Vlastencové z Boudy/XIII. Z mladých let Bruniánových
Vlastencové z Boudy – čásť druhá Josef Jiří Stankovský | ||
XII. Z mladých let Bruniánových | XIII. Z mladých let Bruniánových | XIV. Otec a dcera — Mozartův „Don Giovani“ |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XIII. Z mladých let Bruniánových |
Autor: | Josef Jiří Stankovský |
Zdroj: | STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 258–269. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Na počátku měsíce července oznamovala dle tehdejšího zvyku hlučná fanfara z věže radnice Karlovarské příjezd nových hostů. Byli to všickni čelnější členové Koteckého divadla se svým maecenášem baronem z Jettenthalu.
Již tenkráte požívalo lázeňské toto místo pověsti nejchvalnější a celý svět vysílal své zástupce k hojivému zřídlu šlechetného otce vlasti Karla IV., aby pod dozorem „Karlovarského Hyppokrata“, proslulého doktora Davida Bechera,[1] pozbylého zdraví nabyli. Nadšená latinská oda pana Bohuslava Lobkovice Hassenštejnského o divotvorném účinku zřídla Karlovarského docházela již tenkráte všeobecného souhlasu. Též o zábavy nebylo tu nouze. Ač nenadešla posud doba brillantních slavností a plesů, jimiž zejmena ruští velmožové Orlov, Miloradovič, Voroncov, Tatišev a Rasumovský, jakož i polská hraběnka Oziňská tiché Vary proměnili ve hlučný Versailles, tož bylo tu přece od nejčasnějšího rána až do noci čilo a veselo.
Hned z rána hrávala v Puppském stromořadí a na Chotkově promenádě pod Hirschsteinem výtečná hudba proslulých Dupováků a Pečovských. Od jedenácté do jedné hodiny s poledne odbývány v tak zvaném saském sále skoro každodenně veselé taneční zábavy. Zvláštní oblibě těšila se živá hra v šachy; na ulici prostřena totiž veliká šachovnice z plátna, na níž karlovarské dítky v přiměřených kostýmech místo šachových figur zaujímaly. Hráči komandovali s oken tak zvaného českého sálu, což dle ujištění současníků velmi pěkně se vyjímalo. Pak nadešly veselé procházky a kavalkady po „staré louce“ a k večeru šlo se konečně do divadla.[2] Nezřídka podnikány také delší výlety do překrásného okolí karlovarského. Páni mimové bavili se tedy výtečně a Brunián — tonul v blaženosti. —
Krátká doba jednoho měsíce stačila úplně, aby seznal, že přítulnost Henriettina není pouhým přátelstvím, nýbrž opravdovou, vřelou láskou. Celá společnost spozorovala důvěrný ten poměr, pouze lehkovážný baron neviděl ničeho. Potáceje se v tenatech sličných dámiček Koteckých, nevšímal si láskyplných pohledů, jakéž dcera jeho s přítelem ředitelem vyměňovala.
Jednoho dne ku konci měsíce července podnikla celá společnost výlet do nedalekého čarokrásného údolí chebského k tak zvanému Hans-Heilingu. Děsná pověst o báječném Hans-Heilingovi, jíž dostalo se později Spiesem, Körnerem a hudebním skladatelem Maršnerem tak znamenitého rozšíření, nebyla méně lákavá, než skutečné přírodní krásy, jimiž krajina ta nad jiné vyniká. Společnost uchýlila se nejprve k proslulým skalním útvarům, o nichž řečená pověst vypravuje, že jest to Hans-Heilingova zkamenělá svatba. Záhy však nabažili se všickni pohledu na jednotvárné balvany, načež odebrali se do blízké proti skále ležící chatrče, kde jako za našich dnů, již tenkráte, poskytováno výletníkům potřebného občerstvení.
Brzy byla zábava v plném proudu. Baron rozplýval se sladkostí, dámy daly se do zpěvu, nebylo v tomto okamžiku lidiček bezstarostnějších. Ký tedy div, že ani nespozorovali, kterak Brunián s Henriettou vytratili se z chatrče. Zabočili k protější zkamenělé svatbě a na úpatí její v stínu chladivých keřů usadili se. Brunián byl neobyčejně zádumčiv. Děsná pověst o Hans-Heilingovi připomenula mu vlastní jeho osud. Ač byl otec Henriettin jeho přítelem, přec nebylo naděje, že by tužby jeho tak snadno mohly býti splněny. Co jest on — chudý komediant proti dceři vznešeného rodu šlechtického! Netajil Henriettě své obavy a dnes poprvé sdělil jí, jaká propast otvírá se mezi oběma.
„Zdá se mi,“ pravil mezi jiným, „jako bych byl hrdinou oné pověsti, již nám mohutné tyto balvany hlásají; doba strašidel a ďáblů ovšem již minula, kdo však mi za to ručí, že zlý duch Hans Heilingův v jiné podobě nepostaví se mým tužbám do cesty.“
Henrietta nerozuměla z počátku jeho slovům; neznalať obsah děsné báje. Na žádost její jal se Brunián vypravovati následující pověst:
„Před dávnými lety žil v jedné vsi na Odře bohatý sedlák Vít, jehož jediná dcera Alžběta požívala pověsti neobyčejné krásy a šlechetnosti. Přímo vedle statku Vítova bydlel v malé chatrči chudý, však poctivý a pracovitý muž, s jehož synem Arnoldem Alžběta mládí prožila. Však od těch dob co chlapec poslán do ciziny, aby se nějakému řemeslu přiučil, nespatřily se obě dítky až po letech, když Arnold co sličný mladík vrátil se k loži umírajícího otce. Teprva několik dní po smrti otcově sešel se s Alžbětou na hřbitově, kamž byla se dívka uchýlila, aby položila věnec na hrob zemřelého chudého souseda. — Zbožná mysl dívčina roznítila v mladíkovi oheň dávno zapomenuté dětské lásky; poněvadž pak i Alžběta lásku jeho opětovala, uchýlil se bez průtahu k starému Vítovi, aby za ruku dcery jeho požádal. Starý tvrdohlavec ho zkrátka odbyl, dav mu na srozuměnou, aby zkusil dříve ve světě své štěstí, a teprv po třech letech, stane-li se něčím, aby se přihlásil, nebude-li totiž Alžběta do těch dob už provdána. Oba milenci, slíbivše si věčnou lásku, rozešli se. Minul delší čas, aniž by byl dal Arnold o sobě slyšeti, však Alžběta, spolehajíc v jeho věrnost, doufala. Tu objevil se pojednou ve vsi jakýsi muž, jenž před lety co chuďas do světa odešel a nyní co nesmírný boháč domů se vracel. Jmenoval se Hans-Heiling. Ač o člověku tom a o jeho pokladech prapodivné pověsti kolovaly, dovedl si přece sedláka Víta naklonit — i požádal jej za ruku Alžbětinu. Lakomý otec svolil, jinak ale Alžběta. Opřela se rozhodně vůli svého nápadníka. Malý křížek, jejž nosila na krku a před jehož zhlednutím Hans-Heiling všecek uděšen ji opustil, zbavil ji na krátký čas dotěravého ženicha; když ale jeho návodem klenotu toho byla zbavena, započal Hans Heiling s novým úsilím o ni se ucházeti. Mezi tím uplynuly tři roky. Poněvadž Arnold nedával posud o sobě slyšeti, a sama Alžběta o jeho věrnosti počala pochybovati, poněvadž Hans Heiling vždy dotěravěji si počínal, rozhodl se starý Vít, že přes odpor dceřin svatba musí býti odbývána. Zbývaly již jenom tři dni do osudného okamžiku. V tom hle, poslední den vjel do vsi zástup vznešených pánů s Arnoldem v čele. Brzy byl neobyčejný ten případ vysvětlen. Arnold stal se za poslední tři leta proslulým stavitelem, získal mnoho pokladů a proto nyní směle ucházel se o dceru Vítovu. Zároveň odhalili někteří lidé z jeho družiny tajemství podezřelého bohatství Hans-Heilingova; vyšloť na jevo, že bohatý ten muž je sprostý zločinec a že statků svých nabyl pomocí ďábla, kterému duši svou zapsal. Nic tedy nepřekáželo, aby Arnold pojal Alžbětu za manželku. Nadešel den svatby. Celá družina odebrala se ve veselém průvodu do Chebského údolí, kdež starý Vít dal postaviti prostranný stan, ve kterém měla býti svatební hostina odbývána. Při veselém zpěvu a tanci obíhaly hodiny jako voda. Aniž se kdo nadál, nadešla půlnoc. V tom zaskučela udeřením dvanácté divoká bouře nad jejich hlavami a celá příroda zdála se býti proměněna. Obklopen chechtajícími se trpaslíky objevil se příšerný Hans-Heiling mezi polekanou společností: vyřknuv nade všemi děsnou kletbu, na niž pekelné hlasy ve vzduchu odpovídaly, zmizel hned na to se svojí družinou v hučících vlnách rozpěněné řeky. Svatebčané zůstali však bez pohnutí — zkameněli mocí ďáblovou —“
I nyní ještě nechápala Henrietta obavu Bruniánovu; láska její neznala rozdílů stavu, neznala překážek. Plna dětinské důvěry sklesla na prsa Bruniánova a se rtů splynulo jí osudné: „Miluju tě věčně! Neskonale!“
V nedaleké chatrči rozlehal se veselý zpěv a rozpustilý smích, však oba milenci ho neslyšeli. Tonouce v blaženosti, snili rajský sen o lásce věčné, neskonalé. — — — — — — — — — — — —
Jako voda uplynul rozkošný, dvouměsíční pobyt v lázních Karlovarských. Ku konci srpna odjížděla veselá společnost do Prahy, aby počátkem nového měsíce zahájila v Koteckém divadle novou saisonu. —
Minuly dny, minuly týdny — nadešla tuhá zima. Jednoho jasného dne prosincového procházel se baron z Jettenthalu po náměstí staroměstském. Náhle byl zastaven statečným důstojníkem ve skvostné uniformě pluku císařovny Marie Terezie. Byl to muž něco málo přes třicet let čítající, mohútné postavy, mužné a velmi sličné tváře.
„Baron z Lichtenburku! Jaké to nenadálé setkání!“ zvolal baron, podávaje statečnému vojínovi ruku. „Co přivádí vás do Prahy?“
„Jsem přesazen; včera přijel jsem z Vídně a vy, milý barone, jste první známý, kterého potkávám,“ zněla odpověď.
Za svého posledního pobytu ve Vídni seznámil se baron s roztomilým důstojníkem. „Divadelní“ baron, jak Lichtenburk Jettenthala nazýval, nebyl by vlastně nikdy s to, aby ohnivého toho Marse k sobě připoutal, tím méně pak, ježto libůstky obou mužů naprosto se různily. — Lichtenburk byl nepřítelem všeho divadelnictví, — Jettenthal opět nepřítelem každého sportu, jenž nalezal v císařském důstojníku nadšeného ctitele. Henrietta byla onen magnet, jenž důstojnického hejska k baronovi poutal. Již ve Vídni dvořil se jí na smrt, a proto velebil náhodu, že i v Praze svedla ho s roztomilou dceruškou „divadelního“ barona.
Baron Jettenthal, jako vždy galantní, pozval svého milého známého na večer do své lóže, kdež prý ho Henriettě představí.
„Lituju, že nemohu vašeho pozvání přijmouti,“ omlouval se důstojník. „Jakkoli toužím po tom, abych baronessu opět spatřil, do divadla, milý barone, mne nikdy nedostanete. Dovolíte-li, navštívím vás ve vašem příbytku.“
Baron ničeho nenamítal. Pojav ho pod paži, procházel se s ním po náměstí. Mezi živým hovorem, jejž spolu rozpředli, pravil baron:
„Ale řekněte mi, milý příteli, proč se vlastně divadlu tak vyhýbáte? Již ve Vídni spozoroval jsem vaši antipatii proti všemu, co sluje divadlem. Mám za to, že není krásnější a ušlechtilejší zábavy.“
„Každý má své náhledy,“ odpověděl Lichtenburk. „Mohu říci, že mne divadlo nikdy nebavilo, však od jisté doby jest mi přímo protivným; kdybyste znal příčinu, barone, nedivil byste se.“
„Nechtěl byste mi ji povědít?“
„Proč ne? Alespoň mne snad ustanete pro budoucnost na svou víru obracet. Jak víte, jsem ze zámožné, vážené rodiny šlechtické. Mám, či lépe řečeno, měl jsem bratra, který jako já měl nastoupiti dráhu vojenskou, však bratr nezdařil se po otci, jenž nade všecky poklady světa cenil svou šlechtickou a vojanskou čest; bylť sám vysokým a oblíbeným důstojníkem ve vojště císařském. Právě v týž den, kdy měl dle přání otcova nastoupiti službu, zmizel beze stopy. Marné bylo naše pátrání; teprva po roce dozvěděli jsme se, že ničema ten uprchl do Německa, kdež přidal se ke tlupě kočujících komediantů. Otce popudilo to tak, že ranila ho mrtvice; přivedli jsme jej sice k životu, však jenom na krátký čas; zemřel — vynutiv ještě dříve mou přísahu, že nikdy nebudu se hlásiti ku svému bratru, jenž způsobem tak nevídaným zhanobil čest naší rodiny. Rcete sám, barone, jak jednal byste vy v podobném případě?“
Baron se na chvíli odmlčel, pak odpověděl:
„Případ ten vás ospravedlňuje. Přiznávám se, že přes svou náklonnost k divadelnímu umění jednal bych rovněž tak. Nebudu vás již na svou víru obracet. A co stalo se s vaším bratrem?“ tázal se po chvíli.
„Nevím,“ odpověděl důstojník. „Dostál jsem dané přísaze a nestaral jsem se o něho, rovněž jako on po celou dobu nedal o sobě věděti. Jenom jedenkráte — hned po smrti otcově — psal jsem mu, co bylo se v naší rodině událo, připojiv zároveň poslední vůli otcovu. Odpověděl krátce, že je spokojen a že mu ani nenapadne, aby mi chtěl vyvraceti slepý předsudek, jejž prý jsem zdědil po otci. Tím bylo vše dojednáno, a opravdu nevím, je-li nešťastník posud mezi živými.“ — —
Ještě téhož dne navštívil Lichtenburk příbytek barona z Jettenthalu. Henrietta, spatřivši ho, byla nemálo překvapena, tím více pak, ježto galantní důstojník bez okolků vytasil se s vyznáním, — ovšem ne pravdivým — že jenom k vůli ní žádal za přesazení do Prahy. Co den opakovaly se jeho návštěvy a již v málo dnech bylo nad vší pochybnost, jakými záměry Lichtenburk se zabývá. Mimovolně vzpomněla si Henrietta na osudný den u zkamenělé svatby Hans-Heilingovy i na slova Bruniánova, jimiž přirovnával se k nešťastnému Arnoldovi. Měla by předtucha jeho býti vyplněna? Měl by jim býti Lichtenburk neblahým Hans-Heilingem? Jak ráda byla by se se svojí obavou svěřila Bruniánovi, než tento meškal právě mimo Prahu a teprva za několik dní měl se vrátiti.
Lichtenburk byl muž rázného, hbitého činu, a již po uplynutí čtrnácti dnů projevil baronovi z Jettenthalu přání, aby jím byl přijat za syna. Značné jmění, zvučné jméno a čestné postavení byly nejlepším jeho odporučením. Baron ničeho nenamítal.
„Bude-li Henrietta s vaším nabídnutím spokojena,“ pravil, „milerád přijmu vás do své rodiny.“
Lichtenburk považuje věc jako za ukončenu, prohlásil se bez přivolení Henriettina za její ženicha, a již druhý den kolovala po Praze zpráva o brzkém zasnoubení baronessy Jettenthalové.
Brunián vrátil se ze své krátké cesty do Prahy. Zaslechnuv, co ve městě se vypravuje, uchýlil se ihned k Henriettě. Na otázku, zda tomu tak, odpověděla, že teprva dnes hodlá se baron o její ruku ucházeti.
„A Lichtenburk jmenuje se onen hejsek?“ zvolal Brunián na nejvýš rozčilen. „Nuže ať přijde, odpovím mu za tebe. Tajemství naše nesmí již déle zůstati tajemstvím. Ať skončí věc jakkoli, musí býti jasno mezi námi. Věz, Henrietto, že tento člověk, který mne chce o tebe oloupiti, jest mým — bratrem. Oloupiv mne o otcovo požehnání, oloupiv mne o dědictví, ještě není spokojen, nýbrž chce zničiti i nynější štěstí mé. Však přisámbůh, nezdaří se mu to.“
Ještě téhož dne vyhledal Lichtenburka. Po dlouhých letech spatřili se oba bratři opět. Stará zášť novým případem rozdmychána, propukla v divoký plamen. Oba bratří stáli proti sobě co sokové. Již z dřívějšího vypravování seznali jsme, že šlechetnost nebyla právě nejlepší vlastností Lichtenburkovou, jinak byl by se přese vší přísahu nemohl tak bezcitně zachovati ku bratru otcem zavrženému. I tentokráte se nezapřel. Se vší urputností zatvrzelého člověka postavil se Bruniánovi na odpor, dokládaje se vojanskou ctí, že nejen záměry jeho zmaří, nýbrž vlivem svým i o to se postará, aby z Prahy byl vypovězen. S člověkem, který se takovou měrou prohřešil proti cti šlechtického jeho rodu, nemůže prý dlíti v jednom a témž městě.[3]
Vůči této výhrůžce odpověděl Brunián nanejvýš popuzen, že namáhání jeho zůstane marné; aby pak dostál slovu, že totiž mezi oběma musí býti jasno, vyjevil Lichtenburkovi tajemství, o němž mimo něho a Henriettu nikdo posud nevěděl. Jenom ještě zkamenělá svatba Hans-Heilingova, která jedině byla svědkem obapolných jejich přísah, hovořila za bouřlivých nocí o osudném tajemství obou milenců…
Zlomyslnost Lichtenburkova vyšlehla po tomto vyznání v divoký plamen. — Přenáhlil se, prohlásiv zneuctěnou Henriettu za svou nevěstu. Nebylo pochybnosti, že Brunián, háje svých nároků, i tento případ nezamlčí. K uhájení jeho domněle uražené cti muselo býti vystoupeno se vší rázností. Drzý komediant musel pocítiti všecku tíhu spravedlivého jeho hněvu. Ozbrojiv se patřičnou výmluvností, uchýlil se ihned k baronu Jettenthalovi.
„Není tomu dávno, barone,“ pravil mezi jiným, „co svěřil jsem vám tajemství své rodiny, týkající se mého zhýralého bratra. Tenkráte jste odpověděl, že jednání mé schvalujete a že v takovém případě též jinak byste nejednal. Nuže, slovo s to! Ničema ten nejen na mně nýbrž i na vás se prohřešil, zhanobiv čest vaší rodiny, čest vaší dcery. Nuže, rcete, co hodláte učinit?“
Baron byl touto zprávou tak překvapen, že nedovedl odpovědít. Lichtenburk pokračoval:
„Jest mou i vaší povinností, abychom pomstili dívku zneuctěnou. Jakým způsobem má se to stát, leží na bíledni. Pouze krev je s to, aby smyla hanbu na vás i na mne uvalenou. Nepadne-li rukou vaší, musí padnouti rukou mojí. Rozhodněte se, barone!“
Po dlouhém čase probudila se v baronovi šlechtická pýcha. Brunián — třeba šlechticem — byl přece jenom pouhým komediantem, jenž nikdy neměl se odvážiti tak daleko. Mimo to přičinil se Lichtenburk ze všech sil, aby bratra svého vylíčil co dobrodruha a dokonalého ničemu. Baron nemohl býti dlouho na rozpacích, co má činiti. Ač dosti lehkomyslný, přece nahlížel, že neblahý poměr dcery jeho s Bruniánem musí vyvolati mezi šlechtou nejvyšší pohoršení, tím více, ježto Lichtenburk slíbil o to se postarati, aby prý se Bruniánově „nepočestné“ minulosti patřičného dostalo ocenění. —
Hned druhý den obdržela Henrietta přísný rozkaz, aby se okamžitě odebrala ku své matce na venek. Odjela, aniž by se byla směla rozloučiti s Bruniánem, jemuž dostalo se ještě téhož dne dvojího vyzvání na souboj. V případě, že by se baron chybil cílem, měla zbraň Lichtenburkova učiniti konec jeho životu.
Brunián přijal vyzvání, bil se s baronem a padl. Tak totiž prohlásil se lékař, tvrdě, že nebezpečné bodnutí musí míti v zápětí smrt. Baron odejel na kvap z Prahy a již se nevrátil. Další jeho osudy vylíčili jsme hned na počátku svého vypravování.
Brunián teprva po půl letě se poněkud zotavil. Henrietta nebyla již mezi živými. Lichtenburk, namáhav se marně, aby pozdraveného bratra z Prahy vypudil — uchýlil se opět do Vídně, však dříve nežli odejel, postaral se o to svědomitě, by celou pražskou šlechtu proti oblíbenému řediteli popudil. Domýšlivé panstvo, cítíc se v osobě Lichtenburka uraženo, vyhýbalo se divadlu, komediantem-šlechticem řízenému; byl to jediný prostředek, jímž Brunián, sobě samému přenechaný, mohl býti z Prahy vypuzen. Též mnozí jiní navštěvovatelé Koteckého divadla, kteří, jak jsme se dříve přesvědčili, se správou Hanswursta Bruniána nesouhlasili, přidali se ku straně šlechtické, hlásajíce bez obalu, aby divadlo bylo svěřeno povolanějším rukoum herce Bergopzomera. Uražený a poněkud ješitný Brunián vzdoroval zmužile dvojímu tomu proudu — vzdoroval celá dvě leta, až konečně musel povoliti nutnosti. Posledním dílem jeho vzdoru bylo uspořádání prvního českého představení pověstné „České Ančičky“, které nemálo k tomu přispělo, že sesazení jeho stalo se nevyhnutelným. Na celý svět rozmrzen a rozerván opustil nešťastný ředitel Prahu; odchodem jeho odzvoněno oblíbené druhdy Hanswurstiádě umíráčkem.
Brunián byl zničen; dle vlastního přiznání stal se — darebákem. Teprva po dlouhých, trapně prožitých letech vrátila jej nenadálá pomoc Alfredova světu, z něhož byl příkrostí vlastního bratra vypuzen.
- ↑ R. 1866 postaven zasloužilému tomu muži pomník v kolonádě u zřídla.
- ↑ Nynější divadlo postaveno ovšem teprv r. 1785, však již dříve hrávaly v Karlovarech za letní saisony dosti dobré společnosti.
- ↑ Nutno podotknouti, že událost tato zakládá se na skutečné pravdě. Brunián byl skutečně rodilým šlechticem, což když vešlo ve známost, spůsobilo v tehdejší Praze velikou sensaci. Bratr jeho, vyšší císařský důstojník, naléhal na odstranění nezdárného člena své rodiny, a když se mu to nepodařilo, opustil Prahu sám.