Vlastencové z Boudy/XII. Z mladých let Bruniánových
| Vlastencové z Boudy – čásť druhá Josef Jiří Stankovský | ||
| XI. Před zasnoubením | XII. Z mladých let Bruniánových | XIII. Z mladých let Bruniánových |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XII. Z mladých let Bruniánových |
| Autor: | Josef Jiří Stankovský |
| Zdroj: | STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 250–257. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Jest parný červnový den r. 1769. Ač scházejí ještě celé dvě hodiny do poledne, praží slunce v pravém slova smyslu africké.
U Koteckého divadla na uhelném trhu zkončena právě zkouška na kouzelnou hru „Moc čarodějky Galantýny“ a páni umělcové obojího pohlaví vyhrnuli se na ulici. Vidíme mezi nimi věčně zamilovanou první milovnici paní Mionovou, od jejíž boku se žárlivý pan manžel ani na krok nevzdaluje, svůdnou, plamenookou paní Menišovou, roztomilou soubrettu Kösselovu a lehkonohou primu ballerinu paní Oettingerovou; dále mužně krásného hrdinu Christa, italského buffa Burgioniho a výtečné herce Jünglinga, Bergopzomera a Sennefeldera;[1] mimo to celý zástup rozličných mimů minorum gentium.
„Ah, jaké to nesnesitelné vedro!“ zvolala nebetyčnými skoky upachtěná ballerina.
„Věru, bylo by už na čase, abychom se z té udírny vystěhovaly,“ doložila paní Mionová. „Beztoho tam žádný nechodí.“
„Bude to, milé dětičky, bude to,“ pravil Jüngling, starší přitloustlý pán, jenž hrával dobrosrdečné starce a byl miláčkem obecenstva. „Právě jsem mluvil s ředitelem a ten mi řekl, že ku konci měsíce odbývá se poslední představení.“
„Hurrá!“ zvolala cháska veselých komediantů téměř jednohlasně.
„A kam vydáme se na pouť?“
„Já bych nejraději do Karlových Varů.“
„Já do Teplic.“
„Ano, zlaté děti,“ přerušil je Jüngling, „půjdeme, ne ale, abychom se lopotili na novo, nýbrž abychom se také jednou jako velcí páni pobavili.“
„Co že pravíš? Kterak to možné?“ naléhaly rozmarné dámičky na dobrosrdečného tatíka.
„Ano, ano, zlaté dětičky; už je to vyjednáno. Náš zlatý, náš roztomilý baronek učinil řediteli návrh, že nás všecky vyveze na dva měsíce z Prahy a že se o to postará, aby nám ničeho nescházelo.“
„Hurrá!“ zvolali opět všickni a prima ballerina učinila ve svém nadšení tak divoký balletní skok, že se špičkou své malé nožky dotkla červeného nosu pana buffa Burgioniho.
„Madona!“ zvolal Vlach, chytiv se za nos. „Myslíte, madame, že jste pod suffitami? Nechtě si své skoky pro „Zaklenou mašli“ a pro „Husarského ducha!““[2]
Všickni dali se do hlasitého smíchu.
„Jděte, dětičky, jenom hezky domů,“ pokračoval s blaženým úsměvem Jüngling, „a každý najde na svém stolku roztomilé psaníčko našeho zlatého baronka, jímž je vyzván dnes odpůldne na „Štvanici“, kdež nám medovými jeho ústy bude sdělen plán letního našeho výletu.“
Jüngling mluvil pravdu. Každý z čelnějších členů Koteckého divadla, přišed domů, nalezl psaní, obsahující řečené pozvání a podepsané nejhorlivějším maecenášem dramatické muzy, roztomilým manželem paní baronky z Jettenthalů, jenž přibyl před měsícem se svou dcerou Henriettou do Prahy, aby ji zde dle svého výroku seznámil se vznešeným světem velkého města. —
Štvanice, nynější ostrov „Velké Benátky“ za bývalou Poříčskou branou, patřil mezi nejoblíbenější výletní místa tehdejší Prahy. Zejména v neděli a ve svátek býval „Hec“ — jinak ostrovu tomu neříkáno — přeplněn. Oblíbenost místa toho měla svůj původ v dřevěném divadle, ve kterém odbývány štvanice dravých zvířat, zejména vlků a medvědů, odkud také jeho jméno. „Ušlechtilé“ tyto zábavy udržely se až na počátek nynějšího století; teprva roku 1802 byly císařem Františkem k velkému zármutku Pražanů zapovězeny. Byla to podívaná, zejména pro nižší třídu pražského obecenstva, jež možno nazvati šlechetným předkem našich novomodních dostihářů. Všedního dne navštěvována „Štvanice“ k vůli dobře zařízenému hostinci lidmi z lepší třídy, ano i pánovitá šlechto místu tomu se nevyhýbala.
Řečeného červnového odpoledne — byl právě všední den — spatřujeme pod košatými stromy hostinské zahrady na Štvanici skoro celý personál Koteckého divadla. Všickni vyhověli svědomitě baronovu pozvání. Seděli u několika stolů a vedli si velmi živě. Pouze a jednoho stolu jevil se hovor trochu vážnější. Seděli u něho Jüngling, Ghrist, Burgioni, Bergopzomer a tři usedlejší pražští měšťané, jenž byli každodenními navštěvovateli Koteckého divadla. Hovořili o divadle. Všickni tři měšťané byli známi co vyběrační krasoduchové a horlivými slovy dokládali, že nesouhlasí s nynější správou; z herců jediný Bergopzomer, maž v každém ohledu vzdělaný, je podporoval.
„Nejsme proti provozování burleskních a kouzelných her,“ pravil první měšťan; „jestliže se nám ale pořád předkládají, přejde nám konečně chuť chodit do divadla. Ředitel měl by povážit, že mezi navštěvovateli jsou také lidé se zdravými smysly, o které by neradi přišli ustavičným díváním se na ty svrchované nesmysly.“
„Úplně s pány souhlasím,“ pravil Bergopzomer, „ale co platno! Ředitel holduje staré škole a nikdy nedopustí, aby hanswurstiada jeho vzala za své.“
„Také by nedobře pochodil,“ pravil Jüngling. „Mluvte si, pánové, co chcete, máme důkazy, že vážné a jak vy tomu říkáte „dobré“ kusy přivedou každého ředitele na mizinu. Dávali jsme nejvykřičenější hry, jako Youngovu „Pomstu“, Göblerovu „Klementinu“, ba i „Bramarbasa“ proslulého pana z Hollbergu; a jaký byl výsledek? Prázdné divadlo a dlouhá chvíle, obecenstvo žádalo svého Hanswursta; teď ho má a je spokojeno. Nezapomeňte, pánové, že krasoduchů vašeho druhu napočteme v Praze sotva tucet a ředitel musí se říditi dle většiny.“
„A přece tvrdím,“ pravil měšťan, „že tomu bude konec. Obecenstvo musí nahlednouti, že je ředitel Brunián divadlu pražskému na škodu, a že musí se po někom jiném ohlednouti.
Slova ta byla tak hlasitě pronešena, že i u druhých stolů byla zaslechnuta, však ku škodě nadšeného reformatora. Páni umělcové vypukli v hlasitý smích a jako věrní sluhové svého pána jali se nehledanými slovy dokazovati, jaký je Brunián ředitel. Měšťané, nemohouce proti celé smečce Hanswurstových přívrženců ničeho pořídit, rozhorlili se konečně tak, že zaplatili a opustili Štvanici.
„Blázni! Přepjatci! Lessingovci!“ a jiné více méně lichotivé titulatury provázely je z ostrova. Po jich odchodu sestavili páni mimové všecky stoly dohromady i jali se výroky měšťanů dopodrobna přetřepávati. Výsledek rokování toho byl, že není nad nynější správu Koteckého divadla, ba že žádné divadlo na světě Kotcům se nevyrovná. Moudrý Bergopzomer ničeho proti náhledům svých kolegů nenamítal, ale myslil si svůj díl.
Asi za půl hodiny po tomto intermezzu zahrčel kočár na dřevěném mostě, přes nějž přicházelo se na ostrov.
„Baron přijíždí!“ zvolali komedianti skoro jednohlasně.
„Přijede také baronessa?“ tázal se hrdina Christ.
„Toť se ví,“ odpověděl Jüngling. „Vždyť víte, že baron bez ní ani kroku neudělá.“
„Věru, roztomilá dámička,“ pravila paní Mionová.
„A kterak se do našeho života vpravila!“ přizvukovala soubretta Kösselova.
„Nuž což divu! Je po papínkovi!“ doložila prima ballerina.
„Kéž by byla!“ vzdychl Christ. „Ale nám mužským nebude ona nikdy, čím je baron vám, vy ženská čeládko.“
„Podívejme se, co by ten holobrádek všecko nechtěl!“ zvolala se smíchem rozpustilá soubretta. „Hošíčku, utři si hubičku. Může-li kdo činiti nároky na něco takového, jest to pouze náš ředitel. A řediteli musíš postoupiti místo, byť jsi měl sebe větší laskominy.“
Všeobecný smích provázel upřímná slova skotačivé mamzelky. V tom se kočár zastavil, dvířka se otevřela a z něho vyskočil baron Jettenthal, jeho dcera Henrietta a ředitel Koteckého divadla Brunián.
Brunián byl tenkráte muž něco málo přes třicet roků čítající. Byl štíhlý, veliký, tváře nad míru zajímavé a mravů velmi uhlazených. Všickni ženští navštěvovatelé Koteckého divadla tvrdili jednohlasně, že je krásný muž. Brunián býval již dříve ředitelem Koteckého divadla; roku 1763, když smlouva jeho došla, odebral se se svou společností do Brna a rok na to do Hradce, kdež zůstal až do roku 1768, načež opět do Prahy se vrátil a na novo ředitelství převzal. On sám byl tenkráte nejoblíbenějším hercem, ba ve svém oboru — v hanswurstiadě — pravou kapacitou, neb ze současných zpráv se dozvídáme, „že hrál vždy ku všeobecné spokojenosti vysoké šlechty a veleváženého obecenstva.“ Byl ve své komice neodolatelný, neumořitelný, byl Praze tím, čím Vídni Hanswurst Bernardon, a to bylo hlavní příčinou, proč vážné kusy neměly v Praze úspěchu. Ozývali se sice rozliční hlasové proti jeho správě, ale veliká většina vysoké šlechty i lidu byla spokojena; marný tedy všechen odpor.
Jakmile noví hosté vyskočili z kočáru, zvedli se herci a hlasitým „hurrá!“ je přivítali. Baron pln dobrého rozmaru vstoupil mezi ně a každému potřásl rukou; zvláště přívětivě choval se k dámám, neopomenuv štípnouti každou do tváře. Pravili jsme již na jiném místě, že byl baron štědrým maecenášem divadelní chásky, pod ředitelstvím Schrödera před mnoha lety v Kotcích hrající. Náklonnost tuto přenesl i na členy pozdějších ředitelů, zejmena ale na ony ředitele Bruniána, který zvláště k tomu přihlížel, aby jeho dámy v každém ohledu velectěnému obecenstvu vyhověly. Byloť Kotecké divadlo malou galerií skutečných krásek, jimž chytlavé srdce baronovo nemohlo odolati.
Pro tato upřímnou snahu slavného ředitelstva miloval Bruniána co nejsrdečněji; Brunián byl nejlepším jeho přítelem, na všech cestách ho provázejícím. Nedivme se tedy, že podnikavého, roztomilého ředitele i přízni své nezkušené dcery odporučil. Zvláštní ten poměr, u tehdejší naduté šlechty přímo sensační, byl možný jenom u člověka druhu baronova, u člověka dobrodružného a lehkomyslného.
Baron cítil se šťastným jenom ve kruhu Koteckých komediantů; žil s nimi v nejdůvěrnějším přátelství, ba s některými si dokonce tykal. O tom paní baronka ovšem nevěděla a nikdy nebyla by mu takové snížení se odpustila. Do této společnosti lehkovážných duchů zavedl také svou dceru; při ledabylém vzdělání, jakého bylo se jí její gouvernantkami dostalo, netřeba se diviti, že Henrietta záhy vstoupila ve šlépěje papínkovy. Veselý, bezstarostný život komediantský se jí zalíbil, i považovala tento kruh za onen svět, v němž dle výroku otcova měla se poohlednouti. Do jiných společností ji baron neuváděl, jakož vůbec všem kruhům šlechtickým nejraději se vyhýbal. Vznešené panstvo mělo mu to ovšem za zlé a nevyhledávalo také jeho společnosti, což ale barona nejméně rmoutilo. Utvořil si vlastní svůj svět, v němž panoval jako malý král. Kotecké divadlo bylo jeho říší, Bruniánovi členové jeho poddanými, byl jaksi předchůdcem nynějších některých korunovaných hlav, které zemi svoji ze zákulisí spravují. —
Po srdečném uvítání posadili se nově přibylí v čelo stolu a baron jal se přednášeti svůj Jünglingem napolo vyzrazený plán.
„Zvu vás, pánové a dámy,“ pravil mezi jiným, „ku společnému dvouměsíčnímu výletu na venek, abyste tělem i duchem posilněni do Prahy se opět vrátili a ve své namahavé práci s novým zdarem pokračovali.“
Páni umělcové a dámy umělkyně byli nad touto velkomyslností u vytržení. Chvalořeči jejich neměly konce, a nanejvýš rozjařeni ubírali se všickni ku představení „Čarodějky Galantýny“. Brunián odjížděl jako obyčejně v baronovu kočáru.
Nikomu nebylo pozvání baronovo více vhod nežli Bruniánovi. Návštěva divadla byla za parných dnů velmi slabá a byla by v obou následujících měsících ještě více ochabla; jako každý rok byl by se musel se svou společností do některého lázeňského místa uchýlit, aby ji přes léto udržel. Mohlo-liž se mu tedy dostati většího ulehčení, než tím, že štědrý baron se uvolil po dva měsíce ji vydržovati! Však nedosti na tom. Tichý, klidný život venkovský poskytoval mu vyhlídku ve splnění nejvřelejší tužby, jíž se duch jeho po delší již dobu zabýval. Řekněmež to zpříma. Brunián miloval Henriettu, a dle přízně, kterou mu prokazovala, kojil se pevnou nadějí, že také on jí není lhostejným. Vždyť byl krásný muž. Blažil se myšlénkou, že prožije ve venkovském zátiší kus oné romantiky, již znal až posud jenom z několika divadelních her na Koteckém jevišti provozovaných.