Vychovanec pomsty/9.

Vychovanec pomsty Josef Kajetán Tyl
8.	9.	10.

Údaje o textu
Titulek:	9.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 66–77. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Velikými kroky přecházel rytíř Hostirad po své ložnici. Ranní úsvit byl se do ní polookrouhlým oknem teprv nedávno prodral, a bohatě ozdobená komnata byla tedy ještě naplněna onou poloviční temností, o které se říci nedá, že je den aneb noc. Neustláno stálo ještě lože. Poduška ležela na podlaze, a svrchnice z hebounkých koží klonila se shrnuta za ní. Bylo viděti, že na něm člověk noc nepokojnou ztrávil a v divém kvapu z něho vyskočil.

V tom se otevřely dvéře a do komnaty vešel hradní lékař. Byltě to stařec s hlavou bílou jako jabloň v plném květu; jako sníh lesklé vousy padaly mu až na prsa, a nad malýma, věkem již zapadlýma očima visely dva chomáče dlouhých bílých řas. Na vybledlé tváři jeho, z níž ani sedmdesátý rok všech známek bývalé mužné krásy posud cele nesetřel, spočívala tichost, nastalá po mnohém trpkém zápasu v hlučném životě, a z celé, dosti ještě přímé postavy této vysvítala důstojnost, jaková jen při šlechetném srdci a vzdělaném duchu po mnohé zkušenosti v člověka přichází. Chod jeho byl mírný ale pevný, hlas příjemný a zvučný. Tělo měl oděno dlouhým, černým rouchem; okolo boků točil se mu široký kožený pás, a na něm visela malá tobolka s drobným lékařským náčiním.

Asi před čtvrt letem, právě když Hostirada zimnice trápila, přihlásil se vysokoletý Benedikt na Choteč, udávaje, že byl veškeré končiny známého světa prošel a v umění svém mezi Egypťany se zdokonalil. Nabízelť se na hradě k službám, a Hostirada šťastně vyléčiv, použil vděčného rytířova pozvání a ostatek dnů svých v domě jeho ztráviti se odhodlal. I vedl od té doby tichý ale pilný, účinlivý život na Chotči. Svářel kořínky a byliny, jichžto mu hornaté vůkolí a blízké lesy v hojnosti poskytovaly; přetáčel blaholéčné vodičky, natíral masti a pozoroval hvězdy. V krátkém čase rozletěla se pověst jeho po celém kraji, a všeliký neduh hledal pomoci u otce Benedikta. Hostirad ale chloubu v tom nacházel, že pod svou střechou učeného muže choval, jakovými se času tehdejšího jenom nejbohatší a nejvzácnější rodiny honosívaly.

„Co se ti, pane, zlíbilo na sluhovi svém požádati?“ tázal se nyní stařec, když byl rytíře pozdravil.

„Starče!“ odpověděl Hostirad po nějaké přestávce, kdežto se byl všemožně přičinil, rozptýlené, pobouřené myšlénky své v jedno a pevné klubko sehnati. „Starče, mnoho jsi mi namluvil o tajnostech přírody, o mocnosti hvězd a měsíce, o síle bylin a kovů zemských i o bystrosti pronikavého ducha lidského. Já dával pilně pozor na slova tvá — i očekávám nyní s nedočkavou duší odpověď. Mluv — ale neklamiž mě marnou nadějí, sice bych, při sám Bůh! na tvou šedivou lebku zapomněl a krvavým písmem poděkování své na ni napsal! pověz mi pravdu: znáš-li příběhy domu Přemyslova, dokud synové jeho jakožto knížata na stolci Vyšehradském sedali?“

„Znám.“

„Víš-li, jak zeslábnul život nešťastného, zklamaného Jaromíra?“

„Slýchal jsem o tom,“ odpověděl stařec žasnoucí, a oko jeho upřelo se pronikavě na Hostirada, jako by v nejtajnější myšlénky jeho nahlédnouti chtěl, nežli je tento vyslovil.

„Nuže, tedy mi pověz také nelíčenou pravdu,“ tázal se Hostirad; „může-li umění tvoje neduh zahnati, který jednou Jaromíra klíčil? Ty jsi více viděl a zkusil, nežli obyčejní mužové řemesla tvého — mluv pravdu! Žádej zlata, urči posty, svolej půlnoční duchy, pobuř veškeré živly — ale jen lichým, ukonejšivým slovem mě neklamiž! Mluv — mluv!“ dotíral naň s rostoucím zanícením dále, a rychle k němu přistoupiv, stěsna mu do očí pohlédal. „Já se chystal na tuto otázku od té doby, co jsi mi v kruté zimnici do žil nového života vlil, a musím nyní jistotu zvěděti. Mluv, můžeš mi pomoci?“

„Tobě, pane?“ zvolal stařec, a hlas jeho se zachvěl a tělo ztrnulo.

„Mně — mně! Bez klamné záclony máš poznati neduh můj, s veškerou důvěrou se k tobě utíkám; ale mluv pravdu — můžeš-li z pramene vědomostí svých podati léku mé slabosti?“

„Říše tajných mocností je ovšem veliká,“ jal se lékař odpovídati, „a účinky sil jejích tak rozmanité a podivuhodné —“

„Že doufati smím?“ zvolal rytíř, s vášní rostoucí slov jeho nit přetrhna. „Ó, vyřkni to jadrně a určitě.“

Ale stařec na to pomlčel. Letitá jeho krev živě proudila — hlava zápasila s úmyslem.

Posléze mírně ale pevně promluvil:

„Nesmím tě, pane, klamati marnou nadějí. Neduh tvůj leží za mezí lidského umění.“

S divokým chechtotem trhnul sebou rytíř. Strašlivě zašklebila se mu tvář.

„Ha, ha! dobře tak, muži učený!“ vyrazila při tom ústa jeho; „toho jsem se mohl na lidech nadíti. Blbý, nezkušený kluk jsem byl, že jsem kdy šálivými sny škaredou opravdivost okrášliti chtěl. První naděje, s jakou jsem tě do domu svého přijal, je zmařena; druhou mi ale ani peklo nezkazí. Připrav si ostré své nástroje. Podívám se, čemu jsi se v daleké Italii naučil.“

Plným proudem padalo nyní světlo denní do komnaty, i bylo dobře rozeznati rytířovy tváře, na nichžto divá zlost a probuzená pomstychtivost v plamenném zardění se jevila.

S trnutím dával stříbrovlasý Benedikt pozor, k čemu se roznícený Hostirad odhodlá.

Tento kázal vína přinésti.

„Pij, pij, starče!“ zvolal vášnivě, „a posilni ruku svou, aby se ti netřásla. Mistrovský svůj kousek budeš dnes před mýma očima konati.“

„K vykonání povinností netřeba posilňujících aneb omamujících nápojů,“ odpověděl stařec vážně; „a mistrovský kousek jsem již, tuším, dosti dobře na tobě provedl. Ostatně mluv — k čemu jsi mě najal pod střechu svou?“

Hostirad zavolal sluhu a kázal uvězněného Zbyňka přivésti.

S mírnou tváří vešel jinoch s dvěma oděnci do komnaty. Oko jeho upřelo se pevně a nevinně na krutého nepřítele, a bez bázně čekal na výrok jeho.

Hostirad mu poručil nohy svázati, ruce spoutané k tělu připevniti a potom na zem jej položiti. Zbrojnoši, kterých k ohavnému dílu tomuto užíval, byli nejstarší a nejoddanější jeho sluhové.

„Co se tu má díti?“ zvolal stařec Benedikt, v němžto při pohledu na tichého, ani slovem ani hnutím neodpírajícího jinocha strach zmáhati se začal. „K čemu tyto nerytířské — nelidské přípravy?“

„Mlč!“ odbyl jej Hostirad. „Rozkazy mé plniti a nikoli pána svého mistrovati vstoupil jsi do služby na Choteckém hradě. Tuto viz, jak trestati umím, kde se odpor činí vůli mé.“

„Co provinil jinoch,“ tázal se lékař útrpně, „že jím tak přísně nakládati kážeš?“

„Kletba otcem spáchaného zločinu leží na klukovi, a nenasytně stíhá jej spravedlivá pomsta! Neptej se a připrav nože své k práci!“

„Co žádáš ode mne?“

„Abys na něm umělou rukou dokázal, co jednou bratr bratru, kníže knížeti na Vyšehradě učinil!“ zvolal rytíř, divě se zachechtav. „Netrhej sebou — necouvej! Hlavu nasadím, že to není první práce toho způsobu, kterou jsi kdy v živobytí svém podstoupil.“

„Mlč — mlč, hladový, nenasytný ukrutníče!“ zkřikl stařec hlasem velikým, a tvář jeho zapálila se hněvem. „K čemu ty počítáš skutky mé? Já se nepodal v službu tvou k pracem katovským, a chceš-li hřích páchati na jinochu, z jehožto tváří nevinnost se usmívá, vztáhni naň ruce vlastní, na kterých krev bratrova chlípí, které jsi v krvi bratrovy manželky zkoupal, které jsi krví bratrova dítěte zhanobil!“

„Jsi ve spolku s ďáblem, a je živobytí tvé tak ujištěno, že o věcech mluvíš, na které bych ti ocelem odpověděti měl?“ zasoptil Hostirad, hbitou rukou po dýce sáhna, která tu na stole vedle meče ležela.

„Nuže, tedy prolej po druhé krev mou, jako jsi již jednou učinil!“ zvolal stařec, a neohroženě, s velikou důstojností k němu o krok přistoupiv, rozhrnul sporé šediny zpředu na vysoké lebce, kdež bylo hlubokou jizvu viděti. „Uveď si na mysl hrůzu oné strašlivé noci, když svlékna se sebe všecko, co ti upřímná, kajícná láska v hlavu a srdce vštípila, dům otců svých v černé, smutné zbořeniště jsi obrátil. Víš-li, kdo ti tenkráte s hlavou neukrytou, s prsoma obnaženýma v ústrety přiběhl? Setřela délka času podobu jeho již docela z paměti tvé? Změnilo utrpení bratra tvého tak velice, že jsi mne skutečně ještě nepoznal?“

„Tebe?“ zkřikl Hostirad s náramným leknutím, a trhna sebou, odskočil, jako by ho byl hrobový úkaz poděsil. Dýka mu vypadla z ruky.

„Bůh mě zachoval —“ mluvil stařec dále, „a já přijav pomstu, kterou mi byl bratr vinu trojnásobně splatil, za pokutu spravedlivou, nevedl na tebe žádné žaloby. Z doutnajících zřícenin, pod nimižto, jak jsem věřiti musil, manželka i syn strašlivý hrob byli nalezli, doplazil jsem se k uhlířům do blízkého lesa, a pozdraviv se péčí jejich, vydal jsem se na pouť k hrobu Spasitelovu, abych co možná nejtužším pokáním i poslední skvrnu s duše své umyl a před očima soudce věčného milosti dosáhl. S nohama zedranýma, zkrvácenýma klečel jsem na tom svatém místě — modlil se a vyléval slzy horoucí za tebe, jako za sebe; upadl pak v tuhé otroctví, a prodán byv do Egypta, musil jsem v potu tváře orati pustou zemi, nežli mě přízeň pána mého potkala, kterýž mě později v říši blahodějného umění uvedl. Na svobodu propuštěn, mohl jsem život vážený v dalekých cizinách tráviti, kdyby mě nebyl hlas probuzené touhy po vlasti do Čech pudil — kdyby nebyla ve mně žádost povstala, bratra spatřiti, a smířen, s ulehčeným, jistým svědomím do hrobu se položiti. I přišel jsem, doufaje, že tě pomstou nasyceného, ukojeného, neštěstím zhrdajícího a v plnění rytířských ctností hojnou náhradu nalézajícího shledám; ale pohříchu! tys vymítil a z kořene vyvrátil ze srdce zúmyslně zatvrzelého, cokoliv jsem lidského do něho byl vštípil — tys ohavný ukrutník!“

Nevědouce, jak a co se s nimi děje, stáli tu Chotečtí zbrojnoši. Nezdáloť se jim ani pravdě podobno, že by kdo s pánem takto mluviti směl, a přece v nich také hněv vzniknouti nemohl, s užasnutím na horlícího starce hledících, kterýž nenadále jako pánův bratr se zjeviv, úctu v nich vzbuzoval.

Hostiradem hrozná bouře zmítala. Bylť se mezi řečí bratrovou nazad stolu uchytil, a očima jako skleněnýma, neživýma dosavadnímu lékaři napořád ve tvář hledě, z hluboka oddychoval. Stařec byl přestal mluviti — a on ještě zraku s něho nespouštěl. Byla temná, divá směsice v duši jeho, nedajíc mu k určitému rozmyslu a slovu přistoupiti.

Konečně se pootevřela ústa jeho, a polotemná slova sklouzla mu ze rtů.

„Utichni,“ mumlal mezi zuby, „utichni, vrahu můj — odejdi a netrhej osnovu pomsty mé, aby i tebe nezachvátila, jsi-li skutečně otce mého syn.“

„A měl bys té hříšné smělosti,“ tázal se stařec hlasem výrazným, „byla by vskutku ruka tvoje tak pacholská a srdce tvoje všeho citu lidského prázdno, že bys navzdor mé utrpěné ztrátě, navzdor mému pokání krev mou ještě jednou proliti mohl? Nuže, tedy nesmíš také v žádnou odplatu na věčnosti věřiti a veškeré skutky lidské musíš za nastrojení pekla považovati. Ono tě v nebezpečné zimnici zachovalo mýma rukama, aby nižádná kořist pomstě tvé neušla. Tu jsou prsa má! Je-li peklo vítězem nad námi — vraz ocel vražednou do srdce mého a zasytiž navždy pomstu svou. Ale nekal, nehanob jméno Chotecké a nepopouzej na sebe pomstu zemřelých otců našich, máchaje se v krvi nevinné jako nejnižší, nejsprostší vrah!“

S těmi slovy přikročil neohroženě k svázanému Zbyňkovi, a vyndav z tobolky své ostrý nožík, přeřezal provazy, pro něž jinoch ani nohou ani rukou pohnouti nemohl.

„Stůj! co počínáš?“ zkřikl Hostirad, jejž bylo neohrožené počínání starcovo tak překvapilo, že dříve ani slova promluviti nemohl. „Kam odvádíš vychovance pomsty mé?“

„Nechci na svědomí tvé ještě větších těžkostí uvaliti a proto s jinochem odcházím,“ odpověděl stařec vážně. „Či se vskutku tak velice provinil, že bys mu trestu krutého prominouti nemohl? — Mluv, jinochu, jaká jest vina tvá?“

„Láska k ušlechtilé dívce,“ odpověděl Zbyněk mírně. „Srdce mé bylo zapomnělo, že rytíř Hostirad čeledi své všeliké obcování se ženami zakázal.“

„Nešťastný bratře!“ zvolal stařec u patrném pohnutí. „Takovou-li pošetilostí hodlal jsi odlehčiti osudu svému? takovým ukrutenstvím umenšiti zastaralý neduh svůj! Vidím již — mezi námi dvěma nebude přátelského úvazku; srdce mé dalo se ošáliti sladkou nadějí! Rozejděme se! Za mrtvého a pohřbeného považuj mě od této doby, jako jsi činil posud, a krátké okamžení tohoto shledání našeho měj za pouhý sen. Statků svých nebudu na tobě požadovati, neboť umění moje uchystá mi jistého přístřeší. Za náhradu po tolikeré škodě a bolesti odvedu s sebou jen tohoto jinocha — jemu zůstavím vědomosti své a lásku, kterouž bratr pohrdá.“

Při těchto slovech vzal Zbyňka za ruku a chtěl s ním odejíti.

„Zůstaň!“ zkřikl za ním Hostirad, a nový hněv, zdálo se, lomcoval duší jeho. „Zůstaň, kejklíři, a pověz mi: víš-li, s kým to odcházíš?“

Nežli však stařec odpovědíti mohl, vešel do komnaty hradník Jaroš.

„Ha, pojď, pojď, ty ochotný pomahači!“ zapálil se Hostirad hněvem vypukajícím, a šedivého, dávnoletého sluhu za prsa popadna, do prostřed komnaty ho vtáhl. „Přiznej se — jsi opět v hříšném, zlořečeném spolku proti mně? Kuješ a strojíš osidla na pána svého? Znáš tuto spojence svého?“

Divě jím při těch slovech třesa, okázal na bratra. Jaroš ale, odhodlaně ruku rytířovu od sebe odstrkuje a okem na lékaře hodiv, odpověděl vážně:

„Proč bych neznal muže, jemuž ty za život svůj děkovati máš? Celý kraj zná lékaře tvého — i chtěl bych uhodnouti, proč jsi jej zároveň se Zbyňkem do ložnice zavolati dal. Ale jak vidím, přivedl sem Bůh kroky mé ještě před skutkem; a dokud ve mně nejmenší jiskra života doutnati bude, nezastihne jinocha nevinného tebou uchystaná zkáza.“

„Jakže to vyješ, plešatý vlku?“ osopil se rytíř. „Chceš mi vyhrožovati? Myslíš ty, že není na Chotči dosti hlubokých vězení, kdež by zmalomocněla vzpoura tvá?“

„Ustaň, pane, ve hněvu svém!“ ozval se na to Zbyněk, nehodnou řečí rytířovou poněkud popuzen. „Otec Jaroš jest věrný sluha domu tvého, a já nehoden, aby pro mne zkrácení utrpěl na milosti tvé. Propust — vyžeň, pane, mne z domu svého — přiznávám se, že jsem neschopen vyplniti rozkazy tvé, a slibuji, že nikdy nevstoupím před oči tvé.“

„Mlč!“ zadupal Hostirad, „anebo tě blesk hněvu mého uchvátí, dřív než ti kdo ku pomoci přispěje.“

„Mlč, hochu!“ promluvil po něm Jaroš, „a nestrachuj se o starého přítele. Tak nevděčně Chotecký pán jméno otců svých nezneuctí, aby tyto mé letité ruce okovy ztížiti dal, na kterých jsem ho jakožto útlého pacholíka houpával; tak hanebně památku domu svého nepokálí, aby tebe zkazil, jenžto jsi plod krve příbuzné —“

„Ani slova dále!“ zkřikl Hostirad, a očima strašně zajiskřiv, ruku pozdvihl.

„Zab sluhu věrného,“ postavil se mu hradník neohroženě na odpor, „a vyrvi poslední kořen citu lidského ze srdce svého! Dřív ale vy mne slyšte, věrní pána svého spojenci,“ mluvil dále k oděncům, kteříž byli Zbyňka přivedli, „i slyš mě ty, mistře tajného umění!“ obrátil se k lékaři, „jenž jsi ochotně podle hříšné vůle Choteckého rytíře učiniti snad již přislíbil —“

„Chopte se ho!“ velel Hostirad zbrojnošům, chtěje zabrániti, aby tajemství ještě na jevo nepřišlo.

„Chopte se mne!“ opětoval Jaroš hlasem pozdviženým, „ale vězte, že sloužíte bratrovrahu, že plníte rozkazy ukrutníka, kterýž chce zkaziti bratrova syna v tomto mládenci!“

„Spasiteli na výsostech!“ zvolal stříbrovlasý lékař.

Zbyněk sebou trhnul, a oči jeho zalétaly zpytavě s Jaroše na cizího starce; oděnci užasli — ale Hostirad v proudu pobouřené zuřivosti k stolu přiskočiv, popadl meč a rozehnal se proti smělému hradníku.

„Zadrž!“ zvolal jinoch, jehožto duše vděčná, nyní vše jiné pomíjejíc, toliko nebezpečí dobrodince svého viděla, i vrhnul se mezi Jaroše a rytíře.

Avšak nemoha již dosti kvapně ruku tohoto zadržeti, starce ovšem před smrtící ranou ochránil, sám ale ocel na žebrách ucítiv, s bolestným křiknutím na podlahu sklesl.

„Synu — synu můj!“ zabědoval hradník a vrhnul se na zkrvácené jinochovo tělo.

„Vrahu! vrahu!“ zkřikl Břeněk, a s postavou vztýčenou, hlavou pozdviženou, jako strašlivý soudce k Hostiradu přistoupil. Oči jeho svítily, tváře hořely, a ruce, jež obě do prsou bratrových zaťal, se třásly. „Vrahu! mluv — co to řekl Jaroš? Bratrova syna, pravil! Jest to syn můj?“

„Zeptej se ho, může-li ještě odpovědíti!“ zvolal Hostirad, jako vzteklý zoufanlivec ruce starcovy odmrštiv. „On jesti syn tvůj, jako pacholek v službě mé vychovaný. Mne ale nech na pokoji, strašidlo pekelné, a děkuj Bohu svému, že jsi vlastní rukou syna svého nezkazil.“

Při těch slovech zaměřil ke dveřím. Bázeň, úzkost, strach smrti hnaly jej z ložnice; ale nežli ku prahu dostoupil, vrazil do komnaty Václav.

Obnažený meč lesknul se v rukou jeho. Za ním, na kamenné chodbě, viděti bylo as dvacet silných, ramenatých, rozličnou zbraní ozbrojených rolníků.

„Déle venku na planém čekání nevydržím!“ zvolal jinoch. „Má-li se tu něco státi, nestane se beze mne.“

„Co to?“ zděsil i roznítil se znovu Hostirad, a Jaroš hlasem Václavovým, jako novým a dotíravějším šípem k životu a starosti probuzen, rychle se vzchopiv, hocha se tázal:

„Co tady děláš? Nepřikazoval jsem ti —“

„Co tu děláte všickni ostatní?“ zkřikl rytíř, okem plamenným po rolnících létaje. „Jste ve spolku s tímto šedivým zrádcem a chcete mou trpělivost zkoušeti?“

„Jsou ve spolku,“ odpovídal Jaroš hněvivě, a vřelé slzy kanuly mu po tváři, „ale se žádným zrádcem, pane Chotecký! Tys naši trpělivost, pane, zkoušel — dlouhá léta trápil; nyní přišel den odplaty! Jestli mě v bolestech mých ucho neklamalo, jmenoval se právě tento stařec bratrem tvým, bratrem po tolika letech navráceným — a tys nedbal na slova jeho? Ó pane, pane!“ mluvil dále k staršímu rytíři Choteckému, kterýž tu s klopotným, radostí a žalostí rozpoltěným srdcem jinochovu ránu ohledával a z tobolky léčivý balsám vyndával. „Pane můj — proč jsi nestrhl roušku s očí služebníka svého, jenž tě byl nepoznal, divem božím zachovaného? Hořká tato hodina nebyla by nás snad potkala.“

„Ale co toto vše znamená?“ přetrhl Hostirad bědování starcovo, nevěda, kam dříve proud hněvu svého pustit — zdali na šedivého bratra a mladého Václava, kteříž teď Zbyňka na lože jeho kladli, aneb na rolníky, kteří jako srostlí, bez pohnutí stáli, na něco důležitého čekajíce. „Co tu chtějí nepozvaní hosté? Přišli s tebou?“

„Se mnou, pane Hostirade!“ odpovídal Jaroš, „a doufám, že nepřišli nadarmo. Oni vědí, že chováš na hradě svém bratrova syna, i požadují nyní pána svého od tebe.“

„Krev a smrt na povzteklé jich kotrby!“ zabouřil Hostirad, jehožto smyslové divnými výjevy celého jitra již jako po všech končinách rozčísnutí létali, „jako tobě tuto do zrádného srdce a žvavých úst!“

Po těch slovech pozdvihl po druhé pravici na rozhorleného starce; ale nežli ji s ostrou zbraní opět spustiti mohl, byl Václav již od lože odskočil a nyní za rytíře se přitočiv, tak jej v ozbrojenou ruku ťal, že ihned s divým zařváním meč upustil, a druhou rukou za ránu se uchytiv, v roznícení, v bolestech a mrákotách vrávorati začal.

Zděšeni přiskočili k němu oděnci.

„Sem, sem, přátelé!“ zvolal mladík a zahořel po první této ráně, kterouž byl kdy člověku mečem zasadil, bojechtivým, nad mládí i veselou mysl svou prudkým plápolem.

Nebyl to již mladý, dovádivý klouček z Nového hradu, ale stál jako náhle dozrálý, pro pravdu a právo bojující rek.

„Sem, sem, přátelé!“ volal na rolníky. „Vy jste přislíbili hájiti utlačeného, pravého pána svého — ejhle! tu leží ukrutník a tryznitel jeho! Ať nám nyní za skutky své dost učiní! Sem, sem, přátelé!“

S velikým hlukem hrnuli se rolníci do komnaty. Marné bylo vzpouzení a zuření věrných Hostirada oděnců; on sám také nemohl odpor činiti, a takž ležel v několika okamženích pán hradu přemožen v ložnici své na holé podlaze, a oděnci seděli každý v jiném koutě, majíce nohy i ruce svázané.