Z našeho lidu/Tři kapitulace

Z našeho lidu Františka Stránecká
Baruška	Tři kapitulace

Údaje o textu
Titulek:	Tři kapitulace
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Z našeho lidu. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 1882. s. 154–184. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V síni se strhl křik, snad se tam pohádali; stávalo se to často, v obecním domě to bývá skoro pořádkem.

Ženský hlas jeden vynikal nade všecky, brzo bylo i rozuměti slovům.

„Ano, já vám to ještě jednou pravím: chlapi (muži) jako zmrzlé košule. A snad to pravda není? Neděje-li se vždycky podle lebky chlapské, hned je křivák ven a neobrať se — oko vyražené, krvi plná zem. A zavždy jen „tak chci, a ne jinak!“ Ale co se týká pití, tu žid praví: „tak chci a ne jinak!“ Za jedinký vlas přitáhne je každodenně do hospody, a potom, když je grunt v pekle: „ten šejdíř židovský! utopiť ho! upáliť ho!“ — A co potom vám chlapi nerozumní? Dobře vám tak! Dobře — a všem! Já stará baba vám to praví, že dobře vám tak.“ —

Hluk se trochu stišil, dvéře se otevřely a Matoušková, nejsprávnější snad hospodyně v celém kraji, mlékařka naše, vstoupila.

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“

„Až na věky…“

„Co pak jste se tetičko tak pohněvala?“

„I aby ne! Jdu přes síň a tu mne zachytnou a vypravují velikou novinu, že Bartáků grunt přišel na buben. Co je to za novinu pro mne? Nevídám je denně chodiť do hospody? To není začátek, a konec tomu u nás tak dlouho nebude, až všechny grunty budou v židovských rukou. Myslíte panimámo, že to tak nedopadne? Musí tak dopadnouť, vždyť oni jinak sami nedají. Na mou milou věru, toho jsem se ještě nedožila, ačkoliv juž třetí kapitulaci sloužím. Vy se usmíváte nad tím kapitulacím? Až někdy v neděli vám to vysvětlím, v dělný den nestačuje času. Ale věřte panimámo, tak zle ještě nebylo. — Pamatuju draho, neúrodu, francouzskou vojnu, nemoci, Prušáky, zlého dosť, ale tohle ne! — To jim ta zpropadená svoboda snad donesla. Eh! kéž by raděj zas nad nimi ta palička úřadovala, to bych si ale přála býť vrchním. Těm bych udělovala do Pánaboha! Přestali by mrhať statků! Uvěříte-li, že u nás statní sedláci juž za stoja osení zaprodávají židům? A zeptáte-li se zač, tož se zhrozíte odpovědi. Člověku kypí žluč, věřte že. Osení zaprodají za — chlast a ve žních se lopotí z bohadarma na roli; slunce je opeká, oděv si derou, žízní prahnou — pro žida — za úrok. Ale běda, kdyby takhle před sedláka stoupil a požádal ho, aby šel na tovarych za mzdu. — Jaká to pro něho hanba — kraj světa neslýchaná věc! Ale pro nic, za nic dříť, aby si žid hověl, domy stavěl, toť snadno. Proto pravím, dobře jim tak.“

* * *

„Každý chlap, když je způsobilý k světu, musí sloužiť císaři pánu. Každou dívčinu spůsobilou lidé namlouvají, přemlouvají, aby se vdala.

I mne, juž je tomu arciť dávno, lidé přemlouvali a namluvil si mne hezký, hodný chlapík a já počala sloužiť první kapitulaci.

Každý začátek těžký, tak i náš. Toli dluhů na chalupě co došků na střeše, semeno vypůjčené, ve spížirně toli, že by se ani myš nezadrhla a výplat na vše strany. Toť stará písnička mladých hospodářů. Ale komu Pánbůh popřál zdravých údů, starosť si žádnou nepřipouští. — Tak i my. Přelévali jsme z hrnéčka do hrnéčka, až jsme říci mohli snadno: „přehořelo tlusté, a i tenké přehoří.“

Ale tenkráte panimámo juž jsme měli tři děti. Pamatujete se, že jsou zelnice k naší vsi za vodou; když počne přísada zrůstati, čajka za čajkou přes vodu plyne.

Žáden nechce zameškati, vysazuje zelí o překot. A i my jsme ráno přejeli vodu s přísadou. Starší dvě děti nechala jsem u chromé švadleny, nejmenší jsme vezli v čajce ssebou.

Nelenili jsme a před večerem vraceli jsme se domů. Na břehu stály stařenky s malými dětmi, školáci a i některý hospodář, každý hleděl, brzo-li se vrátí domácí lidé. Já stála v čele čajky a vesluji, ve středu leželo dítě na vlňáku, koš s přísadou a kubáňka s vodou, můj muž stál v konci a pomáhal řídiť čaju.

Víte, že jsou jen vystrouhané z šíří stromů, musí člověk pevně se postaviť na nohy a nelomcovať sebou, dosť malé hnutí a čaja leží hore dnem. —

Právě přijíždíme na hlubinu, na proud, když se pojednou čaja se mnou nadzvíhne a okamžiknutím zas do vody noří. Já coufnu od kraje, přisednu rychle k dítěti a ohlednu se, tu leží ono a usmívá se, snad myslelo nebožátko, že je konejším — a mého muže tu není.

To se přihodilo rychlostí blesku. Oulekem mi veslo vypadlo z rukou a já zírajíc na proud, spatřím mužovu botu nad vodou a již opět nic nevidím, než tu vodu zelenou.

Posud jsem měla hrdlo jako zavázané — tu pojednou vzkřiknu, až se to od hor rozlehlo a chci se vrhnouť za ním do vody.

Na břehu se strhl povyk, dvě, tři čaje odrazily od břehu a silný hlas zavolal: „Anka! Pamatuj se! Co s třema sirotky? Doufej v Pánaboha, Jana vytáhneme!“

A juž se chopil někdo naší čaje, která bez vesla se v proudu točila. Za nedlouho přistáli jsme ku břehu, já vyskočila jako střela — kdo se dítěte uchopil, podnes nevím — a letím honem k místu, kde hledali mého Jana.

„Já ho najdu,“ křičím, „pusťte lidé, pusťte“ — a juž jsem bředla vodou.

„Chopte se jí,“ slyším, „juž ho máme.“

„Juž ho máme!“ O jaká radosť projela mne srdcem. „Juž ho máme!“

Oči se mně zalily slzami, hledím hoře k nebi — a hned zas patřím na čaje, na vodu, zírám, kde můj Jan, bych mu zas pohlédla v jeho milé oči.

A tu jej vlekou z čaje, bez vlády, bez ducha — a v jeho oči jsem mu víckrát nepohlédla. Juž si ty ruce jeho pracovité, ty ruce jeho sedřené odpočaly na vždy — a nás tu zůstavil v zármutku, v bídě.

Co vám vypisovať mého žalu?

Měla jsem ho upřímně ráda a on mne, a nyní nás Pánbůh rozdvojil, kdy nám žádnému na mysl nepadlo.

Myslila jsem, že mám žalu dosť a ono ještě přitížilo. Přišel mi rozkaz od pánů, že přijde komisse, aby pátrala po příčině smrti, lékař že otvírati bude tělo mého Jana.

A to mně bylo nad míru bolestné.

Darmo dosvědčoval rychtář, že jsme žili ve svatém míru, že neštěstí to se přihodilo takřka před obyvateli celé skoro vsi, dosvědčovali i lidé, co podle naší role sázeli, že jsme se celý den dobře pořádali; ale nebylo naplat, právo toho požadovalo.

I běžím před pány a žádám, aby bylo tělo otvíráno v Libavském kostelíčku, totiž v kostnici a sice před pohřebem, a oni přivolili.

Připadalo mi, že juž ten zármutek nebude tak hrozný, když se k tomu druhému, nevyhnutelnému přidruží.

V pohřební den scházelo se mnoho lidí přespolních, rodina jeho, rodina moje a též mnoho přátel přicházelo. Ten ho ještě spatřiti chtěl i onen, loučení takto dlouho potrvalo. Do Libavy jdeme půldruhé hodiny. Slunce juž stálo dosť vysoko na nebi, když jsme z dáli vrch Libavský uviděli. Přicházíme blíže a já zavždy jen hledím na rakev přede mnou a na tu věž Libavskou a myslím, co jen z nás bude, až ty lípy u hřbitova zastíní hrob mého Jana.

Tu praví rychtář: „Sousedko, popatřte tam na ten vrch Libavský mezi lípy, nesjiždí tam kočár dolů? Snad by tam juž páni nebyli? To by nás pan vrchní zle přivítal.“

„A co by zle,“ pravil kmotr, „však nejedeme k úřadu, jedeme s pohřebem, vždyť tomu rozumí, však ví, jaký kus světa jedeme s nebožtíkem.“

„To bude kočár prázdný, sjíždí k faře, pacholek tam hodí kousek sena koňům, než se komisse skončí. A pak vrchní — kde by sám vrchní přijel na komissi, lékař a ti druzí rádi posečkají.“

Dojeli jsme.

Hrobař otvíral vrata hřbitovní, hleděl smutně a pravil: „Vítám vás s nebožtíkem na pokoj Boží!“

„Dejž nám ho Pánbůh někdy všem!“ na to kmotr a ptal se: „kde jsou páni?“

„A nepotkali jste jich? Před chvílí sjížděli.“

„A kam to, na faru?“

„Sotva.“

„A kam jeli?“

„Na vinohrady.“

„Na vinohrady, za pořízením?“

„A co by za pořízením… na víno…“ dodal hrobař přitlumeným hlasem, bokem na mne hledě.

„Na víno? — na víno?“ pravím, „strýčku, povězte věrně, proč odjeli na vinohrady?“

„Že jste dlouho nejeli!“

„A což nás neviděli v dolině?“ pravím s pláčem.

„Já jsem vrchnímu průvod ukazoval, avšak on se na mne osopil a ptal se mne, zdali je on vaším bláznem, aby tu měl čekať, až se vám zlíbí.“ —

„Tenkrát je zle…“ zasteskl rychtář.

„A co rozkázal stran nebožtíka?“

„A toli, že…“

„Nuž mluvte, že…“

„Inu, že… že se teď načekáte na dovolení ku pohřebu.“

Zatemnělo se mi před očima, tu chvíli mi připadalo, že mně kdosi kolena podsekl.“

Hlídnu na ty děti rozplakané, na ty dolekané ženy, na kmotra, na rychtáře; ten se škrabe v týle, tento vrtí pomalu hlavou, druzí šeptají, hrobař sklání hlavu nad lopatou. Rozvažuji, rozjímám. A co já? Rozjímať? Není času. Rozvažovať? Přede mnou rakev, za mnou hrob, — vrchní rozsápaný… vrchní? Je pravda, vrchní, ale ne nejvrchnější!

Nejvrchnější Pánbůh nad námi a my všickni tráva na jedné louce; jen že jedna nižší, druhá vyšší, třetí ještě vyšší a ta nejvyšší nejvíce volnosti požívá. — A obrátíš se k té nejvyšší, co tu nejvíce volnosti požívá.

Odstrčím šátek s čela, opášu se pevněji trháčkami, přistoupím ku kmotrovi a pravím: „Kmocháčku, utište ty děti, co neviděť se vrátím!“ a ta tam s kopce dolů, až jiskry sršely zpod okrajků. Tu za mnou volají, křičí, snad abych na faru nechodila, tu že prosba neprospěje, když vrchní zakazuje, nebo abych za vrchním nechodila — já sama už ani nevím, co volali, já na ně nedbala, já jen utíkala, ale ne k vinohradům než ku městu.

Musila jsem velmi spíchať, neb když jsem vrazila na krajský úřad, voják sebou trhl, sluha vyskočil a volal: „Pro Boha, osobo, co se vám přihodilo, vždyť z vás pot jen lije!“

Já nedbala potu, ale ptám se, je-li pan krajský doma.

„Je, chcete-li něčeho požadovať, tož musíte toť k panu kancelářskému…“

„A co já se ptám po kancelářském? Já chci přímo před pana krajského.“

„To není tak snadné. Kdyby on se měl s každým…“

„Co žádáte?“ ozval se náhle za mnou hlas. Mne se tu chvíli zdál jak andělský, neb jak jsem se obrátila, stála jsem před krajským.

„Pane…“ počnu, a již on se mé chápe ruky a praví: „Pojďte dál. Odpočiňte.“ Dvéře se za mnou zavřely a já, nenadějíc se ani, juž jsem seděla na židli, několik kroků přede mnou stál krajský, oběma rukama opřen o stolek se spisy.

Pátravě na mne hleděl, vážně, avšak přívětivě. „Nuže,“ pravil konečně, „teď mluvte, avšak upřímně jakoby s nějakým sousedem, já nemiluji okliků.“

A já mu vyložila vše, bez ostýchavosti, bez poníženosti, jak mi to slina na jazyk přivedla.

„Může výpověď vaši rychtář stvrditi?“

„A třeba-li i celá obec,“ pravím.

„Věřím vám, posečkejte.“ A juž psal ceduli jakous, podal mi ji a pravil: „To odevzdáte panu vrchnímu, vymění vám za to povolení ku pohřbu. Neztrácejte nikdy důvěry v Pánaboha a pomoc lidskou. Každého člověka cosi tíží. S Pánembohem!“

Odvrátil se, odcházel a já sotva „Zaplať Pánbůh!“ za ním zavolala.

Z krajského úřadu jsem se ubírala neprodleně na „panský dům“, ale pana vrchního tu ještě nebylo, vždyť ještě nezvonili poledne, nechvátali ještě páni k obědu, ještě jim posud víno chutnalo.

Drábi mne chtěli odbýti, před tabulí juž prý velmožný pán žádného nepředpustí, mohu prý se ohlásiť po čtvrté hodině, až se pan vrchní vyspí. —

Ale já nehnula se z místa, ceduli jsem držela křečovitě v hrsti a hleděla jsem neustále, brzo-li kočár s pány se objeví. Konečně přijížděli. Vedli živý hovor a smíchem se pan vrchní ohýbal. Jakmile z vozu sestoupil, stála jsem juž podle něho a vážně jsem pozdravila. „Pochválen buď Ježíš Kristus!“

„Teď se, milá žínko, neúřaduje,“ pravil a usmívaje se, poklepal mi líce.

Já zahořela jako pivoňka, ustoupla jsem trochu a pak pravím: „Nebudu vzácného pána dlouho baviti, žádala bych jen o malou ceduličku.“

„Kdo jsi? A co si tu dovoluješ kromě úřadního pořádku?“ durdil se pan vrchní.

„Já jsem vzácný pane žena utopence, co leží v Libavském kostelíčku a žádala bych o dovolení ku pohřebu.“

„I toť je nestydatosť!“ rozkřičel se vrchní. „Jak se v tu chvíli neodklidíš, dám tě vsadiť do věže, však tam beztoho patříš, že jsi’s dělala ze slavného úřadu blázny. Kliď se z očí!“

„Dovolte, vzácný pane, teď nepůjdu, ale s cedulkou vámi napsanou budu uháněti, že mne ani dráb nedohoní.“

„Do věže s ní! Chopte se jí!“

A juž mne uchytil dráb za rameno, pan vrchní odcházel.

„Dříve,“ volám hlasem, „račte, vzácný pane tuto ceduli od pana krajského přečísti.“

Jak jsem slovo „krajského“ z úst vypustila, zastavil se vrchní a tak náhle se po mne obrátil, jak by jej byl had uštknul. Zaklel a pak pravil přidušeným hlasem: „Snad jsi se neopovážila?“

Já střásla drábovu ruku s ramena a stoupla vzpřímena před vrchního: „A ke komu jsem měla jíť, když vzácný pán byl dosud ve vinohradech?“

Opět vrchní zaklel a vytrhl mi ceduli z ruky. „Tím jsi’s u mně špatně posloužila!“ syptěl a pohroziv mi pěstí odešel.

Já stála jako z kamene, nedbala jsem na žádného. Po chvíli mi přinesl dráb povolení ku pohřebu a tu jsem zaplakala.

Dech mi sotva stačil, když jsem na Libavskou faru přikvapila. Pan farář pořád hleděl, hleděl a nemohl tomu nikterak porozuměti, že by směli nebožtíka bez komise do hrobu vložiti, ale povolení držel v rukou, oblékl se a provodil mne na hřbitov.

A tu zase divu — kmotr, rychtář, hrobař hleděli jako u vidění. „Pro Boha, Anko, cos’ dělala?“ šeptal rychtář.

„Prosila jsem Pánaboha o dobré vnuknutí a on mi ho popřál.“

„To by leckterý chlap nedovedl co ty, ty máš kuráž nad vojáka!“ řekl kmotr. „No, nech juž je jak je, ale přeju ti toho. že Jana v tichosti a bez komise uložíme ve hrob.“

A což já se z toho radovala! Ani jsem si toli lítosti víc nepřipouštěla a šla jsem s pokojnou myslí s těmi sirotky domů. Doma jsem se ještě jednou s nimi za nebožtíka pomodlila a Pánubohu vroucně poděkovala, jak i to zlé nám v dobré proměnil, a pak juž mi mysleti bylo na domácí starosť. Pánubohu poručeno!

Když mi Pánbůh spolek uzmul, bylo se mi oháněti samé. S jeho svatou pomocí jsem to také dovedla, případ v panském domě mně dodával mysli, a co, pravím si, bude-li ti nejhůř, však víš, kde se ohlásiti.

S prací a starostí čas rychle mizel, skoro rok juž byl uplynul, když jednou v neděli pod večer mladý Řehák ke mně do chalupy zavítal. Před nějakým časem mu zemřela žena, zůstalo mu též tré dítek, a Markéta, sestra jeho, mu hospodařila.

„Vítaj!“ pravím, „co přinášíš?“

„A co, přinésť, já bych rád odnesl,“ on na to.

„Snad nejdeš vypoščávať (vypůjčovať), což hospodaříte s Markétou od devíti k pěti?“

„Ba skoro! Vždyť víš Anka staré přísloví: co muž čtyrmi koňmi do domu přiveze, žena mnohdy v zástěře odnese. A Markéta, jak je vlastní sestra, přece myslí, že z cizího krev neteče; tu jí třeba pantlí do lelíku, tu trháček, tu marinky, tu opleček, pokud prý ji to těší, vždyť prý je mladá dívka a u koho prý pracuje, ten nechť se o ni stará. Já bych jí rád popřál, ale jen kdyby stačovalo.“

„Inu, musíš se oháněť, vždyť jsi chlap, můžeš jí v tom zabraňovať.“

„E ďása si dá zabrániť; rozdáví se leda na mne, pozvyčítá, neuvaří, uteče a ještě poštívá maměnku na mne, rozkřičí se na mne dvě a já bych se raděj ani neviděl.“

„Když je taková u vás, tož ti arci není pomoci.“

„A přec by bylo, Anka, jen kdybys’ ty chtěla.“

„Nuž, v čem já bych ti mohla pomoci?“

„A ve všem, jen kdyby si’s mne chtěla vzíť!“

„A což ti tohle připadá, což nevíš, že mám tré dítek a ty také tolik?“

„A jak bych to nevěděl, ale myslím, když si’s poradila s třemi sama jediná, že si s pomocí Boží poradíš a i se šesti, když já se řádně v domě přičiním.“

„A milý Vavrušo, snadno řečniť, ale těžko konať, nevím, jak by nám to dopadalo.“

„Dobře vše dopadne, jenom přivol. Děti,“ obrátil se k dětem, jež u stola večeřely, „chtěly byste míť zas tatíčka?“

„Jak by ne? — chtěli.“

„A Josefe, chtěl bys mne míť za tatíčka?“

„Toť víte, hned!“

„A já také!“ volal Antoš.

„Také!“ žvatlala malá Majduška v mém náručí.

„Slyšíš Anka? Juž jen neodpírej, však se nám bude, dá Bůh dobře dařiť, nevezmeš si cizího, známe se juž od dětinství.“

„No nechť tedy, Vavrušo, ale jinak ne, než jestli svou chalupu prodáš, dluhy zaplatíš, peníze na děti uložíš a se mnou věrně hospodařiť budeš.“

„Buď si, však se nějak sjednotíme, jen když jsi přivolila. Doufám, že toho nebudeš pykať a já také ne. S Pánembohem!“ Bylo po námluvách a za šest týdnů jsem započala sloužiť druhou kapitulaci.

* * *

Šest dítek jsme juž měli zahospodařenych a ještě popřál Pánbůh dvě, tož nám smutno nebylo. — Rostlo to kolem nás jako kvítí v lese, dožíralo a zas veselilo, jak Pánbůh dal.

Vavruša byl — Bůh mu popřej slávy věčné — správný muž a dobrý otec, nepil, nehřešil, nemrhal, proto jsme si za nedlouho dosť naschránili, ale což naplat, brzo to zas děti odnesly.

Měli jsme tři dcery na vdaj, on dvě, já jednu; slavila se trojí svatba, po čase i čtvrtá, neb i syn jeho se oženil; stenčilo se nám jmění, avšak hrubě neubylo, dobře jsme hospodařili, vše se zase nahradilo.

Také nás Pánbůh zkoušel, odňal nám to nejmladší dítě, bylo v nebi o andělíčka více.

A to jsme ještě snadno oželili, ale horší bylo, co následovalo. Víte panimámo, že z té krve rybářské pocházím, i Vavruša byl rybář a můj syn větší radosti neznal, než plaviť se po Moravě.

Jednou přiběhl jak šílený, že uviděli velikého sumce. „Maměnko, toho musím dostať a kdybych po Ostroh měl zatahovať sítě.“

„No, no,“ pravím, „zbláznil jsi, či nikdy’s sumce neviděl?“

„Ale jen kdybyste viděli, co to za ohromná ryba. Na sedmdesát liber nejméně bych ji páčil. Toť bude výdělku. Opatruj vás tu Pánbůh, já snad dnes juž ani domů nepřijdu.“

„Zprovoď tě Pánbůh! Ale slyšíš ty, ať dobře pozoruješ, ať stojíš prostřed čaje, taková velká ryba je silná jako ďach, aby se čaja nepřevrhla.“

„No, no, však nejsem člověk dnešní, zabočíme si s ní proti loukám, ještě tam stojí vody dosť, nemusíme toli zatahovať. S Pánembohem!“

A tam ten, jen jen letěl — smrti vstříc.

Ulovili vzácnou rybu — mého synka nejmilejšího mi přinesli večer na vrbovém nosidle, ležícího na mokrých sítech. Tenkráte věru že myslela jsem, že to nepřežiju, šlo mi o rozum. Ale tak krátkozraký je ten člověk na tom světě, juž tu jsem myslela, že rozumu pozbudu a Pánbůh tenkráte juž chystal horší metlu na mne. No, co se šířiť slovy — posud to u srdce bolí, když si na vše zpomenu.

Zemřelať mi dcera, ta provdaná i s dítětem, co byla na svět přivedla.

Tenkráte jsem zoufala. Nebylo pro mne ani útěchy ani úlevy, prohřešovala jsem se — nehrozte se — i proti Pánubohu.

Řekl-li mi kdo: „poruč Pánubohu!“ já na to: „Viděls ho juž? Kdo ví, je-li jaký. Byl-li by, nebral by mi, co mám nejmilejšího…“

Tak dalece, milá panimámo juž to se mnou bylo přišlo. To jediné bojím se, že mi Pánbůh na věčnosti nepromine, ačkoli jsem více slzí pro tento hřích do nebe volají, vycedila, jak v podzim dešťů prší.

Inu, byla jsem beze smyslu. Chodila jsem jak strápená, juž jsem byla jen kůže a kosť.

A když juž mně nejhůř bylo, litosť mně srdce stahovala, div že se nerozpoltilo, pomyslím si „co já ještě tudy? Udělám tomu rázný konec, Morava hučí za humny, jediný skok a všemu konec.“ Sám Pánbůh ví, kde se v trudu ty hříšné myšlénky berou?

Chmatala jsem bez paměti po klice a když se dvéře otevřely, stál přede mnou starý Izák, žid, co chodíval po dědinách se střížným zbožím.

„Pozdrav vás Pánbůh a — potěš vás Pán Bůh, Řeháčko,“ pravil. Já neodpověděla a stála jako kamenný sloup.

„Ale Řeháčko, co to o vás slyším, pokračoval Izák, je-li pak tohle možná, vy prý už upíráte Pánaboha a to za tou příčinou, že povolal vaše dítky k sobě, chtěje je zachrániti od těžkostí tohoto světa a popřáť jim věčné radosti. To se mi nelíbí.“

„Však vás to také netrápí!“ já z hořka na to.

„Řeháčko, já vás vždy považoval za chytrou ženu, za chytřejší mnohé z této vsi; byl bych se tenkráte mýlil? Rozvažte jen, kdybych já vám půjčil dva zlaté, po čase však byl jich zase potřebný a kdybych přišel a řekl: „Řeháčko, dejte mi peníze, co jsem vám půjčil, sám je potřebuji,“ co by jste jako zprávná, spravedlivá žena učinila, vrátila byste mi je, nebo upírala?“

„A což to vedete za řeči Izáku, kdybyste mi byl co půjčil, navrátila bych to, toť se rozumí.“

„Vidíte, vidíte, Řeháčko, to byste učinila, kdybych já starý bídný člověk vám něco půjčil; ale když vám Bůh — budiž jméno jeho svaté velebeno — propůjčil na toliže roků k radosti tak zprávných, hodných dětí a zas je od vás požaduje, to se zpečujete a zapírala byste ještě půjčku tuto, snad že jste úmluvy neměla? Řeháčko, Řeháčko, velice se prohřešujete proti Pánubohu! Rozpomeňte se jenom, že ne jen vám jediné hodné děti zemřely, mře lidu na tisíce a musíme se smrti podrobiť všickni.“

Co žid Izák takto hovořil, rozcházelo mi se vše v paměti a horké slzy počaly mi kanouť po lících; konečně jsem štkala až mi srdce usedalo, vyplakala jsem se do Pánaboha; dlouho juž jsem neplakala, chodila jsem zaschlých očí všecka strápená a nyní mi slzy ulevily.

Žid, vida mne tak hořce plakať, dal mi „S Pánembohem“ a tise odešel.

Když jsem se zpamatovala od lítosti, bylo mi jaksi volno u srdce, juž jsem na Moravu nepomýšlela; než pořád mi na mysli tanulo, jak přepodivně Pánbůh všecky věci řídí, jak pravdivé jest, že cesty Boží jsou nevyzpytatelny.

Náš pan farář mně byl vše rozkládal, na Pánaboha poukazoval, známí mne těšili, přimlouvali a nic naplat, a toť přijde starý žid a dovede mne několika slovy na dobrou cestu vpraviti, a je vám přec známo, jak já židů nenávidím, vždyť Bože můj juž z té příčiny, že Krista Pána tak mučili. Není-li to pravý div? Proč právě toho starého žida Pánbůh vyvolil, abych se takové nepravosti zřekla? O panimámo, nejsme jiného na tom světě leč červi slepí. Jsme všichni třtina v rukou Božích a přec si někdy troufáme zakládati na sílu svou, ale zapomínáme, kdo nám ji udělil. —

Málo radostného jsem od pohřbu své dcery zakusila, ale žádná žalosť mne juž tak nezachvátila jako tenkráte tato.

Žili jsme, hospodařili jsme, starali se jak kdy, až zas několik let uběhlo a já zase stála nad hrobem Vavrušovým. Dejž mu Pánbůh lehkého odpočinku, nemohu si ani já, ani kdo jiný naň naříkati.

Děti jeho se vydělily a já žila v tichosti sama pro sebe, než to se vám svěřiti musím, stýskalo se mi někdy po práci, já byla jaktěživa rázné práci uvykla a teď mne to někdy mrzelo, že se nemám tak oháněť jako dříve, vždyť jsem ještě nebyla tak stará.

Z počátku se mi velmi líbilo navštěvovať syna ženatého, i děti nebožtíkovy, když jsem však práci obvyklá chtěla tu onde něco popraviť, tu se durdily nevěsty, že prý si i bez mamičky poradí, že dřív také samy hospodařily.

To mne dopálilo, jsem trochu prchlivé povahy i přestala jsem je tak často navštěvovati, ač mi bylo smutno.

Přijdu jednou v neděli odpoledne z požehnání, vyhazuju všechny šaty z truhly, abych jen zas měla co rovnať a ukládať, tu vstoupí rybář Matoušek do světnice a pozdraviv stoupne podle mne.

„Řeháčko, praví, jdu k vám na ptaní.“

„To jste měl donésť mošnu v ruce a pytel na zádech.“

„Ba brzo by na to došlo. Víte-li pak, že se mi chce Rozára vdávať, co si s tou nemocnou počnu? Pokad ji Rozára bude ošetřovať, bude všechno dobře, vždyť přece jen je vlastní sestra její a má dobré srdce, ale co bude u nás, až Rozára odejde? Chlapci se jí bojí, že je pitomá a také by jí nedovedli ošetřovať.“

Já řku: „To je ovšem zlá věc, ale Rózaře přec pro to zbraňovati nesmíte, věru že byste jí štěstí zkazil, on je hodný člověk.“

„Avšak proto. Ale vy se, Řeháčko, ustrňte a ošetřte tu nemocnou.“

„Já? Milý Matoušku, to je věc nesnadná, taková nemocná musí míť někoho kolem sebe, a já bych nemohla několikráte denně k vám zaběhnouť.“

„I kdož pak tohle žádá, přestěhujte se k nám, vezměte si mne.“ —

Já stála chvíli zaražena a hledím mu do očí, myslela jsem pevně, že snad je zpitý; ale on stál přede mnou sepiatými rukama a úzkostlivě na mne pohlížel.

„A člověče, víte-li pak, že já již mám osm a padesát roků? Tu se podívejte, jak již mi hlava kvete,“ pravím konečně a shrnu šátek s čela. „Šediny, hrobové květiny. To by juž byla vzácná nevěsta.“

„Ba že by mi byla. Prosím vás, Řeháčko, neopouštějte mne, mám také mnohý dloužek na domku, jestliže vy mne nevysekáte, jiná žádná.“

„No o té věci promluvíme jindy, usedněte, abyste nám spaní neodnesl a povězte, mnoho-li jste letos sklidili.“

„Řeháčko, já neusednu, až mi odpovíte na mou prosbu.“

„Ale vždyť pak rozvažte, že jsme staří lidé, což by tomu řekli lidé, a což děti?“

„Co by lidé řekli, to nám nevadí, nechť každý činí, co se mu za dobré uzdá, děti budou rády, jestli se tak stane, jak jsem vám již pravil, a abyste se velice nestarala, co s vaší dcerou po nebožtíku Řehákovi, tož bychom si nejlíp poradili, kdybyste ji dala mému Antošovi, vždyť beztoho za ní pálí, to byste se jenom přestěhovala k nám a Antoš zase sem, tak by to bylo zkrátka vyjednáno.“

„Když je taková, Matoušku, tož přivoluji, neb váš Antoš je správný člověk a mi se stýská po práci, toť víte, že vždy jen říkám, že shniloba lidi utrácí.“

Podali jsme si ruce a já započala konečně i tu třetí kapitulaci, dřív mi však Matoušek musil přislíbiť, že se hospod zřekne a penězi že budu vládnouti já; když sliboval, dobře věděl, že se to na jeho ujmu neděje.

* * *

Co mám vyprávěť o té třetí kapitulaci? Kdož ví, kdy a jak se skončí. — Že jsem slovu svému dostála a ze dluhů svého muže vysekala, toť víte, neb jste jistě již slyšela, že nás lidé na rozdíl od druhých Matoušků, bohatými Matoušky nazývají, ale bez boje to také nešlo. Ti bratři z mokré čtvrti si hned započali z mého muže dělať úsměšky, že nesmí do hospody a jej to dopálilo. Proto že vím, že bez pálenky by již ani neobstál, mám vždy kubaňku s ní ve sklípku; moc mu jí nedám, než takle k desáté, jedenácté hodině, když přijde z té hlídky, nebo před mnoha lety již přijal panské hájenství, vždy mu něco uchystám k jídlu, co právě dům nese, kousek ryby usmažím, vždyť jich syni dosť nachytají, neb kousek slaniny uchystám, někdy několik vajíček na másle uškvařím jak kdy a pak mu též nachystám sklenku té bramborové bryndy k tomu.

Bez jídla ji do žaludku líť ani za svět mu nedovolím, toť podkopává zúplna zdraví, já říkávám vždy, že prázdný pytel nestojí a dbám pořádně o to, aby něco řádného pojedl. Nějaký čas se mu to uzdálo, ale když se kamarádi počali vysmívať, hněval se a pravil, že on je pánem v domě a že půjde do hospody, kdy se mu zlíbí, to že si zakazovať nedá.

Dobře, pravím, ty jsi pánem v domě a já paní, půjdem oba. On se zasmál, ale chystal se že půjde, a i já si kožuch opásala a brala vlňák.

„Blázníš?“ on na mne.

„Bože chraň. — Mám,“ pravím, „večer pro tebe sama běžeť, půjdu já raději hned s tebou, bude nám veselej.“

A šla jsem. On pil, já platila, když se zpil pořádně, chmatla jsem jej pod paždí a zavedla domů.

Na druhý den, když vystřízlivěl, chtěl peníze na tabák, nebo bez fajfky by snad někdy i z nebe utekl.

„A kde bych peněz nabrala?“ ptám se. „Vždyť jsem včera zaplatila v hospodě.“

„Tož půjdu zase piť do hospody.“

„Můžeš, já ti nebráním, jen že musíš dnes piť na řád, neb juž peněz není a Markéta (nemocná jeho dcera) musí tu zůstať sama, neb já tě zase do hospody vyprovodím a dnes již máme dělní den, Rozára dnes u ní nemůže seděť, včera byla jiná, byla neděle.“

Umlkl, utichl, vzal klobouk, vzal čagan a místo do hospody, obcházel louky a — ještě bez fajfky.

Ještě dva, třikráte v neděli zašel do hospody a vždy mu byl „kaprál“, jak mne hned muži přezdili, po boku. A hleďte, panimámo, odvykl si poznovu chůzi do hospody. Jen za chladných dní nedělních se stavíváme spolu v hostinci, když z kostela jdeme, ale to jen na chvíli.

Ale nejen pro pití lidé popichovali a i takto se muži vysmívali, že mne poslouchá.

„Jen jí ve všem vzdoruj, však se všechno obrátí, co ona má miť vždycky po svém, vždyť je jenom žena, nechť poslouchá.“

Dobrá, můj muž hned dobré rady uposlechl.

Bylo před hody, já si práci tak zařídila, bych pohodlně ještě vše poklidiť a vylíčiť mohla.

Vápno jsem rozvařila, Markétu pitomou jsem vynesla se sousedkou pod ořech na dvůr, peřiny vyházela na plot a tu se žene můj muž do světnice a bác sebou na slamník.

„Prosím tě, vstaň,“ pravím, „vynesu ten slamník na dvůr, chcešli vynesu ti jej třeba do štěpnice, však sluníčko pěkně zahřívá, vyspíš se tam po chuti.“

„Já nechci, já budu spať ve světnici.“

„Můžeš, můžeš, ale dneska ne, vždyť budu líčiť, mám juž všecko uchystáno.“

„A ký ďach mi potom! Já si tu ulehl.“

„A snad rád opět staneš.“

„A možno, avšak ale až se mi uzdá.“

„Uzdá se ti dřív, než-li pomyslíš,“ pravím sama k sobě vycházejíc na dvůr.

On se otočil zády do světnice, já dala z truhly košili, spodky a kazaju a mlčky položila na lavici, pak jsem chytila puténku s čerstvě natočenou vodou a — chlýst — po něm po posteli.

Dobře jsem namířila, mokrý byl jak hastrman, zaklel a skok z lůžka dolů a já skok ze dveří ven. Loktušu jsem měla nachystanou a hned ta tam na řepný list. Což jsem měla zaháleť?

Když nemám líčiť, mohu řepný list loupať, však je ho kravám třeba.

Mokrý za mnou nepoběhne — vždyť by se vyzradilo, co se dělo a ženy by se mu smály — a než si suché prádlo obleče a i šaty, snad jej žluč přejde.

Jedovať se bude, ale jaká juž teď porada? Co se stalo, odestať se nemůže. Možná, že bude zle, ale pravím sobě: nedáš se, kdyby nevím jak bylo.

A vracela jsem se sehnutá pod nůšou listí a než jsem se přiblížila parkánku u štěpnice, zahlédnu přicházeť mi vstříc mého muže.

A teď hleď, pomyslím si, bys dospěla parkánku, než se setkáme, snad ta tyčka některá ti bude potřebnou. Prozatím jsem rozsmekla ponenáhla cípy nůšky na prsou, bych zda-li potřeba nastane, volně shodiť mohla nůšku se sebe.

A vy se smějete panimámo? Mně tenkráte nebylo do smíchu, vždyť on měl čagan v ruce a já bych skoro byla trestu zasloužila, ale ani on bez viny nebyl.

Stojím u parkánu a hledím z pod obočí, zamíří-li rukou po mně, jednou rukou držím rozsmeknuté cípy nůšky, druhou pohotově svislou podle tyček parkánu. On překračoval parkán, já posečkala. Tu napřáhl ruku, ale tu bez čaganu a pravil napolo odvrácený: „Tu máš klíček.“

Já ani nemukla, vzala klíček, parkán překročila a myslím: „Vidíš Anka, on je přec jen dobrý člověk; ty teď jím býti, kdo ví, co bys’ udělala!“

Přijdouc domů, teprve jsem slamník vynesla a dala se pořádně do práce. Téhož dne jsem kravám dvakráte založila, však jsem ve zlosti naškrabala listí dosť a ztráta z toho nepošla, staré přísloví praví: přidej krávě do džbeříka, ona tobě do hrotíka.

Tak jsme přivykali vždy víc a více na sebe a dobře jsme se pořádali, avšak nastal rok šestašedesátý a s ním po Prusích co nejhoršího.

I Markétka těžce churavěla, já nevěděla, kde se octnouti, práce mi rostla na vše strany.

Kdybych tak jen ňákou dívčicu měla obratnou, co by mne buď u nemocné posečkala než práci domácí zastanu, nebo co by mi trávy pro dobytek přinesla, nebo mléko na trh, myslívala jsem často a přemítala, kde bych jakou našla.

Tu stojím jednou v kuchyni a chystám rychle oběd, přichvátavši teprv z rolí a tu se mezi dveřmi cosi zatemní, stoupla si tam dívčice as desetiletá, podepřela se o vroubení a hledí smutným okem po mně.

„Co chceš?“ ptám se.

„Tetičko, prosila bych vás o drobinku chleba.“

„A což ty chodíš po ptaní?“

„Ještě jsem nikdy nechodila.“

„A čí jsi?“

„Ouvalova.“

„Ouvalova? Těch Ouvalů co bytují na horním konci dědiny?“

Dívčina přikývla hlavou.

„A tož ti před týdnem pohřbili maměnku?“

Dívčica opět přikývla a velké slzy jí stékaly po líci.

„A což tatíček?“

„Včera měli pohřeb!“

Víte, milá panimámo, jak u nás cholera řádila, když ti první mřeli, dověděl se každý, kdo a kdy zemřel, býval pohřeb jeden za dva, za tři dny, když ale bývalo pohřbů denně sedm, osm a ještě více, říkávali lidé jen: dnes jich umřelo tolik nebo tolik, a nebyl-li nějaký soused mezi nimi, juž se žádný hrubě nezeptal, kdo byl zemřel.

„Chudero,“ pravím, „a což ti druzí, ty budeš nejstarší?“

Dívčina zas přikývla hlavou.

„To malé položili maměnce do truhly, ve čtvrtek pochovali Jana a Marušu v sobotu.“

„Tož jsou tam všichni — no, Pánbůh dobře udělal. A co bude s tebou?“

„Pánbůh ví!“

„Což jsem nepřišli strýček z Babic?“

„Jak by ne? Odnesli si šaty tatíčkovy“.

„Že odnesli? A co říkali tobě?“

„Mám prý tu počkať, až na čem se obec usnese. Abych prý se v chalupě sama nebála, řekli staré Kotovce, aby tam se mnou spala, dali jí za to vlňák po maměnce a jeden šorec.“

„A což o jídlo se ti nestarali?“

„Tenkrát ještě bylo trochu mouky ve špižírně a měli jsme půl pecnu chleba.“

„A což s kravou?“

„Tu odvedli strýček, aby hladem nezdechla.“

„A což pak ještě odnesou?“

„Juž prý jenom peníze, až se chalupa prodá, řekli stará Kotovka, tatíček prý jim byl dlužen ještě podíl a teď prý chalupa nebude míť ceny.“

„Tak, tak, no tu máš chleba s máslem, pojídej a sedni na stoličku, já uvážu krávy, vždyť to málem bránku nepřevrhne ta bujná spřež.“

Běžím otevírat bránku kravám, právě pastýř dohnal, ukládám je na řetězy a pak se vracím do kuchyně. Jak juž to bývá, když člověk kvapně něco dělá, bylo v kuchyni všecko poroztáhané než jsem vyšla na dvůr.

Chvoště leželo převrácené na zemi, ostružky z brambor byly roztroušeny kolem ohniska, roští poházeno.

Když jsem se vrátila, byla kuchyň zametena, chvoště stálo na pořádku v koutě, roští urovnáno a hrnec s polévkou odstraněný od ohně byl juž rozvařený.

„Hm,“ myslím, „co k čemu, zavčas se šikne.“ Děvčica dojídala chléb na stoličce.

„A jak?“ pravím, „nezůstala bys u nás?“

„Hned.“

„Ale nebylo by denně chleba s máslem, také někdy huby, kdybys neposlechla.“

„A však bych já, tetičko milá, ráda uposlechla, jen kdybych měla kde býť.“

„No, uvidíme, co řekne hospodář a co řeknou tvůj strýček.“

Hospodář rád přivolil a ještě raději strýček; nebylo se mu starati; než všechny peníze neodnesl, my se řádně postarali, by se také dostalo čeho Viktoře a má to posud uloženo.

Co a jak vám nebudu rozkládati, však Viktoru dobře znáte, ale jenom to vám ještě povím, že také nebylo povždy bez tartasu. Lidé zase podpichovali a děvčica nemá zdarma hrubé hlavy hranaté.

No na štěstí uznala potom sama, v čem je a ráda zase odprosila a já zase vše prominula, vždyť dobře vím, že je dobrá a práce se nebojí.

Tu, ač valně hezká není, může každý chlap na lán přivésť a ona si se vším poradí, ta ještě kdysi štěstí dojde, juž za to, že tu pitomou Markétku tak věrně na smrtelném loži ošetřila.

Tož tak, milá panimámo, toli o těch třech kapitulacích.“

„Na čtvrtou juž, jářku snad nedojde.“

„A kdož ví, co ještě Pánbůh popřeje, ale myslím tak, že bývá všeho dobrého do třetice a všeho zlého do Boha, a jen když se Jeho nespustíme, všechno dobrý konec béře.“