Vlastenský slovník historický/Václav

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Vacingerové	Václav	Valdek

Údaje o textu
Titulek:	Václav
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 848-859. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Svatý Václav
Související články ve Wikipedii: Václav II. (kníže), Václav I., Václav II., Václav III., Václav IV., Václav Lucemburský, Václav Habsburský

Václav, Vácslav, Váceslav (t. j. Víceslav), jméno slovanské, jež nosilo více panovníků českých. 1) V. svatý, kníže český, starší syn Vratislava I. a Drahomíry, narozen 908, obdržel vychování od báby Lidmily, která jej vyučiti dala knihám slovanským, načež v Budči při kostele sv. Petra vyučil se také knihám latinským. Po smrti otce jeho (926) ujala se Drahomíra co poručnice syna svého vlády. Davši usmrtiti kněžnu Lidmilu ze žárlivosti pro veliký vliv její na vnuka svého, popudila na sebe Německého krále Jindřicha Ptáčníka podporováním proti němu svých polabských krajanů. Jindřich vtrhl válečně do Čech a přitáhl až ku Praze (928). Ta V., vida nemožnost mu odolati, ujal se sám vlády a smířil krále slibem oddanosti a zavázáním se k roční dani 5000 hřiven stříbra a 120 volů. Od té doby požíval V. veliké vážnosti u krále Jindřicha, jehož přátelství užíval ve prospěch rozšiřování křesťanského náboženství v Čechách, které mu nejvíce na srdci leželo. V. byl kníže pobožný, který nejenom nové chrámy zakládal, mezi něž náleží též kostel sv. Víta na hradě Pražském (zasvěcený tomu svatému proto, že byl od krále Jindřicha co vzácný dar obdržel rameno jeho), ale i sám na důkaz křesťanské pokory kněžím při oltáři posluhoval, vino ke mši vlastníma rukama vytlačoval a oplatky k hostiím pekl. Ba i času nočního, jediným služebníkem provázen, kostely navštěvoval a pobožnost svou konal. Vedle toho věnoval život svůj skutkům dobročinným, jsa jmenovitě velikým dobrodincem chudých a ochráncem vdov a sirotků; děti, ve válkách s pohanskými Maďary a Poláky zajaté, kupoval a v náboženství křesťanském cvičiti dával. Ostatně uměl V., kde toho bylo potřebí, důrazně hájiti svých práv panovnických, o čemž důkazem jest jeho příběh s Radslavem Lickým, jedním z kmenových knížat v Čechách, panujících v jednotlivých krajinách pod vrchnictvím knížete Pražského. Ten, spoléhaje se na příbuzenství s králem Německým, opovážil se povstati proti vrchnímu pánu svému. Ale V. rázným a spolu důstojně šlechetným sobě počínáním (pověst okrášlila ten příběh zázrakem) ohrozil a takovou úctou naplnil zpurného protivníka svého, že tento bez boje se mu pokořil. Ale přátelství, jež V. udržoval s Němci, nelíbilo se mnohým pánům, kteří jali se proti němu popuzovati mladšího bratra jeho Boleslava, který maje za úděl krajinu Zálabskou vládl v ní přísně a krutě co panovník neobmezený, a snadno se svésti dal ke strojeni úkladů svému bratra. Pikle ty nezůstaly V-a tajny, ano i matka jeho podezřelou mu učiněna jakožto jich účastnice, pročež ji vypověděl ze země. Ale brzy přesvědčiv se o její nevinnosti zpět ji povolal a s velikou uctivostí přijal. Že však z přílišné dobroty nechal bratra nepotrestaného, to stalo se jeho záhubou. Měltě V. obyčej navštěvovati města říše své o výroční čas posvěcení kostelů jejich. K tomu konci přišel i ke dni 27. září 935 do sídla bratrova Staré Boleslavi. Po skončení církevní slavnosti chtěl hned zase vrátiti se do Prahy, avšak na prosbu Boleslavovu, nedbaje obdržené výstrahy, zůstal u něho při hodech. Když pak druhý den ráno dle zvyku svého do kostela na jitřní se ubíral, potkal se na cestě s bratrem Boleslavem, jemuž za včerejší častováni poděkoval. Ten pak vytasil meč a sekl V-a do hlavy pravě: „Dnes tebe lépe vyčastím!“ V. ale silnější jsa chopil se bratra, vyrval mu z ruky meč a povaliv ho no zem řekl: „To ti Bůh odpusť, bratře!“ Tu na pokřik Boleslavův přiskočili služebníci jeho Časta, Hněvsa a Tyr a obořili se zuřivě na V-a, který již raněný do chrámu utíkaje v jeho dveřích mečem probodnut na zem klesl. Na to i čeleď V-ova, až na některé, jenž rychlým útěkem se zachránili, sbita, tělo pak jeho na odiv ležeti necháno, až nábožný kněz Chrastěj je zvedl a do slušného roucha zaobalil. Bratrovrah nemeškal zmocniti se veškeré vlády v Čechách, což se mu také beze všeho odporu podařilo. Ale brzo litoval Boleslav nešlechetného skutku svého a činil pokání, přikázav tělo bratrovo nejprve v Boleslavi čestně pochovati, potom po třech letech dal je odtud převézti do Prahy a uložiti v kostele sv. Víta. Kníže V. hned po smrti své od veškerého lidu považován a ctěn jest za svatého mučedníka, církev pak ustanovila k jeho památce den 28. září, který jest v Čechách dnem zasvěceným. Dříve než věk minul roznesla se pověst o zázracích u hrobu jeho zběhlých až do dalekých zemi, a zhotovena rozličná popsání života i smrti jeho v jazyku latinském i slovanském, Čechové sami ctili památku jeho co nejsvětěji, a uvykli jej vzývati jakožto „dědice“ a patrona země České; knížata i králové kladli obraz jeho na peníze, pečeti a korouhve své; množství chrámů a oltářů postaveno v čest jeho jména po všech krajích, až konečně vše, co národ náš jako své vlastní ve cti míti chtěl, to až podnes „svatováclavským“ nazývati obvykl. — Tělo sv. V-va spočívá dosaváde v chrámě sv. Víta na hradě Pražském, a sice ve zvláštní kapli po něm nazvané, která při nové stavbě toho chrámu od císaře Karla IV. byla založena a co nejskvostněji vyozdobena. Sv. V. odpočíval tam v zlaté rakvi, maje na hlavě korunu, kterou císař byl dal zhotoviti a která odtud též „svatováclavskou“ nazvána jest. Ta měla býti odtud propůjčována jenom ku korunování králův českých a jejich manželek, a k jiným obřadům, kde se králové pod korunou okazovali. Nehodný Karlův syn král Sigmund pobral r. 1420 z kaple sv. V-a všecky klenoty a drahé ozdoby na vyplacení žoldu německým křižákům. V nynější své chudičké podobě obnovena jest kaple ta v XVII. století; v ní doposavad chová se koruna česká i všecky říšské klenoty. Jiné památky po sv. V-u jsou jeho přílba a drátěná košile, které se posud ukazují při náhrobku jeho. — 2) V. II. kníže Český, nejmladší syn Soběslava I., narozen 1137, trávil po nastoupení Vladislava II. mladý věk s bratřími svými u vyhnanství. Když 1173 Soběslav II. dosedl na trůn český, usazen od něho V. v Brně a později v Olomouci, musil ale po vypuzení bratra svého (1179) hledati útočiště v Uhřích. Roku 1184 však, když kníže Fridrich meškal v Němcích, V. objeviv se v Čechách, pokusil se o zmocnění se trůnu, ale bez prospěchu. Teprv r. 1191 jest po smrti Konráda Oty co nejstarší člen rodu Přemyslova na trůn povolán, ale neudržel se proti Přemyslu Otakarovi, který jej v Praze oblehl a těsně sklíčil. V., vida zmařenu naději konečného zdaru, postoupil dobrovolně Prahy a odešel nanovo do ciziny, kdež zemřel, aniž známo kdy a kde. — 3) V. král Český toho jména I., syn krále Přemysla Otakara I., nazván Jednooký, poněvadž jednou na lovu vypíchl si oko o suchou větev, narozen 1205, nastoupil panování po otci r. 1230, které bylo plné vnitřních i zevnitřních válek, jichžto pravé příčiny pro nedostatek zpráv nejsou vždycky dost jasný. Jmenovitě s císařem Fridrichem II. a s vévodou Rakouským Fridrichem Bojovným žil v poměrech brzy přátelských brzy nepřátelských, ano r. 1237 přišlo na říšském sněme v Řezně k bouřlivému výstupu mezi císařem a králem V-em, kdež tento císaře, chtějícího jej i s družinou jeho dát zatknouti, s obnaženou dýkou přinutil propustiti je všecky bez ublížení. Bratr V-ův Přemysl markrabě Moravský dvakrát proti němu se zbouřil, král pak po obakráte pokořeného ušetřil. Nejslavnější z válek V-ových byla s Mongoly, kteří podmanivše Rusko a zpustošivše země polské hrozili vpádem i západní Evropě. Král V. před takovým nebezpečenstvím napomínal panovníky evropské k svornosti a sjednocenosti, sám pak ničeho nezanedbal, aby země své před litými divochy zachránil: opevňoval města i hrady, na pomezí dal dělati záseky a valným počtem lidu je obsadil, konečně sebrav silné vojsko sám vedl je na pomoc Jindřichovi knížeti Vratislavskému. Ten však nedočkav krále svedl sám o sobě a Lehnice bitvu s Mongoly, v níž vojsko jeho na hlavu jest poraženo a on sám zahynul. O následujícím na to vpádu Mongolů do Moravy a porážce jejich u Olomouce, jakož i odvrácení jich od Rakous viz čl. Mongolové. Brzo na to získal V. synu svému Vladislavu v manželství Gertrudu, neteř vévody Rakouského Fridricha a dědičku jeho, a Vladislav po brzké smrti tohoto (1246) také bez odporu v Rakousích za pána jest přijat, ale již následujícího roku sám smrtí sešel. V říši Německé stál V. při straně Viléma Holandského, zvoleného od některých knížat proti císaři Fridrichovi II., od papeže kletbou stíhanému. Zatím však v Čechách samých strhla se proti V-ovi bouře nebezpečná, když nespokojení s ním pánové, že přílišnou moc jejich počal obmezovati, pozdvihli se proti němu a zvolili sobě za pána syna jeho Přemysla Otakara, s nímžto z neznámých příčin král ode dávna žil v nevoli. Povstání vypuklo v letě r. 1248, a král V. přinucen jest postoupiti synu vládu v Čechách i na Moravě a spokojiti se pouze třemi hrady. Ale později podařilo se mu odboj ten překonati, Přemysl Otakar pokořil se otci a jest od něho na milost přijat. V. dočkal se toho, že ještě za jeho živobytí Přemysl Otakar (v. t.) od Rakušanů za pána zvolen jest, a zemřel 22. září 1253. Za panovníka tohoto začal národ Český odstupovati od starodávní prostoty slovanské a přijímati obyčeje a mravy německé, v čemž mu král sám příkladem byl, zaváděje do země rytířské řády německé, ano i německé básníky při dvoře svém chovaje. Tu i řády feudální uvedeny jsou do Čech na veliké porušení svobody lidu, a šlechta začala se poněmčovati a rodná jména německá přijímati. Co zvláštnost připomíná se o tomto králi, že hlasu zvonů slyšeti nemohl, pročež kdekoliv se zdržoval, tam zvoněno býti nesmělo. — 4) V. II., král Český a Polský, syn Přemysla Otakara II. z druhé manželky jeho Kunhuty, narozen 27. září 1271, obdržel po zahynutí otce svého za poručníka markrabí Otu Braniborského a byl dle smlouvy s císařem Rudolfem uzavřené ještě co dítě oddán s dcerou tohoto Jutou, a zároveň Rudolf, syn císařův, s dcerou Václavovou Anežkou. Ale již r. 1279 Ota zmocniv se královny Kunhuty i se synem jejím V-em choval tohoto kdesi v cizině nedůstojně, tak že nejenom trpěl nedostatek potřebných věcí, nýbrž i vychování jeho jest zanedbáno. Teprv r. 1283 vybaven jest mladý V. z vazby poručníka svého za těžkou výplatu, i ujal se panování, obdržev také nazpět Moravu císaři na pět let zastavenou. Tu vrátila se ke dvora V-ovu matka jeho Kunhuta, která se byla mezi tím podruhé provdala za Závise z Falkenšteina, někdejšího odpůrce jeho otce. Tomu V. na přímluvu matčinu odpustil provinění jeho, i měl ho napotom za hlavního rádce, který mu ve správě zemské důležité služby konal. Ale po smrti manželky své Kunhuty Závise nepohodl se s králem, i octl se v tuhém odporu s ním, který mu spůsobil konečnou záhubu, o čemž viz čl. Záviše. V. nejenom uvnitř upevňoval vládu svou, nýbrž i mimo hranice české panství své rozmnožoval. Nejprvé od markrabí Míšeňského Fridricha obdržel velkou část jeho země za jisté hrady a statky v Čechách a na Moravě, potom nabyl v Polsku r. 1291 knížectví Krakovského volbou stavů a na Vladislavu Lokýtkovi dobyl knížectví Sandoměřského, a také některá slezská knížata uznala jej za svého lenního pána. Když po smrti císaře Rudolfa jednalo se v říši o zvolení jeho nástupce, V. proti švagru svému Albrechtovi Rakouskému, který jej v hrdosti své byl urazil, podporoval Adolfa Nasavského, který také jeho vlivem od kurfirštů za krále Římského zvolen jest. Brzo na to Albrecht povstáním vlastních poddaných a válkou s vévodou Bavorským a spojenci jeho v takovou nesnáz jest uveden, že se musil obávati, aby o své země nepřišel. Tu sestra jeho Juta přimluvila se zaň u manžela svého krále V-a, k němuž pak Albrecht osobně přišel a k nohoum jeho se vrhna pokorně za odpuštění prosil (1293). Král útrpností hnut odpustil jemu a nepřátelé jeho s ním smířil. Roku 1297 král V. dal se v Praze korunovati s nevídanou slávou, brzy po korunování pak zemřela jeho milovaná manželka Juta. Mezi tím byli kurfirštové s králem Adolfem nespokojenými se stali, a kdežto nyní V. s Albrechtem smířen byl, ten snadno jeho působením proti Adolfovi za krále Římského jest vyhlášen. Roku 1300 zvolen jest V., pod jehož vládou Čechy znamenitému blahobytu se těšily, také za krále Polského, a k lepšímu svého práva utvrzení zasnoubil se s Alžbětou, jinak Richsou, jedinou pozůstalou dcerou po posledním králi Přemyslovi. Potom vypravil se se znamenitou mocí do Polska, kterážto říše v posledních časech velice byla sešla, dal se v Hnězdně korunovati, a ustanoviv nad Polskem za vladaře Hynka z Dubé zase do Prahy se navrátil. I byl nyní V. nejmocnějším a nejbohatším králem v křesťanstvu, a Uhři po vymření svého královského rodu Arpadovců, vidouce, jak i Polsko pod moudrou vládou českou sbírá se a prospívá, též jej sobě za pána zvolili. Ale V. korunu uherskou nepřijal, ale dal místo sebe Uhrům za krále syna svého též V-a, kterého oni také v Stoličném Bělehradě korunovali. Ale proti tomu postavil se papež a spůsobil, že jedna strana pánů uherských přijala k jeho návrhu za krále Karla Roberta Neapolského, který v brzce větší část země opanoval. Tu V. s četným vojskem vtrhl do Uher a odvedl z Budína syna svého i s korunou uherskou a všemi ostatními klenoty říšskými (1304). Mezi tím nevděčný Albrecht, upevniv se na stolci říše Německé, jal se na V-ovi požadovati věci neslušné, chtě míti jej za svého mana, a jmenovitě žádal desátek z Hor Kutných proti právu. Tomu když V. odpíral, přišlo k válce. Albrecht vpadl do Čech, a spojiv se u Budějovic s vojskem uherským Karla Roberta přitáhl až ke Kutné Hoře, kterou se všech stran obklíčil. Ale v městě tom statečně se bránili Jindřich z Lipého a Jan ze Stráže a všecky útoky nepřátelské odrazili. Tu když Albrecht delší čas ležel, zhoubné nemoci počaly se ve vojště jeho rozmáhati, které přičítány jsou utrejchu, od horníků prý do potoka mimotekoucího hozenému, a poněvadž i zima nastávala a voje české odevšad se stehovaly, položení jeho vždy nebezpečnějším se stávalo. Lid Albrechtův malomyslněti počal, a když spojené vojsko české se přiblížilo, Němci i s Albrechtem na útěk se dali, a Čechové je stíhajíce množství jich zbili. Teď bylo na císaři o pokoj prositi, ale V. o ničem slyšeti nechtěl, nýbrž silně na příští rok k obnovení války se chystal. Ale uprostřed těchto příprav král V. 21. čna 1205 zemřel a pochován jest v klášteře Zbraslavském, od něho založeném. V. II. byl panovník rozšafný a o zvelebení zemí svých velice pečlivý, o čemž mimo jiné svědčí zámysly jeho o založení v Praze university a vydání zvláštního zemského zákonníka, kteréž však zmařeny jsou odporem pánů zemských. Nejkrásnějším však pomníkem moudrého panování V-ova byla oprava mince, kterou provedl v ten spůsob, že hřivnu stříbra na 60 grošů, groš pak na 12 penízů rozdělil, čímž pro budoucnost ustanovena valuta stálá, kdežto před tím třeba dvakrát do roka mince se měnila. Co člověk byl V. II. srdce nad míru dobrotivého, nábožný pak až příliš, tak že prý některý den až 20 mší po sobě slyšel. Co zvláštnost se o něm připomíná, že rád spal, před bouřkou se schovával a spatřiv kočku do mdlob upadal. — 5) V. III. král Český, syn předešlého, narozen 6. října 1289, nastoupil panování po svém otci co jinoch teprv 16letý, i psal se králem Českým, Uherským a Polským. Oblíbiv si v Uhřích živobytí prostopášné pokračoval v něm i v Čechách, povinnosti své panovnické zanedbávaje a libuje sobě ve společnosti hejřilů jemu v letech rovných. Tak hned na začátku svého panování uzavřel s císařem Albrechtem nečestný mír, v němž postoupil mu země míšeňské; brzo na to vydal uherskou korunu Otovi Bavorskému, který též osoboval si právo na království Uherské. Vůbec hleděl sobě V. více pitek a nočních potulek nežli veřejné správy, ba ani zpanilá manželka jeho, Viola Těšínská, nedovedla odvrátiti ho od nepořádného živobytí, často vínem opojen tovaryšům svých kvasů lehkomyslně hrady a statky rozdával, což oni hned sobě napsati a upečetiti dávali, on pak vystřízlivěv pozdě toho litoval. Konečně důtklivá domluva opata Zbraslavského Konráda, kterou učinil V-ovi u hrobu jeho otce, nalezla místa v obměkčeném srdci mladého krále, i spůsobila blahodárnou změnu v jeho mysli; od těch dob stranil se předešlých spolků svých, i byla naděje, že nastoupí pravou cestu. Roku 1306 vypravil se V. s vojskem do Polska, kde Vladislav Lokýtek byl některé krajiny opanoval. Na té cestě jest král v Olomouci, kde se v domě kapitolního děkana byl ubytoval, dne 4. srp. od neznámého muže úkladně zavražděn. Na pokřik z toho povstalý stráže u bytu královského, spatřivše muže s dýkou zkrvácenou do dvora pospíchati, bez dalšího vyšetřování na kusy jej rozsekali. Poznán v něm jakýsi Konrád z Botenšteina, Durynk rodem, zdali však on nebo někdo jiný vrahem byl, vypátráno nikdy nebylo. V. III. byl poslední muž panovnického domu Přemyslova, který s ním po meči vymřel. V. zůstavil po sobě tři sestry: Annu, provdanou za Jindřicha vévodu Korutenského, Elišku, která se stala chotí Jana Lucemburského a matkou Karla IV., a Markétu, zaslíbenou Boleslavovi knížeti Vratislavskému. — 6) V. IV. král Český a Římský (toho jména I.), syn císaře Karla IV. a třetí manželky jeho Anny Svidnické, narozen 26. ún. 1361 v Norimberce, korunován na království České ještě co dítě 15. června 1363, zasnouben 1370 s Johanou Bavorskou, 1376 zvolen za krále Římského a spolu s manželkou svou v Cáchách korunován, nastoupil po smrti otcově 1378 panování v říších Římsko - Německé a České. Jeho nastoupeni vlády padá v dobu největších zmatků v církvi i v říši Německé, které vyžadovaly vládce neobyčejného nadání, aby je opanovati mohl. Mladý král měl bez odporu mnohé dobré vlastnosti, jsa vtipný, učený a spravedlivý, ale mravní jeho vychování zanedbáno bylo vinou otcovou, který jej co miláčka svého rozmazlil. Následkem toho stal se V. svéhlavým a neústupným, a když vrazil na překážky vůli jeho v cestu se stavící, neuměl přirozené prchlivosti své mírniti a dával se často uchvacovati náhlým hněvem ke skutkům, jichž spamatovav se skutečně litoval. K tomu scházela mu bystrost ducha i rozšafnost otcova, takže v těžších otázkách nevěděl sobě rady, i počal se v mysli viklati a ztráceti důvěru k sobě samému. Z té povahy V-ovy vysvětlují se všecky nehody jeho panování. Za prvních let vlády jeho, dokud ještě staří rádcové Karlovi na živě byli, šlo všecko během obvyklým jako druhdy za otce jeho. Když však pomalu zemřeli osvědčení tito rádcové, král obklopil se důvěrníky, kteří mu osobně byli příjemni a jež vyhledával nejvíce ze stavů méně mocných, ze šlechty nižší a měšťanstva. Ti králi ve všech jeho choutkách hověli, jsouce vždy hotovi jeho vůli vykonávati. Tím uraženými se cítili pánové zemští k zastávání nejvyšších úřadů povolaní, kteří těžce nesli všeliké nepříslušnosti, které si král neb jeho milci dovolovali proti zavedenému řádu a zřízení zemskému. To byl první zárodek nespokojenosti vysoké šlechty s králem, která později v horoucí plamen vypukla. Největší nesnáze působily V-ovi politování hodné poměry církevní, když následkem papežské dvojice pro nedostatek kázně — an každý papež svým stoupencům všemožně hověl — dosáhla zpurnost a nevázanost duchovenstva neslýchaného stupně, což dávalo podnět nejenom k nechuti stavu světského proti kněžstvu, nýbrž i k třenicím mezi mocí světskou a duchovní, které konečně vedly k zjevnému boji obou. Tak jmenovitě svadil se král s arcibiskupem Pražským Janem z Jenšteina, který v hájení domnělých svých práv až k veřejnému násilí sáhal. Roku 1384 zdědil král V. po bezdětné smrti strýce svého V-a vévody Lucemburského tuto zem, kterou však r. 1388 postoupil bratranci svému markrabí Jodokovi. Roku 1386 V. táhl vojensky do Uher na pomoc bratru svému Sigmundovi, který svářil se s vlády chtivou tchýní svou, ovdovělou královnou Uherskou. V. Sigmunda se starou královnou smířil, načež Sigmund jest na království Uherské korunován. Téhož roku zemřela královna Johana, dle pověsti udávena od jednoho z velikých psů, jaké V. ze zvláštní záliby při dvoře svém choval. Od těch dob pominulo u krále toto zalíbení, ale na jeho místo nastoupila náruživost jiná - nestřídmost v pití. Roku 1387 ponejprv v plamen vypukla dlouho již trvající nespokojenost pánů s králem, z nichž někteří zjevně mu odpověděli a brannou moci pokořeni býti musili. Roku 1389 pojal V. za druhou manželku Žofii kněžnu Bavorskou. Nové rozepře krále s arcibiskupem povstaly vinou tohoto, který královské služebníky před svůj soud potahoval a po úmrtí opata Kladrubského honem dal voliti nového a potvrditi skrze vikáře svého Jana z Pomuku, proti vůli králově, který v Kladrubech zamýšlel založiti biskupství a nadati statky tamějšího kláštera. Tu rozlítil se král, tak že arcibiskup před jeho hněvem z Prahy utekl, toho pak vikáře Jana dal král mučiti a potom noční dobou s mostu do Vltavy hoditi (1393). Roku 1394 pánové s králem nespokojení učinili jednotu mezi sebou, ku kteréž přistoupili též Sigmund král Uherský a Jošt markrabě Moravský, a jali krále, jejž potom na hradě Pražském pod stráží drželi, tak že činiti musil cokoliv oni chtěli. Tu přišel V-ovi na pomoc nejmladší jeho bratr Jan kníže Zhořelský s volným vojskem, ale pánové odvezli krále do Rakous, kdež jej k opatrování dali pánům ze Stahrenberka na hrad Vildberk. Nyní se v to vložili knížata říšská, chtíce osvoboditi svého císaře, i přinutili pány propustiti V-a na svobodu. Ale tento musil prozatím vložiti správu zemskou v ruce bratra svého Jana (1395), a mír,jenž pak uzavřen mezi králem a odbojnými pány, vypadl zcela ve prospěch těchto. Tomu se král jenom z nucení podrobil, i dal se prchlivostí svou uchvátiti tak dalece, že markrabí Jošta se šesti jinými pány na Karlšteině jal, ale spamatovav se po několika dnech je zase propustil. Na odplatu toho zmocnili se pánové pomocí Opavského knížete Hanuše zrádně nejpřednějších miláčků králových o hanebně je povraždili. Král nemohl hned skutku toho trestati, ale vyčkav příhodnou dobu vypověděl z Prahy Jošta, všech těch věcí hlavního původce, a vnucené sobě nemilé osoby s úřadu sesadil (1397). Téhož roku V. konal cesty do Němec, kde všecky jeho dosavadní snahy o uklizení zmatků dlouhý čas trvajících, zůstávaly bez prospěchu, když u nikoho nenacházel poslušenství; pak do Remeše ku králi Francouzskému, aby se s nim dorozuměl o napravení řádu církevního a spůsobení jednoty v církvi. Ani však tato jeho snaha, pro kterou i jiné křesťanské panovníky hleděl získati, nedařila se. Zatím dne 20. srp. 1400 jest V. v Oberlahnsteinu ode čtyř kurfirštů pod lichými záminkami prohlášen za zbavena koruny římské, a na jeho místo volen za krále Římského falckrabě Ruprecht řečený Klem. Toho se ulekše všickni členové rodu Lucemburského, neboť se obávali, aby koruna císařská z rodu jejich nevyšla, sešli se k společnému smluvení v klášteře Sedleckém. Tu slibovali všickni V-ovi pomoc svou, ale při tom tak draze ji prodávali, že V. odtud ve hněvu odjel. Mezi tím strana nespokojenců českých spolčila se s Ruprechtem, který vyslal vojsko do Čech, on s druhé strany markrabě Jošt s odbůjníky, sesílen pomocným lidem míšeňským, až ku Praze přitrhl; ale že národ věrně při králi stál, odbůjníci raději s králem se vyrovnali, Němci pak honem ze země pospíšili. Když brzo na to i Sigmund jat jest od povstalých poddaných svých, V. bratra za zlé dobrým se odměnil, všemožně pracovav o jeho vysvobozeni, což se mu také povedlo. Toho času vypravil se Ruprecht Falcký do Italie, chtěje se dát v Římě na císařství korunovati, jest však od vévody Milánského na hlavu poražen. Tu počal V. sám na to mysliti, aby se dal na císařství korunovati, a chystaje se na cestu bratru Sigmundovi správu země odevzdal. Ale k tažení římskému nedošlo pro nesvornost, která opět nastalá mezi bratřími, a Sigmund oplatil V-ovi nedávno prokázanou službu tím, že jej sám jal a na hradě Pražském vězil. Tu počal Sigmund zle v zemi hospodařiti a těžké daně ukládati, až národ proti němu se zdvihl. V čelo nespokojenců postavil se Prokop markrabě Moravský, toho však Sigmund zrádně se zmocniv násilím všecken odpor proti sobě udusil. Potom odvezl V-a do Rakous a tamějším vévodům k opatrováni poručil, kteří jej ve Vídni v slušném a poctivém vězení drželi. Když pak poznovu Čechy proti Sigmundovi povstaly, ten přivedl do země vojsko uherské, které tu přeukrutně hospodařilo. V Kutné Hoře zmocnil se Sigmund pokladu V-ova tam chovaného, když však obdržel zprávu, že Ladislav král Neapolský do Uher vtrhl, učiniv příměří se stranou sobě odpornou domů pospíchal (1403). Zatím byl král V. z Vídeňského vězení svého ušel, a poznovu ve správu zemskou se uvázav počal moudře a rozšafně napravovati, čím za Sigmundova hospodaření zemi ublíženo bylo. Nepřátelství proti Sigmundovi a Ruprechtovi Falckému trvalo zatím napořád, ale se žádné strany nic rozhodného nepodniknuto. Tím časem dosedl na Římskou stolici Řehoř XII., který Václava nechtěl za císaře uznávati, pročež král v zemích svých poslouchati ho zapověděl, též neuznávaje ho za papeže. Ale arcibiskup s kněžstvem svým, i také veliká část mistrů učení Pražského jeho se přidržovati nepřestávali; jenom čeští mistři a studenti, mezi nimi Jan Hus a Jeroným Pražský, zachovali se podle rozkazu královského. Tím dán jest podnět k veliké roztržce náboženské v Čechách, která ve svých následcích stala se osudnou národu i zemi. S jedné strany přestalo dosavadní přátelství Husovo s arcibiskupem Zbyňkem, když každý jiného papeže se přidržoval, Hus vystupoval na svých kázáních bez ohledu proti znemravnělému kněžstvu, arcibiskup pak stavěl se vždy příkřeji proti učení Viklefovu, jež Hus a přátelé jeho hájili a rozšiřovali. Tito měli na druhé straně za protivníky na vysokých školách Pražských všecky Němce, s nimiž Čechové nepřestávali býti ve sporu o hlasy (v. Universita Pražská) a kteří nyní též v církevním rozporu stáli při straně arcibiskupově. S německou stranou na universitě drželo též německé obyvatelstvo Pražské, i přicházelo často k hádkám a krvavým veřejným rvačkám mezi Čechy a Němci, kteřížto poslední zvedali se houfně proti Husovi, chtíce mu brániti aby nekázal, a kapli Betlémskou, při níž své sídlo měl, rozbořiti, čemuž lid český arciť nedopustil. Když r. 1409 král V. rozhodl spor o hlasy na universitě ve prospěch Čechů, tož mistři a studenti němečtí houfně Prahu opustili, následkem čehož pominul odpor university proti králi v otázce poslušnosti církevní. Mezi tím kardinálové obou papežských soupeřů sešli se byli v Pise, a sesadivše oba dosavadní papeže, Řehoře Římského i Benedikta Avinionského, zvolili papeže nového, Alexandra V. Toho i král V. uznal, ale arcibiskup Zbyněk vždy ještě věren zůstával Řehořovi. Tu král rozhněvav se začal neposlušným kněžím odnímati jejich statky, čehož arcibiskup se uleknuv vešel konečně v poslušenství Alexandra V. Po ten celý čas nepřestaly hádky o učení Viklefovo, a když toto od papeže Alexandra prohlášeno jest za kacířské, stalo se pověstné spálení knih Viklefových z rozkazu arcibiskupova a vyřknutí klatby na Husa. Z toho povstaly bouře větší než dříve, na arcibiskupa zpívány po ulicích hanlivé písně, strana proti straně povstávala a mnohé krvavé půtky jsou sváděny. Arcibiskup odsouzen byl od krále, aby za spálené knihy náhradu dal jich vlastníkům a klatbu na Husa vydanou odvolal. On ale, když nový papež Jan XXIII., nástupce Alexandra V., jednání jeho schvaloval, zdráhal se to učiniti, načež král příjmy jeho mu zastavil. Papež i Husa před svůj soud volal, ale král V. nechtěl tomu připustiti,aby cizí vrchnost soudila jeho poddané. Arcibiskup pak vydal interdikt na Prahu a ze země se odebral, úmysl maje u Sigmunda v Uhřích pomoci hledati, ale na cestě k němu v Prešpurce zemřel. Mezi tím byl zemřel také Ruprecht Falcký, odpůrce V-ův v říši, a na jeho místo volen od jedněch markrabě Jošt, od jiných král Sigmund Uherský, tak že byli najednou tři císařové a tři papežové. Ale Jošt zemřel ještě téhož roku, a po něm nastoupil panování v Němcích Sigmund, jenž ale vždy V-a za staršího Římského krále a budoucího císaře uznávati slíbil. Poněvadž pak Jošt bez dětí byl sešel, rozdělili se V. a Sigmund o jeho země. Na V-a připadla Morava a Dolejší Lužice, Sigmund obdržel Branibory, které však ihned zastavil purkrabí Norimberskému Fridrichovi. Roku 1412 strhla se v Praze známá bouřka pro odpustky od papeže hlásané (v. Hus), následkem kteréž papež Husa do klatby dal a v Praze všecky služby boží zapověděl, dokud by tam Hus meškal. Tento k žádosti králově opustiv Prahu začal kázati na venkově, kdežto na tisíce lidí jej poslouchalo a za ním chodilo. Král tou dobou v radě měst Pražských učinil změnu takovou, aby budoucně vždy rovný počet Čechů a Němců v ní sedal, kdežto dříve na velikou ujmu českých měšťanů nejvíce jen Němci taková místa sobě osobovali. Tím jest veliká nespokojenost lidu i příčina k mnohým různicím odstraněna. Ale neblahé rozepře národní mezi Čechy a Němci, kteřížto poslední vždy při straně kněžské stáli, neobmezovaly se pouze na Prahu, nýbrž i na venku nepokoje z toho povstávaly. Tak bujná chasa německých havířů Kutnohorských vypálila sousední městečko Malín, později pak výběrčího královského rytíře Racka Kobylu i s jeho služebníky hanebně zavraždila. Nanejvýše však popuzen jest národ Český upálením Husa v Kostnici, ano i sám král i stavové těžce nesli takovou potupu, a od sněmu zemského poslán jest list ke sboru Kostnickému s přemnohými podpisy, v kterémž otcům shromážděným důtklivá domluva činěna. Obecný lid zase počal se na venkově hlučně sbírati a pod šírým nebem přijímati tělo a krev Páně pod obojí spůsobou, jak to podle učení mistra Jakoubka ze Stříbra nejnověji bylo v obyčej vešlo; v Praze pak rotil se proti všem, jež pokládal za nepřátele Husovy, jmenovitě proti kanovníkům Pražským a mnichům, a dopouštěl se hrubých výtržností. Nový arcibiskup Konrád vydal interdikt na Prahu, ale Husité — jak se počali nazývati stoupenci Husova učení — podporovaní od krále, nedbali toho, i opanovali většinu far Pražských. Také na venkově osazovali mnozí pánové fary své kněžimi husitskými. Mezi tím byli od sboru Kostnického dosavadní tři papežové sesazeni a zvolen na jich místo Martin V. Ten ihned příkře se postavil proti Čechům i králi V-ovi, na nějž počal silně nastupovati o potlačení kacířství. Zároveň i král Sigmund psal bratra svému důrazněji než jindy, aby učinil přítrž kacířství ve svých zemích, líče mu strašnými barvami nebezpečenství z toho nastávající. Až dosavad král V., přebývaje obyčejn+ na svém novém zámku u Kundratic, přísně držel na uzdě obě strany, tak že veřejný pokoj nebyl rušen, ale v celku příznivým se ukazoval přátelům nového učení; nyní však následkem ostrých těch domluv proměnil nenadále mysl svou a počal proti Husitům vystupovati dle nařízení koncilia, čímž však oheň dosavad tutlaný v plamen rozdmýchal. Nařízení jeho, aby v Praze i v celé zemi farářové, kteří byli musili postoupiti svá místa kněžím pod obojí spůsobou podávajícím, zase navráceni byli k farám svým (1419), vyvolal veliké pohnutí v celé zemi, v Praze pak prudkou bouři, ve které přišlo k vyhození s oken radních osob Novoměstských (v. Husitská válka). Uslyšev o tom král V. na hradě Kundratickém velice se hněvem roznítil a Husitům hroznou pomstou vyhrožoval, následkem kteréhož prudkého pohnutí mysli ranila jej mrtvice, což když se podruhé opakovalo, on 16. srpna strašně řiče ducha vypustil. Tělo V-ovo z Kundratic na Vyšehrad, potom tajně na hrad Pražský a odtud na Zbraslav jest vezeno a tu tiše pochováno. Z vypravování tohoto vysvitá zjevně pravá povaha krále V-a, od pozdějších věků nezaslouženě Lenivým nazvaného. Neomlouvajíce jeho skutečných vad uznati musíme dobrou jeho vůli, kterou jevil při každé příležitosti, byť i nebyl vždy dostatečné síly měl uvésti ji ve skutek. Jiná dobrá vlastnost jeho, zděděná po otci, byla hospodárnost: finance jeho, při vší tísní okolnosti, ve které často se nacházel, byly vždy v největším pořádku, a také nikdy neobtěžoval lid přílišnými daněmi, což bylo zajisté neposlední příčinou jeho populárnosti. A přece bylo málo kterému panovníku v památce lidské tak křivděno jako V-ovi, o němž nepříznivci jeho rozšířili pověsti potupné, ba naprosto směšné, kteréžto nacházejíce všeobecné víry líčily jej spíše co zvíře nějaké nežli co rozumného tvora. Meltě V. své náruživosti: v mladších letech zalíbení v myslivosti, k vůli které často zdržoval se uprostřed lesů na zamilovaném svém hradě Žebráce, celé dni se bavě loveckou kratochvílí; v letech pokročilejších zase oblibu v nemírném pití, které přirozenou jeho prchlivost ještě zvyšovalo. I dobré vlastnosti jeho povahy zaváděly jej k výstřednostem, které se staly předmětem všelijakých povídek o něm, jako že často převlečen míchal se mezi lid na veřejném trhu kupující, dohlížeje na spravedlivou míra a váhu, ano jedenkráte prý celý den kopal na vinici s nádeníky, aby seznal jejich pořádek i mzdu, podle čehož jim potom ustanovil jisté hodiny ku práci a k odpočinutí. To arciť jsou malichernosti, svědčící více o jeho dobromyslnosti nežli o slušném šetření důstojnosti královské, i můžeť pověstem takovým věřeno býti bez uškození na cti V-ovi. Ale naprosto zavrhovati se musejí pověsti tak nesmyslné, jako jeho smyšlené kmotrovství s katem. Bajky tyto již dávno kritika odsoudila, a králi V-ovi dostalo se té pozdní spravedlnosti, že památka jeho očištěna alespoň od skvrn takových, jimiž byla zprzněna proti vší slušnosti a pravdě. — 7) V. vévoda Lucemburský, nejmladší syn krále Českého Jana, narozen 1337, zasnouben 1347 s Johanou dědičkou Brabantskon, následoval v Lucemburku, od Karla IV. na vévodství povýšenému, a r. 1355 také v Brabantu po svém tchánu. Zemřev bezdětek r. 1384 zůstavil Lucemburk dle učiněných smluv koruně České. — 8) V. Maria, arcikníže Rakouský, syn císaře Maximiliana II., zemřel již v 17. roce věku svého. Byl to jediný člen rodu Habsburského, jemuž dáno křestní jméno české. — 9) Jméno V. mělo také více knížat slezských rozličných větvi. — 10) V., vůbec psán Wenzla von Klosterneuburg, dle vší podobnosti rodilý Čech, výtečný stavitel ku konci XIV. a na začátku XV. století a jeden z předních stavitelů Svatoštěpánského chrámu ve Vídni, jemuž někteří připisují též účastenství ve stavbě katedrály Řezenské r. 1417. — 11) V. z Olomouce, malíř a ryjec XV. století, jehož rytiny vynikají jistou rázností a dokonalostí v provedení. Známy jsou z jeho prací: Smrt Panny Marie, Mučennická smrt apoštolů Ondřeje a Bartoloměje, Pán Kristus žehnající a Pán Kristus na kříži (poslední dvě v Drážďanech). — 12) Též bylo několik zvonařů a konvářů jména V., z nichž důležitější jest V. zvonař a konvář v Hradci Králové, jenž květl uprostřed XVI. století, a slil mnoho zvonů pro východní kraje Čech.