Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Sedm Simeonův

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Vašíček	Sedm Simeonův	O třech královicích

Údaje o textu
Titulek:	Sedm Simeonův
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek II. Praha : Otto, 1906. s. 172–178.
Licence:	PD old 70
Související:	Ruské národní pohádky/Sedm Semenů (Šimonů)

Byl jeden sedlák a bydlil se svou starou ve stavení uprostřed svých polí. I přišel čas a sedlák odevzdal Bohu duši svou; a selka brzy potom porodila sedm chlapcův blížencův, a říkali jim sedm Simeonův. Děti rostly a rostly, a vypadali všickni jeden jako druhý v tváři i v postavě, a každý den ráno chodili na pole orat, všech sedmero. I přihodilo se jednou, že tou stranou jel cař; i viděl se silnice, ano daleko v poli mnoho lidí pracuje a nebyla to robota; neb věděl, že v té straně žádný velký pán nemá svého panství. Tehdy poslal cař svého podkoního, aby se podíval, jací to lidé tam pracuji, kterého jsou rodu a jmena? zdali bojarští, cařští, neb z nějakého dvoru anebo nájemní? Podkoní přijda k nim, otázal se: „Co jste vy zač, kterého rodu a jmena?“ I odpověděli mu: „Jsme bratři blíženci, matka porodila nás sedm Simeonův, i zděláváme zemi, kterou jsme po svém otci zdědili.“ Podkoní oznámil caři, co slyšel, a cař velmi se tomu podivil. „Jak živ jsem nic tak podivného neslyšel!“ řekl a hned poslal k těm sedmi Simeonům blížencům, povědět jim, že je k sobě do pokoje očekává na službu a na posílky. I sebrali se, všech sedm, a přišli do cařských paláců i postavili se řadou. „Nu,“ povídá cař, „oznamte mi, co kdo z vás umí a jakého řemesla jest?“ — Nejstarší vystoupil a řekl: „Já umím ukovati železný sloup dvaceti sáhů z výší.“ — „A já,“ řekl druhý, „umím jej postaviti a v zemi upevniti.“ — „A já,“ řekl třetí, „umím na ten sloup vylézti a spatřiti vůkol daleko, daleko, všecko, co se na božím světě děje.“ — „A já,“ řekl čtvrtý, „umím udělati koráb, co plove po moři tak jako po suchu.“ — „A já,“ řekl pátý, „umím se zbožím rozličným obchody vésti po cizích zemích.“ „A já,“ řekl šestý, „umím se potopiti s korábem, s lidmi i se zbožím v moře, a pod vodou plavati a dále opět vyplynouti, kde mi libo.“ — „A já,“ řekl sedmý, „jsem zloděj; já umím ukrásti, co uvidím a co mi se zlíbí.“ — „Takového řemesla já ve svém cařství netrpím,“ odpověděl hněvivě cař tomu poslednímu, sedmému Simeonu, „i dávám ti tři dni lhůtu, abys se z mé země vyklidil, kam ti libo; a všem ostatním šesti Simeonům přikazuju, aby ostali zde.“ I zarmoutil se ten sedmý Simeon, slyše tu řeč cařovu, a nevěděl co si počíti. Toho času byl cař zamilován do krásné cařovny, která zůstávala za horami a za vodami, a nikterak jí nemohl dostati za ženu. Tehdy připadlo bojarům, cařským vojvodům, že by se mohlo podařiti zlodějovi, aby tu krásnou cařovnu chytil; i počali prositi caře, aby Simeona zloděje tu ještě nechal. Cař se rozmyslil a přikázal ho tu nechati. Tehdy na druhý den svolal cař své bojary a vojvody i veškeren lid, a přikázal těm sedmi Simeonům, aby ukázali každý, co umí. Nejstarší Simeon v krátkém čase ukoval železný sloup dvaceti sáhů z výši. Cař rozkázal lidem svým, aby ten sloup postavili; ale nemohli nikterak. Tehdy nařídil druhému Simeonovi, aby jej postavil, a druhý Simeon, dlouho se nerozmýšleje, zdvihl sloup a upevnil v zemi. Po té třetí Simeon na ten sloup vylezl, sedl na makovici a začal vůkol daleko hleděti, jak a co se kde po světě děje; i viděl moře modrati se, a na těch mořích jako puntíčky plovou koráby; viděl vsi, města a množství lidu: ale té krásné cařovny, do které se cař zamiloval, nemohl spatřiti. I začal ještě více napínati zraků svých, a tu vidí: u okna v dalekém příbytku sedí krásná cařovna, červené a bílé tváři, a takovou měla kůži tenounkou, až bylo viděti, jak se jí morek z kůstky do kůstky přelívá. „Vidíš?“ volal naň cař. — „Vidím.“ — „Tehdy slez honem dolů a dostaň mi tu cařovnu, věda nyní, kde je!“ I sebralo se všech sedm Simeonů a udělali koráb, naložili naň všeliké zboží i s obchodníky, a plynuli všickni spolu mořem pro tu cařovnu, co byla za šedými horami a za modrými vodami. Jeli, jeli mezi nebem a zemí, až přistali k neznámému ostrovu. A nejmladší Simeon vzal s sebou na cestu sibiřského učeného kocoura, který umí po řetěze choditi, věci podávati a rozličné německé kousky prováděti. I vyšel ten zloděj Simeon z korábu se svým sibiřským kocourem a chodil po ostrově, a tovaryšů svých prosil, aby na zem nevycházeli, dokud on sám se nevrátí. A chodě po ostrově přišel do města, a na náměstí před cařovniným obydlím hrál sobě se svým učeným sibiřským kocourem: přikazoval, aby mu všelijaké věci podával, přes bičík skákal a německé kousky prováděl. V tu chvíli seděla cařovna u okna i spatřila neznámé zvíře, kterého u nich neměli. I hned poslala služku svou se zeptat, jaké to zvíře a jest-li na prodej? — „Zvíře je mé,“ odpověděl zloděj Simeon krásné služce, „je to sibiřský kocour; a prodati? — neprodám ho za žádné peníze, ale jest-li že se komu tuze líbí, dám mu ho darem.“ I oznámila to služka své cařovně a cařovna poslala ji znova k Simeonovi zloději, že „tvé zvíře mi se tuze líbí!“ Tehdy šel Simeon do cařovnina obydlí a přinesl jí svého sibiřského kocoura darem; a jediné za to prosil, aby mohl tři dni v jejím obydlí pobyti a cařského chleba i soli pojísti, a k tomu doložil: „naučím tebe, překrásná cařovno, jak si můžeš s tím neznámým zvířetem, sibiřským kocourem, hráti a se s ním vyrážeti.“ Cařovna k tomu svolila. I roznesla se pověst po všem cařském dvoře, že u cařovny se usadilo divné, neznámé zvíře; a tu sešli se všickni: cař, cařice, cařovicové, cařovny, bojarové i vojvodové, všickni že dívali a nemohli se dost nahleděti na to veselé zvíře, toho učeného kocoura. Každý by byl rád také takového měl; ale krásná cařovna nikomu nechtěla dáti svého sibiřského kocoura, hladila ho po hedbávné srsti i těšila se s ním ve dne i v noci, a Simeonovi přikázala dát píti a jísti po vůli, co by se mu líbilo. I děkoval Simeon za chléb a za sůl, za pohostinství i za všelikou laskavost, a třetího dne prosil cařovnu, aby ráčila k němu na koráb, pohledět na jeho zřízení i na rozličná zvířata, vídaná i nevídaná, známá i neznámá, která s sebou přivezl. Cařovna vyprosila se u tatíčka caře, a k večeru se služkami a hlídačkami šla se podívat na Simeonův koráb a na jeho zvířata, vídaná i nevídaná, známá i neznámá. Přišla; a na břehu očekával ji nejmladší Simeon a prosil jí, aby se nehněvala a nechala hlídaček a služek na břehu, a sama jen aby ráčila na koráb: „tam je ti mnoho rozličných a pěkných zvířat; které se ti zalíbí, bude tvé! ale všech podarovati, komu se co zalíbí, hlídaček i služek — nebylo by možné.“ Cařovna svolila i přikázala hlídačkám a služkám, aby na ni na břehu počkaly, a sama šla za Simeonem na koráb a se podívat na ty divoucí divy, na ta zázračná zvířata. Jak mile tam vstoupila, koráb ihned odrazil od břehu a plynul vesele po modrém moři. Cař čeká, čeká — ale cařovny dočkati se nemůže. Tu přiběhly hlídačky a služky plačíce, a vypravovaly své neštěstí. I rozhněval se cař velice a přikázal, aby se hned po nich pustili. I zřídili koráb, nabrali naň lidu a koráb cařský hnal se za cařovnou. Simeonův koráb ještě ani daleko neuplynul a nevěděl, že za ním cařský koráb, neřku plove — letí! A hle už je blízko! Jak mile Simeonové spatřili, že honící koráb už je blízko, jen jen jich dohoniti, potopili se i s cařovnou, i s korábem. Dlouho pluli pod vodou a vypluli na vrch teprve tehdáž, když už do své země neměli daleko. A cařský koráb plaval tři dni a tři noci, a ničehož nenašel, a tak se potom vrátil. Když těch sedm Simeonův s tou překrásnou cařovnou přijeli domů, hle, tu se na břehu vysypalo lidu jako hrachu, převeliké množství! Sám cař čekal na ně v přístavu a přivítal hosti zámořské, sedmero Simeonův a překrásnou cařovnu, s radosti velikou. Jak mile sešli na břeh, začal lid volati a hlučeti; a cař políbil cařovnu v ústa cukrová, uvedl ji do paláce bílého mramorového, posadil za stoly dubové, za ubrusy kmentové, pohostil všelikými nápoji medovými a jídly cukrovými, a brzy potom slavil svatbu se svou milou cařovnou — a bylo radování a hodování veliké, a kdokoli chtěl, mohl na tu svatbu přijíti. A těm sedmi Simeonům dovolil, aby mohli v celém jeho cařství přebývati, kde se jim bude líbiti, a obchody vésti beze všech poplatkův, a držeti zemi, kterou jim daroval, beze vší překážky; i udělil jim milosti rozličné a propustil je domů, mnoho peněz jim darovav, aby si pomohli.