Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/O třech královicích

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Sedm Simeonův	O třech královicích	Pověst o sedmi planetách

Údaje o textu
Titulek:	O třech královicích
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek II. Praha : Otto, 1906. s. 179–184.
Licence:	PD old 70

Byl jeden král a měl tři syny, nejmladšímu říkali Ivan. Když ti synové dorostli, řekl jim jednou otec: „Milé děti! vidíte, že jsem velmi stár; jest-li že mě milujete, prokažte mi laskavou službu. Slyším, že za třikráte devíti zeměmi ve třicátém cařství v podslunečném panství je živá i mrtvá voda, a při tom taky v zahradě jabloň, na které rostou jablka taková, že jimi starý může omladnouti.“ Tehdy řekl nejstarší syn: „Milostivý pane otče! dovolte, abych nejprvé se vydal na cestu.“ Otec byl tomu rád, a královic dal si osedlati koně, nabral si mnoho peněz a jel — dlouho-li, krátko-li? blízko-li, daleko-li? snadno se pohádka vypravuje, ale nesnadno se skutek vyplňuje. Konečně se mu cesta ztratila, a před sebou viděl veliké hory a propasti a lesy neproniklé; i nevěda sobě dále porady, vrátil se a řekl otci, že takového panství nikdež není. Potom se vydal druhý syn na cestu a jeda touž cestou jako jeho bratr, přijel taky k těm překážkám a vrátil se domů s nepořízenou. Tehdy prosil nejmladší syn: „Dovolte mi, otče, abych taky jel a se ujistil, zdali skutečně žádného takového panství není.“ Král řekl jemu: „Milý synu! jsi ještě mlád a nesneseš tak obtížné cesty.“ Ale když syn jeho prositi nepřestával, dal jemu konečně přece své povolení, a Ivan jel. Nejel však tou cestou, kterou bratři jeli, nébrž jinou, a přijel konečně k nějaké velmi pěkné dolině, a prostřed té doliny viděl chaloupku na kuřích nožkách, kteráž se sama obracela. Když k ní přijel, řekl: „Chaloupko, chaloupko! zůstaň státi k lesu zadem a ke mně předem.“ Na to chaloupka zůstala státi a stála k němu předem, a Ivan královic slezl s koně, přivázal jej a vešel do chaloupky. I seděla v ní Baba-Jaga a zlostně řekla: „Posud o duši lidské tuto neslýcháno, ani jí vídáno; a nyníčko duše ruská před očima! přicházíš-li chtě čili nechtě?“ Ivan královic odpověděl, že dílem nechtě, ale nad to více dobrovolně; i vypravoval, kam jede. — „Škoda,“ řekla Baba-Jaga, „že tobě nemohu povědíti; ale počkej tu do rána, a zejtra ti dám jiného koně; ten tvůj je velmi ustalý.“ Ráno pak ho vedla do stáje, i půjčila mu svého koně, řkouc: „Jeď přímo cestou, až přijedeš k chaloupce, jako je ta má, zůstává v ní moje sestra; řekni jí, že jsem tě k ní poslala. Ví-li o tom, čeho hledáš, poví ti. A potom až pojedeš zpátky, mého koně mi zase vrať.“ Potom přijel Ivan královic ke druhé Babě-Jaze, a ta mu také půjčila svého koně i poslala ho ke třetí sestře, která též bydlila v takové chaloupce na kuřích nožkách. Když tam k ní přijel, a vyřídiv od obou sester pozdravení, oznámil, kam jede, půjčila mu taky svého koně a pověděla, kudy má jeti a co dělati: „Jinak neprojedeš nežli v noci, a musíš zeď toho města koněm přeskočiti; a když budeš v městě, jeď přímo k zahradním vratům. V zahradě tam uvidíš tu jabloň, na které rostou mladicí jablka, a podlé jabloně ty dvě studánky s živou a mrtvou vodou. Nemeškej se tam a pospěš; a když zase pojedeš přes městskou zeď, dej pozor, abys o žádnou strunu nezavadil, co tu jsou nataženy, sice stane se hluk a nelze bude tobě ujeti.“ Královic jí poděkoval a jel, až konečně přijel v noci na to panství k tomu městu a k zahradě. Tu spatřil u vrat zahradních sloup a na něm dva kruhy, jeden zlatý, druhý stříbrný; i nevěděl, ku kterému kruhu má koně svého přivázati, a protož provlíknul uzdu oběma kruhy a vešel do zahrady. Tu si natrhal mladicích jablek a nabral do dvou lahviček živé a mrtvé vody; potom odešel ze zahrady, odvázal koně a jel z města. Ale když skočil přes městskou zeď, nemohl se uhleděti, aby kůň jeho nezavadil o struny; i hned se strhlo po všem městě zvonění, bubnování a střelba. Caří panna to slyšíc, již věděla, co se stalo; bez meškání dala si osedlati koně a pustila se za královicem. Zatím přijel Ivan k první Babě-Jaze; ta mu hned vyměnila koně i pobídla ho, aby co nejrychleji ujížděl. A když brzy potom caří panna k ní přijela a se tázala: neviděla-li tudy jeti a nebo jíti nějakého člověka? odpověděla Baba-Jaga, že nikoho neviděla, a pod záminkou, aby si caří panna po tak obtížné cestě odpočinula, zdržela ji u sebe celý den. Druhé dvě Baby-Jagy taky tak učinily a caří panna nedohonila královice až teprve na hranicích jeho panství, kde k němu již neměla moci. „Máš štěstí.“ řekla, „že’s mi nepadl do rukou; však buď jist, že tebe navštívím.“ Na to se vrátila domů. Královic dal potom otci svému ty dvě lahvičky s živou a mrtvou vodou a ty mladicí jablka, a král učinil jej za to v panování svým nástupcem. Po některém čase jednoho dne, když u krále byla veliká slavnost, pohledl král náhodou oknem ven, a spatřil na zakázané své louce rozbitý stan. I hned tam poslal svého ministra, kdo ten opovážlivec? Ministr přijel ke stanu, slezl s koně, smekl klobouk a vejda do stanu, spatřil, ana tu sedí překrásná panna. I řekl: „Milostivá paní! zdejší země král žádá věděti, kdo jste a proč jste přijeli?“ Caří panna odpověděla, že král již o ní se doví, kdo jest, a že přijela, aby jí vydal svého syna, toho, jenž jest vinen; nevydá-li ho, že celé město rozboří. Král velmi se proto zarmoutil i poslal k ní svého nejstaršího syna, jest-li tento vinen? a potom druhého, prostředního; ale caří panna oba domů vrátila, těch že nevolala, ti že vinni nejsou. Tehdy řekl Ivan královic otci svému: „Milostivý pane otče můj! přiznávám se, že volá mě, neb já jsem vinen; dejte však udělati most od našeho dvorce až k tomu stanu a dejte jej celý pobiti zlatohlavem.“ Když ten most byl udělán, dal Ivan královic sebrati třicet ožralcův a přikázal jim, jak mile vyjde on ze dvorce a vstoupí na most, aby všickni zároveň začali zpívati, a ten zlatohlav aby trhali a sobě brali, ale ku předu aby nevyskakovali. A když se potom všecko tak dálo, caří panna na to patřila; tehdy královic přijda po tom mostě ke stanu jejímu, řekl: „Milostivá paní! přicházím k vám, já vinník, jehož voláte.“ A caří panna řekla: „Co mám s tebou dělati?“ když se’s osmělil pobrati drahé věci mě, jichž jsem tak bedlivě chránila, tehdy žádám býti tvou ženou, ač libo-li.“ Královic to slyše, velmi se zaradoval; caří panna pak mu podala ruku a šli potom do dvorce. Tu jim král sám vyšel vstříc, a caří panna mu řekla: „Milostivý pane! nepřišla jsem proto, abych rušila vaše veselí, nébrž abych je rozmnožila.“ I oznámila mu, že přišla v úmyslu, aby se vdala za Ivana královice. Král byl tomu velmi rád a dal vystrojiti slavnou svatbu. Po svatbě zůstali mladí manželé ještě šest měsícův u krále, a potom se odebrali na ženino panství, kdežto pak Ivan z vůle její kraloval, království otcovského svým bratřím zanechav.