Vlastenský slovník historický/Hus
Vlastenský slovník historický Jakub Malý | ||
Hunyadi | Hus | z Husi |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Hus |
Autor: | Jakub Malý |
Zdroj: | MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 207–212. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související: | Autor:Jan Hus |
Heslo ve Wikipedii: Jan Hus |
Hus, Husa, hrad ležící jižně od Prachatic blíž vesnice Křištanovic u vysoké skále nad řekou Blanicí uprostřed lesů Vimberských, vystavěný r. 1341 od pánů z Janovic, k němuž náleželo kromě 23 vesnic celé městečko Záblati a půl městečka Husince. Na počátku XV. stol. byl na H-i král. purkrabím Mikuláš z Pístného, odtud i z H-i zvaný, milec krále Václava. Později dostal se hrad H. v držení zhoubce zemského Habarta Lopaty, jemuž r. 1441 oblehli jej Přibík z Klenového, Petr Zmrzlík ze Lnář, Jan Sedlecký z Prachatic a Klatovští a tak sklíčili, že čeleď Habartova hladem přinucena jim ho postoupiti musila, načež odebrala se za svým pánem do Budějovic. Na to jest hrad vypálen a úplně rozbořen.
Hus Jan, narozen v 1369 v městečku Husinci z chudobných rodičů, studoval na universitě Pražské, a osvědčil nábožnou mysl svou r. 1393, když v milostivém letě, vykonav ustanovené pobožnosti k dosažení odpustků, obětoval při tom jediné čtyry groše, které měl, a žil nějaký čas o suchém chlebě. Rok na to stal se bakalářem a 1396 mistrem svobodných umění. R. 1398 začal působiti na fakultě artistické, a zároveň se zálibou obíral se filosofickými spisy Jana Viklefa, ano i částečně je přepisoval. R. 1399 měl H. první hádku o učení anglického reformatora Viklefa na faře u sv. Michala, a r. 1400 vysvěcen na kněžství. V říjnu 1401 zvolen děkanem své fakulty a 1402 rektorem university. Téhož roku ustanoven jest kazatelem a ředitelem kaple Betlemské, i působil odtud co kněz a učitel, a pro horlivost ve svém povolání, jakož i pro bezúhonnost mravů svých nabýval všeobecné vážnosti a přízně. Roku 1402 přinešeny jsou do Prahy Jeronymem Pražským též theologické traktáty Viklefovy, i vzniklo jimi takové pohnutí mezi učenci, ke dni 28. května 1403 svolána všecka universita, aby o 45 článcích církevně závadných učiněn byl nález. Přes odpor některých, zejmena i H-a, rozhodnuto většinou hlasů, aby nikdo článků těch neučil ani nezastával. Roku 1404 H. připravoval k smrti a pohnul k pokání loupežného rytíře Mikuláše Zúla z Ostředka. Asi tou dobou vedle kaple Betlemské, patrně pod vedením jeho, utvořila se družina panen, kteréž se o své ujmě a bez slibův klášterních oddaly životu pobožnému, a mezi nimi byla první Anežka dcera Tomáše ze Štítného. H. brzy stal se kázaními svými oblíbeným u lidu, i těšil se také z obzvláštní přízně arcibiskupu Zbyňka Zajíce z Hazmburka, od něhož měl uloženo, kdykoliv by v církevní správě shledal něco zcestného, aby to jemu oznámil. Též byl od něho ještě s dvěma jinými důvěrníky vyslán k ohledání poutnického místa Vilsnaku v Braniborsku, kde se provozoval klam s domnělými zázraky, což když jimi shledáno jest, zakázal arcibiskup putování z Čech k tomu místu. Podobně překaženy od H. pouti zázračnické v Mnichově Hradišti a na hoře Blaníku. H. kázal z rozkazu arcibiskupova též na synodách arcidiécese Pražské, jmenovitě 1405 a 1407, káraje neohroženě zlé zvyky duchovenstva. Neméně u král. dvora byl rád viděn, ano královna Žofie vyvolila si jej za zpovědníka a druhdy i do Betlema k jeho kázáním zajížděla. Vedle této mnohonásobné činnosti dovedl si vždy ušetřiti prázdně ku pracím literárním, i sepsal vedle rozličných theologických traktátů latinských také první své spisy české, určené pro lid. Mezi tím kvas ideí Viklefových působil v kněžstvu i mezi mistry učení Pražského tak, že se o Čechách počala šířiti pověst kacířství. Král Václav chtěje to přetrhnouti spůsobil, že se mistři národu českého 20. kv. 1408[red 1] sešli u Černé růže k obnovenému zamítnutí 45 artikulův; tu pak přičiněním H-a a jeho přátel stal se nález takový, aby se artikule tyto nehlásaly „ve smyslu kacířském, bludném a pohoršlivém“. V tom spatřoval arcibiskup pouhou vytáčku, i jal se přísně vystupovati proti kněžským osobám z kacířského učení podezřelým, kterých když se H. horlivě ujímal, pozbyl dosavadní přízně arcibiskupovy. Toho použili faráři Pražští k podání u arcibiskupa žaloby na H-a pro pohoršlivý spůsob, jak o nich kázal. K tomu přistoupila roztržka v církvi, která měla dva papeže, jednoho v Římě, druhého v Avinioně. K ukončení jejímu svoláno jest obecné koncilium do Pisy, a král Václav chtěl, aby až do rozhodnutí sboru toho zachována byla v Čechách neutralita k oběma papežům. Ale arcibiskup a většina mistrů německých na učení Pražském přidržovali se neustupně Řehoře XII., který Pisanské koncilium neuznával, kdežto mistři čeští byli králi ochotně po vůli. Tím byl král Václav popuzen k hněvu na mistry německé. Té příležitosti chopil se H., od přátel svých pobádán, k vybavení národu českého na učení Pražském z postavení malomocného, ve kterém se nacházel co menšina domácích naproti většině tří národů cizích. I dovedl toho pomocí rad královských, jednak národu svému přejících, jednak duchovenstvu odporných, že král vydal 18. led. 1409 pověstný dekret Kutnohorský, jimž národu Českému na universitě přiřčeny jsou tři hlasy, třem cizím národům pak dohromady jen jeden. Následek toho bylo vystěhování se z Prahy německých mistrů a studentů, ale zároveň vypovězeno od krále poslušenství Řehoři XII. bez ohledu na arcibiskupa. H. při první volbě universitní, konané dle řádu nového, vyvolen podruhé za rektora. Arcibiskup s duchovenstvem sobě oddaným musil se konečně podrobiti vůli královské a uznati za papeže Alexandra V., od koncilia Pisanského zvoleného, jehož přízeň za krátko dovedl sobě získati. Tím ostřeji však začal vystupovati proti H-ovi, na nějž sočili Němci pro zbavení jich hlasů na universitě, a proti němuž i faráři Pražští obnovili svou žalobu. Arcibiskup, stěžovav si u papeže na zmáháni se v Čechách kacířského učení Viklefova, jest od něho zmocněn ku používání přísných prostředků proti němu. Tu r. 1410 obnovil již dřívější nařízení své, aby mu všecky knihy Viklefovy byly vydány, čehož někteří členové university uposlechli, ale universita sama protestovala proti tomu, jakožto sáhání do jejího práva. Zároveň vydal zápověď kázaní v kaplích a jiných místech kromě kostelů farních a kolegiátních, což bylo namířeno proti H-ovi, jemuž tím spůsobem mělo staveno býti kázaní v kapli Betlemské. H. odvolal se proti tomu ku papeži Janovi XXIII., který na krátko před tím byl nastoupil po Alexandrovi, a kázal dále. Zatím arcibiskup, nedbaje ani na protest university ani na odvolání H-ovo k papeži, dal 16. července 1410 knihy Viklefovy spáliti, a třetí den na to vyřkl na H-a i jiné klatbu pro neposlušnost. Skutek ten spůsobil všeobecné pohoršení, a král sám nemálo se na arcibiskupa rozhněval, i uložil mu, aby za spálené knihy náhradu dal jich vlastníkům, ano pod příčinou tou zabavil některé statky a důchody jak arcibiskupovi tak i několika radám jeho, zároveň pak horlivě se ujímal H-a přímluvou u papeže, který jej volal do Říma, aby se před něj postavil. S toho sice na přímluvu královu sešlo, ale věc H-ova protahovala se celá dvě léta bez vynešení rozsudku. Mezi tím ale arcibiskup zostřoval klatbu proti H-ovi vynešenou, ano r. 1411 vyhlásil i zastavení služeb božích po celé Praze. Dne 6. července stalo se sice narovnání skrze rozsudí, po kterém H. 1. září v koleji Karlově před dvěma notáři učinil vyznání víry, a napsav je vlastní rukou poslal je do Říma. Leč poklid tím zjednaný nepřečkal příštího jara. Utišení toho použil H. ku pokračování ve své literární činnosti, a do toho času padá jeho sepsání nové soustavy českého pravopisu, v níž, zanechav hromadění písmen k naznačení zvuků, které nemá latina, zavedl místo toho znaménka nad písmeny, čímž začátek vzal spůsob psaní do dneška zachovaný. Až dosavad stál H. úplně na stanovišti katolickém, a spor svůj s arcibiskupem vznášel na stolici papežskou, jejímuž rozhodnutí se podroboval, ale na jaře 1412 událo se něco, co jej uvedlo přímo v odpor proti nejvyšší autoritě v církvi. Papež Jan XXIII. dal v máji téhož roku hlásiti v kostelích Pražských odpustky všem těm, kdož by jemu přispěli na válku proti Ladislavovi, králi Neapolskému, který se ujímal protivníka a soupeře jeho Řehoře XII. Proti těmto odpustkům co neslušným postavil se H. u veřejné disputaci v universitě, srazoval na kázáních svých v Betlemě lidu účastnění se v nich, a rozeslal mnohé listy v témž smyslu netoliko po Čechách, nýbrž i po Moravě, po Slezsku a Polsku. V Praze strhlo se z toho veliké jitření lidu, v kostelích odpíráno jest veřejně kazatelům odpustky hlásajícím, a když rada Starého města Pražského dala pro skutek takový odpraviti tři mládence, H. dal je pochovati v Betlemě jako mučenníky. Smýšleni obecného lidu Pražského bylo při H-ovi, ale někteří z dosavadních věrných přátel jeho, jmenovitě Štěpán z Pálče a Stanislav ze Znojma, odvrátili se od něho. Na zprávu, která o počínání H-ově do Říma došla, vyšel nyní teprv rozsudek ve dlouhé při H-ově, kterým vyřčena proti němu klatba ve spůsobu nejhroznějším, kázáno kapli Betlemskou co sídlo kacířství srovnati se zemí a nařízeno zastavení služeb božích po celé Praze, pokud by se H. zdržoval ve městě. Z toho nastaly nové bouřlivé výstupy v Praze, a 2. října skutečně učiněn pokus o rozkotání Betlema. Tu k žádosti královské opustil H. v prosinci 1412 Prahu a odebral se na Kozí hrádek, tvrz pana Jana staršího z Ústí mezi Táborem a Chýnovem, po smrti pak téhož pána (1413) zdržoval se na hradě Krakovci pana Jindřicha Lefle z Lažan v Rakovnicku. V obou krajinách provozoval úřad kazatelský, sbíraje venkovský lid okolo sebe pod šírým nebem, zvláště o posvíceních a jiných větších schůzích; ostatně se zanášel spisováním jednak četných spisů polemických v hádkách se svými protivníky, jednak i větších děl, jako Postily a traktatu De Ecclesia, oné v českém, tohoto v latinském jazyku. Též náleží do té doby Dcerka a traktat O odumrtech. Mezi tím však zajížděl čas po čase také tajně do Prahy a kratčeji déleji tam pobýval. Po H-ově odchodu z Prahy král Václav učinil nové pokusy o smíření stran, ku kterémuž konci nový arcibiskup Konrad (arcibiskup Zbyněk byl mezi tím zemřel) svolal zvláštní synodu v měsíci únoru 1413, když pak všecky pokusy marnými se býti ukázaly, vypověděl ze zemí svých čtyry doktory, nejzarytější to protivníky H-ovy, mezi nimi též Štěpána z Pálče a Stanislava ze Znojma. Ospravedlňování svého odporu proti papeži vedlo H-a mezi tím i na poli theorie k odchýlení se od obecného a starodávního učení církve. Ve své disputaci proti odpustkům vyslovil ponejprv, že rozkazů papežských věřící nejsou povinni poslouchati, pokud by se nesrovnávaly se zákonem Kristovým, i zakládal také všeliké důvody své jen na písmě svatém, ne na učení církve obecné. Ano v traktatu o církvi určitě tvrdil, že pravým zřídlem poznání pravdy křesťanské jest písmo svaté; výpovědi svatých otcův a bulí papežských že nemají platnosti, než pokud praví něco ze sv. písma neb co má základ v písmě; zamítal také rovněž přímo, že by papež byl hlavou církve, než Kristus sám toliko. Tím byla vyřknuta zásada protestantská, a jiní brzy nastoupili na tutéž dráhu. Mezi tím již v letě 1413 začalo se jednati o svolání nového koncilia, kterým by konec byl učiněn dosavadní roztržce v církvi, a o potlačení kacířského učení. Koncem října prohlášeno jest s dorozuměním se papeže Jana XXIII. a Římského krále Sigmunda svolání obecného sboru církevního na 1. listopadu 1414 do města Kostnice. K tomu sboru dostaviti se měl i H. a předložiti mu své učení, aby je buď schválil anebo zavrhl. Král Sigmund slíbil mu k tomu účelu zjednati svobodné slyšení a bezpečnost osoby, aby se svobodně navrátiti mohl zase do vlasti, když by se výroku koncilia nemínil podrobiti, i opatřil jej k tomu konci bezpečným listem svým. H. ochotně svolil dostaviti se ke konciliu, počátkem října napsal svou poslední vůli, kterouž odevzdal do rukou svého oblíbeného žáka mistra Martina z Volyně, potom rozloučil se psaním srdečným se všemi posluchači a přáteli svými, a 11. října 1414 vydal se z Krakovce v průvodu Václava z Dubé, Jana z Chlumu a Jindřicha Lacemboka, pod jejichž ochranou poručen byl od krále Václava, pak mistra Jana Kardinála z Reinsteina, Petra z Mladenovic a jiných Čechů na cestu do Kostnice. Přijeli tam 3. listopadu, a 9. zdvižena na čas kletba papežova nad H-em. Po třínedělním však přebývání v Kostnici byl H. následkem žalob, s kterými se protivníci jeho z duchovenstva českého byli obrátili ke sboru, zajat z rozkazu kardinálů, kteří koncilium řídili, proti vůli papeže Jana, který potom sám též byl souzen od koncilia. Sbor církevní nedal na bezpečný list krále Římského, jakožto vydaný na ujmu práv církve; a král Sigmund, když i sám do Kostnice přišel, snažil se marně listu svému zjednati platnost; neb koncilium hrozilo mu raději rozejíti se, než pustiti H-a na svobodu. Byltě H. podroben soudu co obžalovaný z kacířství a bouření lidu proti duchovenstvu, i chován nejprvé v domě jednoho kanovníka Kostnického, ale potom uvržen do tuhého, smrdutého vězení v klášteře dominikánském (6. prosince), a teprv když upadl z toho do kruté nemoci, převeden do zdravějšího místa v témž stavení (8. ledna 1415), ještě pak později, po útěku papeže Jana z Kostnice, odevzdán na blízký zámek Gottlieben u jezera Bodamského (24. března). Vyšetřování jeho viny bylo mezi tím vedeno soukromě ustanovenou k tomu komisí, a na základě toho zamýšlelo koncilium vynésti také konečný svůj rozsudek. Teprv na mnohé doléhání pánů českých a moravských v Kostnici přítomných povoleno, aby H. byl veřejně slyšán dne 5. června před celým sborem; ale to pro jmeno toliko, neboť do sezení přinešen byl rozsudek již napsaný. O tom zvěděv král Sigmund přiměl sbor k tomu, aby jej odložil stranou a nekvapil, pokud by slyšením důkladnějším nebylo aspoň v té míře splněno slovo jeho. Tedy po třech výslechách teprv, odbytých dne 5., 7. a 8. června, při kterých H. táhl se toliko k písmu svatému, koncilium pak k plnosti rozhodovací moci církve obecné ve věcech víry, žádáno na H-ovi, aby se z učení svého co bludného vyznal a je odvolal; když pak toho po delším čase k rozmyšlení jemu propůjčeném učiniti se spěčoval, prohlášen jest ve čtvrtém sezení veřejném dne 6. července za kacíře zatvrzelého, zbaven kněžství a odevzdán moci světské, aby dle krutých zákonů proti kacířům za živa byl upálen. Král Sigmund, jemuž nenáležela nad H-em moc, než toliko bratru jeho Václavovi co králi českému, byl se již prvé se sborem usnesl rozsudku jeho se neprotiviti, i rozkázal vykonání jeho. Tedy vyveden jest H. ze sezení samého, a upálen nedaleko města u břehu Rýna. — Ještě v žaláři svém dočkal se H. novin z Čech o prvních následcích učení svého, totiž převracování posavadních obyčejů a řádů kostelních. Přítel jeho Jakoubek ze Stříbra začal rozdávání večeři Páně obecnému lidu pod obojí spůsobou, poněvadž prý tak ustanoveno písmem svatým. H., tázán potají o zdání své, schválil tuto novotu krátkým traktatem poslaným do Čech, a tím nemálo přispěl k rozšíření jí mezi svými stoupenci. Ale již vzcházely také zárodky učení táborského, hlavně v krajině bliž Kozího hrádku, kde byl H. po svém vyjití z Prahy přebýval. Takž zavdalo učení jeho příčinu k velikým bouřím, které se strhly v Čechách brzy po jeho smrti. Vyznavači jeho prohlásili H-a již r. 1417 prostředkem university za svatého mučenníka, a jmeno jeho v kalendáři znamenané slavilo se dne 6. července, co v den jemu zasvěcený, po dvě následující století. — H. má i v literatuře české nemalou důležitost. Sepsaltě celou řadu traktatů vzdělalavatelných slohem populárním a snadno srozumitelným, ale největší zásluhu získal sobě zavedením nového, jednoduchého pravopisu, jímž pomocí diakritických známek každý zvuk řeči české vyjadřoval jedinou toliko písmenou, jediné ch vyjímaje. Sebrané české spisy H-ovy vydal K. J. Erben v Praze 1865—68 ve třech dílech, přidav k nim vzácnou rozpravu O spisech českých M. J. Husi a o jich nynějších pramenech. Výbor z nich pod názvem Duch Jana Husi zjevený v jeho spisech vyšel 1870 v knihkupectví Kobrově v Praze, ku 500leté památce jeho narození, se životopisem H-ovým a zprávou Petra z Mladenovic o usmrcení mistra Jana z Husi. Spisy H-ovy jsou nás věkem i obsahem příliš vzdáleny, aby mohly pro větší obecenstvo nynější míti zvláštní zajímavost; majíť ony důležitost hlavně jen kulturohistorickou. H. při vší důmyslnosti svého ducha neměl onoho vzácného vynikajícího daru, jakého se dostává jen malému počtu vyvolených a jejž nazýváme geniálností, aby skvělým leskem trvale ozdobil předmět, postrádající sám sebou zajímavosti proměnou časů. Docela však beze vší zajímavosti spisy H-ovy i pro obecné čtenářstvo přece nejsou, ba mají pro ně stránku velmi dojímavou tu, že se v nich jeví H. s čistě člověckého hlediště co jeden z nejčistších charakterů. Spojujeť se v jeho osobě prostomilá šlechetnost se vřelou horlivostí pro věc, kterou si byl vytknul za úlohu života svého, a s podivuhodnou odhodlaností nasaditi život za to, co pokládal býti svým přesvědčením.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Opravena zjevná tisková chyba 1468 na 1408.