Vlast a matka/11.
| Vlast a matka Josef Kajetán Tyl | ||
| 10. | 11. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 11. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 257–258. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Pro jedno kvítí Národní píseň |
„Bohu díky, že jsem zase doma!“ oddechla si Emilie, když totiž, opustivši kočár, se svou panskou zase do pěkného pokoje ve velkém Pražském hostinci vstoupila. „Já bych byla samou rozkoší onemocněla. Teď je mi právě nejlíp — teď začneme věci skládat, a zejtra pojedeme do božího světa.“
Po cestě poněkud unavena odhodila klobouk a vrhla sebou na hebounkou sofu. Přemítala na mysli příhody minulých dnů — zabrala se do budoucích a zastavila se s celou svou podivnou duší u Ferdinanda.
V tom přinesla domácí panská zapečetěné psaní. Nedávno byl je tu poštovní posel zanechal.
„Od něho?“ zvolala Emilie bezděky, sotva že list v rukou dívčích zahlídla a hbitě se vzchopila.
Tušení ji nezklamalo. Byla to ruka Ferdinandova.
„Ten mi jistě honem oznamuje, že učinil dle prosby mé,“ řekla Emilie sama k sobě, blaženě pohnuta; — „ale tenkráte jsi nadarmo se namáhal, můj laskavý! Přítel náš je novými ouvazky k rodinné zemi své upoután… ten již naší pomoci nepotřebuje.“
I rozevřela jemně šustící papír a četla řádky Ferdinandovy:
„Blahorodá slečno!
Z Vašich roztomilých dopisů — zvláště ale z toho posledního výlevu romantické mysli Vaší vysvítá i slepému, že Vás dávno nevídaná vlast jakýmisi magickými kruhy k sobě upnula — a poněvadž ji celou za hranice vzíti nemůžete: tedy jste bezpochyby všechnu svou plamennou vášeň na jediného krajana přenesla. Ten se má nyní dle žádosti Vaší blízko Vás blýskati, aby se Vám nestýskalo po vlasti — a já mu mám vyhledati místo, kde by mohl pohodlně — pro sebe i pro Vás — hlavu skloniti? Ne, ne — moje laskavá! Co bych byl pro Vás učinil, to víte; ale tak pošetile slepá není moje slabost, abych zklamán a podveden… pláštěm Vaší milůstky… lituji Vás, ale neproklínám… přeji, abyste na mne snadno zapomněla… jako já se přičiním… abych na Vás zapom…“
Jako v divokých kotoučích tancovala jí písmena před očima; — čím dále, tím přetrženější zdály se jí řádky, mlha naplnila oči její a zastřela jí všechny smysly.
Ve mdlobách sklesla podivná dívka na zem. Osudný list držela křečovitě v ruce…