám několik „Horo, horo vysoká jsi“ a „Sedlák, sedlák, sedlák, ještě jednou sedlák“.

„Ano, „sedlák, sedlák“ a všude jenom sedlák, aby je zlý větr ofoukl i s tebou.“

„Človíčku,“ ozvala se s prahu šafařka, „jděte s Pánem Bohem a nedělejte tu žádných povyků; hudby nepotřebujeme a dáti vám nemáme čeho. Naděl vás Pánbůh!“

Kolovrátkář z hluboka povzdechl; dal si kolovrat na bedra, vzal chlapce za ruku a ubíral se okolo vrat k zahradní zídce; branka se tu nenadále před ním otevřela a malá děva z ní vykročila, zpod zástěrky vyňala kus tvarohu a krajíc chleba s máslem pod ním.

„Tu máte, to vám posýlá maminka, ale vzkazuje vám, abyste si odtuď pospíšili, tatínek se zlobí skrze tu robotu.“

Muž se obrátil ku dvoru, když děvčátko zase vklouzlo do zahrádky a započal přes zahrádku proti šafářce: „I aby vám to —“

Ale šafářka tak významně pohodila rukou, že mu hlas i slovo v hrdle uváznulo, ale šeptem přece dodal: „Pánbůh zaplatil.“ Jeník chutě hrýzl, co šafářka uštědřila i tatík nepohodil, bylo to chutné a neočekávané snídaní. Když dojídali, obcházeli právě panské zahrady a blížili se k zámeckému mostu. Živý ruch tam panující, poučil kolovrátkáře, že se cosi neobyčejného děje; lidé sem tam přecházeli a všickni stanuli před kanceláří, neb odtud vystupovali. I náš kolovrátkář tam zamířil.

Chlapce posadil ve stín košatého stromu, kolovrátek uložil na šráky a brzo zaznívaly vážnětklivé zvuky písně „Horo, horo vysoká jsi“ po zámeckém prostranství.

V kanceláři právě se hluk trochu utišil; pán vrchní diktoval protokol — byli se panští s některými osadníky na něčem usnesli.

Pána vrchního trochu ta hudba mátla; mrzel se, zvýšil hlas a diktoval dále; když však po této písni rozladěný kolovrátek hnedle zase počal „Sedlák, sedlák, sedlák, ještě jednou sedlák“, tu se vrchní dozlobil a vyslal drába, aby „muzikanta“ odehnal.

S ochotnou poslušností hrnul se dráb před dům, když však toho utrápeného chudáka spatřil, opanoval jej soucit a dosti vlídně mu pravil, aby se odtud odebral, že pána vrchního ve spisování máte.

„Příteličku prosím vás, řekněte panu vrchnímu, že poníženě žádám o almužnu, že nemám co na sebe vtáhnouti nebo do úst vložiti a to ubohé děcko také ne, aby se nad námi ustrnul.“

Dráb se zaškrábal za uchem, ale přece se odvážil prosbu starcovu poníženým spůsobem velkomožnému pánu ohlásiti, a hle, pana vrchního tenkráte dobrá napadla — nebo chtěl se rychle sípavého kolovrátku zbaviti?

Kdož to ví! — Ale dráb odevzdával šumaři stříbrný grošíček a tento jej s vroucným „Pán Bůh zaplať!“ uschovával.

Než byl dráb se vrátil, doznělo „Sedlák, sedlák“ a kolovrátkář již byl natáhl „Osiřelo dítě o půldruhém létě“ a smutné, tklivé zvuky tyto hnuly leckterým strýčkem; každý vzpomněl na své dítky a pomýšlel, jak by jim nepřál, aby chuderky za mládí osiřely, a tu jeden a tu druhý přikročil ke kolovrátku a ten krejcárek pro „Zaplať Bůh“ na víko položil a než kolovrátkář dohrál, hezká „hrstka“ se jich sešla.

A tu se okno otevírá, pán vrchní vyhlédá… v leckterém sedláku hrklo srdce, ač se v tu chvíli zase pousmál… což pak jim bylo nyní po vrchním, a kdyby se zlostí neznal? —

Ale pan vrchní se nezlobil, nerozkázal drábu by odvedl kolovrátkáře do „arestu“, jak se za dřívější doby často s každým stalo, kdož pána vrchního podráždil; on se nezlobil, než usmíval se a zavolal starce pod okno.

Podával mu lesklý „dvacetník“ a rozkázal mu, by se hned odebral do zámku, tam se poptal na kancelář pana komisara, a před tímto kancelářem aby půl hodiny bez ustání hrál. Kolovrátkář se klaněl až k zemi a blahořečil milostivému pánu, sebral kolovrátek a šráky, vzal chlapce za ruku a brzo zacházel v zámecké bráně.

Pán komisař si byl před chvíli Borovské sousedy odvedl z hlavní kanceláře do zámku, aby je tam, ukazuje jim rozdělení hranic na veliké mapě, přesvědčil, že tentokráte oni se mýlí, a právo v té při že jest při vrchnosti.

Byl v nejlepším rozkládání, když se za dveřmi nenadále ozývaly rychlé, ba divoké zvuky zmateného tance: „Utíkej Káčo, utíkej —“ v úzké, klenuté chodbě rozléhaly se jaksi přidušeně a ozvěna z dáli přinášela pravidelně nejnižší ton, když kolovrátek právě nejvyšší vydechoval a naopak, vždy nejvyšší, kdy se nejnižší z kolovrátku dral, a to tak blízko, zrovna za dveřmi. Pan komisař byl sice člověk velmi klidný a trpělivý, také se tím někdy trochu vynášel a panu vrchnímu slíbil, že on vše s nimi hnedle pořídí, ale ten prožluklý kolovrat jej trochu popudil, vždyť to vřískalo, hrčelo a dunělo, až Bože chraň a k tomu ta nešťastná ozvěna z vedlejší chodby, že sám svého vlastního slova neslyšel! Rozmrzel se a rychle podával sluhovi almužnu pro kolovrátkáře, aby jej odbyl. Stařec uctivé poděkoval, sluha se vrátil, komisař si oddechl a… tu opět spouští muzikant svou poslední „Kde je sládek, tam je mládek“.

Komisař se dozlobí, posýlá sluhu, aby starce odehnal; tento se vrací a vyřizuje, že šumař se protiví, že se nechce ani hnouti.

Poslední píseň dozněla; kolovrátkář počínal svou „první“ z konce. „Již nám tak nebude, jak nám bývávalo“ kvičelo a vřískalo ze všech koutů starožitného stavení. Tomu nechť naslouchá kdo může komisař nemohl; vyběhl na chodbu a křičel: „Což jsem vám neposlal almužnu, a nevzkázal, abyste šel s Pánembohem že nás vytrhujete? Mám vás mocí zahnati?“

„Poníženě prosím jak bude libo, ale kdybyste mne ráčil dáti zahnati, musil bych se zase sem vrátiti.“

— „Takle… Táák!“ vyklouzlo z úst komisarových „podívejme se, a proč pak to?“

— „Poníženě prosím, já jsem sem objednán, já mám zaplaceno.“

„Tak! A kde pak jste posledně hrál?“

— „U panské kanceláře.“

„U kanceláře? Tož se tam můžete zase vrátiti, to vás sem pan vrchní poslal. — Na jak dlouho vás objednal, a co vám zaplatil?“

— „Uctivé prosím, na půl hodiny a dal mne urozený pán tento dvacetník.“

„Slyšte člověče, tu máte zlatku, vrátíte se před panskou kancelář a budete tam hráti úplnou hodinu, totiž až ve městě uslyšíte zvoniti poledne, je nyní právě jedenáct. Rozuměl jste?“

— „Jakpak by ne vaše milosti? Na stotisíckrát ať vám to Pánbůh zaplatí, popřeje na světě všeho dobrého a po smrti království nebeského! S Pánembohem!“

Vesele se ubíral šťastný kolovrátkář ze zámku stromořadím před panskou kancelář a opět spustil: „Sedlák, sedlák, sedlák“ a za touto ve starém pořádku: „Horo, horo vysoká jsi“, pak „Osiřelo dítě“ na to „Utíkej Káčo“ konečně „Kde je sládek“ a nedal se živou mocí ani po dobrém ani po zlém odpuditi. Zase jej vrchní k oknu povolal a ptal se, jak dlouho jej zde chce mučiti?

„Až do poledne, vzácný pane, jak urozený pán v zámku poručil.“

A vrchní se konečně zasmál a sedláci se též smáli, že při hudbě vyjednávají, ale musili konečně, když rokovali o něčem vážnějším — sestoupiti s panem vrchním po stupínkách do knihovny.

O dvanácté když zvony zazvučely po vůkolí, sedláci se rozcházeli; vrchní písaře poslal domů, sám se do svého bytu odebral a dráb zavíral kancelář i šumař skládal šráky, ale nepustil se po zámeckém kopci za sedláky, nýbrž postavil se pod okna bytu pána vrchního a opakoval celou řadu písní v kolovrátku sestavených.

Vrchní zase k oknu přikročil a připomenul mu nyní přísněji, že již „odzvonili“.

„Ponížené prosím, vzácný pane, to já nyní hrám z „vděčnosti“.“

Od té doby říkával vrchní, hroznější věci nad kolovrátkářovu „vděčnosť“ že snad na světě není, obzvláště, když má kolovrátek rozladěný a „dušný“ a každého varoval, by šumaři nikdy více nedaroval, než zaslouží.

Když konečně opravdu vzal chuďas hocha za ruku a děkuje odcházel, čekal na něj vrátný na mostě a vybízel jej, aby k nim zašel, že mu jeho žena nachystala mísu polévky, poněvadž po dlouhém čase opět uslyšela svou „nejmilejší“ píseň: „Již nám tak nebude“.

Stařec rád poslechl, zarazil kolíček zase u téže písně a co on se svým hochem na lavici na dvorku polévky chutě požíval, otáčeli hoši vrátných klikou, ale tak neobratně, že vrátná píseň „nepoznala“, ač náramné se z toho těšila, že její hoši „hráli“.

Pod zámeckým kopcem zastavil se šumař u ševce a koupil Jeníkovi „boty“.

„Tatínku, nyní pojďme zase nazpět ku třem křížům,“ přál si hoch.

— „A což pak tě to napadá? Tam již nepřijdeme, nyní „obejdeme“ město a až si vyhrajeme, půjdeme opačnou stranou po císařské dál.“

— „A já chci jíti ke „třem křížům“, víte jak jste mi tam povídal, jestliže se pomodlím otčenášek, že mne Pánbíček vyslyší a popřeje nám na boty? Já jsem se s vámi pomodlil a on mně na boty dal, nyní potřebuji ještě kazajku.“

Ó, důvěro dětská!