Vychovanec pomsty/7.
Vychovanec pomsty Josef Kajetán Tyl | ||
6. | 7. | 8. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 7. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 44–53. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Nejstarší pamětníci v dědině Chotecké nemohli se upamatovati, že by kdy, vyjmouce oněch časů, když byl Hostirad bratrův dům přepadl, tak nepokojnou noc byli ztrávili, jako když královští zbrojnoši zahaleni temným rouchem půlnočním a vedeni mladým Václavem do Nového hradu na lup vyšli.
Poslední džbánek vyprázdnivše a pak o stěny rozbivše, vystoupili hladoví pacholci s podivným hlukem z krčmy. Oddělení drzých odvážlivců táhlo s Václavem po předu. Jiní vlekli se za nimi s tím úmyslem, že se pod záclonou zamračených nebes a nočního stínu po schůdné cestě až ke bráně přikradou, a tak dlouho tam děsný pokřik činiti budou, až jim druzí, hradu zatím se zmocníce, volného průchodu protlukou. Vesele hopkoval mezi nimi Václav, předpovídaje, kde rytířovy poklady leží a kde sklepy naleznou.
„Poslyš, kluku!“ řekl k němu vůdce zástupu, starý, jizvami posetý kopiník. „Jazyk máš ostrý a hladký — milo je tě poslouchati. Ale to ti povídám, jestli jsme nadarmo celého půl dne v krčmě lenivěli, an jsme zatím po celé vsi honit a lovit mohli — a nenajdeme-li všeho, co slibuješ, na každém vlase tvé proklaté lebky tě devětkrát po sobě uškrtím.“
„Ty mně příliš mnoho slibuješ!“ usmál se Václav. „Co pak ale dostanu, když všecko dle slov mých vypadne? Já spoléhám tak dobře na sliby vaše jako vy na moje. Nestarejte se! Buďto na obou stranách získáme, buďto prohrajem.“
Když byly poslední zvuky jich hovoru na vsí umlkly, zdálo se krčmáři Choteckému, jakoby těžké, hrobové ticho na krajinu bylo ulehlo. Jenom v srdci jeho začal nepokoj se zmáhati.
„Viděl jsem to — viděl jsem to,“ horlil nyní sám na sebe, koženou čepici s ucha na ucho šoupaje; „kozel mě trknul, že jsem tomu holobrádkovi tolik věřil!“
„Ale co pak se přihodilo?“ dotírala naň Dobruška, jež byla hned po odchodu zbrojnošův zase pod domácí střechu vklouzla. „Proč pak odtáhli ti dravci tak pozdní hodinou? — a proč odešel s nimi Václav?“
„Tu to vězí: proč?“ odpověděl krčmář. „Kdybych to, milá holka, věděl, nelámal bych si hlavu myšlénkami, co z toho vypadne. Kdybych jen byl někoho na hrad poslal, aby se tam na pozoru měli a těm jestřábům drápy přetloukli. Skoč, holka, ke kovářům — snad ještě nespí; já se zatím po vsi podívám — ať vyjdou na chvilku z chalupy. Staň se, co staň — já s nimi promluvím.“
V starostech, že je snad lupiči, jenžto se byli za dne dosti mírně v krčmě drželi, času nočního přepadnou, bděli skoro ještě všickni vesničané Chotečtí, když na ně krčmář Vára buď okny volal, buď na dvéře poklepával. V malé chvíli naplnila se krčma i dvorec před ní houfem rolníků a žen, a když jim byl krčmář pověděl, kam zlí jich hosté odešli, nastal podivný a odporný o věci té soud i bojácné tušení, jaký osud Choteckého pána potká.
„Nic se mu nestane,“ ozval se kovář. „Václavík má za ušima, i vsadil bych se o svou novou kovadlinu, že ty jestřáby k žádnému kvasu, nýbrž jen k holým hnátům dovede.“
„Všecko rád věřím,“ nadhodil krčmář; „i nebudu o žádném nic zlého mysliti, aniž žádnému něco zlého přáti, ale —“
„Rytíři by trochu strachu neškodilo — chceš, kmotře, doložit!“ skočil mu soused do řeči. „A to máš pravdu. Jeť to prazpropadené panstvo! My tady ve smrtelných úzkostech — a ono tam nahoře, v tom kamenném hnízdě, beze vší starosti. Celý den se zavírá — a nepotká-li ho člověk po lesích, neuvidí tvář jeho po celý čas.“
„Všecko dobře a moudře,“ prohlásil se nyní starý osadník, kterýž byl jednou na hradě služby konával; „ale pomysleme také, že se nám při tom předce dobře vede, a kdybychom i nikdy rytířovu tvář nespatřili. To mi věřte, sousedé — já to zkusil ve světě; mnohé panstvo dává se lidu svému vídati, a chudák lid si předce přeje, aby je radši nikdy neviděl. My si nemůžeme na rytíře ani stýskati ani žalovati. Podivný je ovšem — ale Bůh a on sám ví nejlépe, kde ho trn píchá. Onť nás neutlačuje, a kdyby se byl nadál, že nám tu dnes hladoví luňáci okolo hlav létali — ať se jitra nedočkám, kdyby byl ruce do pasu zastrčil; a protož myslím, že bychom nyní svých také na zahálce nechati neměli.“
Slova tato nepadla do písku, alébrž ukořenila se v zemi úrodné, v srdci poctivých českých rolníků, a rychle vzcházejíce, již i ovoce nesla.
Za malou chvíli táhl houf ozbrojených rolníků za korytanskými zbrojnoši. Jeden se byl těžkého cepu, druhý železných vidlic, třetí starého meče chopil, a tak se brali ze vsi kroky liščími. Nebyli však ještě hradu došli, an se před nimi na vysoké skalině pronikavé pokřikování rozléhati začalo.
„Nyní jsou nahoře — u hradeb!“ zvolal Chotecký kovář. „Leťme, ať je u brány dostihneme, nežli ji ty německé myši prožerou.“
„Na té by si darmo zuby lámaly,“ odpověděl osadník, bývalý zbrojnoš. „To není pokřik lidu k útoku ženoucího, anebo již ani slavičího zpěvu a vranního krákorání rozeznati nedovedu. Tam se přihodilo něco neobyčejného, a křik nepochází od brány — jestli mě ucho i oko v této noci neopustilo.“
V několika okamženích zase na hradě všecko utichlo; až pak najednou hlásník na baště se ozývati a po hradbách světla míhati se začali.
„U všech všudy, ti jsou již nahoře!“ zvolal vysloužilý zbrojnoš. „Ale dosavad žádného břinkotu zbraně neslyším. Snad jim rarášek křídel nenalepil, že ty hradby přelítli?“
„Jen jestli jim branný, hlasem Václavovým podveden, bránu nepozorně neotevřel!“ prohodil Vára krčmář.
„I což pak by v tom kluku byl ďábel zašitý?“ zvolal kovář. „Vždyť pak se jindy tak upřímně na člověka dívá, že bych mu spasení své duše svěřil.“
Mezi touto rozmluvou byli až k cestě došli, kteráž k hlavní bráně vedla, a kdežto hrad dle tehdejšího umění tak upevněný, jako z druhé strany samou přírodou nepřístupný a nedobytný byl. Tu se jim v ústrety přihnal sbor mužů, zděšeným krokem přicházejících od hradu.
„Ve jménu poctivých Čechů — kdo jste?“ zvolal rázným hlasem zmužilý osadník, a postaviv se před ostatní soudruhy, silnou pravicí meč povznesl.
„Ve jménu nynějších pánů po Čechách — hejno vlků na stádo bázlivých beranů!“ odpověděl vůdce zástupu plný vzteku, a nežli slova jeho krajinou ještě se rozlehla, zařinčely po obou stranách zbraně. Měsíc zanikl za hustomrakou roušku, a divně míhaly se v nočních temnostech rozjitřené postavy. Jenom oči nepořádně bojujících plamenně se leskly, a leckde vysršela jiskra z ocele. Avšak sbor příchozí od hradu, i počtem o mnoho menší, brzy jako loupežná čeládka se rozprchnul, rolníky pod šírým nebem, v tiché krajině zůstaviv. Hradní brána však se neotvírala, a za ní nebylo ani lidského křiku, ani břinkotu zbraně slyšeti.
„Nechtě je — ať je vítr jako smeť do všech čtyř úhlů světa roznese!“ ozval se nyní opět bývalý zbrojnoš mezi rolníky, an se někteří za prchajícími porůznu pustiti chtěli. „Hospodářství jejich kloní se ke konci; neboť v Čechách nenarodilo se ještě hmyzu, abychom ho tu nebyli zase potřeli.“
I dali si vítězní rolníci namluviti, a čekali ještě pod hradem, zdali se někdo na něm okáže; vidouce ale jen za hradbami záři planoucích pochodní, kteréž ani z místa hýbati se nezdály, s hlasitým pokřikováním domů se vraceli.
„Že se na hradbách anebo ve bráně žádný viděti nedává,“ rozprávěl nyní osadník zbrojnoš, „nesmíme se diviti. Budeť ono tam hezké leknutí, a já bych vám leckterý pěkný kousek o nočním přepadnutí vypravoval; ale právě mi napadá, že nám to celé hejno vlků do rány nevběhlo. Ty, kmotře Váro, mluvil jsi o mnohem větším počtu. Kam se poděli? — a kam zarejdil Václavík?“
„Ah, kdož pak si bude o půl noci takovými věcmi kotrbu obtěžovati!“ řekl krčmář. „Jitro nám tu celou příhodu objasní, a pak se dá lépe o ní mluviti.“
Často ještě se ohlédajíce, vraceli se nenadálí selští rekové k tichým chýškám, kdežto je zatím ženy a děti zvědavě očekávaly. Vypravovalť nyní každý velkými a hojnými slovy, co dnešní noci hrdinského dokázal; prohlížely se cepy, okazovaly zkrvácené pěsti, a na rozchodnou se ani nepomyslilo.
I leskla se již dennice nad údolím Choteckým, a kohouti začali ranní píseň zpívati. Tu posléze napadlo krčmáři, že by již čas byl, po domovu se ohlédnouti.
„Děkujme Bohu, že nám dnešní hromobití tak šťastně přes hlavy přeletělo,“ začal Vára, i bylo na něm viděti, že by rád něco důležitého pověděl; v tom ale ozval se mezi zástupy hlas veselozvučný, a uprostřed ramenatých, širokoplecích mužů objevil se mladík zpotvořené podoby.
„Ještě nepřeletělo, tatíku!“ zvolal; „i budeť potřebí, abyste uši a oči do kořán otevřeny nechaly — neboť hrom co nevidět zase rachotit bude.“
„Tisíc šotků do tebe!“ zvolal Vára. „Jsem-li pak bláznem svého vlastního sluchu i zraku, anebo tě takto Korytané ozdobili, Václave?“
„Líbím se ti?“ zachechtal se mladík. „Nu, tedy se na mne dobře podívej!“
A při těch slovech zatočil se na patě kolem do kola, aby ho bylo ze všech stran viděti. Byltě ve tváři hlínou zamazán, vlasy měl zcuchané, oděv na ruby obrácen, a z předu i po zadu hrb vycpaný.
„I aby do toho deset tisíc kladiv, zkroucený vrtile!“ prohodil kovář. „Víš-li pak, že mám velikou chuť, na kovadlinu tě položiti?“
„Polož tam dříve svou moudrou palici, vzácný kováři!“ odsekl mladík, bedlivě do všech koutů nahlédaje, „a pověz mi potom, kde dnešní hosté souseda Vary zůstali?“
„Zeptej se šelmy Václava z Nového hradu, kterýž je na kořist vyvedl,“ odpověděl krčmář. „U nás o nich jiného nevíme, nežli že jsme jich polovičku z Choteckého údolí zahnali.“
„Zahnali jste je, udatní rekové?“ zvolal Václav. „Aj, tedy vězte, že jsem já druhou polovičku pochoval. Ano, ano — já sám! Koukejte na mne, jak chcete; ale jakmile se rozbřeskne, můžete cestu k naší skalině vážiti; najdete tam hromadu potlučených hnátů a roztříštěných lebek. A chcete-li něco na památku dnešní noci s sebou domů vzíti, tuhle máte krev a tělo mé!“ mluvil dále, a rozhrnuv kabát, začal trávu z něho vytahovati, kterou si byl z předu i pozadu hrb vycpal. „Největší částku nechám tobě, laskavý krčmáři, dovolíš-li, abych si špínu s tváří umyl, kterou jsem ze samé opatrnosti před nepozvanými hostmi krásu svou zohyzdil. Mimo to, stateční a moudří sousedé, musím vás ještě žádati, abyste hned neodcházeli; neboť jsem nevyšel samoten z panského přístřeší, a soudruh můj také by rád s vámi promluvil.“
Po těch slovech zmizel, a nežli vesničané o této nové příhodě mezi sebou porokovati mohli, vešel již opět s otcem do krčmy.
„Aj, aj — to jsou hosté!“ zvolali rolníci z jednoho hrdla, starému hradníku na přivítanou ruce podávajíce. „Co pak tě vyhání z ranního lože, otče Jaroši?“
„Bůh s vámi, přátelé!“ odpověděl starý hradník. „Bez příčiny ovšem neopustil jsem lože, jakož ani vy bez příčiny a zbůhdarma jste dnešní noc neprobděli. Mám s vámi něco vyjednávati, přátelé! Jesti to věc důležitá, i musím k ní před celou obcí a bez průtahu přikročiti. Mnohý snad se lekne, mnohý ale také zapálí, až uslyší, o čem se jednati bude; i nezapírám, že jsem sám s těžkým srdcem a po tuhém boji k tomuto kroku se odhodlal, nevěda, jak cíle dostihnu. Že vás ale náhodou vespolek shromážděné nalézám, již jako k činu připravené, vidí se mi býti dobrým znamením. Svolejtež moudrých, statečných mužů ze všech vesnic do Starého hradu, a chcete-li míti, čím byste je k rychlé cestě pobídli, rcete, že tu běží o našeho budoucího pána, poslední to a posavad ukrytou ratolest Choteckých rytířů.“
Vážně a dojemně zněla slova starcova; plamen horlivosti byl mu zbledlé tváře roznítil, a celá postava jeho byla vztyčena, jako reka zovoucího k boji. Poctivost jeho, jakož i věrná oddanost pánům Choteckým povědoma byla po celé dědině a tudíž ovšem rolníci slova jeho s podivením a rostoucí zvědavostí poslouchali, až pak, rozjitřeni jsouce již prvnějšími příhodami dnešní noci, bez meškání po blízkých osadách se rozešli, aby přátel dobré a spravedlivé věci do Starého hradu vyzvali.
Krčma zůstala prázdná. Jediný Jaroš tu nyní seděl, zemdlen více vnitřním pobouřením, nežli tělesným namáháním. Václav byl k studni vyběhl, kdežto si blátivou špínu s tváří umýval, kterou se byl na cestě z hradu tak zmazal, že by ho byli Korytané sotva poznali, kdyby jim do rukou byl padl.
Krčmář zastrčil novou, dlouhou louč do vysokého dřevěného svícnu, a posadil se na dubovou, délkou času začernalou lavici vedle Jaroše.
„Kmotře,“ jal se k němu mluviti, „co pak se vlastně na hradě zběhlo? Nechtěl bys zvědavost mou dříve ukojiti, nežli se všichni sejdeme? To víš — krčmář je vždycky rád, doví-li se o novinkách dříve, než kterýkoli host jeho.“
„Nechme toho teď, příteli!“ odpověděl Jaroš hlasem mírným. „Nejsemť tak veselé mysli, jako ty, a věc sama také tak veselá není, abych o ní rád rozprávěl. Nechtějž tedy, abych dvakráte žalosti okoušel, která mne u vypravování před shromážděnou obcí nemine.“
„Neměj mi za zlé, brachu!“ řekl krčmář, Jarošovi ruku tiskna, „a nemůžeš-li tu mou zpropadenou zvědavost bez bolesti ukojiti, dovedu ji sám do času ukonejšiti. Jenom jedno — a to mi snad promineš, kmotře, neboť kdo ví, kdy zase takto o samotě seděti budeme — kmotře, pověz mi upřímně, co soudíš o vašem Zbyňkovi?“
„O Zbyňkovi?“ opětoval hradník s malým povzdechem.
„O vašem nejmladším zbrojnošovi,“ mluvil Vára dále. „Já mám holku — ne abych se chlubil, že jsem tatíkem, ale — nu, vždyť ji snad uvidíš. Měl jsem ji dosavad u staré tety, po kteréž kdysi děditi bude — a jenom že mi žena postonávati začíná, vzal jsem ji domů, aby tu místo matky dohlížela. Je to řádné, hezké a poctivé děvče. Ale sotva že se tu byla otočila, svedla ji nešťastná příhoda se Zbyňkem, a od té doby drží se duše těch dvou při sobě, jakobys je byl kouzelným kruhem okoval. Hoch se mi zdá býti ovšem hodný a poctivý, ale z toho neuživí ženu; a kdybych jim po čase i krčmu postoupil — nevím ještě, co tomu rytíř bude říkati. A děvče mi pláče, kdykoliv se o těžkostech zmíním, ačkoli jinak veselá jako srnka bývá; a než bych připustil, aby se mi umořila, budu za ni raději žebrati.“
Mlčky poslouchal Jaroš vypravování krčmářovo, a hlava jeho sklonila se jako k hlubokému přemýšlení. V tom se otevřely dvéře, a do světnice vešla Dobruška, přinášejíc misku vřelé pivné polévky. S libostí upřel starý hradník zraků svých na spanilou dívčí postavu, a tvář jeho vyjasnila se radostně, i pokryla se opět tajnou žalostí, když hlasu jejího líbezné zvuky zaslechl. Zpomnělť si na manželku v hrobě, i zpomněl na Zbyňka ve vazbě.
„Myslila jsem, tatínku, že by ti miska teplé polévky neškodila,“ jala se dívka nyní mluviti. „Noc byla chladná, a jestli se již nepoložíš — aspoň si žaludek zahřeješ.“
„To také povídám,“ ozval se na prahu Václav, kterýžto za ní přicházeje, veliký rendlík s míchanými vejci přinášel. „Proto jsem také o tvůj žaludek, tatíku, pečoval a všechny kukaně prohledal; těším se však také, že mi za to skývu chleba omočiti dovolíš.“
„Aj, ty raráškův kuchaři!“ zasmál se Vára; „tys mi snad poslední pochoutku pod mou střechou vyšťoural; ale na chleba se netěš! Hladoví Korytané mi komoru a špižírnu tak vymetli, že tam ani drobku nenajdeš — leda bys myší zuby měl.“
„I toť aby jim do palic tisíc kladiv — jako váš kovář klívá!“ zvolal Václav, když byl jídlo na stůl postavil — „kdybych neměl si na vejcích jak náleží pochutnati. Dobruško! — dušičko — zlatoušku!“ mluvil dále a lichotivě při tom okolo ní poskakoval. „Co ti dám, když mi řekneš, kde kousek chleba najdu — a třeba bych si na něm zoubečky vylámal? Tatíku!“ obrátil se pak zase k Jarošovi, „slib jí také něco — slib jí Zbyňka, ať nám za to bochník chleba opatří!“
„Tento je otec tvůj, Václave?“ tázala se Dobruška. „To je tedy onen laskavý, dobrý muž, o němžto Zbyněk s takovou horlivostí mluvívá? Ó, budiž mi vítán, hoste vzácný, pod naší střechou, a dovol, ať ruku políbím, kteráž jediná člověka se ujímá, od mladosti stojícího mezi necitelnými cizinci.“
„Bůh tě potěš, milá dcero,“ odpověděl Jaroš, položiv dívce pravici na hlavu, jako by ji žehnal, „a zbav tě bolestí, do kterých nás časem zlá vůle lidská uvrhuje.“
„Jak se vede Zbyňkovi?“ jala se dívka, plna sladké nevinnosti, líbezným hlasem tázati. „Proč jsi ho nevzal s sebou? Vím, že se mu bude po tobě stýskati.“
„Ale přece ne tak,“ ozval se nyní Václav, „jako mně se po chlebě stýská. A jak vidím, budu se musit již opět sám o něj postarati. Pověz jim, tatíku, co za dobré uznáš; já nevím o ničem, a nebudu také žádnému nic povídati.“
Po těch slovech vyklouzl ze dveří, povděčen jsa v srdci, že se uhnul otázkám, jimiž ho byla dívka již v kuchyni trápila, a na něž jí pravdu pověděti nemohl, nechtěl-li ji zarmoutiti.
„Jak se vede Zbyňkovi?“ tázala se dívka ještě jednou s jakousi vznikající bázní. „Proč mi neodpovídáš, dobrodinče jeho?“
„Upokoj se, milé dítě!“ odpověděl stařec. „Zbyňkovi se vede dobře; z hradu však s námi odejíti nemohl. Pomysli, že stojíme všickni v rukou Pána svrchovaného, a že člověk učiněn jest, aby padaje ze zkoušení do zkoušení, trpením se otužil.“
„Zbyňka potkalo neštěstí!“ zvolala dívka. „Vy mě všickni klamete. Láska jeho ke mně popudila hněv rytířův. Ani ty, ani Václav nedali jste mi upřímnou odpověď. Ó, doveďte mne do hradu! Já budu zaň u rytíře orodovati, sepnu ruce —“
„Tiše, tiše, holka!“ ozval se krčmář. „Kam pak myslíš? Nebuď bláhová! Mladý zbrojnoš nemůže pořád po dědinách se toulati, a k tomu, co zde hradník vyjednávati má, není zajisté potřebí Zbyňka. Však ty ho ještě dosti často uvidíš. Není-li pravda, kmotře?“
„Tak myslím a v Boha doufám!“ řekl hradník s hlubokým vzdechnutím. „Člověk arci nejmoudřeji činí, když naději svou poskrovnu pořádá; avšak, to vím také, láska nechodí vždy zároveň s moudrostí. Cokoliv já budu moci pro lásku vaši učiniti, zajisté učiním. Vše ostatní spočívá v rukou Nejvyššího, a člověk je podroben změnám neuprositelného osudu.“
„Běda mně!“ zalkala dívka, vrhnouc se otci okolo krku. „Řeč jeho je zlé proroctví, a láska moje zahyne!“
„To bude smutná snídaně!“ promluvil Václav na prahu, nesa pod paží půl žitného bochníku, jehož byl u kováře vydobyl.