Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Červená karkulka

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Vodníkova žena	Červená karkulka	Pověsti

Údaje o textu
Titulek:	Červená karkulka
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek I. Praha : Otto, 1905. s. 51–54.
Licence:	PD old 70

Jednou bylo malé sličné děvčátko, které každý miloval, jakmile je uviděl, nejraději pak je měla babička; nevěděla, co by jen milému děvčátku z lásky darovala. Jednou mu nadělila čepeček z červeného sametu, a poněvadž mu tak dobře slušel, a ono také nic jiného na hlavě nosit nechtělo, pojmenovali je „červená karkulka“. Jednou řekla matka Červené karkulce: „Běž, tu máš koláč a láhev vína, dones to babičce, je nemocná a slabá, to ji posilní. Ale buď hodná, neohlížej se po všem, když přijdeš do jizby, a nezapomeň dát „dobrýtro“. Také si dej pozor, cokoliv mluvíš, a na cestu koukej, abys se silnice nesešla, sic upadneš a rozbiješ láhev, a churavá babička by potom nic neměla.“ Červéná karkulka odpověděla: „Chci to vše dobře obstarati,“ a podala mamince na to ruku.

Babička pak bydlela v hlubokém lese, půl hodiny od vsi. Když Karkulka přišla do lesa, potkala vlka. Ale ona nevěděla, jaké je to zlé zvíře, a nebála se ho. „Pomáhej Bůh, Červená karkulko,“ řekl. „Díky Bohu, vlku!“ — „Kam tak ranně, Červená karkulko?“ — „K babičce.“ — „Co máš ve svém košíku?“ — „Koláč a víno; včera jsme pekli, stará a slabá babička musí se jednou dobrého najíst a se tím posilnit.“ — „Kde bydlí tvoje babička, Červená karkulko?“ — „Ještě dobrou čtvrt hodiny tam v lese, pod těmi třemi velkými duby, tam stojí její dům, hlouběji je lesní houšť, to se už vyznáš,“ řekla Červená karkulka. Vlk si pomyslel: „To mladé, buclaté děvčisko bude tučný kousek, ten bude lépe chutnat, nezli ta stará; musíš pak to chytře zavésti, abys obě chytil.“ Chvíli šel s Karkulkou, potom řekl: „Karkulko, podívej se jen, jak krásně kvetou všude květiny, proč si jich nevšímáš? Mně se zdá, že ani neslyšíš, jak líbezně ptáčkové zpívají? Jdeš tak pro sebe jako bys šla do školy a přece je tu tak vesele v háji.“

Karkulka pozvedla oči a když viděla, jak se 1esknou slunečné paprsky nad vršky stromovými a vše kolem ní kvete a voní, myslila si: „Když babičce ještě vonnou kytici sebou přinesu, ta ji také rozveselí; vždyť je ještě dost brzo, jistě k ní dojdu v čas,“ a na to skočila do podhájí a trhala květiny. A když utrhla jednu, zdálo se jí, že ta dál rostoucí je ještě hezčí, a tak běžela tam a běžela vždy dál a dál do lesa. Vlk pak šel rovnou cestou k babičce a zaklepal na dvéře. „Kdo tam je?“ — „Karkulka, která ti nese koláč a víno, otevři!“ — „Tluč na závoru,“ zvolala babička; „jsem tak slabá, že nemohu vstáti.“ Vlk odstrčil závoru, vstoupil do vnitř a šel, ani slova nemluvě, k posteli babiččině a sežral ji. Pak vzal si její šaty, oblékl se, dal si čepec na hlavu, lehl si do její poštele a zatáhl záclony.

Zatím Karkulka běhala po květinách, a když jich měla tolik, že už nemohla více unésti, přišla jí zase babička na mysl, a teď šla rovnou cestou k ní. Bylo jí podivno, že byly dvéře až do kořán otevřené, a když vstoupila do pokoje, bylo jí nějak teskno a vše zdálo se jí nějak bídné a pomyslila si: „Oh, ty můj Bože, jak je mi dnes tak teskno a jindy jsem přece tak ráda u babičky!“ A pozdravila: „Dobré jitro!“ ale nedostala žádnou odpověď. Na to šla k posteli, roztáhla záclony. Tam ležela babička a měla čepec do tváře posunutý a vypadala tak divně. „Babičko, co máš tak dlouhé uši.“ — „Abych tě lépe slyšela!“ — „O babičko, co máš tak veliké oči!“ — „Abych tě lépe viděla!“ — „O babičko, co máš veliké ruce!“ — „Abych tě lépe chytiti mohla.“ — „Ale babičko, co máš tak strašně veliká ústa!“ — „Abych tě lépe sežrat mohla!“ v tom vyskočil vlk najednou z postele na ubohou Karkulku a sežral ji.

Když vlk svou žravost upokojil, lehl si do postele, usnul a začal nadmíru chrápati. Šel pak tam právě myslivec mimo a myslel si: „Jak by mohla stará žepská tak chrápati? musím se podívat, co to je.“ —

Vstoupil do pokoje a pohlédl do postele, tam ležel vlk. „Našel jsem tě konečně, starý lupiči!“ řekl, „již dávno tě hledám.“ Již chtěl pušku přiložit, ale pomyslil si, jestli vlk babičku nesežral, že by ji bylo možno ještě zachránit. Proto nestřelil, ale vzal nůžky a spícímu vlku počal párat břicho. Když několikrát střihnul, vidí Červenou karkulku, a ještě několikrát střihl, až vyskočila Červená karkulka a volala: „O jak bylo mi úzko a jaká tma byla ve vlkově břichu!“ A potom přišla také stará babička ještě živá ven, ale ledva mohla dýchat. Karkulka teď běžela pro veliké kameny, těmi naplnili vlkovi břicho, a když se vzbudil, chtěl rychle vyskočit a uprchnouti, ale kameny byly tak těžké, že padl na zem a do smrti se zabil. Z toho měli všichni tři radost, myslivec vzal si vlčí kůži, babička snědla koláč a vypila víno, které jí Karkulka přinesla a tím se zas posilnila. Karkulka pak si myslila: „Jak živa se už neuchýlím z cesty do lesa, jak to maminka kázala!“