Vlastenský slovník historický/Plastické umění

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Plachý	Plastické umění	Plasy

Údaje o textu
Titulek:	Plastické umění
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 619-621.
Licence:	PD old 70

Plastické umění. Že v umění tomto již pohanští Čechové dosti byli pokročilí, o tom svědčí vykopávané kovové i kamenné modly, jakož i zlaté, stříbrné a bronzové šperky. Po přijetí pak víry křesťanské pěstováno v Čechách p. u. výhradně podle vzorů byzantských, čehož nejedna vzácná památka se zachovala. První řezbář český, jejž podle jmena známe, jest opat kláštera Sázavského Božetěch, který sochy ze dřeva i kamene řezati a všeho druhu kostěné obrazy a ozdoby dělati uměl, jmenovitě pak z pokuty za domnělou urážku biskupa Pražského vyřezati musil ze dřeva krucifix tak veliký jak byl sám, na vlastních zádech jej do Říma donésti a tam v chrámě sv. Petra složiti. Z XII. a XIII. století zachovaly se na rozličných románských kostelích obrazořezby, majíce sice vesměs typický ráz umění byzantského, však často nenuceným výrazem přirozeného citu i vyššího uměleckého výrazu nabývající. V počtu mnohem hojnějším se nám zachoval jiný druh památek u. p., které skvěle ukazují, jak vysokého stupně ono záhy u nás dosáhlo. Jsou to české mince, které se již za Vratislava, otce sv. Václava, objevují, ve XII. století pak jemností, krásou a živosti vyražených na nich poprsí a celých figur nade všecky mince sousedních národů vynikají. Škoda, že neznáma jsou jmena umělců, kteří taková pěkná díla vyvedli. V následujících na to stoletích připomínají se sochaři z ciziny přivolaní, ale že i domácích nescházelo, vychází na jevo ze seznamu umělců, jenž v Praze r. 1348 založili známé bratrstvo malířů a štítařů, který obsahuje také četná jména řezbářů. Řezbářská díla z doby gotické vyznačují se jakousi vytáhlostí a vypnutostí figur a ostrými rysy obličeje. Taková jest kamenná, ostatně pěkná socha sv. Václava u sv. Víta v Praze, od samého stavitele chrámu Petra Parléře zhotovená. Jeho neb jeho tovaryšů dílem jsou také poprsní podobizny 21 současníků stavby chrámu, postavené na galerii chrámové; sem náležejí též sochy na Staroměstské mostní věži, kamenné tumby s celými ležatými sochami knížat a králů z rodu Přemyslova v kapli chrámu Svatovítského, a velmi ozdobná tumba s výtečnou ležatou sochou sv. Lidmily nad jejím hrobem v kostele sv. Jiří na hradě Pražském. Do Karolínské doby náleží také nejpřednější litecké dílo starého umění v Čechách, bronzová socha sv. Jiří na hradě Pražském od Martina a Jiřího z Klussenberka, jíž v celém objemu bývalé Římské říše žádná současná památka toho druhu po bok se postaviti nemůže. Vysokého stupně dokonalosti dosáhlo záhy zlatnictví české, jehož četné výtvory umělecké se dochovaly až na naše dni. Na předním místě tu jmenujeme berlu abatyše Kunhuty z počátku XIII. století, chovanou v ústavu šlechtičen na hradě Pražském, pak českou korunu svatováclavskou z roku 1345; mimo to chová poklad chrámu Svatovítského na hradě Pražském nemalý počet vzácných a drahocenných prací zlatnických ze staré doby. Od XIV. až do XVI. století vynikalo zvláště také řezbářství ve dřevě, a tu se utvořila vedle českého stavitelství, též zvláštní národní škola řezbářská. Ještě do XIV. století náležejí tři výtečná díla řezbářská ze dřeva v chrámě Týnském v Praze: krucifix s dvěma sochami Marie a Jana, socha Panny Marie s Ježíškem a Kladení Krista do hrobu. Na začátku XVI. století vynikl mistr Jakub, děd Daniele Adama z Veleslavína, který jmenovitě v Kutné Hoře vyvedl četná znamenitá díla řezbářská, z nichž zachovala se jediná socha Spasitelova v životní velikosti na radnici, dílo vysoké umělecké ceny. Největší pak část dřevěných soch i jiných řezeb pro křehkost materialu vzala za své v pozdějších dobách vandalismu, kde nebylo smyslu pro památky starodávního umění. Do druhé polovice XV. a první polovice XVI. století náležejí také skvostné kamenné tabernakule ve spůsobu vysokých pyramid vyvedené, bohatě ozdobené kazatelny, konečně i veřejné kašny, vše to ve slohu domácí gotiky Vladislavské, z kterýchžto vzácných děl sem tam až podnes některá se zachovala. I v první době renaisanční v XVI. století vynikalo domácí p. u., jakož o tom dosavad svědčí mnohé krásné portaly chrámů i budov soukromých v Praze i v jiných městech, veliká mramorová kašna, druhdy na Staroměstském náměstí v Praze, nyní odstraněná, mistrovská řezba dřevěná na oltáři Zbraslavském u sv. Havla, umělá řezba z nějakého náhrobku v kostele Zlíchovském u Prahy, některé znamenité litiny, jako na kašně v král. zahradě Pražské od Tomáše Jaroše Brněnského, který také ulil veliký zvon Sigmund u sv. Víta na hradě Pražském (1549) a veliký zvon Týnský (1553). Jiní znamenití zvonaři a konváři toho věku byli Ondřej Ptáček, Ondřej Žáček, Brikcí z Cinperka a Daniel Tapineus, jejichžto zvony a cínové křtitelnice ještě v hojném počtu se zachovaly, vynikajíce často i dobrými plastickými obrazy. Doba starší renaisance dosáhla vrcholu svého za Rudolfa II., z jehož času pocházejí cís. mausoleum a výtečný krucifix v hlavním chrámě Svatovítském v Praze; avšak jsou to díla umělců cizích. Ve smutných dobách po 30leté válce propadla i plastika zároveň se stavitelstvím převládajícímu copu, a baroční sloh vlaský opanoval chrám i dům. Italští sochaři ozdobovali české kostely a paláce velkomožné šlechty sochami, medaliony, karyatidami a všeho druhu kudrlinkami, a poněvadž se v té době velmi mnoho stavělo, měli plné ruce práce. K tomu přišlo do mody postavování veřejných soch, obzvláště marianských, větším dílem z díkůčinění za odvrácení moru, války anebo jiné pohromy. První toho druhu pomník byl marianský sloup na Staroměstském náměstí v Praze z roku 1650, a než uplynulo plných sto let, již se každé poněkud lepší venkovské místo honosilo podobným pomníkem; Karlův most pak zaskvěl se na začátku XVIII. století galerií nákladných soch svatých, co okrasou gotickému slohu jeho nepřiměřenou. V tom čase vynikli oba Brokovové (otec a syn), Leopold Widmann a Matěj Braun z Brannu, jichž práce podnes ozdobují naše stavby, náměstí a hřbitovy.