Vlastenský slovník historický/Prokop
Vlastenský slovník historický Jakub Malý | ||
Přiznání | Prokop | Prokov |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Prokop |
Autor: | Jakub Malý |
Zdroj: | Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 676-679. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Svatý Prokop | |
Související články ve Wikipedii: Prokop Lucemburský, Prokop Holý, Prokop Malý |
Prokop 1) svatý, patron český, narozen dle legendy ve vsi Chotouni nedaleko Českého Brodu ku konci X. století, nabyl vzdělání svého na Vyšehradě, kde kvetlo slavné učení slovanským jazykem, a znechutiv sobě hluk světa zabral se do krajin posázavských a vystavěl si tu v tiché samotě domek, v kterémž přebýval. Tam nalezl jej kníže Český Oldřich zabloudiv na lovu, a poznav jeho svatost vyvolil si P-a za zpovědníka, vystavěl na místě tom klášter sv. Jana Křtitele pro mnichy slovanské, a učinil P-a prvním jich opatem. P. zemřel r. 1035. Papež Innocenc III. prohlásil jej r. 1204 za svatého, a církev slaví památku jeho 4. července. Pověsti, jež legenda o sv. P-u vypravuje, vztahují se patrně na vzdělávání pusté krajiny, v které on přebýval. Sv. P. napsal vlastní rukou ozdobný evangeliář slovanský, o němž v. Remešské evangelium. — 2) P. markrabě Moravský, nejmladší syn markraběte Jana Jindřicha, bratra Karla IV., z Marie Opavské, obdržel po smrti otcově (1375) za podíl svůj hrady Úsov, Bludov, Plankenberk a Napajedly se vším příslušenstvím a města Přerov, Litovli a Uničov s titulem markraběte co podmanství moravské, a míval za panování Václava IV. veliké slovo v jeho radě. Jemu i staršímu bratru jeho Joštovi byl Sigmund král Uherský dlužen veliké sumy peněz, pročež jim r. 1388 s povolením krále Václava zastavil markrabství Braniborské, od kteréž doby psal se P. také markrabím Braniborským, jakkoli skutečnou vládu vykonával tam výhradně Jošt. S bratrem svým Joštem žil P. v ustavičné různici, tím věrněji však lnul ku králi Václavu, k jehož obraně také zbraně se chopil, když jej pánové čeští r. 1394 zajali. Roku 1397, když král vypověděl markrabí Jošta z Čech, povolal k sobě P-a, jemuž poručil správu země v nepřítomnosti své, an musil odebrati se do Němec. Když později Sigmund jal bratra svého krále Václava (1402) a ve správu země se uvázal, odporoval jemu P., z čehož povstala vnitřní válka, a P. na hradě Bezdězi od Sigmunda jest obležen. Tu jej Sigmund lstivě vylákal k sobě pod slibem bezpečnosti, jakoby s ním vyjednávati chtěl, ale zrádně ho jal a do Prešpurka odvezl, kdež jej delší čas u vězení držel. V tom vězení krátil sobě P. čas skládáním nemotorných veršů latinských. P. zemřel 24. září 1405 bezdětek, nebyv nikdy ženat, a krajiny, jež v Moravě držel, připadly jeho bratru Joštovi. P. pochován jest v Brně u sv. Tomáše při klášteře augustiniánském. — 3) P. Holý, později pro skutky své neméně nežli pro rozdíl od kněze Prokůpka nazvaný Velikým, slavný vojevůdce husitský, byl dle domnění Palackého synovec bohatého a bezdětného rytíře a kupce Pražského Jindřicha Puše i Cách, pána na Jenšteiné a Mochově, který jej přijal za syna a jejž provázel na cestě po mnohých zemích evropských a do Jerusalema, ze kteréž se vrátiv dal se vysvětiti na kněze. K husitství P. záhy přilnul, z byl jedním z nejhorlivějších zastavatelů kalicha, provázeje voje husitské, jimž přisluhoval službami duchovními. Válečnou činnost svou počal teprv r. 1426, vele poprvé vojsku táborskému u Ústí a řídě celou bitvu co vrchní velitel Čechů. Po obdrženém vítězství chtěl Němce pronásledovati do jejich země, ale Pražané s Korybutem odporovali tomu. Odtud se obrátil P. do Moravy, kde u Břeclavi Albrechta Rakouského sehnal s pole. Roku následujícího velel P. vojům husitským proti křižáckým, kteří nedočkavše jich příchodu přes hranice uprchli, načež dobyl Tachova. Potom se Sirotky a Pražany opět táhl do Moravy, opanoval Uherský Brod, odtud pak pustil se do Uher až ku Prešpurku, všude vůkol pleně. Z Uher Čechové do Slezska zajeli (v. Husitská válka), převedše takto válku za hranice zemské, aby tím nepřátele své donutili k vyhledávání míru. Bohatá kořist z výprav těchto posloužila pak k ulevení domácí bídy, povstalé z dlouhého zanedbání řádných živností. Roku 1428 dobyl P. Bechyně, odkudž obrátil se do Rakous. Zde k domluvě některých pánů sjel se osobně s králem Sigmundem, s nímž umluvil, aby k dalšímu vyjednávání svolán byl valný sněm do Prahy. Od sněmu toho vyslán potom P. s jinými plnomocníky r. 1429 do Prešpurka k císaři, ale vyjednávání zůstalo bez výsledku. Téhož roku na podzim vedl P. opět vojsko přes hranice k Žitavě, odkud vrátilo se s kořistí znamenitou. Hned na to zase podnikl novou jízdu do Sas, odkud pak přes Bamberk a Norimberk protáhl krajiny německé, daleko po Evropě šíře strach a hrůzu jmena husitského. Potom vzav sídlo své v Kutné Hoře působil všemožně k narovnání mezi stranami a zjednání vnitřního pořádku v zemi. Byltě P., jakkoli v náboženském i politickém ohledu smýšlení radikálního a horlivý bojovník za své přesvědčení, povahy jinak smířlivé a podával se ochotně k úmluvám s odpůrci, kdekoliv to s bezpečím strany jeho se srovnávalo. Pro takovou smířlivost upadal u svých často v podezření, jakoby k nim neupřímě se měl, kterážto nespokojenost s ním propukla zjevně r. 1431, když nepohodnuv se na novém tažení do Uher se Sirotky Prokůpka tam samého zůstavil a do Čech se vrátil. Avšak r. 1432 stalo se v Praze smíření, při čemž P. Tábory i Sirotky přivedl k tomu, že se uvolili dáti se v jednání se sborem Basilejským. P. byl jak mezi posly ku předběžným poradám v Chebu zvolenými, tak i s Vilémem Kostkou z Postupic v Čele vyslanectva českého do Basileje. Tam mluvil před sborem směle a neohroženě k velikému pohoršení shromážděných otců, ale nedovedl jich oblomiti. Po svém návratu z Basileje oblehl P. r. 1433 Plzeň, ale když zbraním husitským nešťastně se dařilo, zbouřil se proti vůdci lid jeho, a P. ve zpouře té poraněn těžce ve tvář, že se ihned krví polil, a dán do vazby. Později sice vystřízlivěli odbůjci, pustili jej a prosili aby velitelství zase ujal, ale on nesvolil k žádosti takové, nýbrž rozmrzen opustil vojsko a odešel do Prahy, maje úmysl nevrátiti se k němu více. Když však později viděl, kterak šlechta spolčuje se s mírnými kališníky k vyhubení bratrstva táborského, uvázal se v dubnu 1434 přece zase ve vůdcovství veškeré moci táborské a sirotčí. Počátek boje udál se v Praze ztečením Nového města, odkudž musil P. prchnouti. Potom pak sebrav všecku brannou moc strany své odvážil se rozhodné bitvy s jednotou panskou u Lipan, ve kteréž, neznámo jakým spůsobem, zahynul (v. Husitská válka). P. jakožto kněz býval vždy jen vůdcem v poli, nikoli sám bojovníkem, ba nenosil ani zbraně. — 4) P. Malý, jinak Prokůpek, hejtman sirotčí, sloužil pod Žižkou, po jeho smrti pak dostal se brzy mezi přední vůdce Sirotků, a později platil za hlavního jich náčelníka. V čele Sirotkův účastnil se všech tehdejších bojů ve vlasti, rozličných výprav za hranice a několikráte také hádek náboženských. Nebyl ostatně ducha vynikajícího, a řídil se nejvíce vůlí P-a Velikého. Padl rovněž jako tento v bitvě Lipanské. — 5) P. z Plzně, vynikající kněz mírné strany utrakvistické, studoval v Praze, kde se stal r. 1403 bakalářem a 1408 mistrem svob. umění, načež působiti počal na universitě. Tehdáž náležel k přátelům Husovým a k zastavatelům učení Viklefova, jehož traktat De ideis 27. srp. 1410 veřejně hájil. Dne 27. srp. 1414 provázel Husa ke dvoru arcibiskupskému a v říjnu t. r. zvolen za děkana fakulty filosofické. Roku 1420 co rektor university předsedal schůzi v domě Zmrzlíkově, kdež postavil se zjevně proti novotám Táborův. Shoda citův i smýšleni spojovala P-a s Příbramem: s ním předsedal r. 1421 schůzi v koleji Karlově i volen ke správě duchovenstva, s ním zajel t. r. ke schůzi do Kutné Hory, s ním viněn z úkladův proti Janu ze Želiva, s ním r. 1426, podruhé jsa rektorem, přátelil se s Korybutem, a po pádu tohoto sdílel s ním vězení i vyobcování. S Příbramem byl v lednu 1434 v Chebě, i dal se tam přijmouti v poslušenství církevní; společně s nim pracoval o sjednání kompaktat. Roku 1435 vydal Veřejné napomenutí k Čechům, aby námluvy se sborem Basilejským učiněné přijali a dokonali (Archiv Český III., 437); téhož roku s Křišťanem zastupoval stranu svou na sjezdě Brněnském. V Basileji byl dvakrát, v červenci 1433 s Lupáčem a Loudou, v srpnu 1437 s Příbramem, a tu před sborem řečnil o rozdávání svátosti oltářní dítkám. Téhož roku dosazen na faru u sv. Jindřicha. Roku 1439 podruhé volen děkanem, i vloženo naň a na Příbrama administratorství. Roku 1443 byl na sboru kněží v Kutné Hoře, smířiv se krátce před tím s Rokycanou; r. 1444 potřetí zastával rektorství. Poslední zpráva o něm je z roku 1448, kdež po vzetí Prahy od Jiřího z Poděbrad zproštěn byv administratorství s Příbramem o to se zasazoval, aby Rokycana potvrzen byl na arcibiskupství. Mimo spis svrchu zmíněný zachováno ještě sedm jiných spisů jeho v rukopise v Třeboni se nalézajících. — 6) P., písař Nového města Pražského od r. 1440 až do r. 1467, náleží mezi muže, kteří sobě získali nemalé zásluhy o sebrání a uchování listin, hlavně pak i tím, že mimo vedení městských knih činili zápisy mající historickou důležitost. O jeho životě víme jen tolik, že měl pod Vyšehradem rozsáhlé pozemky, které se táhly až k Slovanskému vrchu, a že byl patronem kostela sv. Trojice, který stál na jeho půdě. Koupiv toto hospodářství r. 1457 od kapitoly Vyšehradské, daroval je r. 1482 opět kostelu Vyšehradskému. P. sepsal Novou kroniku rýmovanou, z které se však zachoval jen zlomek 72 veršů v rukopise v Mikulově chovaného; připomíná se též jiný jeho spis Chronica Novas civitatis Pragensis. — 7) P. z Jindřichova Hradce, první skutečný učenec mezi bratřími českými, bakalář Pražský z r. 1467, zemřelý v Brandejse nad Orlicí, kde obyčejně bydlel, 13. září r. 1507, vynikal nevšedními známostmi, ale ještě více přirozeným důmyslem a rozumem. Nemalou zásluhu o Jednotu bratrskou získal si tím, že učinil návrh, aby se upouštělo od přísnosti vzhledem k některým zásadám původně v Jednotě zachovávaným. Vidělo se mu, že bohatí a mocní lidé by se vylučovati neměli z Jednoty, aniž že potřebí jim se odříci svých statkův; dále uznával, že člověku netřeba se zprostiti všech radosti pozemských, a že připustiti se může mírné požívání rozkoší. O těchto a jiných usnadněních pojednal P. ve svých spisech, čímž zavdána příčina k rozdvojení se bratří; jeho však smýšleni napotom převládlo, načež P. r. 1494 uveden na přední místo biskupské. Spisy jeho hlavnější jsou: Otázka, sluší-li křestanům mocí světskou nevěrné neb bludné k pravé víře přinucovati, pak O hanebném hříchu těchto časův již lidem velmi známém, totižto o modlářství. Mimo to jsou od něho rozličné listy.