Z drobné mytologie slovanské. O hospodáříčkovi

Údaje o textu
Titulek:	Z drobné mytologie slovanské
Podtitulek:	O hospodáříčkovi
Autor:	Jiří Polívka
Zdroj:	Národopisný věstník českoslovanský. roč. X. , str. 73–81. [1]
Vydáno:	1915
Licence:	PD old 70
Index stran

O původu hospodáříčka,^[1] čili šotka, skřítka, špiritusa, o způsobu, jímž se člověk může dodělati takového pomocného ducha, který by mu pomohl především k velkému bohatství, máme v našich českých zemích různé pověsti, a podobné nalézáme v západních zemích jihoslovanských až po Černou Horu, jakož porůznu u západních národů i na germánském severu. Dále na východ nevyskýtá se tato pověst podle mých vědomostí, nenalézám dokladů ani v bohaté demonologii polské, ani maloruské, neznámá jest podle všeho u pravoslavných národů slovanských, jak jižních (mimo jihozápadní země) tak severních.

U nás byla pověst o původu hospodáříčka velmi hojně zapsána od polovice minulého století.

Hospodaříček, šotek vylíhne se a vypěstěn jest z vejce sneseného od starého, černého kohouta, aneb od černé slepice, od prvničky slepičí.^[2]

V Čechách byla zapsána jediná pověst, a to na Litoměřicku okolo Libochovic (Sumlork, I., 350), že černý kohout snese vejce do hnoje a z něho vylíhne se kuře, bazilíček zvaný. Na Bydžovsku líčí takového baziliška jako tvora podobného kohoutu prostřednímu, „na hlavě má hřebínek kohoutí, zobák jeho se proměnil v žabí ústa rozplesklo-kulatá, křidélka má jako drak, aneb had starý, roztažená, nohy obě kohoutí, ale krátké a nízké, ocásek jako štěně podlouhlý, na konečku stočený, tělo opelichané a ohyzdné.‟ Vypravuje se dále rozšířená pověst, jak bazilišek pohledem do zrcadla se usmrcuje. Místo hospodáříčka, šotka rodí se zde bazilišek jako v některých pověstech německých i jiných, což níže doložíme.

Obyčejně vylíhne se hospodáříček-šotek z prvního vajíčka, sneseného od černé slepičky prvničky, jak to zapsal Krolmus na Křivoklátsku (I., 348): Kdo chce takového ducha míti, musí se zapsati čertu, toto vajíčko pod levým páždím srdečním devět dní, dle jiných tři neb devět neděl, neb docela sedm měsíců nositi neustále. Podobně na Rakovnicku (ib. 352) číhá čarodějná bába na nejprvnější vejce, které prvnička slepička snese; bába nosí toto vejce pod páždí třikráte sedm dní tajně, až se z něho vylíhne kuřátko, šotek zvané. Tento maličký šotek vydrží devět let bez žrádla a pití. Ještě v novější době byly takové pověsti zaznamenány v jižních Čechách (Charvát, 147): Kdo chce si opatřiti šotka, nechť nosí prvé vejce od černé slepice po devět dní pod levým páždím — dodáno, že po tu dobu nesmí v nic věřiti, nesmí se mýtí, modliti, česati, ani nehtů řezati. Jest to podmínka, která bývá ukládána člověku, jemuž pomáhá čert k velkému bohatství (srv. mé Pohádkoslovné studie str. 145., Anmerk. Grimm. K. H. M., II., 427 č. 101, zde jsou na str. 434. různé pověsti, též jiné, kde něco podobného si rek ukládá). Na českém jihu byla podobná tradice v Chýnově zapsána v polovici min. stol. (Vernaleken, Mythen, 262). Též dle podání chodského („Č. Lid‟, VI., 134) narodí se „radášek‟ za stejných podmínek. V novější době zapsal to ještě Čečetka na Poděbradsku (str. 110); nový dodatek jest tu, že takové vejce má býti sneseno na Filipa a Jakuba.

Na Moravě zaznamenal Kulda své doby na Rožnovsku (II, 254, Čas. Mat. Morav., 1870, str. 123 sl.), že takto dostane člověk špiri- tusa (skřítka): člověk dá si od kury dočista černé vejce pod levou paži a sedne za pec, odřeknuv se „boha, duchovenstva a všeho, co se týká náboženství‟; za devět dní vylíhne se mu z toho vejce špiritus, když se po celou tu dobu ani nemyl, nečesal, nemodlil, nehtů nestříhal. Pověst z Moravské Třebové (Vernaleken Mythen 261 č. 62) jest porušena, neb podle této se čert napřed změní v takovou černou slepici. V Slavkově pomohou si podle Fr. Bartoše (Deset rozprav lidopisných, str. 49), stejně ke „kubíčkovi‟: vejce od černé slepice nosí pod paží devět dní a devět nocí, po celý ten čas se neumývá, nemodlí, ani na boha nemyslí; devátého dne vylíhne se z vejce kuře (kubíček). Dle valašské pověsti (ib.) má člověk s vejcem od černé kury tři (aneb sedm dní) seděti na stromě klenovém. Dle Bufkové-Wanklové (Z Ječmínkovy říše, 279) vylíhne se v okolí krucemburském z takového vejce devátý den skřítek, „malý mužíček divného vzezření‟. Dokonalejší a zachovalejší pověst zaznamenala na moravském jihu Aug. Šebestová (Lidské dokumenty, 252): „Kdo chce lehko ke všeckymu dojit, nech si vezme vajíčko od černej slípky, kerá nemá ani jedneho bílýho peříčka, enom samý černý. To nech nosí 9 dní pod pažú. Ale to se nesmí modlit, česat, umývati po tech 9 dní, ani jednu si nesmí na Pána Boha zpomět. Vylíhne se mu kuře a to se pořád popelí v popeli. Ale dyš ten člověk neco si zmyslí, že by to, lebo to chcel, ono to kuře se promění v ohnivýho draka, lebo vtáka, a to je ten rarach. Ten mu všecko znese a zasej se přemění v kuře, a zase se popelí!‟ Jest tu pozoruhodné novější spojení jeho s ohnivým drakem, o kterém hojně se vypravuje v lidovém podání polském a německém. Jiné jest podání od Aug. Šebestové sdělené (ibid.); praví ještě, že takové kuře musí mluviti a člověk, který je má, nemusí se nikoho báti a má vždycky štěstí. O jeho přeměně v ohnivého draka nevěděl ještě dvaadvacítilelý vypravovatel Aug. Šebestové, co uměla říci devatenáctiletá vypravovatelka o rarachu. Nověji byla taková pověst ještě zachycena na Hané, v ok. Výškova a sdělena mi laskavostí prof. Tvrdého: raráška, kterého dostala za stejných okolností a podmínek, žena koupala rok a den, aby jí pověděl o pokladě. Tu se stal z něho čert a žena zmocnivši se pokladu, musila mu duši zapsati svou krví.

Jsou jiné ještě pověsti porůznu o původu tohoto ducha. Zcela zvláštní a odjinud mí neznámou zaznamenal J. V. Houška kdesi v Čechách v polovici min. stol. (ČČM., 1855, str. 327): Za zvláštních tajemných obřadů a pří kouzelných říkadlech rozťata černá slepice, která ještě žádné vejce nesnesla, ve dvě polovice, načež se zjeví duch v krvavém, zlatem protkaném rouše, s dvěma rohy na hlavě a kopyty koňskými a opatří slepici se zlatými vejci, černou slepici, která každý den snese zlaté vajíčko.

Jiná jest pověst, kterou vytiskl Erben poprvé roku 1854, potom v Slov. čítance 24. (= Č. poh. 23): v této vzrostl takový duch z černého, zmoklého kuřete, které našel sedlák na poli a donesl domů. Nověji slyšel takovou pověst Čečetka na Poděbradsku (110). Jest to pověst hojně u Němců rozšířená.

Dle jiné pověsti, zapsané ještě od J. V. Houšky (Č. Č. M. 1855, str. 181) udělá se časem hospodáříček z posedu, ale kterak se z posedu šotek takový utvoří, nemohl přezvěděti. On pak nosí pánu svému peníze, potravu, povídá o škodě, jaká se hospodáři právě děje atd. Tu splynul s pověrou o mužíčku, mandragoře, od středověku rozšířenou (Sobotka, Rostlinstvo, 330, Grimm, Deutsche Mythologie⁴ II. 1005 sl.), Seligmann, Der böse Blick, II. 76, Wuttke, Aberglauben³ str. 102.)

U poznaňských Poláků vylíhne se „skrzat‟ z vejce zvláštního tvaru, kteréž čarodějnice nosí delší dobu pod paží (Knoop, S. Erzähl. Prov. Posen, 111), pod. v ruském Polsku (Kolberg-Lud, XV., 26). Stejně jest dle mínění poznaňských Poláků (Knoop, op. c. 115, č. 37) zrozen bazilišek: z vejce sneseného od černého kohouta a skrytého v koňském hnoji, ale vylíhne je ropucha.

Pověsti otištěné ve Wisle XIII. 399 z okolí „Krzywicz w powiecie Wilejskim‟, z gub. nejspíše Grodenské, jsou spíše běloruské, než polské; na str. 391. podáno několik slov o nářečí běloruském. ^[3] Čteme tu: Člověk může si časem sám vychovati takového čerta, který do domu donáší veliké bohatství. Když kohout skončí pět (podle jiných sedm až devět let), snese vejce někdy tak velké jako kuře a časem menší než holubí. Spatří-li pouze jeden člověk toto vejce, vezme si je, přiváže si je pod levou paži a nese je stále: z toho vejce zrodí se kocourek a to bude čert sám … Vypravuje se o starém hospodáři, který takové jako kuře velké vejce nosil po celé léto pod paží, až z něho vylezl kocourek. Nanášel mu ten všeho, čehokoliv si hospodář přál. Bydlel sám v chatě, a lidé slyšeli, jak rozmlouval s kocourem, jakoby s člověkem a kocour mu odpovídal lidským hlasem. Jiná jest povídka, o dívce, která se chtěla státi bohatou „jako paní‟, proto vzala si takové „od kohouta snesené vejce a stále je nosila po celý rok, až se zrodil kocourek.‟ Držela ho potom již „za pazucha.‟ a napájela ho mlékem. Když to její otec zvěděl, velice ji plísnil, až utekla, když chtěl kocoura zabiti. Vdala se pak a byla velmi bohatá, neb ten kocour jí všecko nosil do chaty, čeho si jen přála.

Pověrečné tyto představy jsou rozšířeny v různých obměnách u Malorusů zvláště haličských. Bojkové vychovají si „didka‟ z nedospělého vejce, které se zakope pod práh síně, až po devíti letech se vylíhne. (Vernaleken Mythien 239, Máchal Nákres 97.) Jinde nosí takové vejce, předem různými čáry a kouzly připravené, pod paží, až se vylíhne „Antypko-chovaneč‟ (Етногр. зб. V. 210 č. i), porůznu v Haliči (ib. XV., 96 č. 171—174; 105 č. 184; XXXIII., 156 č. 401, 402.). Jinde koupil si muž holoubka na trhu a dal si ho za pazuchu (ib. XV. 104 č. 183). Podle huculské pověry (Шухевич V., 197 č. 4) musí člověk si vyhřáti „ščezby‟ z vejce stejným způsobem, stane se kouzelníkem, nosí-li po devět dnů vejce pod levou paží, po ten čas se nemyje, nemodlí, zřekne se Krista Pána a na nikoho nepromluví; po devíti dnech vyleze z vejce čertík, který všecko svému pánu vyjeví. Jinde věří, že vyskočí čert ze „znosku‟, t. i. z posledního vejce, když se přehodí přes střechu (Етногр. зб. XXXIII. 157 č. 403), aneb vyleze „antypko‟ z takého vejce, na kterém slepice sedm dní seděla.

Jinde ve východní Haliči jest rozšířena pověra, že z každého vejce, sneseného na zvěstování P. Marie, může vyléztí čert „osynavec‟, když je kdo nosí devět dní a nocí pod levou paží; proto hospodyně vejce snesené na tento den vyhazovaly do řeky (Матер. украïн. етнол. XV. 33). Jiné jest podání maloruské z Vinnického okr. Podolské gub. (Чубинскiй I., 192): Když vichr podvěje slepici, to snese „зносокъ‟ záprtek, a kdo chce míti „domovika‟, který by byl jeho pomocníkem, položí si je pod paži a nosí po devět dní; z něho zrodí se „domovoj-čertík‟. Podobné sděluje ještě Dragomanov (Малорус. нар. пред. 57 č. 28.).

Stejnou pověru mají štýrští Slovinci (Pájek 228): Škratece dostane, kdo vejce snesené černou slepicí (ne kohoutem!) devět dní pod paží nese a stále na čerta myslí, Boha pak proklíná. Musí mu zapsati některý úd svého těla. Když nosí peníze, jest ve vzduchu viděti jako hořící metlu, v domě pak, jako veliký, kudlatý pes. Podobně v západním Chrvatsku (Zborník jslav. XIX., 150) věří: když jest kohout třináct, dle jiných devět let stár, snese vejce; kdo je pak nosí pod paží třináct (devět) let, dostane „draka‟ (pozoj-e). Pozoj má křídla a může lítati: a když letí, zabouří vichřice, až se stromy lámou, kudy letí.

Na ostrově Krku (Zbornik jslav. I., 228) jmenují je malić neb malik; člověk ho nabude, když nese po devět měsíců vejce snesené od sedmiletého kohouta, černým hedvábím ovinuté; potom pukne vejce a vyskočí z něho malić s červenou čepičkou, a třeba ho dobře živiti, neboť pak nanese dle přání bohatství z moře. Na ostrově Pagu (ib. XVII. 191): jmenuje se maljak nebo mačić; jmenuje se proto tak, že se může proměniti v kocoura; kdo ho chce míti, musí 40 dní pod paží nésti vejce od kohouta devítiletého, aneb je tu zašiti; musí se pak vychovati, a bude míti červené kalhoty: nanese svému pánu peněz ze všad, nejvíce z moře. V Dalmacii nazývá se macić^[4] nebo maciklić (Zbornik jslav. X. 265): člověk nese pod levou paží vejce snesené zcela černou slepicí a nemluví, ani nemodlí se po celou dobu; aneb chová se kohout devět let, vejce jím snesené nese člověk v ňadrech, až se vylíhne stvoření jako kotě, neb černý psík. Místy nesmí člověk takový slyšeti ani zvon, ani zpěv. Nechce viděti kněze, neb jest to čert. Jinde nazývá se v Dalmacii cikavac, a nabývají ho čarodějnice tím, že zašijí vejce do svého šatu pod paží a chovají je tak 40 dní a nocí, aniž by se po tu dobu myly, česaly, nehty si řezaly, pokřižovaly se, až se vylíhne čert jako „mješčič‟ (Србско-далмат. маг. 1867, XXVI, str. 55). Totéž jméno nese tato bytost, jakési okřídlené zvířátko v Bosně: člověk ukryvší vejce pod paží musí býti předem od kouzelnice připraven, nesmí se po celou tu dobu mýti, ani říkati „pomoz pán Bůh‟ (Glasnik muz. Bos.-Herceg., XII, 348). Dle jiného podání vylíhne se čert („vrag‟) z vejce sneseného od devítiletého kohouta, když je člověk tři měsíce nosí pod paží, aniž by se myl, aniž Boha vzpomínal (ib. XX. 452). Podrobně a částečně jinak vypsal tu pověru z Hercegoviny Grdić-Bjelokosić (II., 53-54): Když slepice zcela černá donesla všecka vejce, snese malé vejce „iznosak‟, vezme je zlá žena, aneb dívka, a nosí je pod levou paží po 40 dní, až se vylíhne „cikavac‟; po celou dobu nesmí se mýti, ani Boha vzpomínati. Když se vylíhne, vyhlíží „cikavac‟ jako „mješčič‟ — malý měch, a paní ho pošle po sousedství; tu se nají sýra, tvarohu, másla, aneb ssaje cizí sele, kozy a krávy. Najeden a napit vrátí se své paní a všecko jí vyblije, jako když se rozváže měch. Ona to pak jí neb jiným prodává.

Na Černé Hoře jmenuje se mačić a nabývají ho stejným způsobem, jenže třeba to činiti v době velkého postu (Ровинскiй Черногорiя II, 2. str. 515) — tu se místy i přímý opak těchto předpisů doporučuje, člověk takový má po celý čas se postiti a nedopouštějí se žádné špatné věci.

Rumuni sedmihradští podobně věří (Am Urquell, VI, 144): Když člověk den a noc nese pod paží první vejce černé slepice, vyleze devátý den z vejce čertíček v podobě strupatého kuřátka, které může na se bráti podoby různých zvířat; koná všecka přání svého pána, dokonce zapaluje, vraždí a j. v. Podobně u Rumunů bukovinských (Globus, XCII, 287; Am Urquell, I, 107): Když kdo nosí vejce velmi tvrdé a černými skvrnami znamenané, ve kterém není žloutek, devět dní pod paží, a při tom se nemyje, nečeše, nepostí, nemodlí, dostane z něho čertíka. Stejně vypravuje se v Rumunsku (Am Urquell, IV, 125).

Poměrně řidčeji byly takové pověsti zaznamenány u Němců. V severovýchodním kraji Dolního Rakouska blíže Moravy zaznamenal Vernaleken (Mythen, 257, č. 58) podobnou pověst: v ní jest to sedmé vejce snesené od zcela černé slepice, ze kterého když je člověk nosí nepřetržitě po sedm dní pod levou paží, vyleze malý čertíček, který jest pak pánovi hned ke všem službám, ovšem pod podmínkou, že mu propadne duše pánova. Hojněji vypravuje se, že se zrodí bazilišek z vejce sneseného od kohouta. Čte se stručně v tisku z r. 1614, kde jest to lokalisováno do Cvikavy v Sasku (Meiche, 398, č. 510, obšírněji v knížce „Noth- und Hülfs-Büchlein oder lehrreiche Freuden und Trauergeschichte der Einwohner zu Mildheim‟, kterou napsal Rud. Zach. Becker a vytiskl r. 1788, na str. 343. Tak se podle laskavého sdělení prof. Joh. Bolte nazývala knížka, kterou přeložil Frant. J. Tomsa pod nadpisem „Pomoc v potřebě neb užiteční, veselí a smutní příběhově obyvatelů z Mildheimu‟ v Praze, 1791. Dle Jungmannovy Historie liter. české (457 č. 1178) byla vydána v jiném asi překlade „Beckera kniha bídy a pomoci pro selský lid‟ v Brně 1789. V Tomisově překlade čteme na str. 288, že jedovatá žába vysedí z kohoutího vejce baziliška, který prý vždy za sedm let snese. Tak svou pověst zapsal u nás Sumlork, byla také v novější době ještě u nás rozšířena, srv. Č. Lid XXII., 301 sl., jest známa u poznaňských Poláků a hojněji se vyskýtá dosud u Němců. Tak vypravuje pověst ze saské Lužice Meichle 399 č. 522 = Kühnau II., 382 č. 992), že se rodí bazilišek z vejce, které dvacítiletý kohout sneste do hnoje. Podobně v Tyrolsku a v Durynsku věří, že z vejce sneseného od sedmiletého kohouta vyleze drak, který se dožije sta let a neustále roste (Zingerle Sagen č. 306, Seligmann I., 143). Podle Alpenburga (Mythen u. Sagen Tirols str. 376) jest v Tyrolsku všude dobře známá pověst poněkud zmodifikovaná: snese-li černý kohout vejce na místě vlhkém neb mokrém, vylíhne se drak, snese-li je na místě suchém, vylíhne se bazilišek. Tento bazilišek jest zcela podoben kohoutu, ale má dračí ocas. Též ve Švýcarsku byla podobná pověst rozšířena: každý kohout snese po 7 neb 9 letech vejce; nechá-li se pod hnojem koňským, vylíhne se drak, který všecko usmrcuje svým pohledem (Zeitschrift f. deutsche Mythologie I., 140). V horní Falci věří, že z vejce sneseného cd 71etého kohouta povstává netvor hubící dobytek a člověka; vejce snesené cd červeného kohouta zakopávají do hnoje a z něho vylíhne se pták, který lid otravuje (Schönwerth I., 348). Podle pověry rozšířené v severním Německu (Müllenhoff 237, č. 325; Strackerjan II., 97; Jahn Volkssagen č. 154, srv. Ad. Černý, Myth. bytošce, 32 pozn. 1) vylíhne se bazilišek z vejce sneseného od 7 neb 20letého kohouta (Wuttke³ 52). S tím souvisí patrně pověst vypravovaná r. 1730 ve Švýcarsku, v Graubünden (Jäklin III., 84): velký černý kohout snesl vejce a předlouho na něm seděl, když pak lidé kohouta od vejce zaháněli, bránil se kohout zuřivě, až vejce popuklo a rozšířilo děsný smrad. Když potom vejce rozbili, našli v něm černého červíka a rozsekali ho na kusy. Hospodář zakroutil potom kohoutu krk, neboť z vejce, které snese a vysedí černý, sedmiletý kohout, vylezl by bazilišek.

Ještě v Dánsku jest rozšířena pověra, že z vejce, které snese a vylíhne sedmiletý kohout, vyleze bazilišek (Revue des trad. pop. VIL, 592 č. 28, Clouston Pop. Tales I., 162).

Stejně ve Švédsku u Upplandu možno nabýti špiritusa (Zeitsch. d. Ver. f. Vkunde XXV, 223), dodáno jen, že člověk má ještě po tři čtvrteční večery jíti na hřbitov.

Ještě věří v tuto pověru ve francouzské části švýcarských Alp (Sébillot, Folklore de France III., 231.) a ve Francii jest doložena ze sklonku XVI. stol. (ib.), že kohout v 7., 9. neb až v 14. roce snese vejce v nejteplejších měsících letních a že z takového vejce se zrodí bazilišek. Jest dosud rozšířena mezi francouzským lidem a vypočítají různé prostředky proti vznikání baziliška^[5] a. j. (ib. 268).

Erbenem již zaznamenaná pověst, že takový duch vyroste z přineseného zmoklého kuřete, jest hojně rozšířena u našich sousedů německých, a německým prostředím pronikla do demonologie lužicko-srbské a poznaňských Poláků. U Lužičanů přineseno zmoklé kuře před domem sedící aneb též kapoun, a kapoun snesl pestré vejce jako též kuře, z toho poznali lidé, že to byl kubołt, kubuščik; jinde chycen motýl neb brouk hovnivál, strčen do škatulky a ráno nalezen tam mužíček, kobold. (Černý. Myth. bytošce 22 sl. 1, 2). Dle jiné pověsti (Meiche 312 č. 411) přinesl sedlák domů kuře zcela deštěm promočené a od té doby nalézal denně velkou hromadu pšenice; řekli mu, že to byl zlý (drak), polil ho svěcenou vodou, pšenici rozhodil a tak se ho zbavil. Podobná jest německá pověst ze Saska (Meiche 310, č. 405) a ještě v severních Čechách zapsaná (Taubmann 78, č. 42, Kůhnau II., 40, č. 695) a též v Dolních Rakousích (Vernaleken Mythen 260, č. 61). Podobně u poznaňských Poláků zanesl sedlák zmoklé a zimou třesoucí se kuře domů a dal je za pec, za krátko začalo sedlákovi donášeti různé obilí (Kolberg Lud. XV. 25—27, Knoop S. Erzähl-Prov. Posen 111 c.), pod. v hor. Slezsku (Kühnau II., 31, č. 685) a u Mazurů (Töppen 17).

Na Slovensku známy jsou jen trosky: zrnek „priplichtí se v podobě umoknutého kurčata k ľuďom, žerie sám veľa, ale i vláčí zbo- žie a peniaze do domu …‟ (Dobšinský, Obyčaje, 117). O původu jiné bytosti, též štěstí přinášející, pikulíka, nic se nepraví (ib. 115).

Zajisté také Němci pruského Slezska vypravují takové pověsti o zmoklém, mrznoucím kuřeti, doneseném domů; za noci letělo jako ohnivý drak a doma stále vyvrhalo pšenici ze sebe (Kůhnau, II, 26 č. 680; 29 č. 682, 683). Podle pověry v Braniborsku místy rozšířené změní se v draka černé kuře v noci novoroční na křižovatce (Zs. d. V. f. Volkskunde, II, 78). Dle pověry rozšířená u Němců rakouského Slezska (ib. II, 33, č. 688) snášejí slepice na sklonku své doby jedno neb dvě vejce o polovici menší, než dřívější, a z nich vylíhnou se dračí kuřata; působí velkou škodu na špejcharech a na konec odlétají jako draci; aby se učinila neškodnými, musí se taková vejce hoditi přes střechu.

Různými ještě způsoby dodělávají se lidé takového pomocného ducha. Haličtí Malorusové obyčejně kupují „diťka‟, tupíce při tom kříž a znečišťujíce jej (Етнограф. Зб. XXXIII, str. 1, č. 3; str. 2—3, č. 7 a 9). Jinde kuchařka jest původkyní jeho: jak nedonese dítě bez vědomí svých hospodářů, přijde za sedm let a bude „hodovaneč‟ (ib. 156 č. 400).

V západním Braniborsku (Kuhn, Norddeutsche S., 393, č. 92) nabude kobolda, kdož v den sv. Jana a v poledne mezi 12.—1. jde do lesa k mraveništi, najde v něm ptáka, a ten se na jistá říkadla změní v malého chlapečka, skočí do připraveného pytle a doma vykoná všecku práci co nejrychleji. Srv. Lemke, I, 68, „Der Alf‟.

V pověsti zaznamenané od Jos. Dufka na Horáčku (str. 312) našel mlynář v kapse kožených kalhot, které si byl na jarmаrce koupil, škatulku, a v ní ptáka-skřítka. Vypravuje se dále, jak se ho mlynář zbavil.

Někdy si dokonce takového ducha lidé sami urobili, ve Švédsku udělali nádobu na dojení z devatera nakradených uzlů, s jistým říkadlem pustili do ní tři kapky krve z malíčkа a pak nádoba donášela ctitelům čertovým mléko a j. Aneb si udělali kulatý míč z hadrů, koudele a jalovce a opět jej postříkli krví z malíčka. Na Islandě vyřezali si člunek tkadlcovský z žebra nebožtíkova, čarodějnice ovázala jej šedou vlnou, dala mu ssáti ze svých prsou a potom donášel mléko z cizího dobytka (Grimm, D. Myth.4 II, 912). Podobně v Estonsku udělali si ducha z koudele, hadrů a kůry z jedlí, a dali to oživiti od čerta (ib. III, 148). V středověkém Německu vyřezávali si kobolda ze dřeva, zvláště ze zimostráze, aneb uhnětali z vosku„Křístek‟, který stával a hlídal v moravských domcích v almárce v koutě za stolem aneb ve zdi mezi dveřmi a kamny (Bartoš, Deset rozprav lidopisných 47), byl dřevěnou soškou s rukama na prsou střiženýma a s korunkou na hlavě. (ib. I, 414—415).

Jinak nenalézáme u Němců podání o původu hospodáříčka, šotka, raráška. Nevypravuje nic takového ani starší pověst otištěná od br. Grimmů v D. S. I, 112, č. 84 „Spiritus familiaris‟ ani jiné sdělení od Strackerjana, I, 397 z r. 1662, od Meiche, 293, č. 381. z r. 1668; ib. 302, č. 392 z r. 1650.

Porůznu vypravují se pověsti o koboldech, donášejících pánu svému peněz, že se často zjevuje jako slepice, ale podání o jeho původu bylo podle všeho zapomenuto; v Kuhn-Schwartz, Norddeutsche S. M, č. 48, jako červený kohout: Kuhn, Westfäl. S. Gebr. M., I, 370, č. 416, Friedr. Ranke, 152, Meiche, 298, č. 388, aneb jako červený a černý pták, Kuhn, Märk. S. 192, č. 180, 181.

Splývají tu namnoze tyto pověsti s pověstí o ohnivém draku, zanášejícím obilí, peníze a j. svému pánovi, (Grimm, D. M.⁴, II, 851-2, Ranke, 158, Meiche, 293 č. 387, 300, č. 388).

Tutéž práci jako hospodáříček, konal mužíček z kořene mandragory udělaný, o něm se pověst vyskýtá v starších německých tiscích (Grimm, D. S., I, 110, č. 83, Meiche, 301, č. 391; 656, č. 814). V novější době tito „alruni‟ považováni za duchy, držící se člověka, přinášející mu štěstí, zvláště peníze. Takový člověk musí býti ve spojení s čertem, ale celkem nepřipisuje se tomu zvláštní váha; patrně všecko démonické vymizelo (Strackerjan, I, 396), více se to zachovalo v Dolních Rakousích (Vernaleken, Mythen, 258, č. 59).

Vejce černou slepicí snesené má jinak kouzelnou sílu v pověrách lidových. Kdo je má u sebe, pozná na pastvě čarodějnice, odnímající mléko dobytku a j. (Schönwerth, I, 346), aneb pomáhá poznati čarodějnice v kostele (Bartsch, II, 267, č. 1391, Wuttke, 256, neb ještě str. 73, Zs. d. Ver. f. V.-kunde, VIII, 340; XI, 423). Černé slepice, jich vejce a také jich výkaly mají kouzelnou moc a Wuttke (str. 118) doložil to hojnými citáty z různých německých krajů. Že podobné pověry byly také u nás v Čechách rozšířeny, toho doklad citoval Č. Zíbrt ze staré divadelní hry, ovšem z polštiny převedené, z XVI. stol., „Žebrákův s kupcem hádání‟ (Jireček, Staročeské divadelní hry, 102, Zíbrt, Výroční obyčeje, 99). Ve Švábsku věří, že, hodí-li se vejce na velký pátek od černé slepice snesené do hořícího domu, nešíří se dále oheň (Birlinger, II, 78, Zs. d. Ver. f. V.-kunde, VIII. 340). V Kočevsku (Hauffen, Gottschee, 73), působí tři vejce, od černé slepice snesená, když se zakopají vedle kapličky, proti kroupám, jinde chrání proti blesku (Zs. d. Ver. f. V.-kunde, VIII, 340). V Uhrách vejce v den sv. Řehoře snesené, zakopáno pod domem, aby byl uchráněn před nemocí (ib., IV, 323). Zvláštní kouzelnou sílu má vejce snesené na zelený čtvrtek, aneb na velký pátek (Zs. d. Ver. f. V.-kunde, VIII, 399; XXIII, 133). Zde přicházíme do jiné oblasti, do rozšířených pověr a bájí o vejci vůbec, o čemž pojednali nedávno W. Klinger a Julijan Javorskij (viz N. V. Č. V., 169). Nám běžielo jen o pověry, spojené s vejcem sneseným od černé slepice. J. Polívka.

---

1. O hospodáříčkovi, čili křístkovi věděli někteří spisovatelé XVIII. století Kluger, Seelisko, ale bližšího o něm nic nenapsali. Srv. Zíbrt, Seznam pověr a zvyklostí pohanských, str. 105, 108.
2. V starší české literatuře jest hojně zpráv všeho druhu o hospodáříčkovi, ale o takovém jeho původu není potuchy. Srv. Zíbrt, Skřítek v lidovém podání staročeském, str. 3.
3. Článek nebyl uveden v bohaté bibliografii běloruské dialektologie a etnograiie. sestavené od E. Karského v díle Бħлоруссы I., ač vyčteny jsou jiné články z Wisły, srv. str, 332.
4. Jinde znamená macić tolik jako „můra‟, zvláště duši nekřtěňátka, která se stala upírem (v. Rječnik hrvatsk. il srpsk. jezika V., 345).
5. Je-li tato pověst o původu baziliškově stará, nemohu říci. Není nezajímavé, že podle Paracelsa vzniká zcela jinak. V I. kap. jeho díla „De natura re-rum‟, (Strassburg, 1584), čteme:… der Basiliscus wächst vnd würd geboren auss vnd von der grossen vnreinigkeit der weiber, nemlich auß dem menstruo vnd aus dem blut spermatis so dasselbige im ein Glass vnd cucurbit gethan, und in ventre equino putreficiert, in solcher putrefaction der Basiliso geboren würt …