Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Pověsti

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Červená karkulka	Pověsti	O třech bratřích, dvou moudrých a jednom hloupém

Údaje o textu
Titulek:	Pověsti
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek I. Praha : Otto, 1905. s. 55–58.
Licence:	PD old 70

V Třtěnci vyryla svině zvon

V Třtěnci je půldruhého sta kroků od věže malý rybník, v němž jest voda mělká a rudá. V rom rybníku rýpala se kdysi za suchého času svině a slepice škrábala a vydrápaly tam veliký zvon, který Třtěncaři pověsili na věž. Jeho zvonění znělo: „Svině vyryla, kura vyhrabala“ (Hury rampa, kokoš drapa). Chošobuzi slyšeli o tom zvonu a jeho krásném zvuku a chtěli jej koupit; ale Třtěncaři ani za sebe větší hromadu peněz zvonu neprodali. Proto Chošobuzi se odhodlali, zvon ukradnout. — Zvon byl v noci odvezen, do peřin zabalen a na vůz naložen, a nikým neviděni dostali se tiše z vesnice až na hranici. Tam pak začal zvon zvoniti a ani největší pozemskou mocí nezastavili jeho zvonění. Tak dostali Třtěncaři svůj zvon nazpět a zvoní jim až do dnešního dne: „Svině vyryla, kura vyhrabala“. — V onom rybníku pak leží ještě menší zvon, ale pro strašný zápach se nikdo do rybníka neodváží.

Luďky

V Lutolu za hřbitovem je hora, nazvaná „vinice“. V té vinici bydleli někdy luďky; to byli malí lidé, kteří v zemi bydleli a s druhými lidmi v dobrém sousedství žili. — Luďky chodili stále k Hulkojcům a říkali: „Půjčte nám dížku nedížku, upečeme vám koláč nekoláč.“ Hůlkojc postavili jim žádanou dížku přes prah; luďky si do ní sedli a jeli s ní domů. Na druhý den z jitra stála zas dížka před prahem a v ní slíbený krásně upečený koláč. — Po čase přišly zvony do světa, jichž zvuk luďky nemohli snésti. Pravili: „To jsou řvoucí lvové!“ Dali se v jinou stranu a dodnes se nevrátili. Lidé jali se luďčí obydlí hledati, ale to bylo pryč, jenom sem tam našli větší neb menší „luďčí nopky“(?).

Bludičky

V našich lukách a tůních bydleli někdy malé dítky, které v ruce měly hořící věchty a s nimi se honily, když byla tma. Když jim někdo nadával: „Blud, blud, sviní lejno!“ hned byl celý houf kolem něho a zavedly ho do tůní a bažin, aby tam zabloudil. Když pak jim někdo dobré slovo dal a řekl: „Blud, blud, doveď mě domů, já chci ti groš dáti!“ svítily mu domů. Když potom groše nedostaly, dopalovaly člověka tak dlouho, až jim groš dal; a když slíbený groš dostaly, odběhly rychle na luka.

Srp

Jako bludičky na lukách, tak bydlila a měla svoje rejdiště v polích žena. Oblečená byla v dlouhých bílých šatech; do očí ji nebylo vidět; v ruce měla veliký, ostrý srp, proto se také jmenovala „Srp“. Jakmile nastalo poledne, honil Srp všechny lidi s pole domů, a kdo nešel dobrovolně, toho rubal Srp svým srpem tak dlouho, až ho domů zahnal. Ostatně bydlel Srp v brázdách a čekal na děti, které šly kolem a jim hlavu odsekl a dal ji do pytle. —

Přísaha

Bobovaři a Žušovaři měli jednou veliký proces pro hranice. Bobovaři řekli, aby řeka „Křišovka“ byla rozhraní, Zušovaři pak mínili, aby hranice vedla dál do Bobovského pole. Po dlouhých procesích přišlo tam panstvo, aby věc na místě ohledalo. Když tam byli, vstoupil jeden ze Žušovařských pěkný kus do Bobovského pole a počal klít a přísahat, že tam, kde stojí, jest pravá hranice.

Říkal mezi jiným, že se chce na místě propadnout, když tam za starých časů mezník nebyl. A hle! Začal se propadávati a o pomoc volati; než pak někdo přiskočil, propadl se a země se mu nad hlavou zavřela. Na památku toho neštěstí přivalili tam veliký kámen na ono místo.

Ten zapadlý muž pak chodí tam rok co rok a volá stále: „Zde, zde jest pravé rozhraní!“ Kámen a pole, co je teď louka, má ještě do dnes to jméno: „Přísaha“ a každý člověk po slunce západu Přísaze se vyhýbá.