Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Zlatý poklad

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Panna Maria kmotrou	Zlatý poklad	Zvonící lipka

Údaje o textu
Titulek:	Zlatý poklad
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek I. Praha : Otto, 1905. s. 36–40.
Licence:	PD old 70

Zámožný otec měl tři syny, které velice miloval a řádně vychovával. Starší se velmi dobře učili, ale neměli tak dobrého srdce jako mladší, Petr, který byl po lidském soudu trochu hloupý a proto také bratrům k posměchu. Starší platili též v celém okolí za švarné hochy do světa, poněvadž dovedli se již v mládí v každé společnosti dobře pohybovat. Všude byli váženi, vždyť každý také věděl, že nemusí haléře počítat a že zdědí otcův zlatý poklad. Ve všech rodinách, kde byla děvčata, rádi je viděli, a některá matka se těšila z toho, že si její dcery všímali. Petrovi sice také nikdo neházel kamení do cesty, ale přece si ho nikdo nevšímal, poněvadž nebyl nijak zajímavý. To on sám věděl, že není do světa; a proto stal se samotářem, aby otcovi ostudy nečinil. Dlouhá léta již čekali starší dva bratří, že otec jim předá usedlost se zlatým pokladem a sobě samému dopřeje pokoje. Ve vysokém stáří teprve zavolal otec všechny tři k sobě a řekl: „Moje děti! Nelze mi se déle o svůj majetek starati, chci jej jednomu z vás zanechati, rád byl bych sice všechny své milé syny stejně obdaroval, ale nemohu zlatý statek děliti. Dávám vám tři podmínky; kdo je splní nejlépe, dostane zlatý statek. Poprvé vyhraje, kdo přinese od svého děvčete nejhezčí šátek.“

Vesele odešli oba starší, aniž by si pomyslili, že by Petr mohl jich předstihnouti, poněvadž neznal žádného děvčete. Vyžádali si od svých nevěst nejkrásnější šátek. Ale žádná nedala jim nejhezčí, vždyť myslila, že také její družka nedaruje nejlepší. Petr, který si dříve na zlatý statek ani nepomyslil, šel smutný za humna a nevěděl, kam by si zašel. Avšak jak se potěšil, když zaslechl neznámým, ale vlídným hlasem volati své jméno. Nemohl vypátrat, kdo ho volá; hleděl kolem, ale nikoho neviděl. Za chvíli pochopil, že veliká zelená žába na něho mluví. Na to počala se ho žába hned ptáti na příčinu jeho zarmutku. Když jí Petr všechno věrně vyjevil, pravila: „Nermuť se, mám sama dceru, která ti nejhezčí šátek darovati může. Pojď jen se mnou.“ Na to vedla ho několik kroků dál do jedné díry, až přišli konečně do hezkého pokojíku. Ihned řekla žába své dceři, která šila u okna: „Slíbila jsem tomuto hochu šátek, dej mu svůj nejkrásnější!“

Vesele ho dovedla ke skříni, aby si sám nejkrásnější vybral. Na to přikázala jí matka, aby přece sama vybrala, že muži tomu nerozumějí. Když dostal nejkrásnější, poděkoval se přívětivě a vesele odcházel domů, kde již otec a bratří na něho čekali. Ale jak se poděsili, když musili sami uznati, že má Petr nejhezčí. Otec toho mnoho nedbal a řekl: „Moje děti! Tím není ještě nic rozhodnuto; musíte ještě druhou věc na zkoušku vyvést a každý drahocenný prsten domů přinést.“ Starší odcházeli zasmušilí, také Petr byl smuten, že musí obyvatelku onoho světa zase obtěžovati. Přece se osmělil a prosil ji o její prsten, který také hned dostal. Podivno mu bylo, že tu neviděl žáby, ale jen starou ženu, která po zahradě se procházela. Na to mnoho nehleděl a spěchal domů, kde ho dávno již očekávali. Vesele předložil prsten, jehož vzácnosti neznal. Také tentokrát dobyl Petr vítězství, poněvadž jeho prsten byl nejkrásnější. Bratří již si myslili, že je pro ně vše ztraceno. Ale otec řekl znovu: „Mé děti! tím není ještě nic rozhodnuto; jen ten dostane zlatý statek, kdo zítra přivede nejkrásnější a nejhodnější nevěstu.“ Plni radosti vyšli starší dva bratří k svým bohatým nevěstám a byli o vítězství přesvědčeni; vždyť se Petr neodvážil děvčatům pohlédnout do očí, tím méně teprve s nimi mluvit a jim lásku vyznat. Beze vší naděje šel zase za humna, vzpomněl si sice na svou dosavadní dobrodinku, ale za nevěstu ji požádati se přece osměliti nemohl. Zvolna procházel se po zahradě. Když na jednou zase zaslechnul známý hlas, který se ho ptal po příčině jeho zármutku, odpověděl: „Jak pak nemám být smutný, včera jsem si myslil, že jsem již zlatý statek dobyl; ale teď jej otec jen tomu slíbil, který si zítra nejkrásnější nevěstu přivede. Bratří se mně hodně vysmějí, když přijdu sám.“ Žába ho zase utěšila tím, že mu pomoc slíbila. Rychle uvedla ho do svého bytu, kde řekla žertem své dceři: „Dvakrát jsi hochu pomohla, šátkem a prstenem, ale otec chce také jeho nevěstu viděti. Tolik naděje jsme mu obě dělaly, a teď bychom ho měly vydat bratrům na smích? Pojď, dej mu ruku k zasnoubení!“ Ale děvče s úsměvem odpovědělo: „Víš také, zdali chce mým ženichem být?“ Petra opustila při tak přívětivých slovech veškerá bázeň a řekl: „Srdečně rád! Stále jsem jen na tebe myslil, ale neosmělil jsem se svou touhu vyslovit.“ Shodli se brzo a děvče šlo, aby si obléklo svatební oděv. Za chvíli přišlo opět se svojí matkou jako krásná, nádherně oblečená nevěsta. Petr dovedl ji bez váhání k otci, který se nemálo podivil, že také Petr se s dívkou zasnoubil. Po chvilce vstoupili též ostatní dva s pyšnými nevěstami. Teď poručil otec, aby si každý se svou kvapík zatančil. Dlouho netrvalo a všem třem kráskám odlétal svrchní oděv, poněvadž visel jen lehounce na těle. Petrova nevěsta měla teď ještě krásnější oděv; ony pak stály tu v docela všedních šatech. S podivením počal teď otec: „Dřív již jsme viděli, že je ona nejztepilejší; ale to jsem si nemyslel, že má pod svrchním nevzhledným oděvem ještě krásnější a nádhernější šaty! Vizte. Petrovi proti mému očekávání darovalo štěstí zlatý statek.“

Přistoupil pak k Petrově nevěstě a pozdravil ji jako snachu. Poněvadž otec věděl, že by byli starší bratři Petrovi doma záviděli a ubližovali, dal jim hodně peněz, aby si sami koupili své statky a sami hospodařili.