Vychovanec pomsty/8.

Vychovanec pomsty Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 54–66. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na druhém konci údolí Choteckého, nad samou vesnicí, stával Starý hrad.

Ranní mlhy začaly se trhati, a jako velikán z parnaté koupele, vystupovala z nich ohromná černá bašta. Po mlhavém jitru vyploulo slunce na jasnou nebes báni, a spousta bývalého prasídla Choteckých pánů rozprostírala se před očima krajiny.

Křovím, nyní ovšem opadalým, byly zarostlé svaleniny po velikém ohni; mladé břízy a buky, nyní ovšem bez roucha zeleného, strměly u bývalých oken a dveří; a dlouhá, zažloutlá tráva visela s nejvyšších zdí, jako na vetchém starci dlouhé, vybledlé vlasy.

Nepřišel-li sem osadník, aby si ze ssutin kamene k stavení nabral, — aneb nezabloudila-li sem času nedělního mládež vesnická k nějaké hře, zůstávaly ssutiny tyto napořád prázdné a pusté.

Dnes tu bylo však nad obyčej hlučno a lidnato, lidnatěji snad nežli dokud ještě vůkol stěny panským bohatstvím se leskly, a dokud se v nich obyvatelů hlahol rozléhal.

Po velikém, čtverhranném náhradí, níže výše na ssutinách, seděl tu lid z blízkých osad, jmenovitě z Chotče, z Velké i Malé Mořiny a z Vořechu. Kulaté, osmahlé, vousy zarostlé tváře každého stáří hleděly tu kolem na hradníka Jaroše, kterýž uprostřed na velikém kameně sedě, v hluboké myšlénky se potápěl.

Konečně hlavu šedivou pozvedna a z hluboka si oddechna, začal jadrným hlasem takto mluviti:

„Těším se, přátelé, viděti mezi vámi starce, s nimiž jsem jako pachole hrával — viděti jonáky, naději starých rodičů. Kdo jsem, a jak jsem až posud před světem a tváří boží dny života tohoto trávil, je vám povědomo, a nikdo z vás, doufám, nebude, kdo by mě z podvodu, ze lsti, z úskoku aneb nevěry kárati mohl. Mluvím k vám z plného upřímného srdce, a budu mluviti o věci tak důležité a tolik důvěry požadující, že vás prositi musím, abyste veřejně, bez okolků se prohlásili, můžete-li mně všecko věřiti; an bych sice přestati musil jednati o věci, k nížto všech srdce jako v jednom těle přilnouti musí, má-li se s prospěchem skončiti.“

Při tom se vzchopil.

Slova jeho zněla vážně, a postava jeho nabyla mužné důstojnosti.

Když byl dokončil, panovala tichost po celém shromáždění; až pak náhle, jako by hlasem všech rolníků vyvolen, šedivý, skoro osmdesátiletý vesničan povstal a promluvil.

„Příteli Jaroši!“ řekl, „oči moje hledí léta dlouhá na kroky a skutky tvoje, i veškerá dědina hledí na tebe. Je-li ti potřebí, abys naše smýšlení o tobě zvěděl, an bychom tě sice jinak marnou chválou neobtěžovali, tedy věz, že tě vespolek máme za muže poctivého, věrného, jakož býti učí zákon a slovo boží, a že všecko ti uvěříme.“

„Mluv, mluv, Jaroši! — povídej, kmotře! — začni, příteli!“ ozvalo se na to ze všech stran hlučné pokřikování.

Nejblíže sedící tiskli mu ruce, a když posléze všickni opět utichli, usadil se také Jaroš a jal se dále mluviti.

„Vysoká leta byla již rytíři Jaroslavu šíji sklonila,“ vypravoval Jaroš, „a hlavu šedinami pokryla, když Bůh život manželky jeho po druhé požehnal a ještě jednou otcovskými radostmi jej oblažil. Pamětníci oněch časů vědí ještě, jak slavné hody rytíř tenkráte okolnímu panstvu i lidu svému vystrojil. Podobaloť se, jako by on sám, stařec skoro šedesátiletý, znovu se byl narodil, a pacholeckýma očima na svět se díval — tak veselá byla mysl jeho, tak laskavé srdce jeho. I radoval se s mužem šlechetným přítel a poddaný, za patrnou milost a požehnání boží tento přírůstek na věkovitém štěpu rytířova rodu považujíce. Jediný Břeněk, prvozený syn Jaroslavův, zarmoutil se u vnitřnosti, a jakkoliv i tvář radostným úsměvem líčil, přece na ní hořkost a žalost docela ukryti nemohl, která se mu byla prvním dnem bratrova života zahnízdila v prsou. Sám již asi roku pětadvacátého dosáhnuv a napořád za jediného dědice statků otcovských se pokládaje, spatřil ovšem budoucí své bohatství o polovičku zmenšeno, a jelikož duše jeho na pokladech zemských přílišně lpěla, nemohla v něm láska k novorozeňátku zniknouti.

Rytíř Břeněk nebyl zlý. Mysl jeho nenáviděla každé bezpráví, a srdce jeho bylo ochotno radou i pomocí přispěti, pokud mu tím neubylo na měšci. Avšak zlato lesklo se v očích jeho krásněji než milosrdenství, láska i dobrý skutek, a zvukem stříbra byl by se dal jistěji nežli hlasem rytířského a bratrského jména vésti. Otec ho dobře znal, a věda, jak podivné, sobě odporné stránky v srdci jeho se nacházejí, nejednou bázní trnul, v jaké as plody to smíšené símě v nastávajícím pánu tolika poddaných vzroste. Horlivé bylo snažení jeho mysl synovu na věci důstojnější upnouti, nežli jest klamný a pomíjející lesk vezdejšího bohatství; ale péče a práce jeho zůstávala marná, a pro něj tím bolestnější, an si nemohl vytýkati, že by kdy příkladem v prsou synových tu lásku k mamonu byl probudil.

„Veliký byl tedy ovšem ples i vděk jeho, an slavil křtiny syna druhého. Vy, sousedé, otcové i synové vaši, tanuli jste mu při tom na mysli — a první, nejvřelejší prosba jeho k Bohu byla, aby mu síly popřál, dítě novorozené, ten nenadálý klenot jeho milosti, vychovati k spáse a blahosti lidu svého a dědiny své. Avšak věčný ředitel dnů lidských byl vedle moudrosti své jinak uzavřel!“

S hlubokým, srdečným povzdychnutím pronesl Jaroš tato slova, a poněkud se potom zamlčel.

Zletilí kolem rolníci probíhali zatím v duchu dějiny svých osad, a mladší uváděli si na mysl, co byli kdy o Choteckých pánech slýchali.

„Šlechetný Jaroslav — Bůh mu dej slavné z mrtvých vstání!“ vypravoval Jaroš dále, „netěšil se dlouho novou nadějí svou. Nebes král naň pokynul, aby vydal účty z činův života svého. S těžkým srdcem zůstavoval Hostirada tříletého na zemi, a bolest jeho byla tím větší, an i milovanou choť před rokem byl pochoval, a tudíž pro útlé pachole nyní jen péče bratrská nebo lidí cizích zbývala. Avšak i důvěra jeho v sílu krve příbuzné a zachovalost rodu Choteckého byla tak veliká, že útlého sirotka v poručnickou starost jediného bratra odevzdal. Doufal, tuším, že hrami a žvatláním spanilého poupěte i srdce jeho všech trusek světských pozbude a znova dítětem se stane.

„Milujte se vespolek!“ byla poslední jeho slova na smrtelné posteli, an jsme žalostní okolo něho stáli. „Požehnání moje spočívá na tobě, synu můj!“ promluvil na to k rytíři Břeňkovi. „Miluj bratra svého, jako já tebe miloval — jako nejdražší poklad, který jsem na zemi zanechal, kladu ti jej na srdce. Pojď sem, dítě moje!“ mluvil dále, oči zatemnělé po nevinném pacholeti obraceje, kteréž tu stálo nevědouc, co se s ním děje.

A já pokleknul u lože rytířova i pozdvihl jsem dítě, a umírající vztáhna třesoucí se ruce, položil je na jeho kadeřavou hlavičku.

„Bůh tě posilni a zachovej v milosti své, jádro proseb mých!“ jal se ještě trnoucíma rtoma šeptati. „Střežte mi tu perlu životem i krví svou — služ jí věrně, služ mým dětem upřímně, Jaroši; sejdemeť se jednou před stolicí boží!“

Ruka jeho sklesla při tom s dětské hlavy na mé rameno, a já sklonil uslzených tváří svých — líbal tu drahou pravici horkými ústy a složil v duchu před Bohem svatou přísahu, že budu věrným služebníkem synův umírajícího, nechť se jakkoliv uspořádají dnové života mého.

Byla to znamenitá i rozhodná doba v životě mém. Já byl skoro stejného stáří s rytířem Břeňkem, a z obzvláštní milosti starého pána od let pacholetských na hradě chován spíše jako domácí dítě, nežli z milosrdenství do služby přijatý vesnický sirotek. Celé srdce moje vzdáno bylo dobrodinci mému, a veškeré přání moje schylovalo se k tomu, abych kdysi poněkud aspoň odplatit mohl, cokoliv mi lidmilovná ruka jeho poskytovala. Jemu samému nemohlť jsem teď již arci věrnou službou hojných dobrodiní spláceti; avšak já se v onom okamžení zaslíbil, věrně a bez ustání setrvati při synech jeho, i vytrpěti pro ně škodu na těle a ujmu na rozkoši své.

Když jsem byl od lože smrtelného povstal, drže na rukou pachole, nevědoucí ještě, komu jsme byli právě oči zatlačili, a nepoznávající posavad velikost ztráty své, stál Břeněk s rukama založenýma za mnou, a zraky jeho poletovaly zasmušile a nejistě s otce zesnulého na rozkvétajícího bratra. Hluboká bolest byla vtlačena ve tvář jeho; i bylo na něm viděti, že v tom posvátném okamžení vytrhnouti chce z kořene všelikou nelibost k spoludědici, která snad v srdci jeho od bratrova narození byla vznikala. I chtěl jsem použiti okamžení příhodného, a vložil jsem pachole do rukou Břeňkových. Snad po prvé, co mu byl otec šťastné uzdravení matčino po novorozeňátku ohlásil a ke kolíbce ho dovedl, po prvé snad přivinul bratr bratra k srdci a ústa na čelo pacholete přitiskl. Ale náhle, jakoby se byl tím políbením sobě sám zpronevěřil aneb na blízku dítěte k nějakému úrazu přijíti měl, trhl sebou a rychle mi pachole zas do náručí položiv, kvapným krokem z komnaty odešel. Od té doby střežil se pohledu na nevinnou tvář dětskou, a s bolestí pozoroval jsem, že co i snad u smrtelného lože otcova náklonnosti k bratru v něm bylo vzešlo, délkou času opět zacházelo. Nejpatrněji zjevil se mi odpor jeho k pacholeti, když se dostavoval Nový hrad, založený nebožtíkem otcem a ustanovený k někdejšímu sídlu mladšího dědice. Nešťastná jeho vášeň, ohyzdné to lakomství bylo jej celého uchvátilo do sápavých drápův, a ztráta, kterou právem přirozeným utrpěti měl na statku, tížila jej více, nežli památka slov prosebných, kterými jej umírající otec byl pohnouti usiloval.

Bylo asi půl léta po zhasnutí starého rytíře, an se jednoho dne pan Břeněk na pacholíka, jejžto jsem napořád pouze já na starosti měl, mimo obyčej přívětivě usmívati začal, a posléze ho také, slova svá slibem pěkného daru osladiv, do ložnice své odvedl. Radostné podivení jalo mě v prvním okamžiku, a jižjiž jsem Bohu za náhlé převrácení srdce rytířova díky vzdávati chtěl, an mnou zas neznámé jakési tušení zatřáslo a náramný strach o bezbranné dítě mě popadl. Veškerá přívětivost Břeňkova a lísavé chování k dítěti vidělo se mi najednou jako nalíčené. Přišel mi na mysl půvabný koberec peřestého kvítí, pod nímž ukrytý, jedem přeplněný had číhá. Zdáloť se mi, jakoby se byl Břeněk vínem k veselé mysli přinutil, a skrze roušku této na odiv postavené veselosti viděl jsem lakomství jeho, anož hladové zuby na blízkou kořist vyšklebovalo. V úzkosti srdce svého, ani skoro nevěda, co a jak začínám, rozběhl jsem se tajným průchodem k ložnici rytířově, a přiběhna k malým dvířkám, zaslechnu bolestné dětské úpění. Z prudka chopím se kliky. Bylo zavřeno. Země pode mnou hořela. — ‚Pane! otevři!‘ začnu s klopotným srdcem volati. ‚Pro památku otce tvého nezavírej se; mám s tebou co jednati!‘ — Žádný mi neodpovídal, toliko temné skučení dětské ještě trvalo. ‚Otevři anebo dvéře prolomím!‘ zkřiknu zase s rostoucí úzkostí, a opru se již také skutečně o dvéře, že praskati začaly. V tom se mi zdálo, jakoby v komnatě byla zbraň zachrastila, dvéře se otevřely, a přede mnou stál Břeněk s obnaženým mečem.

Ale já se nelekl napřažené zbraně a nevšimnul si rozpálené rytířovy tváře; oči moje hledaly jen pacholíka, jehož úpěnlivý hlas mé ucho byl pronikl. Svázán, že ani rukama ani nohama hnouti nemohl, a celý skoro obnažen ležel tu Hostirad na stole. Zdivočilý, cizí muž stál u něho s ohrnutými rukávy, zkrvácený jakýsi nůž mezi vyšklebenými zuby drže a pacholeti krev s těla zhanobeného utíraje. Jedním skokem octnul jsem se u stolu, a bolestné zkřiknutí vyletělo mi z prsou. Mluviti jsem nemohl, ani čemu brániti, hrůza mě byla na první okamžik všech smyslů zbavila. — ‚Kdo ti, sluho, dovolil vtírati se v zavřené komnaty?‘ zařičel nyní na mne rytíř, ruku s mečem obnaženým pozdvihna. Já však nabyv nové řeči a zraku s dítěte nepouštěje, s rukama sepnutýma jal jsem se hořekovati: ‚Pane, co jsi to učinil! Jako pokladu nejdražšího svěřil ti otec na loži smrtelném bratra tvého, a ty se posmíváš prosbám umírajícího, ty uvaluješ kletbu zvěčnělého na hlavu svou!‘ — ‚Mlč, mlč!‘ zkřikl Břeněk, a pohnuv sebou, byl by mě snad v rozčilenosti smyslů svých probodl; ale vínem stížená hlava k zemi ho svážila, nohy zapletly se mu v ostruhách, a veškeré tělo jeho skleslo na hromadu. V duši mé zněla napomínka i prosba k smrti pracujícího Jaroslava i tanula mi na mysli přísaha moje, synům jeho věrně sloužiti; ale srdce moje rozpoltěno bylo i hněvem i bolestí, a sehnuv se rychle k upadlému rytíři, zbraň jsem mu z ruky vykroutil. — Nebuduť vypravování své prodlužovati popisem všech slov, jež na to mezi námi povstala; srdce moje otužilo se od té chvíle ještě mnohými těžkostmi, ale zpomněním na onu první strašlivou hodinu, na ten prvopočátek pozdějšího neštěstí v domě pánů Choteckých budí se hluboká žalost ve vnitru mém.“

Jemněji a tišeji zněl při tom hlas Jarošův, až pak na okamžení docela umlkl. Hrobové ticho rozhostilo se po celém shromáždění. Tiše hleděly naň i smutné hradu rozvaliny. V celém vůkolí nezdálo se býti života. Slunce bylo ranní obláčky proniklo, a osvěcovalo nyní živými barvami rozmanité kupy rolníků.

Po malé přestávce pozdvihl opět starý hradník hlavu skloněnou, a dlaní přes oči a tvář letmo přeběhna, jal se dále mluviti:

„Z příběhů vlasti naší víme, že nejednou synové jedněch otců tak daleko nad krví svou se zapomněli, že vedeni jsouce buď velikou statků chtivostí, nebo marnou po cti žádostí a jinými slepými vášněmi, vlastní bratry mužství zbavili. Sám prý kníže Oldřich slavné paměti byl velel bratra Jaromíra v lázni polapiti a spáchati na něm hřích nejčernější, aby kdysi jakožto jediný dědic sám dosednouti mohl na trůn Vyšehradský. Podobným úmyslem dala se oslepiti mysl Břeňkova. Hostirad měl bez dědice zemříti, aby statky Chotecké, ježto Břeněk posud již za své považovati byl uvyknul, ke starší ratolesti zase připadly. I učinil pachole bezbranné, rozkvétající poupátko, neschopno radostí manželských, a maje na mysli toliko sílu pokladů, kteráž tímto hříchem k domu jeho připadne, neuvážil následky, jakové by z činu jeho kdy povstati mohly. Avšak spravedlivý soudce od věčnosti nedal se mu ani dlouho sladkou nadějí těšiti: bolestnými pouty sevřelo jej svědomí, sotva že byl skutek ohavný spáchán. Já viděl jeho bolesti. Mlčeti slíbil jsem před světem o zhanobení pacholete a věrně při něm vytrvati v nastávajících bouřích jeho duše. I nemluvil bych nyní o strašlivé té věci před vámi, kdyby nebyla veliká potřeba nastala.

Člověk, jako starší Chotecký býval, nemívá v divokosti vášní svých jiného cíle před očima, nežli dost učiniti toužení svému. V srdci jeho je zlé i dobré ve střídavé vládě, a když byl jednou zlému otěže popustil, v druhé chvíli opět lítostí se přemoci dává. Břeněk byl zkazil pramen bratrových rozkoší tělesných — a brzy na to klečel přede tváří Nejvyššího, aby dítěti hojnost darů svých nasypal. Nyní teprve začal pachole milovati — nyní z celého srdce o zdar a o blaho jeho se starati. Svět se tomu divil, a neviděl, jak mimo to rytíř Chotecký potajmo i tělo své trýzní a těžkému pokání se podrobuje. Žalost jeho byla opravdivá i veliká, a napořád rostoucí, an byl manželku pojal a dlouhá leta bez radostí otcovských zůstával.

Zatím dospěl Hostirad roku osmnáctého, a s tím věkem přiblížila se doba v životě jeho, které jsem se strachoval jako nového neštěstí. Také na Břeňka doléhal smutek těžší nežli kdy jindy — také on cítil, že se blíží doba rozhodná — a co nás oba skličovalo, skutečně i brzo se událo. Hostirad zamiloval slečnu Kosořskou. Otec její byl povděčen sňatku dvou ušlechtilých duší, ale já jsem hynul starostí, a Břeňka se chápala taková zoufalost, že byly chvíle, kde si ve zmatenosti přál, aby byl bratra raději usmrtil, nežli k mukám odchoval, jakéž ho nyní očekávaly. My dva jediní věděli, že mu bude obejmutí milované choti mučírnou, i báli jsme se propuknutí bouře, která se nad celým domem Choteckým stahovati začala. Tu jsem se k náhlému činu odhodlal. Odešel jsem na Kosoř a předstoupil před slečnu. Byl to utěšující a opatrovný anděl celé krajiny, rozkoš otce starého, čistá světice ve spanilém těle, a když mi svýma nábožnýma očima ve tvář hleděla, uvázla mi slova na jazyku a lítost požírala srdce mé. Jak jsem měl tu drahou, krásnou duši zarmoutit? A přece jsem to učiniti musil, chtěl-li jsem dívku i jinocha budoucího trápení zbaviti. I dodal jsem si zmužilosti a přijav od ní slib věrného smlčení, pověděl jsem jí, co bylo miláčka v útlém věku potkalo. Pověděl jsem i Hostiradu, co se bylo stalo — a jakž i veliká, nesmírná bolest byla, jež obě tyto čisté duše zprávou neočekávanou sevřela, odlehčilo se přece úzkosti mojí, an jsem byl další neštěstí jich předešel.

Slečna Kosořská uchýlila se do zdí klášterních; Hostirad uzavřel bolest náramnou v sebe samého. Mysl panny vzdala se zbožně do vůle boží; srdce zklamaného jinocha krmilo se chtivostí po pomstě. Neustoupilť jsem tenkráte od něho, i byl jsem samojediný, který se k němu přiblížiti směl. Avšak brzo i já sám, i veškeré známé věci vůkol zdály se mu býti protivné. Vzchopil se náhle, a zanesl bolesti a hněv svůj do dalekých končin. To všecko vám starším vězí ještě snad v paměti. Já zůstal na Novém hradě, maje správu jeho na péči, i pojal jsem na to manželku, an se mi, člověku říkaje osamělému a čtyrycetiletému, stýskati začalo. Vy jste znali mou nebožku Lidmilu. Byla to věrná, upřímná, pracovitá žena, i začaloť se mi již po boku jejím zdávati, že se uléčí rány, ježto mě byly ve službě panské bolestně zedraly. Tichý život vedl jsem na hradě a pevnou nadějí se kojil, že daleká jízda po cizinách mysl Hostiradovu zotaví, i prosil jsem Boha o to tím snažněji a důvěrněji, an se choť rytíře Břeňka k porodu chystala, a tudíž jako pokuta na rodě jeho spočívající zničena býti se mi viděla. Také já se měl otcovských radostí brzo dočkati, a protož nejednou s Břeňkem o nastávajících křtinách a o vychování dětí svých jsme rokovali. Břeňkova bytost byla se z kořene změnila, a kdyby si byl bratrovo usmání zakoupiti mohl, nebyl by všeho jmění svého litoval. Nevidělť jej od té chvíle, co jsem byl nešťastnému jinochu hrozné tajemství svěřil, a srdce jeho neobíralo se nyní s jiným přáním, než aby usmířen jednou před něho kročiti mohl.

Rokování našemu stran věci této učinil pak Hostirad sám najednou konec, an se z nenadání na hradě svém zase vyskytl. Bylo to v radostný den, když Břeněk slavné křtiny slavil. Považovalť jsem příchod jeho za dobré znamení; brzo však jsem s velikou žalostí o jiném se přesvědčil. Mne, věrného sluhu, vyhnal z hradu, že jsem pojal manželku, a ji divokostí svou tak polekal, že před časem nešťastně syna porodivši — na věčnost se odebrala!“

„Jakže, otče?“ zvolal tu mezi zástupem mladých vesničanů za otcovskými zády bedlivě poslouchající Václav. „Pan Hostirad je vinen, že jsem nikdy matky nepoznal? A to jsi mně tak dlouho zamlčel?“

„Nepřikazoval jsem ti, abys v Chotči zůstal a do spolku se nedral, kde ničeho platen nejsi?“ obrátil se Jaroš přísně po mladíku.

„Já ctím příkazy tvé, tatíku!“ odpověděl tento. „To mě však bolí, když viděti mám, že lidem cizím větší důvěry okazuješ, nežli vlastní krvi. Proč jsi mi již dávno nepověděl, že byl pan Hostirad matce mé ublížil?“

„Protože nepovážlivým hochům mnoho věděti škodívá! — Mlč, a nechceš-li, abych ti poručil odejíti z místa, na něžto jsi bez dovolení se postavil, ticho se zachovej! — Pověděl jsem vám nyní, sousedé!“ jal se na to dále k rolníkům mluviti, „proč mezi bratry Choteckými nepřátelství povstalo, i poznáte nyní, proč pan Hostirad ženských na blízku netrpí. Mysl a duše jeho nebyla se, bohužel! v cizinách upokojila, nýbrž v divokých spolcích ještě prudšími vášněmi naplnila. Jediná myšlénka jeho byla nyní jen pomsta domu bratrovu. Jak ji vyvedl, toho jste byli mnozí očitými svědky, a kteří jste onu strašlivou noc neviděli, pohledněte kolem na černé rozvaliny. Zde stávalo nádherné sídlo laskavých pánů, zde se leskly stěny drahým nábytkem, zde panovala přízeň a milost za dnů posledních, zde přepadl bratr bratra, zde se vraždilo bez ohledu na stáří a pohlaví, zde zbraní a ohněm setřela se památka všeho života. Na vlastní oči své musil jsem viděti, jak rytířka šlechetná v drahé krvi tonouc, jediného synáčka proti mečům bránila, i musil jsem viděti, jak vedle ní manžel s rozpoltěnou lebkou upadl. V divém davu, při zuřivém plápolu hořícího hradu, poštěstilo se mi zachrániti útlé dítě Břeňkovo; ale naděje má, dostati se s drahým pokladem pod šíré nebe, byla nadarmo. Padl jsem do rukou Hostiradovi, a se mnou i Zbyněk, jeho bratra syn!“

„Zbyněk? Zbyněk?“ ozvalo se najednou skoro ze všech úst, i lpěla jim další otázka na jazyku, ale bázeň jakási nedovolovala propustit ji ze rtů.

„Zbyněk,“ odpověděl Jaroš, „mladý onen zbrojnoš, který až dosavad na hradě žije, který tam od dětinství jako nejnuznější, bídné stvoření držán byl, s nouzí a těžkou prací zápasil, a předce ani nejpilnějším, nejoddanějším chováním přízně strýcovy si nedobyl, na nějžto za jitra rytířův bič, za poledne prázdné mísy čekaly, jenžto za večera nejdelší práce konati a za noci na nejtvrdším loži odpočívati musel.“

Slze kanuly starci povídajícímu po tvářích, hlas jeho přešel v bolestné štkání. I přestal mluviti a hlavu skloniv, ukryl obličej do dlaní. Kolem vzchopili se všickni rolníci. Hluk povstal mezi nimi. Ale ze všech vyrazil Václav, a vrhnuv se otci k nohoum, hlavu mu nadzvedati, jako děcko se k němu lichotit a těšiti ho začal.

„Věříme v slova tvá, starý příteli!“ jal se nyní zletilý rolník k Jaroši mluviti. „Avšak proč jsi nemluvil dříve o této věci? Proč jsi nebránil ukrutnému s mladíkem nakládání? Proč jsi nevedl stížnost u krále?“

„Na všechny otázky tvé odpovím tobě zajisté časem svým!“ promluvil Jaroš s velikou vážností. „Nyní budiž prozatím ubezpečen, že jsem učinil, co se učiniti dalo k nadlepšení stavu Zbyňkova, ostatně ale že jsem zamlčeti musil tajemství o rodu jeho až do jistého času. Čas ten vypršel. Vypravovalť jsem vám posud, jakož na věrného sluhu přísluší, jen jak se byly veškeré věci udály, a nehaněl ni nechválil jsem žádného z bratrů Choteckých. Nyní však musím žalovati na Hostirada! Uznávámť, že mu byl bratr podkopal kořen života i přistrojil muka nečetná; avšak on za to škůdci svému již trojí měrou odplatil, dům jeho poplenil, manželku mu zavraždil, i v krvi bratrově se zbrodil; ale žízeň pomsty své ještě neuhasil! I nevinný syn bratrův má nyní ve zkázu přijíti. Poslyšte mne! — Tentýž hřích, jehož se byl starší bratr Chotecký dopustil na mladším, spáchati chce nyní Hostirad na zajatém Zbyňkovi!“

„Ó mé ubohé dítě!“ zvolal zděšený krčmář. „K jakému neštěstí vrátila ses pod otcovskou střechu!“

„K žádnému neštěstí!“ ozval se Václav, rychle se vedle otce vztyčiv; „anebo se domýšleti musím, že mám dutou tykev místo lebky s mozkem na krku, a veškerá naše ramena že jsou zvadlé, křehké pruty. Vzhůru, otče, není-i pravda? — vzhůru, sousedé!“ volal dále s jiskřícíma očima. „Pravému pánu vašemu děje se násilí! hochu nevinnému, upřímnému hrozí nebezpečenství! Smíte-liž to lhostejně trpěti?“

„Nesmíme! nesmíme!“ ozval se zástup jonáků, kteří Zbyňka i Václava dobře znali. „Půjdeme mu na pomoc!“

„Jazyk za zuby, holobrádkové!“ okřikl je najednou vesničan, bývalý zbrojnoš. „Tu se jedná o něčem jiném nežli o hře za humny; zde musí plnější kotrba, nežli jsou vaše, věc ohledati.“

„Ohledávej ty sám, co a jak dlouho chceš!“ ozval se Václav, neohroženě proti starému bojovníku se postaviv. „My ale nebudeme čekati, až by pozdě bylo, až by pan Hostirad nelidskou chuť svou zasytil!“

„Ticho, ticho, synu můj!“ promluvil Jaroš a s velikým pohnutím jinocha k srdci přivinul. „Šlechetné jest rozhorlení tvoje pro přítele; ale vášeň věku mladého musí naučit se poslouchati radu zkušeného stáří. Promiňte prchlivost mladíku,“ jal se na to dále k rolníkům mluviti; „přijde doba, kdež ušlechtilý plápol srdce jeho žehnati budete. Onť mluvil ostatně jako z duše mé. Záleží-li vám co na právu a spravedlnosti, chcete-li nynějšího pána svého před činem hříšným zachovati a pro časy příští pána laskavého i statečného sobě získati — přátelé! já složil v ruce umírajícího dobrodince svého přísahu, i v duchu jsem se zavázal před Bohem, věrně sloužiti pánům svým; ale nyní se vás musím před Bohem tázati: Chcete mi pomáhati proti nezkrocené, nelidské, hříšné vášni rytíře našeho? Já zkusím ještě jednou, seč zachovalá čtyřicetiletá věrnost býti může — ale vy mi také přispějte!“

„My ti přispějeme!“ zvolali rolníci jedním hrdlem, i poslechli s ochotným srdcem další radu starého hradníka.

Krčmář Vára bral se domů s hlavou svěšenou; ale Václav okolo něho se toče, napořád mu domlouval a všemožně ho těšil.