Vlast a matka/10.
| Vlast a matka Josef Kajetán Tyl | ||
| 9. | 10. | 11. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 10. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 250–256. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Zas vidím vás, otcovské luhy, Synův návrat od V. J. Picka |
Nepokojně přecházela opět Emilie po svém pokoji. Před půl hodinou odešel od ní Podhajský s matkou a Růženou.
Živá, cituplná, obrazivá divadelní rekyně, která celému světu do tváří hleděla a žádného soudu se neštítila — tato podivná ženština nemohla nyní obraz prosté ženy z mysli zbýti, a v duši jí zaznívaly ještě poslední slova její.
Paní Kateřina si dala říci a navštívila dívku, jejíž bytost pochopiti nemohla. I zděsila se takořka jejího pohledu. Byla něco prajiného očekávala, nežli se jí ve spanilé, půvabné a elegantní dámě zjevilo. I začala ji již v duchu odprošovati. Šťastná žena byla by na to přísahu složila, že pod takovýmto zevnějškem nic… takového vězeti nemůže, čeho se byla na počátku obávala.
I Emilie byla prostou, ale jemnocitnou ženou dojata. Pudilo ji to k ní, jako k vlastní matce, kterou arci již dávno — dávno byla pohřbila. A srdce její otevřelo se před ní jako drahá pokladnice, v nížto se diamanty a rubíny blýskaly — otevřelo se před ní jako divůplná obloha, na nížto se měsíc, slunce a hvězdy honily — otevřelo se před ní jako stará vzácná kniha, kde se báchorky o zaklených kněžnách, nábožné žalmy a veselé písně střídaly.
Podhajská tušila velikou vnitřní cenu její, ale předce potřásala starostlivě hlavou, a tisknouc jí ruku pravila: „Já bych té nebezpečné hry nechala, a vrátila se do světa ženského.“
Tato slova zněla nyní Emilii v celé duši a naplňovala ji teskností. Byl to hlas tajemný. Dívka nemohla říci, proč by se jich strachovati, proč by se jimi děsiti měla.
V tom se dávaly návštěvy opovídat — a v okamžení na to vešli Antonínovi přátelé. Emilie na ně čekala.
V okamžení sletěl všechen mráček s čela jejího. Dáma nejoutlejšího tonu a přítelka otevřeného srdce vítala mladé muže.
„Pánové, já vás dala volati, zdali byste se mnou malé dobrodružství podniknouti nechtěli.“
„Běží-li při tom o krk — můj vám stojí k službám,“ nabízel se známý šedokabátník.
„Takového nebezpečí při tom není — ačkoli jistit nemohu, zdali nás někde škaredá tvář nepotká. Slyšte! Dnes nám odjede Podhajský. Jeho matka nám ho odvádí, aby ho s otcem smířila. My jsme dílem také příčina, že se na syna rozhněval; — tu mi napadlo, zda by nebylo slušno, abychom také něčím k obecnému smíření přispěli a domácí krásnou slavnost nějak oslaviti pomohli.“
„To by bylo arci famosní!“ radoval se outlý přítel. „Ale jak?“
„Abychom za Podhajským vyjeli, a brzce za ním na otcovský dvorec vrazili. Tu přijdeme právě mezi rozjitřené affekty a budeme moci nejsnadněji celou věc k dobrému konci otočit.“
„Já jsem při tom! — Já také!“ ozvali se přátelé — a nežli uběhlo čtvrt hodiny, začali se na improvizovanou cestu chystati. Slibovali si veliké rozkoše a chytili se podivného návrhu se vší chutí…
Starý ekonom neměl mezi tím ovšem ani zdání o všelijakých nábězích a outocích, které se na srdce jeho strojily. Nyní nebyl ani s to na svět pomyslit. Bylať se s ním v tom krátkém čase hrozná změna udála.
Zdálo se mu, že je na poušti. A také na ní skutečně byl. Domácí čeleď se mu vyhýbala, on se štítil čeledi; ona to činila z bázně, tento ze studu. Projímalť ho chvílemi hlas, že se byl přenáhlil… a to mu nemohl až posud nikdo vyčítat. Plamenně to nyní cítil, že tu krom hrudy a prsti ještě něco je, nač byl srdce své upoutal, třebas to i pověděti neuměl, nebo to časem ukrýval — a to byla žena jeho… Růženka… a Antonín.
Ano, on ho miloval! S blahým trnutím uváděl si na mysl postavu ušlechtilého jinocha… ale srdce jeho bouřilo dvojitým hněvem, když si na jeho vzdory vzpomenul. S plamennou touhou čekal, jakou zprávu od manželky dostane, proklínal ranhojiče, proklínal Antonínovy přátele — doufal, že se manželčina slova vyplní… jednou chvílí se třásl, druhou zuřil, třetí by byl slzel.
Plesavé zkřiknutí vyrvalo se mu rázem ze stísněných prsou, když náhle domácí kočárek na nádvoří vjel a Růžena s něho skočila. I chtěl jí běžet naproti — ale nohy pod ním klesaly… a pak chtěl zase na přísného otce hráti. Ale tato vůle jeho se brzy rozpraskla — vždyť viděl jenom Růženu slézati!
„Kde zůstala Kateřina?“ ptal se vstupující dívky.
„Dobrého zdraví, tatínku!“ odpovídala tato, lehounkým kročejem k němu letíc a ruku i ústa mu líbajíc. Zdálať se býti jako novým životem nadchnutá. — „Pěkné pozdravení od matinky…“
„Ale kde je? kdes ji nechala?“ skočil jí Podhajský do řeči… „Pověsila se na toho proklatého nezdárníka…?“
„Ne, ne — neklej, nehorši se, tatínku!“ prosila Růžena, outlou ručinkou ústa mu zacpávajíc. „Nic zlého o našem Antonínovi, — sice ti nepovím, co ti matinka zkazuje.“
„Zbláznila jsi se?“
„Ó, proč ne? Rozkoší se zbláznit — toť nemůže být nic blaženějšího. Pro tenkráte ti ale povídám s úplným, zdravým rozumem, že tě dává matinka prosit — pěkně prosit, abys obměkčil srdce své a nezatvrzoval se ve hněvu.“
„Co?“ zkřikl Podhajský, a mžikem vrazila se mu všechna krev do tváře. Myslilť, že byla cesta matčina marná, a že chtějí nyní srdce jeho k vůli nepovolnému synovi podrývat. — I uchvátil ho nový hněv.
„Co? — já se mám obměkčovat, aby jiní tím urputněji na svém bezpráví setrvati mohli? To je tedy ovoce vaší cesty?“
„I tak pak si jenom nech pověděti, tatínku!“ chlácholila ho zase dívka. „Naše cesta vydala pěkné ovoce — a já tě nyní jen prosím, abys mu ve svém srdci místečka vykázal.“
„Co je tedy? — mluv! Jak vidím, musely se divy dít, neboť i ty jsi něčeho nabyla, co jsem dříve na tobě nepozoroval.“
Dívka se líbezně zapýřila.
„Ano — stalo se něco,“ řekla sladkým hlasem — „slyšela jsem Antonína mluviti, a kouzelným jeho slovem praskly kruhy okolo duše mé. Tatínku… také ty ho musíš ještě jednou vyslechnouti —“
„Koho?“ ulekl se Podhajský. — „Kde je? — já nechci…“
„Matinka tě dává prositi, abysi zpomněl na její lásku, na její oddanost…“
„Kde je — kde je Kateřina?“ ptal se Podhajský netrpělivě. „Co mluví o své lásce ústy cizími? Kde je sama?“
„Tu je!“ ozval se hlas ženský za ním, a na prahu, mezi otevřenými dveřmi, stála Podhajská s Antonínem.
Ona byla přede dvorcem s kočárku slezla a zahradou do domu se vkradla.
„Tu je!“ ozvala se nyní — „a splňuje slovo své. Přivádí syna tvého.“
„Otče!“ zvolal Antonín a sepnuv ruce na prsou, posýlal k němu prosebné zraky.
„Syn tě volá, otče!“ řekla matka, blíže přicházejíc.
„Já měl syna,“ promluvil starý, s očima k zemi upnutýma, hlasem žalostí a radostí se třesoucím… „já měl syna poslušného —“
„Ten opět přichází!“ zvolala matka horlivě — „a navrací se lítostně.“
„A poslušně?“
„Poslušně.“
„Beze vší výminky?“
„Jako dítě tvoje za let pacholetských.“
„Jako dítě moje za let pacholetských?“ opětoval starý ekonom s blahou zpomínkou, a hlava mu sklesla ku prsoum.
„Otče!“ zvolal Antonín — a vrhnuv se k němu na zem, objal kolena jeho a tulil se k němu s dětinskou důvěrou.
A starý se k němu sklonil — položil hlavu svou na hlavu jeho, ovinul okolo něho ruce své — nemluvil, ale horké, veliké slze na osmahlých tvářích mluvily za něj.
Živý proud rozkošné rozpravy uchvátil nyní čtyry blahé lidi. Tu bylo vyobrazování a vysvětlování, vyptávání a zpytování — ale všecko s přívětivou tváří a laskavými slovy.
Kde zůstal přísný otec?
Ach, ten zmizel rostoucím zalíbením, jež nalézal v ušlechtilém synu, a namáhal se, aby postihl všechny ty pěkné věci, o nichž mu nyní mladý vlastenec z plného srdce vyprávěl.
Vrtěl při tom arci ještě tuze často hlavou, ledaco nemohl pochopit… ale bolest jeho za dnů právě minulých byla tak veliká, že se nyní takořka nutil věci uvěřiti, které se mu v obmezené přihrádky starého rozumu jeho vtěsnati nechtěly — nutil se věřiti, jen aby zas podobné bolesti neucítil, a touto vůlí začalo se v něm i přesvědčení zmáhati.
A když byl nejjemnější souzvuk srdce všechněch opanoval, zarachotily dva pěkné povozy na prostranném nádvoří.
„Hvězdy nebeské!“ zvolal Antonín, který se byl s ostatními k oknu přihrnul. „Totě Emilie a moji přátelé!“
S rozličnými pocity hleděli šťastní obyvatelé osamělého dvorce na hosti i na sebe, a nežli si mohli otázku předložiti, co tato návštěva znamená, otevřely se dvéře, a domácí děvečkou vedeni, vstupovali pocestníci přes práh.
„Pokoj s vámi — a nám laskavé uvítání!“ mluvila Emilie hned při prvním kročeji. — „Dovolte nám vejíti pod střechu, kdežto se dílem naší vinou, ačkoli nevinně, nemilý duch nesváru hostiti začínal — nyní ale, jak pozorujeme, již opět, šťastně začarován, zmizel; dovolte nám také nějakou částí k všeobecnému dorozumění a pospolnému shodnutí se přispěti. — S těmito drahými se již známe,“ mluvila dále, živě k staré Podhajské a Růženě přistupujíc a obě objímajíc — „s panem mladým Podhajským mám podobné potěšení, a tudy mi nezbývá nic jiného, nežli abych toho i u ctihodného domácího pána dosáhla. Povrchně jsme se již arci poznali,“ obrátila se k starému ekonomu s nejdvornější poklonou, „ale já bych ráda, aby mě za jasného světla poznal — aby v paměti tak váženého muže ani nejmenšího stínu na obraze mém nezůstalo.“
Starý tonul v nesnázi a začal něco mumlati, co mělo jako výmluva vypadat; mladý přistoupil k přátelům a projeviv své překvapení seznamoval je s matkou a s Růženou.
„Já jsem ona pověstná ochechule,“ mluvila zas Emilie s nejpůvabnějším úsměvem k starému Podhajskému — „která vás ohledem pana syna tak hrozně poděsila. V skutku ale, zdá se mi, nemám na sobě nic hroznějšího, nežli tito pánové — vůbec přátelé vašeho pana syna a znamenití vlastencové — a jakož, doufám, poznáte, nežli vás opustím.“
Nyní začal Antonín přátele své dle jména a stavu uvádět. Rodičům zněly titule doktor a právník velmi líbezně, a když tito konečně sami přistoupili a srdečnými, nenucenými slovy příjezd svůj omlouvati a podezření jejich zvracovati začali: nemohl starý venkovan hned slov nalezti, aby své mrzuté přenáhlení omluvil, jakož i milé překvapení své vyjádřil. Jak nyní ty pány pod svou střechou, za denního světla, s utišenou myslí viděl, nemohl sám pochopiti, jak o nich co zlého mysliti mohl. I poznával, že jim byl ukřivdil, a tímto poznáním změklo srdce jeho tak, že je říkaje s dětinskou radostí vítal a jako starým známým ruce jim tisknul.
„Vidíš, pantáto — vidíš, jak jsme se mýlili!“ usmála se paní Kateřina. „To jsou ti pánové, s kterými náš Antonín vlastenčí — kterých jsme se strachovali; — a teď jim tiskneš ruce!“
„Ó však já to přivedu také tak daleko, že mi pantáta ruku stiskne!“ ozvala se nyní Emilie. „Dovolte mi jen, zlatá matičko! abych tu směla dvakráte čtyřiadvacet hodin jako dcera pobyti. Popřejte mi jen té rozkoše, abych se mohla k srdci vašemu jako k srdci mateřskému uchýliti a od ruky vašeho ctihodného manžela jako od ruky otcovské na dalekou cestu požehnání si vyprositi. Snad na vždy opustím nyní drahé kraje vlasti naší — a ráda bych zpomínku na dny mezi vámi ztrávené jako zlaté listy do knihy života svého vložila.“
I přivinula se k Podhajské, a jemnocitná žena přitiskla ji k srdci svému…
Blah ostne plynuly na to příští dnové. V osamělém dvorci panoval nový, ojařený život. Hlavní jeho jiskrou, nejbohatším jeho pramenem byla Emilie. Se starým Podhajským procházela pole a dala se o setí i o žněch jako nastávající hospodyně poučovati; s paní Kateřinou přihlížela ke stájím, s Růženou házela pokrm drůbeži, navštěvovala oblíbená místa Antonínova — a zde rozlévala své nejkrásnější písně. Zdálo se, že si byla umínila šťastnou náhodou nalezený zdroj rozkoše před svým odjezdem z krajin domácích do poslední krůpěje vyprázdnit.
A na všech stranách nalézala ochotného, živého souhlasu.