Z máje žití/Právo matky

Z máje žití Eliška Krásnohorská
Poslední svého rodu	Právo matky	Jak putovala hvězdička po světě

Údaje o textu
Titulek:	Právo matky
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Z máje žití: básně Elišky Krásnohorské. Praha :Nákl. Grégra & Ferd. Dattla, 1871. s. 143-149. Online na Internet Archive
Vydáno:	1871
Licence:	PD old 70

Hle prapory vlají nad hrdinami,
a zbraně, ty hrozí jak blesky samy;
do války! do války krvavé
provází vojvoda reky své.
Do války! kdo mužem, ať mužně povstává,
ve smrti i vítězství čeká ho sláva.

Nuž vyjeďte v pole u vítězné boje
a smáčejte krví prapory svoje,
o nepřátel prsa rozbijte kov
a pláň nedohlednou změňte v rov;
pak vraťte se zpět — vaše sláva ať ztlumí
vdov nářek i sirotků nad dědin rumy!

Na komoni pyšném v čele svých pánů
projíždí Spytihněv města bránu;
v tom ubledlá žena se vrhá mu vstříc,
zachvátivši uzdu kryje svou líc
a plačíc na ňadrech děťátko skrývá
i pokleká v prach a voj vodu vzývá.

Dav udiven stojí, i vojvoda žasne,
kol tichnou zbraní třeskoty hlasné,
kdy kníže se ptá: „Jaká prosba tvá?“
a žena dí: „Žádám práva svá!
mě křivda stíhá a v nevoli víže,
posvátná jest pře má — ó rozsuď ji, kníže!“

Odhání ji rytíř s pochmurnou lící:
„Nesešli se k soudu bojovníci!
nepřítele soudit jde Spytihněv.“
— „Ó kníže!“ lká žena, „než polije krev
tvůj meč trestající bojem divým,
znič bezpráví slovem jen spravedlivým.“

„Již ustup“, dí kníže, „válečné době!
až vrátím se z boje, staň právo se tobě!“
— „Než vrátíš se,“ — žena zaúpí,
„boj drahých mrtvol pak nakupí,
vdov, sirotků sta vynesou lkání ti k slechu;
kdy zkojíš ty tisíce slzí a vzdechů?“

„Svým slovem se váži, že první máš býti,
jíž má po mém návratu právo se díti!“
Tu žena v nebesa upírá hled:
„Však bůh-li usoudil — nevrátíš se zpět,
a srdce ti klesne, těžší o vinu
a chudší o klenot krásného činu.“

„Jest hořká to pravda, a slova to smělá,
leč mluv, jaká křivda tobě se děla?“
i kyne jí kníže, již stojí mu vstříc,
a rytíři bledne pochmurná líc,
kdy násilné křivdy mučenice
povznáší svůj hlas co žalobnice:

„Kdys byla jsem šťastna po manžela boku,
uplýval mi život v radosti toku.
My svorně jsme statky sdíleli,
jak dobra, tak strasti úděly;
v nás vůle i srdce jedno jen žilo,
mým právem i jeho právo bylo.

„A děťátko útlé, ten poklad malý,
my stejnou jsme láskou objímali,
kdy sladké nás péče poutaly,
i myšlénky naše splývaly;
zdar děcka byl vrcholem blaženosti
a nadějí, zástavou budoucnosti.

„Však běda! mně smrť již odňala chotě,
a na světě stojím o samotě;
kde sirotka svého mám uchránit,
jak zlovoli lidské jej ubránit?
bez podpory vdova jest opuštěná,
a zbavena práva samotná žena.

„Muž urputný týrá bezbranné ženství
a drze mi vtírá poručenství;
chce zástupcem slout mému synáčku,
a vyhání matku co žebračku!
mé dítě mi násilně z objetí trhá
a v bídu mne vrhá a statky mu zmrhá.

„Že dědický statek, ten posvěcený,
prý nehodno svěřit rukoum ženy,
že odkazy, práva otcova
jen muž zas potomstvu zachová;
máť nesmí v té péči podílu bráti,
a dítěte blahem jest poroba máti!

„Ha, zlosyn v domě mém zmocnil se panství,
jal dítě mé, vyštval mne u vyhnanství!
však mysl má pevná neklesla,
své vlastní dítě jsem unesla
co drahý lup, jejž ti k nohoum pokládám —
ó suď mne! ne milosť — jen právo si žádám!

„Ó nedopusť, kníže! by nepravosti
po ženské šlapaly důstojnosti,
jíž nehájí síla surová;
meč ducha jen čistou ji zachová!
Ó vyřkni to slovo spravedlnosti,
ať vrátím se v domov u volnosti!

„Ať splním, co započal choť můj drahý,
vždyť jeho jsem zdědila cíl i snahy;
o děcko chci věrně pečovat
a v potu své tváře pracovat,
zachráním mu věno, rozmnožím statky,
i požehná nebe rukoum matky!

„A budu též učit pachole krásné
zřít v božského práva světlo jasné,
by povstal z mé náruči, tobě v dík,
ujařmené pravdy bojovník,
až vzroste mi v muže, silna a zdráva, -
jen uděl mi svobodu, uděl mi práva!“

A s dojmutím kníže ji odpovídá:
„Ó nechci, by nevinných stížila bída,
by libovůle a násilí
práv nejsvětějších tě zbavily!
Trest lupiče stihne vzdor zloby mocem,
a sirotku tvému sám budu otcem!

„Nad ním bude bdíti má ochrana mužná,
však činnou též lásku i tys mu dlužna,
neb tobě je svěřila příroda;
buď plná ti k činu svoboda!
Duch tvůj budiž silným; ať srdce ti věstí,
že pracuješ o děcka — člověka štěstí!“

A pochmurný rytíř se zsinalou tváří
jest provázen zbrojenci ku žaláři,
kdy vdova svou vítá svobodu;
v tom vojvoda kyne k pochodu,
a žena mu volá v nadšenosti:
„Buď vítězství při tvé spravedlnosti!“