Vychovanec pomsty/6.

Vychovanec pomsty Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 38–44. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mezi tím, co rytíře Choteckého strastiplné, divoké obrazy z časů uplynulých děsily, a věrný hradník před ním nešťastného Zbyňka zastával: odpočíval jinoch bez starosti na chatrném lůžku, radostně poslouchaje vypravování přítele Václava, kterýž místo co se měl do příbytku otcova uklidit, ke psím boudám byl zalezl, a pak vedle Zbyňka na měkkém mechu se natáhl.

„To víš, první krok a myšlénka moje z hradu byly u krčmářů,“ vypravoval nyní, soudruha her a tajností svých okolo krku drže. „Oni tam arci nemálo oči vyvalovali, když jsem tak časně z jitra do krčmy vešel, a bláhová holka nemyslila již jinak, nežli že také přicházíš, i nedala si říci a hledala po celém zápraží, za humny i na zahradě hosta milejšího, nežli byl pouhý Václav; ale místo milouška zahlídla přicházeti královy německé zbrojnoše.“

„Bože na výsostech!“ zvolal Zbyněk, na loži se vzchopiv. „Snad se jí těmi hladovci nějaké příkoří stalo?“

„Byliť prý mezi nimi ovšem také jestřábi, které jsi byl jednou zahnal, a kdo ví, co by čert v podobě Korytanů tenkrát nebyl nastrojil, kdyby nebyla Dobruška dosti časně do kovárny odešla, kde se pak po celý den skrývala.“

„Nešťastný můj stav, kterýž mi zbraňuje k ochraně dívčí přispěti,“ vzdychl si jinoch zamilovaný, „a v nesnázích osobu nechávati, k nížto mě samo nebe odkázalo, an zatím sám nerozumnou vůlí nelidského pána hynu!“

„Ale u všech všudy, hochu!“ zašeptal Václav, a pozorně z boudy vykoukl, jestli je nikdo neposlouchá, „kdož pak ti káže, abys vůli toho nelidy snášel? Já bych tím arci nejvíce pozbyl, kdybys odešel, ale na tvém místě vzal bych nohy na ramena, a po jiné službě se ohlídl. Dlouho-li pak to může trvati, že se jinému rytíři zalíbíš? A kdož ví, co dobrého tě za Choteckou dědinou potká? Se zbraní v rukou nikdy prý se statný jonák neztratí, říkává otec — ačkoliv sám rarášek ví, proč právě mne do světa pustiti nechce, do něhož bych se tak rád podíval.“

„Milý Václave!“ odpověděl Zbyněk, „mne nevábí světa hluk, ani štěstí ve zbrani. Bohatství nebudu moci Dobrušce nikdy podati; muselať by tedy jediná láska má býti pramenem, kterýž by nahradil, co mi štěstí nepřálo, a tu bych volil i prostým rolníkem býti — v potu tváři vezdejšího chleba dobývati, kdybych věděl, že ho pro Dobrušku dobývám, a že mi ho láska její osladí.“

„Aj, tedy buď krčmářem,“ usmál se Václav, „nauč se dopolou džbány nalívati, a starý tchán ti může jednou místo postoupiti. Já budu u tebe, kdy budu moci uklouznouti.“

„Nesměj se, příteli!“ řekl zamilovaný; „neboť jsme o věci té již opravdu se starým krčmářem mluvili, kterýž ve mně zalíbení nalezl. On při tom arci myslí, že tomu rytíř nedovolí, a poněvadž prý ani já ani Dobruška ještě zmeškáno nemáme, k trpělivosti nás pobízí. Ale, pro věčné spasení — řekni mi sám, čeho se mám tady ještě nadíti? Ani otec tvůj, v jehožto přízni jsem posud za všeliké utrpení sladkou náhradu nalezal, nechválí mou lásku k Dobrušce —“

„Otec o ní ví?“

„Včera večer jsem mu svěřil, co mi nemožno bylo déle tajiti. On ale hned rytířovou nelibostí hrozil — a jak milostivě sám rytíř dnes ke mně se choval, byl jsi očitým svědkem.“

Krom obyčeje zněl při tom hlas jeho tak jemně a žalostně, že to veselého Václava podivně projelo.

„Aj, tedy prchni!“ zvolal a přítele za ruku chopiv, ztěsna mu do navlhlých očí pohlížel; „anebo raďme, namáhejme se, až něco vypátráme, čím by se vám oběma pomohlo; nebo — na mou sprostou čest! — mně se zdá, že i Dobrušce kámen na srdéčku leží, ačkoliv by jinak dobrou myslí a veselostí deset jonáků, jako ty jsi, poděliti mohla.“

„Trápí se dívka?“ zvolal Zbyněk. „Co ji souží? Kdo jí ubližuje?“

„I bláhový blázínku!“ zasmál se Václav. „Kdož pak by ji doma soužil, leda ta ukrutná láska? Vidíš — já o ní málo slýchal — doma zcela ničeho; co jsem ale o ní zvěděl, poučilo mě přece, že s ní žádné žerty nejsou. Utec tedy; svět je daleký. Lásce prý je všude dobře bydleti, a všude vás Chotecké drápy nedostihnou. Mimo to, kdož ví, nebude-li pan Hostirad od zejtřka sám na svém hnízdě plny ruce díla míti; neboť jsem naň divokých sršní poškádlil, i netuším, že by Korytané dnešní noc tak snadno z paměti vypustili.“

V tom začali psové kňučeti; venku se ozval mužský, polotajený hlas, který je okřikoval, a v několika okamženích otevřela se dvířka u Zbyňkova chatrného příbytku.

„Aj, to jsou pozdní anebo raději ranní hosté!“ zvolal Václav, kterýž byl na chvilku umlknul, pozor dávaje, co se venku děje. „Podívej se, jak nám dennice na lože svítí!“

„Co ty tady tropíš?“ tázal se příchozí hradník Jaroš, když byl do boudy vešel. „Proč nejsi na loži svém?“

„Jakoby to něco nového bylo, že jsem chtěl se Zbyňkem poležeti!“ zasmál se Václav. „Nevíš-li, moudrý tatíku, že mu sílu věcí povídati mám, které jsem včerejšího dne viděl, slyšel a zkusil?“

„Nyní dej ústa na zámek!“ odbyl jej otec, „a netrop marné šibřinky. Vstávej, Zbyňku, stroj se — máme spolu co jednati, k čemu většího rozumu potřebí, nežli v kotrbě Václavově kdy vězelo.“

„I jdi a nepřetvařuj se, přerozumný tatíku!“ zvolal mladík a s lože vyskočiv, letitého muže jako děcko objímal. „Ani ty, ani Zbyněk beze mne kroku neuděláte; za jedno, že byste ho nedovedli, a za druhé — abyste Václavovi žalost nezpůsobili.“

„Nech, nech, hochu!“ bránil se mu stařec, a vymknuv se mu poněkud, na lože se posadil. Viděti bylo na něm veliké pohnutí a vnitřní zápasení s těžkým úmyslem. Široká prsa jeho vysoko se dmula, ústa chtěla mluviti a nemohla slov najíti.

„Děti, děti!“ zvolal konečně hlasem skormouceným, oba mladíky za ruce chopiv. „Modlete se a volejte k Bohu! Nastali dnové zkoušení, a neosvítí-li se nám cesta věčnou milostí, někdo z nás ve tmách zahyne.“

„Otče, otče — ty jsi se nevyspal,“ podivil se Václav; „anebo mluvíš ve snách. Jaké zkoušení? Co tě polekalo?“

„Zbyňku!“ mluvil stařec dále, na slova synova nedbaje, a veliké slzy visely mu na řasách. „Nikdy jsi neviděl starého Jaroše ve strachu — a hle! nyní se třesu — třesu se pro tebe. Mluv, synu můj — pověz mi ještě jednou upřímně — miluješ dívku svou opravdu, a splatí ona věrnou lásku tvou tak, že snadně všeho opustíš a oželíš, co ti snad milo bylo na Choteckém hradě?“

„Již jsem ti řekl,“ zvolal Zbyněk z hlubokosti klokotajícího srdce, „že mi pustinou je život bez lásky — že ničeho nemám, co by mě bez ní k životu poutalo, a že se při té své chudobě a nízkosti hrozeb nelidského rytíře nebojím.“

„Dobře máš,“ vzdychl Jaroš, „bez lásky je život pustinou, a jen koho veliký, svatý slib víže a sílí, snese břemeno rokův bez té nebeské ukojitelky.“

Při tom položil tvář na obě dlaně, a sklopiv hlavu, do hlubokých vln bolestného vzpomínání se ponořil. Konečně se opět vzchopil.

„Zbyňku!“ řekl vážně, „opásej meč svůj a pojď se mnou!“

Mlčky činil jinoch, jak mu stařec velel; jenom Václav jal se mluviti.

„Co jest, otče?“ ptal se. „Kam nás povedeš?“

„Kam nás hvězdy a slunce, nebo jiná viditelná znamení božská povedou,“ odpověděl stařec a vystoupil s mladíky z nízkého přístřeší.

Na jasné obloze hořela ještě ranní světla nebeská.

V tom se ozvalo psí štěkání poznovu, a v malém okamžení přistoupili čtyři zbrojnoši, rytířovi miláčkové, s ohořelou pochodní.

„Stůj, kluku!“ zakrákoral z nich nejhřmotnější a zastavil Zbyňka, kopí mu na prsa položiv. „Ve jménu pána půjdeš se mnou!“

„Kam ho povedete?“ tázal se hradník ulekaný.

„Do chladu!“ ušklebil se zbrojnoš. „I přál bych si, abych tam každého strčiti mohl, kdo poctivých lidí ze spaní bouří, není-li to k bitvě, k honbě nebo ke kvasu.“

„Podrž moudrosti své u sebe,“ zanevřel naň Jaroš, „a pověz raději, kdo vás posílá již před úsvitem věrných služebníků jímat?“

„Hradníku! o tom si promluv s rytířem,“ odvece zbrojnoš. „My se neptáme, kdy nám pán co káže. Ve dne i v noci snadno poslouchati, kde dnem i nocí panstvo neskrbí.“

„Ustupte!“ rozkřikl se Jaroš, a Zbyňka pochytiv, v náruč ho sevřel, jakoby ho před násilím ubrániti chtěl. „Zde vězí omyl. Pro Zbyňka vás neposílá nikdo. Zpátky — já ho nepustím!“

„Zpátky!“ zkřikl při tom i Václav bezbranný, s pěstma zaťatýma postaviv se před Zbyňka.

„Hoho, mladé káně!“ zkřikli pacholci. „Budeš ty po tatíkovi? — Půjdete s cesty po dobrém?“

Při těch slovech napnuli ohromné kopí, jakoby si cestu k jinochovi bez milosrdenství proklestiti chtěli.

„Tu mě máte!“ zkřikl najednou Zbyněk, a vytrhna se starci, octnul se uprostřed čekajících naň drábů, kteříž mu ihned meč odpínali a ruce poutali. „Setrvej zdráv a pamatuj na mne, otče Jaroši, i ty, jenžto jsi mi bratrem býval v trpkých hodinách. Pozdravuj a potěš Dobrušku mou! Myšlénky moje budou k ní zalétati z hlubin vězení mého, a povane-li větřík okolo mřížových oken mých, přinese jí políbení mé.“

„Hochu — synu můj!“ hořekoval stařec a vztahoval ruce za jinochem, jejž necitelní zbrojnoši již odváděli. Chtěl za ním i dále volati, ale veliké těžké tajemství mu ústa sevřelo. „Ukřižovaný na výsostech!“ jal se na to bědovati, a s třesoucíma se kolenoma na zemi sklesnuv, ruce k hvězdnatému nebi pozvedl. „Tys viděl tajnou schránku duše mé, i poznal jsi, že jsem chtěl hocha zachovati; ale síla má je slabá, velikým slibem spoutána. Ty však jsi všemohoucí, ty můžeš nástroje nepřátelské zničiti — o Bože můj!“

„Otče, otče!“ zvolal Václav, nevídanou úzkostí otcovou po celém těle ztrnulý. „Zpamatuj se! Zbyňkovi se nestane nic zlého.“

„Nestane?“ zkřikl stařec, mladíka dychtivě uchvátiv a k sobě přivinuv. „Ó kéž bys byl dobrým prorokem, hochu můj! Nechť se ale stane, co stane — pamatuj na dnešní noc, kdežto jsi letitého Jaroše viděl strachem schváceného o Zbyňka i o tebe!“

„Zpamatuj se, otče!“ prosil Václav s dětinnou srdečností. „Pojď domů — a vyspi se! Jitro se na nás přívětivě usměje, a noční strašidla jako stín zahynou.“

„Půjdeme — půjdeme, synu můj!“ řekl stařec, a mladíkovi ruku tiskna, vzchopil se ze země. Bouře v duši jeho byla nejvyššího stupně dosáhla — teď za ní přicházelo zemdlení a ztišení. Mlčky vešel do tichého příbytku, avšak nečinil přípravy k odpočinutí, alébrž meč do pasu zavěsiv, totéž Václavu učiniti rozkázal. Na to v koutě starou dubovou truhlici otevřel, dva těžké sáčky z ní vyndal a za ňádra zastrčil. Potom se stěny svazek klíčů sundav, malou branku vedle hlavního vchodu do hradu otevřel, a strážníkovi na baště most spustiti a opět vytáhnouti poručil.

Chladný větřík podzimního jitra fičel krajinou, když se hradník Jaroš a syn jeho Václav pod Choteckým Novým hradem octnuli.