Vlastencové z Boudy/XIV. Otec a dcera — Mozartův „Don Giovani“
Vlastencové z Boudy – čásť druhá Josef Jiří Stankovský | ||
XIII. Z mladých let Bruniánových | XIV. Otec a dcera — Mozartův „Don Giovani“ | XV. Před štědrým večerem |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XIV. Otec a dcera — Mozartův „Don Giovani“ |
Autor: | Josef Jiří Stankovský |
Zdroj: | STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 269–276. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Náhlé úmrtí baronky Jettenthalové zbudilo neobyčejnou sensaci, tím větší ale, když pravá příčina jeho vešla ve známost. Nepovšimnutý, nepatrný Brunián stal se hrdinou dne. Zapomenuté příhody „divadelního“ barona a jeho dcery Henrietty na novo ohřívány. Praha nemluvila o jiném než o událostech, které se před osmnácti lety přihodily, očekávajíc se zimničnou nedočkavostí, co dále bude se dít.
Zvědavost ta byla hned při pohřbu baronky alespoň částečně ukojena. Vedle Kamily zaujímal mezi truchlícími Brunián první místo, kdežto Pasquala, který druhdy hrával v rodině barončině tak vynikající úlohu, nikde nebylo viděti. Ač tvrzeno, že pro stálou chorobu nepřítomnost svoji omluvil, přece bylo nade vší pochybnost, že poměry značně se změnily, a že Brunián vyšinul se k místu, o němž se ubohému komediantovi jistě ani ve snu nezdálo.
Bylo tomu skutečně tak. Kamila, poučena posledními událostmi, že tvrdošíjnost barončina naprosto chtěla zmařiti její štěstí, musela přilnouti k muži, který v rozhodném okamžiku vystoupil co její ochrance a spasitel, byť i muž ten nebyl její otcem. Poslední případ tím více rozhodoval, ježto Brunián neopomenul vylíčiti všecky útrapy a strasti, jichž mu v dlouhé době osmnácti let bylo zakoušeti. Kamila, nedbajíc předsudků vznešeného světa, uznala Bruniána za svého otce, jsouc přesvědčena, že také Alfred nebude ničeho proti tomu namítati.
Události poslední doby nebyly dle toho, aby Kamile Prahu zpříjemňovaly, pročež hned po odbytém pohřbu uchýlila se s Bruniánem a se vším služebnictvem na venek. Co jediná dědička barončina měla volné ruce; nikdo jí nepřekážel, aby ve svém domě zavedla zcela jiný pořádek, aby se svým jměním naložila dle vlastní vůle až do té doby, kdy Alfred by se vrátil a ji za drožku svého života sobě vyvolil. — Že se tak stane, nebylo pochybností. Babiččina smrt zbavila ji všech pout, v nichž svobodná její vůle až dosud úpěla, zbavila ji hraběte Pasquala, jenž v každém případě byl zlým duchem její života. —
Pasqual opustil Prahu ještě dříve nežli Kamila, nevyčkav ani čtyrnedělní lhůty, císařem Josefem vyměřené. Delší prodlévání bylo by bývalo také zcela bezúčelné. Úloha jeho v Praze byla dohrána, a každé odkládání mohlo míti za následek, že by tajené jeho vypovězení mohlo vejíti ve známost. Náhlý jeho odjezd zbudil všeobecnou sensaci, zvláště strana vlastenců neopomenula projeviti hlasitou spokojenost nad zmizením svého nejúhlavnějšího nepřítele.
„Vršovci pana Françoise“ vykonali v dvojím ohledu svou povinnost; naplňovali po delší dobu divadelní kasu a zmařili alespoň napolo nekalé plány strany Pasqualovy; ovšem byl druhý případ pro vlastence mnohem závažnější. Domnívajíce se, že zmizením Pasqualovým vítězství jejich jest pojištěno, pohlíželi s veselejší a spokojenější myslí do budoucnosti. Ve svém nadšení zapomněli však, že símě, z něhož měla vypučeti záhuba Boudy, zapustilo již hluboké své kořeny v roli úrodné. Sensační úspěch „Vršovců“ a odjezd Pasqualův podobaly se pouze prudkému lijáku, jímž vzešlé símě bývá zachváceno, před nímž ale kořeny zůstávají ušetřeny; tu pak jediným paprskem zúrodňujícího slunka nabývá poškozené osení nové síly a svěžesti a co nevidět oděje se opět nejbujnějším zelením.
Takovým slunkem byl Wolfgang Amadeus Mozart, který, jak jsme již na jiném místě pověděli, měl všecku konkurenci Boudy s německým „národním“ divadlem učiniti nemožnu. Úspěchy, jakých se strana Pasqualova v první době svého vystoupení domohla, zatlačily naděje v Mozartova veleducha poněkud do pozadí; když ale okamžité vymoženosti obratem prodajného ředitele Zappea rázem byly zmařeny, když konečně vůdce celé strany, podnikavý Pasqual Prahu opustil, obrácen jest zřetel všech nepřátel Boudy opět k Mozartovi, jenž prost všeho stranictví v tichém zakoutí pracoval o nejzdařilejším díle svém. Nemaje nejmenšího tušení, že byl vyhlídnut za nástroj k potlačení vlastenecké strany, pracoval s pravým uměleckým nadšením o zpěvohře, již slíbil pro Prahu zhotoviti. Již skvělý úspěch „Figarovy svatby“, jejíž provozování byl v Praze přítomen, přiměl Mozarta k výroku: „Poněvadž mi Čechové tak rozumějí, musím pro ně zpěvohru napsati.“ Čestné vybídnutí se strany pražské šlechty urychlilo splnění tohoto slibu; neméně také pobádala Mozarta výtečná správa tehdejší pražské opery, jejíž každý člen byl pro c. k. ředitele komorní hudby na dvoře císaře Josefa nadšen. Nejednou vyjádřil se tehdejší kapelník Strobach, „že on i všickni členové orkestru při každém provozování „Figarovy svatby“ tak bývají nadšeni, že by zpěvohru tu pokaždé znovu začít chtěli“; měl tedy Mozart zároveň jistotu, že nové jeho práci nedostane se nikde lepších a svědomitějších interpretů než v Praze.
Sama Vídeň, kde se za svým povoláním zdržoval, naprosto mu nerozuměla; bylať nadšeným přívržencem povrchní hudby italské a ve své nejapnosti nazývala hudbu Mozartovu nudnou. — Ba vyskytli se dokonce lidé, kteří i samého císaře Josefa proti Mozartovi chtěli popuditi. „Krásná hudba, Mozarte, ale příliš mnoho not,“ pravil kdysi císař k řediteli komorní své hudby, načež tento odpověděl: „Císařská milosti, právě tolik not, kolik jich třeba.“ Zcela jinak smýšlela Praha.
Již v září přijel tedy Mozart do Prahy, aby zde započaté dílo dokončil. Ač dostalo se mu od nejpřednějšího velmože hraběte Jana Thuna pozvání, aby se v paláci jeho ubytoval, dal přece přednost svému příbuznému, měšťanu Duškovi, jenž byl majitelem neúhledného domku „u tří lvíčků“ na uhelném trhu a rozkošné vily Bertramky v Košířích.
S nadšením vítal umění milovný Dušek proslaveného skladatele. Když uchýlili se do připraveného pokoje, otázal se Mozart:
„Neptal se tyto dni nikdo po mně?“
„Ach ano!“ zvolal Dušek. „Málem bych byl na to zapomněl. Předevčírem a včera byl u mne jakýs pán. Jméno mi nepověděl, řekl pouze, abych ti vyřídil, že abbé zůstává v Platejse.“
„Ah ano, to jest on!“ zvolal Mozart.
„Kdo jest ten tajemný muž?“
„Abbé dá Ponte, básník při císařské společnosti vlaských zpěvoherců — můj libretista.“
„Tentýž, který ti napsal text ku ‚Svatbě Figarové‘?“
„A také k nové mé zpěvohře, již chci u tebe dokončit. Delší dobu zdržuje se v Praze, a již před měsícem chtěl se odebrati do Vlach; psal jsem mu, aby se ještě nějakou dobu zdržel, že sám přijedu do Prahy, a že ještě jedenkráte celý text spolu projdeme.“[1]
„A smím věděti, jak se bude tvá nová zpěvohra jmenovati?“
„Jsem již skoro hotov, netřeba tedy tajnosti,“ odpověděl Mozart. „Abbé dá Ponte použil k novému svému textu španělské povídky „El Combidato de piedra“ od Tirsy de Molina jakož i Molierovy veselohry „Don Juan“ — a nazval svou knihu „Il dissoluto punito ossia: Il don Giovani“. Text je v skutku znamenitý a bude-li se má opera líbiti — připadne veliká část úspěchu mému abbéovi, který, mimochodem řečeno, sebe sama uvádí na jeviště, jsa v celé Vídni znám co největší don Juan nynějšího věku.“
Jen něco málo dní zdržel se Mozart v domě „u lvíčků“; pobytu svého u přítele Duška použil k tomu, aby se stran upravení textu se svým libretistou dorozuměl, načež odstěhoval se do Košíř, kdež ve krátké době několika neděl celou operu vyjma ouverturu dokončil. Již dne 28. října odbývána jest v národním divadle první zkouška. Všickni účinkující umělci[2] byli dílem Mozartovým tak nadchnuti, že již při první zkoušce byli úplně svých úloh mocni, a k veliké radosti šťastného skladatele tak si počínali, jako by již před přeplněným divadlem vystupovali. Jediná představitelka Zerlíny, signora Bondiniova nezdála se býti ještě v pravém živlu; Mozartovi nechtěl se líbiti její výkřik při sceně, ve které don Juan chce se jí zmocnit a ji odvleci. Několikráte musel býti tento výstup opakován, však Mozart nikdy nebyl spokojen; nepozorován vystoupil tedy z orkestru, přikradl se na jevišti, a když osudná scena nadešla, popadl ji ze zadu s takovou hurtivostí, že signora zděšeně vykřikla.
„Tak je dobře, signoro,“ zvolal Mozart, „prosím, abyste při představení vykřikla zrovna tak.“ —
Nadešel den 3. listopadu, den před prvním provozováním nesmrtelného „Don Juana“. Mozart nalezal se v kavárně „u hroznu“ ve společnosti dobrých přátel a bezstarostně bavil se hrou na kulečníku. V tom přistoupil k němu jeden z jeho přátel a pravil:
„Mozarte, zítra je „Don Juan“ a ty nemáš ještě ouverturu.“
Mozart se na chvíli zamlčel, načež odloživ tágo zvolal:
„Buďte bez starosti, ouvertura bude v čas dohotovena.“ Na to odešel do vedlejšího pokoje, dal si přinésti papír a zasedl ku práci. Psal celou noc — a již ráno odnášel divadelní sluha celou partituru k opisovači. — Večer o sedmé hodině, když mělo představení počíti, nebyl opisovač ještě s prací svojí u konce; představení počalo tedy o čtvrt hodiny později.
Mozart vstoupil do orkestru, kdež hudebníci plni strachu prohlíželi své noty, dosud mokré a posejpátkem pokryté. Mozart obecenstvem hlučně přivítaný dal znamení a ouvertura začala. Přes to, že žádný z hudebníků jí byl dříve nepřehrál, zdařila se výborně; obecenstvo vypuklo po její ukončení v nesmírný jásot, načež Mozart nakloniv se k hudebníkům nejblíže sedícím pravil:
„Mnoho not spadlo sice pod pulpity, ale ouvertura přece se vydařila.“
A jako ouvertura, tak líbila se také celá zpěvohra. Hned při prvním provozování uznalo veškeré obecenstvo, co později Francouz Dr. Sievers o díle tom napsal: „Don Juan jest klíč, jímž si Mozart na věčné časy otevřel chrám slávy… Mozart dokázal, že výtvory pravého veleducha nejsou podrobeny času ani modě, nýbrž že stvořeny jsou pro věčnost.“[3] —
Velkolepý úspěch „Don Juana“ v národním divadle Nosticově nemálo zalekl naše vlastence z Boudy. Celá Praha, česká i německá, nemluvila o ničem než o nové zpěvohře Mozartově, i nebylo pochybnosti, že v Mozartově práci dostalo se Boudě konkurenta, s nímž nelze zápasiti. Kasovní úspěch „Vršovců“ byl „Don Juanem“ daleko překonán. Ať Čech či Němec — vše hrnulo se do národního divadla, Bouda zůstávala prázdna.
Nade všecky nekalé pikle a praktiky Pasqualovy účinkovalo mocněji jediné dílo Mozartova veleducha. Nepřátelé Boudy jásali. Vůči této události nevěděli si vlastencové skutečně rady, za to však vytasil se Zappe jménem ohroženého družstva s novým plánem, který však čelil pouze k zachránění družstva; svatá věc vlastenců položena výdělkářskými řediteli ad acta. Dle návrhu Zappeova jali se páni direktoři Boudy provozovati rozličné německé hry výpravné, balety a nesmyslné pantomimy, čímž skutečně se jim podařilo, že valnou část nečeského obecenstva do svého divadla vlákali. České hry obmezeny opět pouze na neděle a svátky, však i tu pospíchala velká část venkovského obecenstva k představení proslulého „Don Juana“, který vždy více a více divadlo naplňoval.
Zimní saisona r. 1787 byla pro české umění naprosto ztracena, však ještě horší slibovaly býti následky. Pracně získané obecenstvo muselo se za těchto poměrů vlasteneckému divadlu odcizit; jediný rok zahálky a všecky snahy vlastenců z Boudy musely vzíti za své. Nadešla doba nového utrpení. —
- ↑ Abbé dá Ponte zdržoval se skutečně r. 1787 v Praze a bydlel v Platejse.
- ↑ Myslím, že nebude od místa, podáme-li první obsazení výtečné zpěvohry Mozartovy: Don Giovani — Sig. Lui. Bassi. — Donna Anna — Sig. Ter. Sopariti. — Donna Elvira — Sig. Cat. Micelli. — Don Ottavio — Sig. Ant. Baglioni. — Leporello — Sig. Felice Ponziani. — Don Pedro a Masetto — Sig. Gius. Lolli. — Zerlina — Sig. Ter. Bondini.
- ↑ V německém jazyku provozoval se „Don Juan“ v Praze poprvé 8. listopadu 1807; v českém jazyku teprva 9. dubna 1825. České toto představení bylo 258té provozování „Don Juana“ v Praze.