a krávy. Najeden a napit vrátí se své paní a všecko jí vyblije, jako když se rozváže měch. Ona to pak jí neb jiným prodává.
Na Černé Hoře jmenuje se mačić a nabývají ho stejným způsobem, jenže třeba to činiti v době velkého postu (Ровинскiй Черногорiя II, 2. str. 515) — tu se místy i přímý opak těchto předpisů doporučuje, člověk takový má po celý čas se postiti a nedopouštějí se žádné špatné věci.
Rumuni sedmihradští podobně věří (Am Urquell, VI, 144): Když člověk den a noc nese pod paží první vejce černé slepice, vyleze devátý den z vejce čertíček v podobě strupatého kuřátka, které může na se bráti podoby různých zvířat; koná všecka přání svého pána, dokonce zapaluje, vraždí a j. v. Podobně u Rumunů bukovinských (Globus, XCII, 287; Am Urquell, I, 107): Když kdo nosí vejce velmi tvrdé a černými skvrnami znamenané, ve kterém není žloutek, devět dní pod paží, a při tom se nemyje, nečeše, nepostí, nemodlí, dostane z něho čertíka. Stejně vypravuje se v Rumunsku (Am Urquell, IV, 125).
Poměrně řidčeji byly takové pověsti zaznamenány u Němců. V severovýchodním kraji Dolního Rakouska blíže Moravy zaznamenal Vernaleken (Mythen, 257, č. 58) podobnou pověst: v ní jest to sedmé vejce snesené od zcela černé slepice, ze kterého když je člověk nosí nepřetržitě po sedm dní pod levou paží, vyleze malý čertíček, který jest pak pánovi hned ke všem službám, ovšem pod podmínkou, že mu propadne duše pánova. Hojněji vypravuje se, že se zrodí bazilišek z vejce sneseného od kohouta. Čte se stručně v tisku z r. 1614, kde jest to lokalisováno do Cvikavy v Sasku (Meiche, 398, č. 510, obšírněji v knížce „Noth- und Hülfs-Büchlein oder lehrreiche Freuden und Trauergeschichte der Einwohner zu Mildheim‟, kterou napsal Rud. Zach. Becker a vytiskl r. 1788, na str. 343. Tak se podle laskavého sdělení prof. Joh. Bolte nazývala knížka, kterou přeložil Frant. J. Tomsa pod nadpisem „Pomoc v potřebě neb užiteční, veselí a smutní příběhově obyvatelů z Mildheimu‟ v Praze, 1791. Dle Jungmannovy Historie liter. české (457 č. 1178) byla vydána v jiném asi překlade „Beckera kniha bídy a pomoci pro selský lid‟ v Brně 1789. V Tomisově překlade čteme na str. 288, že jedovatá žába vysedí z kohoutího vejce baziliška, který prý vždy za sedm let snese. Tak svou pověst zapsal u nás Sumlork, byla také v novější době ještě u nás rozšířena, srv. Č. Lid XXII., 301 sl., jest známa u poznaňských Poláků a hojněji se vyskýtá dosud u Němců. Tak vypravuje pověst ze saské Lužice Meichle 399 č. 522 = Kühnau II., 382 č. 992), že se rodí bazilišek z vejce, které dvacítiletý kohout sneste do hnoje. Podobně v Tyrolsku a v Durynsku věří, že z vejce sneseného od sedmiletého kohouta vyleze drak, který se dožije sta let a neustále roste (Zingerle Sagen č. 306, Seligmann I., 143). Podle Alpenburga (Mythen u. Sagen Tirols str. 376) jest v Tyrolsku všude dobře známá pověst poněkud zmodifikovaná: snese-li černý kohout vejce na místě vlhkém neb mokrém, vylíhne se drak, snese-li je na místě suchém, vylíhne se bazilišek. Tento bazilišek jest zcela podoben kohoutu, ale má dračí ocas. Též ve Švýcarsku byla podobná pověst rozšířena: každý kohout snese po 7 neb 9 letech vejce; nechá-li se pod hnojem koňským, vylíhne se drak, který všecko usmrcuje svým pohledem (Zeitschrift f. deutsche Mythologie I., 140). V horní Falci věří, že z vejce sneseného cd 71etého kohouta povstává
